21.júl 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Ľudia zväčša nevedia, čo s časom, a tak robia všetko pre to, aby ho nemali.”


~PETER BENARY~

12.06.2003 - (čítanosť10734 reakcie7)


Mt 28, 1-20

      1 Keď sa pominula sobota, na úsvite prvého dňa v týždni prišla Mária Magdaléna a iná Mária pozrieť hrob. 2 Vtom nastalo veľké zemetrasenie, lebo z neba zostúpil Pánov anjel, pristúpil, odvalil kameň a sadol si naň. 3 Jeho zjav bol ako blesk a jeho odev biely ako sneh. 4 Strážnici strnuli od strachu z neho a ostali ako mŕtvi. 5 Anjel sa prihovoril ženám: „Vy sa nebojte! Viem, že hľadáte Ježiša, ktorý bol ukrižovaný. 6 Niet ho tu, lebo vstal, ako povedal. Poďte, pozrite si miesto, kde ležal. 7 A rýchlo choďte povedať jeho učeníkom: „Vstal z mŕtvych a ide pred vami do Galiley. Tam ho uvidíte.“ Hľa, povedal som vám to.“ 8 Rýchlo vyšli z hrobu a so strachom i s veľkou radosťou bežali to oznámiť jeho učeníkom.
      9 A hľa, Ježiš im išiel v ústrety a oslovil ich: „Pozdravujem vás!“ Ony pristúpili, objali mu nohy a klaňali sa mu. 10 Tu im Ježiš povedal: „Nebojte sa! Choďte, oznámte mojim bratom, aby šli do Galiley; tam ma uvidia.“
      11 Keď odišli, prišli do mesta niektorí zo stráže a oznámili veľkňazom všetko, čo sa stalo. 12 Tí sa zišli so staršími, poradili sa a dali vojakom veľa peňazí 13 so slovami: „Tak vravte: „V noci prišli jeho učeníci a kým sme my spali, oni ho ukradli.“ 14 A keby sa to dopočul vladár, my ho uchlácholíme a postaráme sa, aby sa vám nič nestalo.“ 15 Oni vzali peniaze a urobili tak, ako ich poučili. A toto sa hovorí medzi Židmi až do dnešného dňa.
      16 Jedenásti učeníci odišli do Galiley na vrch, kam im Ježiš rozkázal. 17 Keď ho uvideli, klaňali sa mu, no niektorí pochybovali. 18 Ježiš pristúpil k nim a povedal im: „Daná mi je všetka moc na nebi i na zemi. 19 Choďte teda, učte všetky národy a krstite ich v mene Otca i Syna i Ducha Svätého 20 a naučte ich zachovávať všetko, čo som vám prikázal. A hľa, ja som s vami po všetky dni až do skončenia sveta.“

1-10.      Mk 16, 1-8; Lk 24, 1-11; Jn 20, 1-18.
16-20.      Mk 16, 14-18.


30.11.2010 - 02:10   smn  
» Mt 28, 10

Čo by sa stalo, keby si to tie dve ženy nechali pre seba? Ako by dnes vyzeral tvoj život? Spomeň si na svoje prvé stretnutie s Kristom. Zohral pri tvojom spoznávaní Krista úlohu aj nejaký iný človek? Čo ak by ti nič nepovedal? Pápež Pavol VI. v apoštolskej exhortácii Evanjelizácia v súčasnom svete, kladie vlastne tú istú otázku: „Čo iné znamená vykladať evanjelium, než vlievať do druhých svoju vlastnú vieru?“ Samozrejme, potrebujeme najprv získať osobnú skúsenosť. Až potom sa o ňu môžeme deliť. Ale aj keď si ľudia v okolí všimnú, že sme iní, nie vždy sa opýtajú: „Odkiaľ berieš všetok ten pokoj a radosť?“ Ale ako povedal Peter, vždy musíme byť pripravení odpovedať na tento typ otázok (1 Pt 3, 15).


29.05.2007 - 07:18   Francois Mauriac  
» Mt 28,20

Ja som s vami po všetky dni až do skončenia sveta. (Mt 28,20)
Kristus Pán bol človekom a ním ešte aj je. Vždy je človekom. Ešte vždy je «niekým», večne živým, poznáme jeho tvár, s ním sa rozprávame a on hovorí k nám...
Syn človeka, najprv prítomný v Cirkvi, je prítomný svojou milosťou v nás, ako je prítomný aj v Oltárnej sviatosti a je medzi nami, keď sme spolu dvaja alebo traja v jeho mene, a ako je prítomný aj v každom z našich bratov.
Niet stretnutia, aby to nebolo stretnutie aj s ním. Niet osamotenosti, v ktorej by nás nevyhľadal. Niet mlčania, v ktorom by sa neozýval jeho hlas. On je ďaleko od toho, aby mlčanie rušil, on ho prehlbuje.
Aká to milosť! Ale je to milosť, ktorú nemáme právo ponechať si pre seba samých. Nepodobajme sa tomu Nikodémovi, ktorý hovoril s Pánom iba tajne a v noci. Náš život skrytý s Kristom je pre každého občana a každý z nás by ho mal prejavovať vo svojom verejnom živote. (Francois Mauriac)


23.03.2005 - 15:52   Angelo Scarano  
» Mt 28, 1-10

      Ani jedno ze čtyř evangelií nepopisuje průběh Ježíšova vzkříšení: tak se podtrhuje, že tato historická událost je zároveň transcendentní, neuchopitelná. Ježíšovo vzkříšení jako takové má jediného svědka: ticho velikonoční noci. Evangelisté vyprávějí jenom o svědectví prázdného hrobu a andělů, kteří výslovně prohlašují: „Je vzkříšen!“. Později se zmrtvýchvstalý ukazuje ženám a učedníkům. Je pozoruhodné, že právě ženy, poslední ve společnosti, jsou jako první pověřené hlásáním radostné zvěsti o Ježíšově vzkříšení. Skutečnost, že se ustrašení učedníci opět shromáždili kolem Ježíše, že uvěřili v jeho zmrtvýchvstání a že se stali jeho neochvějnými hlasateli je stejně jako vzkříšení „velký Boží čin“ (Sk 2,11).


20.11.2004 - 06:10   Angelo Scarano  
» Mt 28, 16-20

      Tak Otec miloval svět, že dal svého Syna.
      Tak Otec miloval svět, že dal svého Ducha.
      Tak Otec miloval svět, že dal sebe sama – v Synu a v Duchu.

      Velikonoce jsou svátkem překypující Otcovy lásky, lásky tak veliké, že nedává pouze nějakou milost, ale jediného Syna. Takovou hodnotu měl každý z nás v očích Otce … A tato láska se „nevyčerpá“ o Velikonocích, ale pokračuje o Letnicích – vyléváním Ducha svatého. A dnešní slavnost je korunou Velikonoc i Letnic: nejen dar Syna, nejen dar Ducha, ale dokonce i Otce, tedy celé Trojice. Žádný z nás si v tento den nesmí připadat jako bezcenný, pohrdaný, nemilovaný. I kdyby všichni lidé měli jen slova znevážení a posměchu, i kdyby žádný člověk o mě nestál, tak Bůh o mě stojí. A to dokázal velkolepě – darem sebe samého v Synu a v Duchu.

      Duch je někdy označen jako objetí Otce a Syna – právem, protože je tou láskou, která je spojuje. A tímto objetím Otec objímá i mě … Není to láska obyčejná, ale božská. Může být skoro nemožné pochopit, ale hlavně přijmout, že Bůh mě může milovat v takové míře. Obzvlášť to může připadat neuvěřitelné tomu, kdo promarnil „velký majetek“ (Božích darů), kdo se vydal na cestu do daleké země (pryč z Otcova domu), kdo poklesl až na úroveň… prasat (viz Lk 15,11-32). Ale i takového člověka Otec přijímá s otevřenou náručí – s vroucím objetím. A tím objetím je Duch svatý – objetí Otce a Syna. Až tak marnotratně se Otec vydává všanc, že nedává pouze nějaké dary (pokoj, radost), ale dokonce to, co je mu nejdražší a nejintimnější. Se stejnou otevřeností a láskou, jakou Otec přijímá Syna, přijímá dokonce i mě, protože je to ve stejném Duchu lásky – objetí.

      To však není všechno. Tentýž Duch uschopňuje i mě, abych přijímal, ba objímal Otce i Syna… Duch totiž otevírá srdce, rozšiřuje jej, odbourává nedůvěru a strach. Osvobozuje mě, abych otevíral náruč … pro Otce, pro Syna. Může to vyznít paradoxně, ale zkušenost potvrzuje, že máme obrovské zábrany otevírat své nitro k bezvýhradnému přijetí Boha. Máme nedůvěru. A Duch nás učí důvěřovat … obejmout Boha. Vtahuje nás do samotného objetí mezi Synem a Otcem. A to nejen při modlitbě! Duch chce vtáhnout celou naši existenci (vztahy, práci, přání, plány, ale i hříchy – aby je totiž „spálil očišťujícím žárem svého ohně“) do života Trojice. Jinými slovy – Bůh chce v Duchu obejmout celou šíři našeho života, nejen „jeden výsek“ („v kostele“). Tak velkou cenu máme v Božích očích. Celý náš život (šedý? fádní?) chce Bůh proniknout, vybarvit, zbožštit … dát mu jiné rozměry – božské.

      Dnes slavíme dar celé Trojice. Dar obnovovaný při každé liturgii, kdy zpřítomňujeme dar Syna v chlebě a víně. V tomto daru se nám zároveň dává i Otec, i Duch – vždyť kde je Syn, je i Otec, i Duch. A tak až přijmeš velikonoční dar Kristova těla, vzpomeň si:
      „Toto je celá Trojice, která se ti dává …“


20.11.2004 - 06:09   Angelo Scarano  
» Mt 28, 16-20

      „Závěrečné poslání“, jak se dá nazvat tento text, má stejnou základní strukturu jako jiné evangelní texty o poslání: Mk 16,14-20; Lk 24,36-49; J 20,19-23 (místo – 16, zjevení – 17, odezva přítomných – 17, poslání – 18-20a, přislíbení pomoci – 20b). Matouš, na rozdíl od jiných evangelistů, podtrhuje všeobecnost (univerzalitu) Ježíšovy moci a jeho poslání: až čtyřikrát (!) se v tak krátkém textu objevuje slovo „všechno“ (případně „veškerá“: 18.19.20a.20b).
      Toto poslední zjevení zakončuje Ježíšovo působení na zemi a zahajuje období povelikonoční církve. V souladu s tím se naše perikopa ohlíží 1) zpátky k celku Ježíšovy služby („vše, co jsem vám přikázal“) a 2) dopředu, do období budoucího působení církve. Tak se náš text vztahuje k dvěma různým časovým obdobím – Pán a poslání však zůstávají stejné.
      Perikopa byla nazvána „klíčem“ k porozumění evangelia a dokonce jejím „obsahovým rejstříkem“. Zde nacházíme kristologii, eklesiologii, učednictví, „spravedlnost“ („zachovávat Ježíšova přikázání“) – to vše jsou základní témata předchozích částí evangelia.
      Vědomě se navazuje na tradici o Mojžíšovi. Tak jako Mojžíš na konci života pověřil Jozua jít do země obydlené cizími národy a zachovávat všechna přikázání (s příslibem Boží přítomnosti), tak podobně Ježíš: na konci pozemské služby nařizuje učedníkům, aby šli do celého světa a učili všechny národy – a přislibuje jim svou pomáhající přítomnost.

      16 Učedníci se vydávají do Galileje, tak jak jim bylo nařízeno samotným Pánem (26,32) a andělem u hrobu (28,7.10). Závěrečné poslání „jít k pohanům“ (ke všem národům) je svěřené tam, kde Ježíš započal svou službu: v Galileji „pohanů“ (4,15-16). Setkání s Pánem se odehrává na hoře, tradičním místě Božího zjevení.

      17 Neupřesňuje se ani podoba Ježíšova vzkříšeného těla, ani forma zjevení (zjevení se událo na nebi? na zemi?). Tyto vynechávky nepřekvapují, pokud bereme v úvahu, že se klade důraz na Ježíšova slova. Učedníci se mu klaněli (tak jako skoro vždy u Matouše, tímto slovesem se myslí božská bohopocta). Někteří (z učedníků) však pochybovali (jiná možnost překladu „ti všichni pochybovali“) – příslušné řecké sloveso neoznačuje absolutní nedostatek víry, ale nerozhodnost, rozdělenost mysli, nejistotu, váhání (jako v případu Petra kráčejícího po moři – Mt 14,31).

      18 Ježíš nečeká pasivně v nebi, ale už teď vykonává svou vládu na světě. Plnost moci je důsledkem vzkříšení. Syn člověka, který byl předán do moci jiných, má nyní moc nade všemi. On je pantokratór, vládce nade všemi (srv. především Dan 7,14: „(Synu člověka) byla dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.“). Téma vyvýšeného Pána se vyskytuje i v dalších novozákonních hymnech: Ef 1,20-23; Fil 2,6-11; Kol 1,15-20; 1 Pt 3,18-22.

      19 Poslání je důsledkem vzkříšení (výzva „jděte“ vyplývá z předchozího ujištění o plnosti moci, jak napovídá spojka „tedy“). Vzkříšení tedy není „soukromou“ záležitostí mezi Otcem a Synem, ale událostí, která ovlivní všechny lidi. Proroctví, že v Abrahámovi dojdou požehnání všechny národy, se nyní stává skutečností díky poslání církve.
      Učedníci mají jít a získat nové učedníky (dosl. „učiňte učedníky“, tj. „formujte jako učedníky“, myslí se tedy proces, ne jednorázová událost). Samozřejmě ve výrazu „všechny národy“ je zahrnutý také Izrael.
      Ve jméno znamená „aby náleželi k někomu“ (řecké pojetí), nebo „aby vešli ve společenství s“ (rabínské pojetí). V každém případě je zde řeč o účinku křtu (a tím je společenství, vztah s Otcem, Synem a Duchem). Stojí za pozornost, že se neříká „ve jména“ (množné číslo), ale ve jméno – jedná se o stejné Boží jméno sdílené Otcem, Synem a Duchem. Také jiné novozákonní texty mluví o tom, že Otec dal jméno Synovi (J 17,11; Fil 2,9).

      20 „Ježíšův příběh“ neskončil vzkříšením a vyvýšením. Naopak, začal nanovo, ale v jiné podobě: nyní se uskutečňuje skrze hlásání a křest jeho vyslanců.
Ježíš, který také jako vyvýšený Pán zůstává Učitelem (Mistrem), má poslední slovo. To, co se udává potom, evangelista už nesepisuje.
      „Učte zachovávat všechno“ se vztahuje na Ježíšova slova (všechna!). Výzva „učiňte učedníky“ se uskutečňuje křtem, ale také vyučováním (nejsou to tedy tři oddělené fáze). Tak jako Ježíš učil (Matouš pojímá Ježíše především jako Učitele), zrovna tak i církev, která rozšiřuje jeho působení a službu.
      „A hle“ je slavnostní a důrazné uvození poslední věty, která „je skálou a jistotou“ misijního poslání: Ježíš bude se svými hlasateli. „Já jsem s vámi“ připomíná úvodní „Emanuel“ (Bůh je s námi – 1,23), ale také 18,20 („kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“). Četná jsou starozákonní paralelní místa (Gen 26,3; Mich 6,8), mezi kterými vyniká přislíbení dané Mojžíšovi (Ex 3,12 – „Já budu s tebou!“). Nejde tolik o „pouhou přítomnost“, ale o přítomnost činnou (aktivní).
      Matouš nepopisuje Ježíšovo nanebevstoupení, aby podtrhl, že vzkříšený Ježíš zůstává se svým lidem.

      Tento text je velmi vhodný jako zakončení celého evangelia, protože zve čtenáře vstoupit do „děje“: konec evangelia je totiž otevřený. Čtenář je zván, aby se stal učedníkem a vstoupil do společenství se živým Ježíšem, který je přítomný ve své církvi. A ten Ježíš, který „ukládá svá slova“, je tentýž, který pomáhá („je s námi“) svou mocnou přítomností.


09.04.2004 - 22:34   JR  
» Mt 28, 8-15

Autoři, kteří píší rozjímání o tajemstvích evangelia, obyčejné předpokládají, že se Ježíš po vzkříšení zjevil na prvním místě své matce. Evangelium o tom nemluví, ale dá se to, jak říkají, předpokládat. Matoušovo evangelium začíná s ženami, které šly brzy ráno ke hrobu. Jsou symbolem Božího lidu. II. vatikánský sněm dal do popředí definici církve jak Boží lid. Ale dříve si byli mnozí dobře vědomi, že je lid, tj. obec všech věřících, strážcem vízy a že tu pokračuje zjevení Ducha svatého. Je to pěkně vidět, když se srovná první návrh a poslední text encykliky Pia XII. o nanebevzetí Panny Marie. V prvním schématu se začínalo texty Písma Otců, hlasem učitelského úřadu církve a nakonec se uváděla zbožnost lidu. Definitivní text postupuje opačné. Protože křesťanský lid tuto pravdu věřil, Otcové církve a učitelé ji vykládali, protože biskupové žádali o to, aby byla prohlášena, tedy ji hlava církve prohlašuje za článek víry. Křesťan, i když studoval a je inteligentní, si vždycky váží prostých věřících, kteří mají často nejblíže k tajemstvím pravdy.
I v moderní době jsou ti, kdo popírají Ježíšovo zmrtvýchvstání. Zprávy o něm, jak říkají, jsou příliš kusé i v samém evangeliu. Kromě toho pocházejí od žen z lidu a od apoštolů, kteří snadno podlehli davové sugesci. A přece se zapomíná na to, že byli první svědkové vzkříšení úředníci: vojenská hlídka, jako reprezentanti veřejné autority kteří okamžité podali zprávu velekněžím. Obojí se však dohodli, že případ zamlčí, zrovna tak jako předtím byli zajedno v tom, že Ježíše usmrtí. Je to velmi vážná okolnost. Starý svět vykrystalizoval ve dvě podstatné složky: římská říše a židovské náboženství. V římské říši se sjednotilo filosofické, sociální, kulturní hnutí starověku. Židovská starozákonní tradice je souhrn toho, co Bůh zjevil a vykonal pro to, aby lidi připravil pro příchod Krista. Obě tyto složky se Krista zřekly a jeho vzkříšení zamlčely. Vítězstvím Krista tedy začíná nová éra a jeho poselství se obrátí jinam. Zajímavé však je, že se tento vývoj v dějinách stále opakuje. Nové národy nastupují na scénu světa, když staré zapřou Krista.
Apoštolové opustili domov a šli za Kristem. Byli s ním dvě, tři léta. Nyní po jeho smrti, jim nezbylo nic jiného, než se vrátit domů, k původnímu zaměstnání, k lovení ryb v galilejském jezeře. Ježíš se jim chce zjevit tam. Je to jakoby jejich historie začínala znovu. Ale tak tomu je vždycky v duchovním životě. Umění den co den znovu začínat nás den co den vede dále. Zdá se, jakoby se dny a události opakovaly, ale ve skutečnosti jde o stále nové a nové zážitky s Kristem. Před třemi roky se apoštolé setkali u Genezaretského jezera s neznámým učitelem, kterého považovali za poslaného Bohem. Nyní ho tam potkají jako Bohočlověka, který přemohl smrt a pošle je jménem Božím do světa. I my se vždy znovu a znovu setkáváme s Kristem na své denní cestě a vždycky je pro nás nové zjevení a nové poslání. (T. Špidlík)


22.09.2003 - 21:44   PaedDr. František Dancák  
» Mt 28, 1

      Známy francúzsky básnik Paul Verlaine v jednej svojej básni predstavuje našu zem ako obrovský cintorín. Všade tam, kde žijú ľudia, sú aj hroby. Nad každým z nich možno umiestniť nápis: „Tu leží smrťou skosený...“ Len na jeden hrob je nutné napísať: „Tu leží smrť!“ Je to Kristov prázdny hrob!
      Sv. Helena intuitívne pochopila túto myšlienku, keď po objavení Kristovho hrobu dala na jednu stranu hrobovej skaly vytesať slová sv. apoštola Pavla: „Smrť, kde je tvoje víťazstvo? Smrť, kdeže je tvoj osteň?“ (l Kor 15, 55). A na druhú stranu slová samého Krista: „Ja som vzkriesenie a život“ (Jn 11, 25).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet