23.august 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Keby ľudia spoznali hodnotu Eucharistie, vstup do kostola by museli regulovať policajti.”

~SV. TERÉZIA Z LISIEUX ~

12.06.2003 - (čítanosť2212 reakcie9)


Mk 3, 13-21

      13 Potom vystúpil na vrch, povolal k sebe tých, ktorých sám chcel, a oni prišli k nemu. 14 Vtedy ustanovil Dvanástich, aby boli s ním a aby ich posielal kázať 15 s mocou vyháňať zlých duchov: 16 Šimona, ktorému dal meno Peter, 17 Jakuba Zebedejovho a Jakubovho brata Jána, im dal meno Boanerges, čo značí Synovia hromu, 18 ďalej Ondreja, Filipa, Bartolomeja, Matúša, Tomáša, Jakuba Alfejovho, Tadeáša, Šimona Kananejského 19 a Judáša Iškariotského, ktorý ho potom zradil.
      20 Vošiel do domu a znova sa zišiel toľký zástup, že si nemohli ani chleba zajesť. 21 Keď sa to dopočuli jeho príbuzní, išli ho odviesť, lebo hovorili: „Pomiatol sa.“

13-19.      Mt 10, 1-4; Lk 6, 12-16.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2579)
Mk 3, 22-35
12.06.2003 | Čítanosť(2458)
Mk 3, 1-12


28.11.2006 - 19:26   a.o.  
» Mk 3,13-19

Zavolal k sobě ty, které sám chtěl, aby byli s ním.
Tato „dvanáctka“ vyvolených, kterou Ježíš ustanovil (dosl. „vytvořil“) na hoře (snad připomínka Mojžíše na Sinaji), má být znamením počátku obnovy dvanácti izraelských kmenů, nového Izraele. Důležité je pořadí: zavolal je (dar) - přišli k němu (odpověď) - vytvořil z nich společenství (spolupráce). Z tohoto společenství s Ježíšem pak teprve vyrůstá poslání kázat mocné osvobozující slovo.


28.11.2006 - 19:26   a.o.  
» Mk 3,20-21

Jeho příbuzní říkali, že se pomátl na rozumu.
V kontrastu k žízni „zástupu“ se Ježíš u svých nejbližších setkává s odmítavým nepochopením. Člověk, který se kvůli službě zříká části sebe samotného a práva uspokojovat své potřeby („nemohli se ani najíst“), je buď blázen, nebo člověk Bohem naplněný a poslaný. Obojí druh lidí ruší z poklidu běžného života - je třeba se jich tedy zmocnit.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 3, 13-19

      Ustanovil Dvanástich, aby boli s ním a aby ich posielal kázať. Ich úlohy boli teda zdanlivo navzájom rozporné, lebo aký bol v takom prípade cieľ ich zvolenia: byť s Kristom - či byť ním poslaný?
      Samotný názov „apoštol“ znamená po slovensky „posol“. Apoštolom je vlastne každý z nás; každý, keďže dostal milosť svojho životného poslania, je Bohom vyvolený a poslaný plniť vo svete určité úlohy, určené týmto povolaním. Ustanovenie Dvanástich, o akom dnes čítame, neznamená vylúčenie iných, ale určenie práve týchto ľudí pre zvláštne úlohy, zatiaľ čo iným budú pridelené iné úlohy, pretože nie všetci sa pre všetko hodia.
      Určite sa hodíme pre to, čo nám Boh vybral a k čomu povolal a s čím nás posiela do sveta. Ale naše poslanie bude natoľko úspešné, nakoľko budeme „zotrvávať“ s Kristom; pretože môžeme dať ľuďom len to, čo budeme čerpať z jeho spojenia s ním. Posol či vyslanec nejakej vlády musí byť stále v úzkom kontakte so svojimi splnomocniteľmi - inakšie prestane byť poslom a stráca podporu svojej vlády.
      A my, teda, poslaní Kristom, musíme však zotrvávať v jeho prítomnosti, v rozjímaní jeho slov, v jeho láske, vo vernosti jeho odporúčaniam, radám a zásadám. Vtedy môžeme rátať s tým, že aj Ježiš bude nás sprevádzať na najdlhších cestách nášho poslania, dokonca aj so zázračnou pomocou. Veď predsa dal moc tým Dvanástim, aby mohli vyháňať „zlých duchov“. Aj my budeme schopní víťaziť nad rôznymi zlými duchmi všade, kam skutočne budeme poslaní. Sme skutočne vždy poslaní na tie cesty, po ktorých chodievame?


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 3, 20-21

      Čítame, že niektorí svedkovia Kristovho účinkovania stihli si už o ňom urobiť mienku: Hovorili: Pomiatol sa. Pretože šialenstvom v očiach sveta vždy bolo oddanie sa nejakej veci bez výhrad. Šialenstvom v očiach sveta tiež bolo a bude prijatie Kristovho evanjelia doslovne, celkom a bez výhrad. Už keď Kristus hovoril, napr. o potrebe zriekania, vysmievali sa mu ako nereálnemu fantastovi (por. Lk 16,14).
      Šialenstvo - to je odklon od logiky. Ale od akej logiky? Je logika, ktorej prameňom a inšpiráciou je neomylný a neobmedzený Boží rozum. V mene tejto logiky sa Boh stal človekom, aby zomrel za ľudí na kríži. Toto je logika nie z tejto zeme - ale pre túto zem. Vďaka týmto faktom dostala zmysel ľudská viera, nádej a láska: viem, prečo verím, prečo mám nádej, prečo obetavo milujem. A predsa, ako napísal svätý Pavol, slovo kríža je bláznovstvom pre určitých ľudí, a sám ukrižovaný Kristus sa stal pre nich „bláznovstvom“ (1 Kor 1,18.23). Pretože je aj logika, ktorej pravidlá tvoria synovia a dcéry „tohto sveta“, pravidlá, ktoré majú slúžiť ich žiadostivosti, ich ambíciám, ich pohodliu. Vyznávači tejto logiky budú pozerať na nasledovníkov Krista ako na šialencov.
      A predsa pre nás, pokrstených a veriacich kresťanov, nie je iná alternatíva: alebo uveríme nielen v Krista, ale aj Kristovi, a vtedy všetko, čo hovorí o pokore, čistote, trpezlivosti, zriekaní a obetavosti berieme vážne vo svojom srdci a vo svojom živote - a vtedy sme skutočne kresťanmi; alebo tieto zásady považujeme za nereálne, nerozvážne, nehodiace sa pre život - ale vtedy sa nepriznávajme ku kresťanstvu.
      Samozrejme, ak chceme praktizovať Kristovu pokoru, trpezlivosť, zriekanie, zdržanlivosť - tak takzvaný svet o nás povie, že sme sa pomiatli -ale vtedy si buďme istí, že to skôr svet sa zbláznil, a normálni budú len tí, čo počúvajú Krista, o ktorom napísali, že je Božia múdrosť (1 Kor 1, 24).
      A hľa, sv. omša, na ktorej sa zúčastňujeme: čo sa tu zhoduje s logikou tohto sveta?


13.09.2004 - 15:11   JR  
» Mk 3, 20-21

Mluvilo se totiž...
Když si jeden člověk osvojuje právo posuzovat myšlení druhých, jeho násilí je zjevné. Ale zvykli jsme si jako na přirozené, že se poddáváme tomu, co „se mluví“. Na počátku to možná řekl jednotlivec. Po něm to opakovali druzí a vzniklo všeobecné mínění. Je v tom procesu něco nesprávného? Člověk je přece tvor společenský. To se projevuje tedy i tak, že je i naše myšlení společné. Kromě toho se skromný člověk rád podřídí úsudku zkušenějších, moudřejších. Vždyť i v církvi platí za normu víry tradice, tj. to, co je společný postoj věřících, to, co se všeobecně v církvi hlásá a píše. Ale přesto si musíme dát pozor, abychom nepřenášeli pravidlo, které platí pro společnost svatých, kteří mluví z inspirace Ducha svatého, na společnost profánní, kde se mluví i pod vlivem hříchu a zlých náklonností. V dnešním světě se zdokonalily možnosti informace. Něco „se mluví“ v celém světě. A přece musíme umět rozlišit, jakého ducha jsou ti, co tak mluví. (T. Špidlík)


13.09.2004 - 15:10   JR  
» Mk 3, 20-21

Mluvilo se totiž, že se pomátl na rozumu
Ti, kdo si osvojili moc nad druhými, se nespokojí jenom tím, že jim poroučejí, co mají a co nemají dělat. Posuzují i to, co mluví a co si myslí. V přítomnosti jistých lidí se ztrácí svoboda slova. Autoritativně posuzují to, co druhý řekl. Nesouhlasí-li to s jejich názory, označí se to jako nesmysl. Známe ze zkušenosti, jak častý je tento druh zotročování bližního vlastními názory. Žertovně se říká, že si někdo navykl učit na všech nárožích nebo že má neomylnost ve všem, co ví a neví. Někdy je to prostě zlozvyk. Jindy je to jakási slabost povolání. Učitelé, profesoři zapomenou, že už ne jsou ve škole, a učí i tam, kde je o to nikdo neprosí. Nejantipatičtější jsou však ti, kdo Tak jednají z pýchy, z pocitu nadřazenosti kulturní, národní i finanční. Říká se, že se cítí „bohy“jiných. Ale není to pravda. Bůh jedná s lidmi jinak. Respektuje jejich svobodu a vývoj poznání. (T. Špidlík)


06.09.2004 - 06:20   JR  
» Mk 3, 13-19

Aby byli s nim a poslal je kázat, a to s moci vyhánět zlé duchy
Jedna stará čínská povídka vypravuje o dobrém císaři, kterému přišlo líto, že snad někteří z jeho poddaných nemají ani klobouk, když prší. Svěřil tu záležitost svému ministrovi, ten pak správcům města, ti pak policii. Ta pochytala všechny lidi, kteří za deště chodili bez klobouku, a zavřela je do vězení. K císaři pak přišel úřední doklad, že v jeho říši není ani jeden jediný člověk v dešti bez klobouku. Satira zesměšňuje situaci, která vzniká předáváním moci a odpovědnosti druhým. Nevznikne něco podobného v církvi, která žije po staletí z toho, že se předává moc od apoštolů přes tisíceré stupně? Námitka je vážná, ale jenom v tom případě, když se díváme na církev pouze lidskýma očima. Jinak předávají moc vládci, úředníci, jinak Kristus. On poslal učedníky kázat, ne aby učili místo něj, ale aby byli s ním. On pak je s nimi. Je stále přítomen a jedná, i když se to navenek jeví, jako by to byli jiní lidé. Ve skutečnosti mají moc jenom jako údy mystického těla Kristova. (T. Špidlík)



Mk 3, 20-21
JR

Příbuzní se vypravili, aby se ho zmocnili
Od prvního okamžiku života se dítě zmocňuje světa. Chytá věci do úst, do ruky. Později si je schovává ve skrýši. Dospělí to dělají ovšem daleko rafinovaněji. Morálka sice varuje před zneužitím těchto instinktů, ale současně hájí pro člověka soukromé vlastnictví ve správné míře. Bůh stvořil člověka pánem přírody Ale stvořil ho také pánem ostatních lidí? V historii vidíme stálé pokusy o to, jak by se jedni mohli zmocnit druhých. V nejhorší formě se to projevilo institucí otroctví. Panství jedněch nad druhými se ospravedlňovalo i zákony. Naštěstí dnes nikdo teoreticky takovou nespravedlnost nehájí, i když prakticky stále existuje mnoho druhů zotročování. Jedno z nich je velmi jemné. Příbuzní jsou spojeni pouty krve, společného života. Ale jejich vztahy jsou tím čistší, čím víc je inspiruje láska. Ta ovšem často vyprchává a na její místo se dostavuje jistý druh rodinného násilí. To zbavuje jednotlivce svobody a ponižuje ho. Toto nebezpečí je velké a musíme se ho stále hledět vyvarovat. (T. Špidlík)


06.09.2004 - 06:20   JR  
» Mk 3, 13-19

Ustanovil jich dvanáct
Někteří hledají v čísle dvanáct posvátnou symboliku, jako by to byl výraz dokonalosti. Ale to je podřadné. Důležitější je biblická typologie: dvanáct apoštolů odpovídá dvanácti kmenům Izraele. Sám Ježíš tu souvislost naznačil (srv. Mt 19,28). Dvanáct izraelských kmenů byl celý židovský národ. Církev je určena pro celý svět. Proto se posílá dvanáct apoštolů k ní, tj. ke všem národům a kmenům. Oni se skutečně po seslání Ducha svatého rozešli do celého tehdejšího světa. Univerzální poslání církve vyjadřuje řecký výraz ve Vyznání víry: „Věřím v jednu svatou všeobecnou církev“ Zdá-li se někomu nespravedlivé, že si Bůh k poslání apoštolskému vybírá jednotlivé lidi svobodně, je to doplněno druhou stránkou téže pravdy: ke spáse si Bůh vybírá všechny Od prvního do posledního člověka na zemi zahrnuje všechny zvláštní láska Boží. (T. Špidlík)


06.09.2004 - 06:20   JR  
» Mk 3, 13-19

Vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl
Vyšla kdysi v Itálii žertovná kniha Páté evangelium, kde se autor s jemnou satirou posmívá některým přehnaným modernizacím v církvi. Je tam také scéna, jak Ježíš sestoupil z hory a předsedal shromáždění, ve kterém si lid svobodně zvolil dvanáct apoštolů. Často se mluví o tzv. demokratizaci v církvi, a to právem. Jako lidská společnost přijímá i církev formy, podle kterých se v jistých dobách žije. Nedá se však do těch struktur vměstnat tajemství lásky Boží a ani ne lásky lidské. Boží vyvolení není administrativní úkon. Ten by se mohl řešit autoritativně nebo demokraticky. Je to svobodná volba lásky a té se svobodně láskou odpovídá. Je to podobné jako v manželství. I tu společnost ustanovila zákony a principy tzv. manželského práva. Ale obyčejně se k nim utíkají lidé, když se manželství rozpadá, když vyprchala láska. Povolání k tzv. úřadům v církvi, tj. ke kněžství, jáhenství, biskupství je zjevení lásky Kristovy a přijímá se v tom duchu. (T. Špidlík)



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet