12.december 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Čas nie sú peniaze, ale drahocenná a veľmi ťažko rozdeliteľná matéria. Preto vlastne človek by mal byť hodnotený podľa toho, ako využíva svoj čas a nie ako používa peniaze.

~Dario Bernazza~

12.06.2003 - (čítanosť2573 reakcie5)


Mt 3, 13-17

      13 Vtedy Ježiš prišiel z Galiley k Jordánu za Jánom, aby sa mu dal pokrstiť. 14 Ale Ján mu odporoval a hovoril: „Ja by som sa mal dať tebe pokrstiť, a ty prichádzaš ku mne?“ 15 Ježiš mu však povedal: „Len to nechaj, lebo sa patrí, aby sme splnili všetko, čo je spravodlivé.“ Potom mu už neodporoval. 16 Keď bol Ježiš pokrstený, hneď vystúpil z vody. Vtom sa mu otvorilo nebo a on videl Božieho Ducha, ktorý ako holubica zostupoval a prichádzal nad neho. 17 A z neba zaznel hlas: Toto je môj milovaný Syn, v ktorom mám zaľúbenie.“

13-17.       Mk 1, 9-11; Lk 3, 21-22; Jn 1, 29-34.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2804)
Mt 3, 1-12


17.12.2005 - 10:25   -ls-  
» Mt 3,13-17

   Svátek Křtu Páně uzavírá čas dětství a dospívání Pána Ježíše. Pokusme se ty události přehlédnout:
   Ježíš se narodil v Betlémě. Brzo nato přicházejí hvězdáři z východu a následuje útěk do Egypta. - Po návratu z Egypta je hned vyprávění o křtu dospělého, asi třicetiletého Ježíše.
   Víc jak dvacet let leží mezi zprávou o dětství Ježíšově a jeho Křtem. Co se dělo v té době, o tom se evangelisté nezmiňují ani slovem - jen Lukáš má zmínku o dvanáctiletém Ježíši v chrámě. Ale i od této události do veřejného vystoupení je téměř dvacet let.
   Dvacet let je dost dlouhá doba, aby lidé zapomněli, co se v Ježíšově dětství stalo.
A tak teď stojí Ježíš jako neznámý člověk v zástupu lidí před Janem, dnes bychom mohli říct ve frontě u zpovědnice, a čeká na křest pokání.
   Je tam ve zvláštní společnosti:
   Ta fronta na Janův křest, to jsou veřejní hříšníci, lidé kteří se provinili proti společnosti a teď hledají cestu zpět mezi slušné lidi. Mezi těmi Pán Ježíš vlastně nemá co dělat - on nic neprovedl.
   Stranou té fronty stojí pozorovatelé: farizeové a zákoníci. Ti se nepřišli napravit, ti se přišli posmívat lidem a hádat se s Janem - oni spravedliví, - oni učení a vědoucí.
   A ten jediný, který v tom zástupu kolem Jordánu spravedlivý a vědoucí opravdu byl, ten čeká skromně a trpělivě na Janův křest pokání - a nikdo o něm neví, nikdo ho nezná.
   Ale přece jen to není tak, jak to navenek vypadá. Vidí ho Jan a prohlašuje ho za spravedlivého. Vidí ho Bůh Otec a prohlašuje ho za svého milovaného Syna.
   Jak to šlo s Ježíšem dál, to už evangelia popisují. Jak chodil a učil a dobře činil všem. Jak se stal senzací doby - začali se za ním hrnout lidé. Jedni, aby je vyléčil z nemocí. Jiní z touhy po té senzaci. A také takoví, kteří chtěli uslyšet, co říká.
   Ale Ježíš není politický propagandista. Nesnaží se využít popularitu. Prohlašuje, že nestojí o ty, co za ním běhají, že stojí o ty, co ho následují. A tak davy kolem něj začínají řídnout - mnozí odcházejí za jinými senzacemi a od Ježíše se odvracejí: Je moc náročný! - říkají.
   A Ježíš opravdu náročný je:
   - Kritizuje samolibé sobce, kteří říkají že si stačí sami.
   - Kritizuje učence, kteří se chovají, jako by měli spachtovanou všechnu moudrost.
   - Kritizuje státní úředníky a politiky, kteří místo aby sloužili lidem, slouží vlastnímu prospěchu.
   - Kritizuje hlasitě všechno, co je ve společnosti špatné.
   A tak se ti potrefení stávají Ježíšovými nepřáteli.
   Ježíš začíná být kdekomu nepohodlný a vy víte, jak to šlo dál: zrada přítele, inscenované soudní přelíčení, kříž, konec.
   Konec? Ne. Na začátku Ježíšova působení byla ruka Otcova, která na něj ukazuje: Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení. A u toho, co má být koncem, stojí zase ruka Otcova, která jej provádí lidskou smrtí do slávy Vzkříšení a života navěky: Bůh našel zalíbení v tomto Ježíši, který se zastával slabých proti mocným, který říkal pravdu padni komu padni.    Takový život se Bohu líbí.
   Co káže evangelium o křtu Páně nám?
   My jsme také při svém křtu byli neznámí, anonymní před Bohem - jako Ježíš u Jordánu.
   I nás každého oslovil Bůh osobně: ty jsi můj milovaný syn, dcera, v tobě mám své zalíbení. Jdi životem a snaž se žít jako můj Syn Ježíš.
   A my se tu scházíme, abychom zde Ježíšovu evangeliu naslouchali a venku se učili podle něj žít.
   Kéž je naše snaha o následování Ježíše tak upřímná a opravdivá, abychom s ním prošli všemi úskalími života, aby nás ruka Otcova provedla také branou smrti do světa náruče Stvořitelovy.


12.12.2005 - 19:59   -ls-  
» Mt 3,13-17

   Dnes slavíme památku Křtu Páně. Kristovy jesličky, Kristův Kříž, to jsou pojmy, které zná každý křesťan, ba každý člověk na světě. Ale Kristův křest v Jordáně je nám však celkem cizí událostí, s níž si nevíme rady.
   A přece je to tak důležitá událost, že o ní píší všichni čtyři evangelisté.
   Důležitá především pro nás. Co znamená?
   Ježíš po boku hříšníků.
   Ježíš se tu staví solidárně po bok lidí - hříšníků. Byl to přece křest pokání za hříchy. Zde vědomě začal to, co později farizeové vyjádřili slovy: „jí s celníky a hříšníky“ - kamarádí se s těmi špatnými.
   Vyhlašuje se tím za Mesiáše, který „třtinu nalomenou nedolomí“, který slepé nezahubí, ale otevře jim oči.
   To je první část dnešní radostné zvěsti: Bůh nesestoupil na svět proto, aby usedl na tribuně a díval se povýšeně na naše hemžení, - on zaujal místo v parteru, v přízemí mezi námi.
Ježíš spojuje nebe i zemi.
   Druhou půli radostné zvěsti vyjadřuje evangelium slovy: „Když se modlil, nebesa se otevřela.“ Ježíš zaujal místo dole, ale Otec zjevuje jeho slávu v nebi: „To je můj milý syn.“
   Tak to s ním půjde dál: Ježíš přijme na sebe v pokoře hrůzu smrti -, ale zjeví se na něm sláva věčného života.
   Rozumíš? V Ježíši se nebe a země spojuje, stává se jedno.
Jsme též děti Otce.
   A ještě něco: skrze křest Ježíšův se zalíbilo Otci i v nás, pokřtěných, a my jsme se na křtu stali milými syny Otce.
   Zamysleme se dnes tedy i nad svým křtem. Je to veliký dar a málo o něm víme.
   Sepisoval se na faře protokol se snoubenci. Kněz se ptá snoubenky, kde byla pokřtěná: „Tož kde by“, odpovídá snoubenka, „asi na národním výboře!“
   To není ojedinělý případ křestního povědomí mladší generace. Křest je sice slovo populární; každou chvíli se čte, že byla pokřtěna nová loď, že malé slůně bylo v zoologické zahradě pokřtěno na návrh dětí Pepík. Národní výbory dělaly vítání občánků a někdo to také považuje za křest. Když se křtí v ZOO slon, proč ne na MNV lidé!
   Proto kněz zve rodiče před křtem na přípravu, aby jim mohl povědět smysl křtu a základní předpoklady křesťanské výchovy doma, v rodině.
   Poděkujme teď Bohu za to, že jsme pokřtění, prosme Boha, aby odplatil našim rodičům, že nás nechali pokřtít.


04.01.2005 - 18:38   Angelo Scarano  
» Re: Mt 03, 13-17

      Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem jej východní liturgie řadí ke zjevení mágům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“. Je dobré se tohoto pohledu přidržet a katecheze o křtu řadit tam, kam v liturgii náležejí, tedy do okruhu postní a velikonoční doby.
      Je na místě otázka, proč se Kristus nechal pokřtít. Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: všimněme si, že Duch sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na tomto úkonu. Tím, že se Kristus podvolil tomuto „úkonu“, ukázal však kontinuitu s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se Kristus právě při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“: a tímto veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na Otce.
      Další paprsek Kristovy epifanie přichází už ze slov rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází ke křtu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“. Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě, kvůli seberealizaci. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „pohlédl na Syna“, má oči upřené na něj. Otevřené nebe symbolicky naznačuje, že Otec se sklání k Synu, otevírá mu svou náruč: nenechá ho tedy samotného v následné náročné službě.
      Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se totiž mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů). Toto pokoření je zcela v „logice Božího plánu“: už při vtělení se Kristus snížil k obyčejné chudé ženě, při narození v chlévě se snížil k nejchudším a konečně na kříži se snížil do krajnosti, a to k člověku v jeho největší bídě.
      Na tuto Kristovu lásku Otec odpovídá láskou: hlas z nebe stvrzuje, že on je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Kristus může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je sice pravda, že Kristus byl vždy milovaným Synem, ale při této události mohl nově zakusit Otcovu blízkost. Tuto zkušenost Otcovy lásky prožije i při jiných okolnostech.
      Po křtu v Jordánu Kristus byl ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně. A toto ujištění potřeboval o to víc v této chvíli, která bezprostředně předcházela službě: „Boží služebník“ potřeboval povzbuzení a „garanci“, že Otec sám je při něm, při jeho činnosti. Kristus tedy nebude konat zázraky a mocné činy „ze sebe“, ale z Otce, z daru jeho Ducha. Syn byl totiž „vyvolen“ Otcem a jím samotným poslán.
      Otcovo ujištění není určen pouze Kristu, ale také dalším lidem (však proto se jedná o „zjevení“): on není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ – tento titul je jasným označením slíbeného zachránce. Kristus není obyčejný posel jako Mojžíš, proroci či dokonce Jan Křtitel. Proto je vybaven silou Ducha čili Otcovou autoritou.
      Tato první Kristova epifanie nemůže zároveň nebýt epifanií Otce a Ducha: Otec promlouvá, Duch sestupuje pod podobou holubice. A Otec zjevuje Krista jako svého Syna. Je sice pravda, že označení Syn bychom nemuseli na tomto místě chápat výlučně ve smyslu Božího synovství (spíš ve smyslu mesiánském, v duchu SZ), nicméně toto označení je odrazovým můstkem pro další prohloubení tajemství Kristovy osoby (až k poznání jeho Božího synovství). Prozatím se musíme uspokojit s tím, že nemáme jasné a konečné zjevení Trojice, ale jen počáteční. Koneckonců Kristus bude zjevovat Otce a Ducha postupně, stejně tak i sebe. Při této události máme v každém případě zjevení nejen Kristovy osoby, ale celé Trojice. A tato Trojice se nám zjevuje při otevřeném nebi: je to tedy Trojice, která se otevírá „druhému“. Na prvním místě se jedná o otevřenost Otce ke Kristu, ale potažmo je to i otevřenost Otce ke každému člověku: vždyť Kristus přichází ke každému konkrétnímu jedinci. V Kristu je to právě Otec, kdo se sklání, otevírá náruč. A tento Otec dává zakoušet svoji lásku skrze dar Ducha, podobně jako po Ježíšově křtu. V Synu přichází i Otec, i Duch, tedy celá Trojice. Samotná Trojice se tak sklání ke konkrétním hříšníkům, aby je pozvedla k sobě: přivedla do „otevřeného“ nebe.


04.01.2005 - 18:37   Angelo Scarano  
» Re: Mt 03, 13-17

      V tomto úryvku jsme svědky nádherného vztahu oboustranné lásky mezi Ježíšem a Otcem. Ježíš se nechává pokřtít od Jana, aby z lásky naplnil Boží vůli. Bůh pak ujišťuje Ježíše, že on je jeho milovaným Synem, ve kterém má zalíbení. Tento Boží hlas doprovázejí otevřená nebesa a sestupující Duch. Právě tyto prvky jsou jasnými znaky Ježíšova prorockého a mesiánského poslání: On je ten „vyvolený Služebník, na kterého Bůh vložil svého Ducha“ (Iz 42,1). Tento Duch jej uschopňuje k tomu, aby skrze slova a činy zjevil Otcovu tvář.


28.02.2004 - 17:26   PaedDr. František Dancák  
» Mt 3, 17

      Keď bol františkán P. Maximilián Kolbe počas druhej svetovej vojny v osvienčinskom tábore, snažil sa nadviazať kontakt so svojím okolím. A ako? Trpiacich a umierajúcich spoluväzňov zmieroval s Bohom, modlil sa za nich a s nimi. Ak to bolo možné, spieval s nimi duchovné piesne, zvlášť mariánske. Na esesákov, ktorí sa prišli pozrieť do bunkru na odsúdených väzňov, i na neho, pozeral pohľadom plného dobroty. Oni nemohli zniesť tento pohľad, preto na neho kričali: „Pozeraj sa na zem a nie na nás!“ Keď vyšli z bunkru, hovorili si: „Takého človeka sme tu ešte nemali!“ To preto, že hovoril dobrým pohľadom, dobrým príkladom. Sám o tom hovoril spoluväzňom: „Aj keď sme mučení, neurobíme mnoho, ak nedáme dobrý príklad.“
      Ak sme boli aj my pokrstení, Boh si nás adoptoval za svojich vlastných synov (Gal 3, 26-27). Prví kresťania si toto veľmi vážili a preto chceli to vlastným životom aj dokázať... Dokážme to aj my... Krst je volanie i vyvolenie... Dokážme to svojím životom, príkladom..., aby aj o nás mohol vyhlásiť nebeský Otec, že má v nás zaľúbenie.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet