17.október 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Cnosť všedného dňa je ako nádej, v ktorej robíme, čo je možné a zverujeme Bohu, čo je nemožné.

~Karl Rahner~

12.06.2003 - (čítanosť2148 reakcie8)


Mk 1, 40-45

      40 Tu prišiel k nemu istý malomocný a na kolenách ho prosil: „Ak chceš môžeš ma očistiť.“ 41 Ježiš sa zľutoval nad ním, vystrel ruku, dotkol sa ho a povedal mu: „Chcem, buď čistý!“ 42 Malomocenstvo z neho hneď zmizlo a bol čistý. 43 Potom u prísne pohrozil, ihneď ho poslal preč 44 a povedal mu: „Daj si pozor a nikomu nič nehovor, ale choď, ukáž sa kňazovi a prines za svoje očistenie obetu, ktorú predpísal Mojžiš - im na svedectvo.“ 45 Lenže on, sotva odišiel, začal všade hovoriť a rozchyrovať, čo sa stalo, takže Ježiš už nemohol verejne vojsť do mesta, ale zdržiaval sa vonku na opustených miestach. No i tak prichádzali k nemu ľudia zovšadiaľ.

40-45.      Mt 8, 2-4; Lk 5, 12-14.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3064)
Mk 1, 14-20
12.06.2003 | Čítanosť(2841)
Mk 1, 21-28
12.06.2003 | Čítanosť(2359)
Mk 1, 9-13


28.11.2006 - 19:26   a.o.  
» Mk 1,40-45

Hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn.
To pro tehdejšího člověka znamenalo téměř totéž co vzkříšení z mrtvých. Bůh (přicházející v „soucitném“ Ježíši) jej díky jeho důvěře a skrze přijímající dotek a očišťující slovo znovu napojuje na ztracený zdroj života. Přes všechnu radikální novost je však Ježíšova mocná služba jasně zasazena do „Mojžíše“, který je v ní tak naplněn.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,40-45

      Evangelium vykresluje Ježíše „s lidskou tváří“ a s lidskými city: pohnut soucitem Kristus vztáhl ruku a uzdravil nemocného. Zákaz rozhlašovat zázrak se má opět chápat na pozadí toho, že jen po ukřižování a vzkříšení je možné „správně poznat Kristovu identitu“. A teprve pak nastává čas hlásání.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,40-45

      Malomocenství je v Bibli jedním z nejhorších neštěstí, které mohou člověka potkat. Malomocný je jako „mrtvé narozené dítě“ (Nm 12,12), „chodící mrtvola“. Jeho uzdravení se přirovnávalo vzkříšení mrtvého (proto neudivuje reakce izraelského krále na Naamánovu žádost: „Což jsem Bůh, který může zabít a vzkřísit k životu?“ – 2 Kr 5,7). Malomocní museli žít odděleně – už samotné setkání s nimi znečišťovalo. Rabínská teologie považovala malomocenství za Boží trest a, následkem toho, viděla v malomocném hříšníka. Pro lepší představu – malomocenství bychom dnes snad mohli srovnat významem třeba s nemocí AIDS.

      40-42 Jako v mnoha perikopách o uzdravení, i zde nemocný přichází k Ježíšovi. Vkleče se dožaduje pomoci. V jeho žádosti se skrývá hluboká víra. Pokud uvážíme, že pouze Bůh mohl osvobodit od malomocenství, jak veliká musela být důvěra malomocného nejen v Ježíšovu dobrou vůli a uzdravující moc, ale i v Ježíšovo spojení s Bohem! Víra malomocného je pozoruhodná také v tom, že nevyžaduje dotek („dotknu-li se jen jeho šatů…“), ba ani slova („řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven“) – stačí Ježíšovo rozhodnutí (chceš-li)!
      Ježíšova odpověď je soucit, resp. hněv – bohužel řecký text umožňuje obě varianty (lit. př. „soucit“). V každém případě je Ježíš pohnut, rozrušen. Pokud se jedná o soucit, pak se to má vztáhnout k lidskému utrpení. Hněv („spravedlivý hněv“), oproti tomu, je zaměřen proti zlu, proti narušenému řádu (projevenému malomocenstvím). Vztažení ruky (spíš pravé) a dotek jsou typickými znameními zázraku uskutečněného v autoritě. Ježíš se dotýká nemocného i přesto, že to bylo zakázané zákonem. V tom můžeme zahlédnout jeho vědomí moci a neohroženosti. Uzdravení se opět děje okamžitě. Evangelium se tak liší od starozákonních textů o uzdravení (Nm 12,4-16; 2 Kr 5,8-14). Miriam musela na své uzdravení čekat sedm dní, Naamán se musel sedmkrát umýt v Jordánu, zde je však malomocný okamžitě zdráv.

      43-44 Následuje striktní zákaz nemluvit o uzdravení. A důvod zákazu je hned zřejmý – Ježíš by kvůli popularitě nemohl „svobodně“ působit (tedy jako hlasatel evangelia a služebník Boží) – dav by jej zřejmě vyhledával jako divotvůrce.
      Uznání kněze se pak stane důkazem a potvrzením uzdravení (Lv 13,49). Na svědectví má uzdravený přinést to, co je nařízeno zákonem. Mohli bychom mluvit o „tiché evangelizaci“, skrze mlčenlivé svědectví Ježíšových skutků.

      45 Ten, který byl doposud vyloučený ze společnosti, se stává hlasatelem. Avšak předčasné a veřejné od-halování zázraku vedou k za-halování Ježíše (musí se skrývat). Uzdravený touto „nevhodnou evangelizací“ téměř donutil Ježíše, aby odešel do ústraní. Ne každý, kdo otevřeně vykládá, co s ním učinil Pán, umožňuje Ježíšovi, aby se setkal s lidmi tak, jak On chce. Je třeba hlásat Krista – avšak v pravý čas a „nezkresleně“ (zvěstovat Krista celého, nejen uzdravovatele a divotvůrce).
      Uzdravení malomocného je prvním vrcholem galilejské misie –pověst o Ježíšovi se šíří.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Mk 1,40-45

      Bez rodiny, nejbližších, přátel. Mimo společenství. Pro druhé „mrtvý“. To vše prožíval malomocný, který (podle zákona) musel žít na opuštěných místech. Ba dokonce se nesměl ke druhým přibližovat – byl pro něj ohrožením, nebezpečím. A navíc – žít s představou, že jeho nemoc byla důsledkem hříchu, zla! Zažíval tedy na sobě smrt (zaživa prožíval smrt – bez vztahů, bez společenství s druhými, bez Boha – vždyť neměl účast na bohoslužbě a „žil v hříchu“). A k tomu ještě – nejen že na něm smrt lpěla, ale dokonce byl jejím nositelem! Lidé od něj proto utíkali. Nezažíval pak takový malomocný i vnitřní smrt, pocit naprostého odmítání – jak od lidí (a vlastních příbuzných, tedy nejbližších!), tak od Boha? A k tomu ještě ta „nepříjemná nemoc“ – nemoc „ztrapňující“, protože jej činila nevzhledným, odpuzujícím. Nestál pak takový jedinec krůček od vlastního sebeodmítání? (Odmítání tedy nejen od vnějšího okolí!) Krůček od nenávisti k vlastnímu tělu? A krůček od smrti… fyzické? (Nejen tedy duševní a duchovní!)

      Je tu však někdo, kdo není bezmocný. První člověk, kdo nemusí utíkat před tímto malomocným. První, který se ho dotkne! Pro kterého nakažlivá nemoc není překážkou! První, kdo mu tím dotekem ruky může sdělit: „Přijímám tě!“ A nejen to – je tu konečně někdo schopný „odít“ toho malomocného novou důstojností. „Už se nemusíš cítit jako vyvrhel, jako chodící mrtvola, jako zosobnění smrti. Chci, aby tě nemoc opustila. Toužím, abys mohl opět najít pravé lidské vztahy. Svou důstojnost před Bohem. Protože – žádná smrt mě nemůže zastavit. Já jsem silnější.“

      Ježíš vnáší život tam, kde je smrt. Pohlcuje smrt nejen v jejích projevech vnějších, ale i vnitřních: sebeodmítání, narušené vztahy, pocit zmařeného a zbytečného života, nedocenění, ba dokonce odmítnutí ve společenství (ve farnosti?). Ježíš uzdravuje někdy ihned, někdy ale také postupně. Nejčastěji zakoušíme jeho uzdravující doteky v delším období, v procesu postupné rehabilitace (společenské) a rekonstrukce (poničeného obrazu sebe sama, pokřiveného vztahu k sobě i k druhým – ale i k Otci!).
      A je to velké dobrodružství vidět a zakoušet na sobě, s jakou fantazií Kristus používá různé lidi a situace, aby v nás obnovil původní Boží mistrovské dílo. Jen jedno žádá – abychom mu dovolili se nás dotýkat. A abychom neutíkali před ním… jako „nevěřícný malomocný“, který se už považuje za ztracený případ… i pro Krista!
      Jen jedno – jednat jako ten prozíravý a moudrý malomocný!


03.12.2005 - 23:37   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 1, 40-45

      Veľká bola viera malomocného; rovnako veľká je jeho túžba očistiť sa. A aká veľká to bola túžba, vidno podľa radosti, akú zakúsil zo svojho očistenia: napriek prísnemu zákazu, hneď po uzdravení začal všade hovoriť a rozchyrovať, čo sa stalo.
      Malomocenstvo je obrazom hriechu. Možno nebudú to smrteľné hriechy, ktoré v určitej miere - tak ako malomocenstvo - by nás vylúčili z prostredia zdravých a žijúcich ľudí. Ale každý hriech nás vzďaľuje od Boha a jeho lásky, a čím viac je tých hriechov, tým viac sa v nás zahmlieva Boží obraz, tým bolestnejšie sa vzmáha v srdci pocit vlastnej nevernosti, tým ťažšie je nám nadviazať s Bohom úprimný, dôverný, srdečný kontakt, tým ťažšie je na duši; ako hovorí náš básnik: Čím ďalej človek utečie od Boha, tým dlhšiu a ťažšiu reťaz za sebou povlečie. Preto počas duchovnej obnovy a misií vidíme ľudí, ktorí celé noci čakajú na rozhrešenie.
      Dostáva sa aj u nás k slovu tá túžba po očistení? Aká veľká je v nás táto túžba? Radi a pravidelne využívame možnosť obmyť sa v sviatosti odpustenia? Aj každodenné, večerné spytovanie svedomia má vyjadrovať túto túžbu po očistení. Samozrejme, pripomínanie si svojich hriechov môže byť pre niekoho beznádejne smutným a ponurým aktom, ak myslí len na hriechy. Ale spytovanie svedomia, ľútosť nad hriechmi a samotná spoveď - mi tiež otvárajú oči pre Boha a pre jeho lásku, môžu sa stať dokonalým prostriedkom poznania Boha a môžu spôsobiť, že aj hriechy sa stanú cestami, ktoré vedú ku Kristovi, tak ako choroba priviedla ku Kristovi toho malomocného. Sú veci, ktoré dobre vidíme len očami vlhkými od sĺz. A možno až vo chvíli rozhrešenia najsilnejšie sa nám prihovára pravda o Kristovom milosrdenstve a výrečnosť jeho smrteľných rán.
      Tieto rany nám ukazuje Pán Ježiš v každej sv. omši, ktorá je obetou, prinášanou práve pre naše očistenie.


01.01.2005 - 21:23   JR  
» Re: Mk 01, 40-45

Přesto však chodili k němu lidé odevšad
Je-li samota užitečná k tomu, abychom se modlili, styk s druhými je nutný ke skutkům lásky, k apoštolátu. Ježíš proto ze samoty vycházel zase ven mezi lidi, procházel celou zemí. Následují jej misionáři, kteří se vydávají do dalekých zemí. Ale není to vždy nutné. Sv. Jan Maria Vianney byl farářem v zapadlé francouzské vesničce, kam bylo těžké spojení. A přece byli stále obklopeni davy lidí, kteří k nim přicházeli. „Město postavené na hoře se nemůže skrýt“ (Mt 5,15). Lidé, kteří jsou spojeni s Bohem, získávají zvláštní přitažlivost. Ruského světce Serafima Sarovského se ptal profesor teologie skepticky: „Co ti lidé vlastně u vás hledají?“ Vždyť šlo o prostého mnicha! odpověď Sarafimova je charakteristická: „Příteli, hleď mít v sobě mír a tisíce lidí tě obklopí!“ Poučení se najde v knihách, povzbuzení se slyší v kázáních. Ale mír s Bohem může sdílet s druhým jenom ten, kdo ho má v srdci.


01.01.2005 - 21:22   JR  
» Re: Mk 01, 40-45

Ježíš už nemohl veřejně vejit do města, ale zůstával na samotách
I dnešní doba, která se stará o veřejný ohlas skutků, zná nevýhodu publicity. Ten, kdo se stal slavným, o kom všichni mluví, nemá chvilku klidu, nemůže projít na veřejnosti bez toho, aby ho nechali na pokoji. Lékař, který se stane proslulým, se obrní čekacími místnostmi a sekretářkami, aby se lidé k němu snadno nedostali. Dovedeme si představit, jak bylo pro Ježíše obtížné projít obydlenou ulicí. Vždyť prostí lidé na Východě dokázali být hodně dotěrní. Evangelium nám vypravuje, že se na něho tlačili a že se ho hleděli alespoň dotknout (srv. Mt 9,20). Ježíšův útěk do samoty nebyl známkou nevrlosti. Autoři, kteří píší o řeholním životě, zdůrazňují, že je to skutek, obsahující naučení, výzvu ke všem, kdo ho následují. Samota je lék posilující styk s Bohem. Bez něho by se oslabily všecky styky s lidmi. Je tedy nutným doplňkem našeho života ve společnosti druhých. Je těžko říci, jakou dávku samoty má kdo užívat. Záleží to na osobních dispozicích a na povolání, jaké kdo má. Ale příklad Kristův nás napomíná, abychom toho léku nikdy nezapomněli užívat.


01.01.2005 - 21:22   JR  
» Re: Mk 01, 40-45

Chraň se někomu něco říci!
Křesťany Ježíš napomenul, aby nedělali své dobré skutky před lidmi, protože by jinak už dostali za odměnu lidskou chválu (srv Mt 6,1). Byl to tento motiv, pro který zakázal uzdravenému z malomocenství, aby div rozhlašoval mezi lidmi? Těžko říci. Jisté však je, že tento zákaz neodpovídá mentalitě dnešní doby Hodnotíme skutky snadno podle toho, jaká se jim dává „publicita“, jaký mají ohlas v novinách, v televizi. I katolíci si občas postěžují: Nevěřící se chlubí tolika banálními dobročinnostmi a o tolika pracích, které dělají věřící k dobru všech, se nic neví a dokonce se uměle zamlčují. Katoličtí žurnalisté se proto vybízejí, aby poctivě, ale účinně informovali veřejnost ovšem dobrém, co dělají křesťané. Je to užitečná snaha. Ale nemůže se přeceňovat. Už antičtí filosofové přirovnávali lidské ocenění ke stínu, který vrhá člověk, chodící na slunci. Stín je někdy delší, někdy kratší, točí se z různých stran. A je-li hodně dlouhý, znamená to, že se blíží noc a že se úplně ztratí. Proto se moudrý člověk stará o to, aby šel správně po cestě. Stín ať tancuje s ním podle pravidel osvětlení.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet