20.júl 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „V rozhovore o otázkach morálky a viery nemožno byť nezávislým katolíkom... Takáto falošná nezávislosť znamená opustenie Kristovej cesty.”

~SV. JOSEMARÍA ESCRIVÁ~

12.06.2003 - (čítanosť2086 reakcie9)


Mk 5, 21-43

      21 Keď sa Ježiš znova preplavil loďou na druhý breh, zišiel sa k nemu veľký zástup a bol pri mori. 22 Tu prišiel jeden z predstavených synagógy menom Jairus a len čo ho zazrel, padol mu k nohám 23 a veľmi ho prosil: „Dcérka mi umiera. Poď vlož na ňu ruky, aby ozdravela a žila.“ 24 Ježiš odišiel s ním a za ním išiel veľký zástup a tlačil sa na neho.
      25 Bola tam aj istá žena, ktorá mala dvanásť rokov krvotok. 26 Veľa vystála od mnohých lekárov a minula celý majetok, ale nič jej nepomohlo, ba bolo jej vždy horšie. 27 Keď sa dopočula o Ježišovi; prišla v zástupe zozadu a dotkla sa jeho šiat. 28 Povedala si totiž: „Ak sa dotknem čo len jeho odevu, ozdraviem.“ 29 A hneď prestala krvácať a pocítila v tele, že je z choroby vyliečená. 30 Ježiš hneď poznal, že z neho vyšla sila. Obrátil sa k zástupu a spýtal sa: „Kto sa to dotkol mojich šiat?“ 31 Jeho učeníci mu vraveli: „Vidíš, že sa na teba tlačí zástup, a pýtaš sa: „Kto sa ma dotkol?“ 32 Ale on sa obzeral, chcel vidieť tú, čo to urobila. 33 Žena, vediac, čo sa s ňou stalo, prišla so strachom a chvením padla pred neho a povedala mu celú pravdu. 34 A on jej povedal: „Dcéra, tvoja viera ťa uzdravila. Chod’ v pokoji a buď uzdravená zo svojej choroby.“
      35 Kým ešte hovoril, prišli z domu predstaveného synagógy a povedali: „Tvoja dcéra umrela; načo ešte unúvaš učiteľ?“ 36 Ale keď Ježiš počul, čo hovoria, povedal predstavenému synagógy: „Neboj sa len ver!“ 37 A nikomu nedovolil ísť za sebou, iba Petrovi, Jakubovi a Jakubovmu bratovi Jánovi. 38 Keď prišli k domu predstaveného synagógy, videl rozruch, plač a veľké bedákanie. 39 Vošiel dnu a povedal im: „Prečo sa plašíte a nariekate? Dievča neumrelo, ale spí.“ 40 Oni ho vysmiali. Ale on všetkých vyhnal, vzal so sebou otca a matku dievčaťa a tých, čo boli s ním, vstúpil ta, kde dievča ležalo, 41 chytil ho za ruku a povedal mu: „Talitha kum!“, čo v preklade znamená: „Dievča, hovorím ti, vstaň!“ 42 A dievča hneď vstalo a chodilo; malo totiž dvanásť rokov. I stŕpli od veľkého úžasu. 43 On im prísne prikázal, že sa to nesmie nik dozvedieť, a povedal, aby dievčaťu dali jesť.

21-43.      Mt 9, 18-26; Lk 8, 40-56.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3081)
Mk 5, 1-20


01.12.2010 - 14:38   smn  
» Re: Mk 5, 21-43

Tento muž a žena sú pre nás krásnym príkladom viery, k akej nás povoláva Ježiš. Neocitli sme sa už všetci v situácii, kedy sme sa zdráhali či mali strach konať, pretože by to znamenalo riskovať? Možno sme neboli pripravení vykročiť po neznámom chodníku. Možno sme sa obávali, čo si o nás pomyslia iní. Možno sme mali strach, že zlyháme. Čo tak ponúknuť modlitbu za uzdravenie svojmu chorému susedovi? Urobili by sme to, ak by sme si mysleli, že nás Ježiš k tomu pozýva? Je o ňom známe, že niekedy ľuďom vnuká do srdca takéto myšlienky! A keď vykročíme a zoberieme na seba toto riziko, často zisťujeme, že ľudia toto vyliatie lásky prijímajú radi, čo aj s trochou nervozity. Ba čo viac, možno zistíme, že Boh sa ich cez našu modlitbu a svedectvo tichej dôvery v Ježiša dotkol.


28.11.2006 - 19:38   a.o.  
» Mk 5,21-43

Děvče, říkám ti, vstaň!
Neboj se, jen věř! Jdi v pokoji a buď zdráva! Všechny takovéto příkazy nejsou u Ježíše pouhým slovem, ale zároveň i tvůrčím uzdravujícím a (nový) život darujícím činem prorážejícím nedůvěru učedníků (v. 31) i lidí ze synagógy (v. 35.40a). Plnost uzdravení pak není způsobena nějakým magickým dotekem (v. 28), ale osobním důvěryplným setkáním tváří v tvář s Ježíšem, který nás touží „uvidět“ (v. 32.34) a uvnitř důvěřujícího společenství (v. 37.40b) darovat nový život.


19.11.2006 - 15:10   -jh-  
» Mk 5, 21-43

Niekedy viera predchádza zázraky a Božie divy sú potom potvrdením viery; inokedy je zázrak časovo pred vierou človeka: zázrak je v tomto prípade božskou legitimáciou pre Ježiša a pohnútkou pre vieru človeka – len pohnútkou, pretože ľudská sloboda môže voľne naložiť s touto pohnútkou a odmietnuť súhlas viery (ako napr. farizeji interpretovali zázraky zo spojenia Pána s démonmi). Zjavenie Božej lásky necháva človekovi slobodu. Buď dá odpoveď viery a lásky alebo sa uzavrie v pocite vlastnej spokojnosti a sebalásky. Zmysel či nezmysel ľudskej existencie sa rozhodne na tejto otázke viery alebo nevery, otvorenia sa pre Božiu krásu, moc a lásku či uzatvorenie sa do ulity ľudskej ničotnosti. Boh však ostáva podivuhodne stáť pred dverami ľudskej duše a hoci klope pozvaním alebo zázrakmi, nikdy nevstúpi násilým. Kde sú zatvrdivé predsudky a nedostatok dobrej vôle, tam Boh nehovorí ani nekoná zázraky (porov. Mt 13, 58).


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Mk 5,21-24

   Dnešní liturgie se zabývá smrtí. Hodí se mluvit o takové dušičkové události teď, na začátku prázdnin?
   Jenže na hřbitově i v krematoriu je provoz každodenní, nejen o dušičkách. A ve skříni každého z nás visí černý oblek a nevíme, kdy jej budeme potřebovat.
   Myslíš si asi: raději takové věci ani nepřipomínat, máme tak dost starostí. Dnešní liturgie nám však nechce starost přidat, ale chce nás jí zbavit, jestli pochopíme radostnou zvěst: Bůh je Bohem živých - Kristus smrt přemohl. Víra v něj dává život, který nepomíjí.
   Nebojme se tedy myslit na tento pohřební průvod bez konce, v němž všichni máme své místo: párkrát za rakví, pak jednou v ní.
   Všichni jsme účastníky tohoto pohřebnictví, jaký však k němu zaujímáme postoj? Jsou jedni, kteří se snaží smrt zakrýt věnci a stuhami.
   Ať má apoň krásný pohřeb!
   Rakev ať je dubová, o tisícovku lepší než obyčejná.
   Věnce, kytky, stuhy, hodně věnců - hodně pětistovek.
   A ještě závojíček kolem truhly - zase stovky.
   A ještě trumpety a ještě fanfáry, zase tisícovky.
   A ještě sóla na housle, a zpěvy, a zase fanfáry, hodně hluku, hodně řečí, hodně peněz, aspoň krásný pohřeb, kdoví, čeho byl ušetřen, musíme tam všichni, kdoví, má to za sebou, krásný pohřeb, drahý pohřeb...
   Toto je častý přístup ke smrti.
   Ale jeden člověk, ten v dnešním evangeliu, to dělal jinak:
   nedbal na krásný pohřeb, ale běžel za Ježíšem. Věřil, že Ježíš pomůže.
   A Ježíš dal celý krásný pohřeb stranou a řekl: ona jen spí. Nač to vše?
   Co pro nás má znamenat tato historie? Pán Ježíš tenkrát dcerušku Jajrovu probudil, ale ona za čas zase umřela, a pak už Ježíš nezasáhl. Mnoho chlapců a děvčat umřelo v té době, a on je nevzkřísil. Od té doby narostl počet plačících maminek a nešťastných otců do milionů. Jejich dítě Ježíš nevzkřísil - ani všechny nemocné ženy Ježíš neuzdravil. Nás se to tedy netýká, je to hezké vyprávění, ale není to naše událost!
   A přece jí může být! Představme si to takhle: jedeš v noci autem po silnici. Najednou ze tmy vystoupí ve světle reflektoru tabule, ukazatel směru - a zas zmizí ve tmě. Ale my už víme, na čem jsme, víme, kam ta temná cesta vede.
   Toto vzkříšení z mrtvých je takovým znamením pro nás. Říká: Na konci té temné cesty, které říkáme umírání, je někdo, kdo ti daruje život, jestli umíš tuto směrovku přeslabikovat, jestli se ve víře svěříš tomu směru. Pak uvidíš nad márami ruku Krista, křísíciho ze spánku smrti.
   Pak už nebudeš hledat útěchu ve stuhách a fanfárách, v parádním náhrobku, stačí dřevěný křížek, který sice setlí s pamětníky, - ale tvé trvání bude zajištěno vírou, ne kamenem.
   Rozběhneš se totiž s otcem Jajrem za Ježíšem.
   Prosme dnes Boha, abychom to dokázali, až budeme stát u úmrtního lůžka někoho, kdo je nám milý.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Mk 5,21-24

   Mnoha způsoby se snaží knihy Nového zákona upevnit naši víru v život za smrtí. Tento účel má i vyprávění dnešního evangelia o vzkříšení dcerušky Jajrovy. Proč je to tak potřebné? My se s lidskou smrtí setkáváme stále, ale se stvořitelskou silou Boží, která za tělesnou smrtí dává nový život, s tou se v tomto životě nesetkáváme. O tom slyšíme jen na stránkách Písma svatého. Proto nám není snadné uvěřit ve věčný život, spolehnout se na něj.
   Pojďme se tedy dnes pozorně podívat na to, co se tu říká o životě a smrti dcerky Jajrovy. Co tu Pán říká o každém z nás.
   „Neboj se a věř!“ - říká Pán nejprve.
   Nenech se vyděsit bolavými událostmi lidské smrti.
   Nenech si vzít víru, že spojení s věčným Bohem, které vzniklo za našeho života, přetrvá i smrt.
   To je tedy to první, co se po nás žádá vzhledem ke smrti: důvěra v Boha. Víra je předpoklad divu zmrtvýchvstání. Víra je podmínka přechodu do nového, věčného života. Věřit, to znamená počítat s věčným Bohem i na prahu smrti. Uvěřit, že naši zemřelí jsou - a i my jednou budeme - ve světle Božím, když jsme v Boha za svého života uvěřili.
   Co říká Pán Ježíš dál?
   „Dítě nezemřelo, ale spí.“
   Pán vidí zemřelého tak, jak ho vidí Bůh. „Spánek“ - to je obrazné pojmenování tajuplného přechodu mezi životem a smrtí. Léčivý spánek.
   Proto volá Pán Ježíš neuvěřitelná slova:
   „Dívenko, říkám ti, vstaň!“
   Vstaň! Probuď se ze smrti! Později Pán Ježíš právě toto prožije sám na sobě - o velikonočním úsvitu. A teď už ve víře v oživující sílu Boží volá k životu dceru Jajrovu.
Toto oživující slovo zní i našim zemřelým! Zazní jednou i nám a všem, kdo v Ježíše uvěří tak, že se snaží žít podle jeho evangelia.
   „Dejte dívence jíst!“
   Tímto příkazem vyprávění evangelia vrcholí a končí. Dívka se k všeobecnému úžasu probrala, ožila. Po takovém výkonu bychom čekali nějaké Ježíšovo vyhlášení, vznešené prohlášení: „Tak vidíte, kdo jsem já!“ Ale Pán Ježíš neoslavuje sebe. Střízlivě a klidně se stará o dívku: „Dejte jí najíst!“
   Jídlo, najíst se, to je základní potřeba našeho života vezdejšího. A radostná hostina, to je biblický obraz bytí v Božím království. Dejte dívence jíst, stará se o ni Pán. I o nás se stará. Dává nám jíst pokrm eucharistický, abychom v jeho síle i my žili. Žili na věky. Tak to chce náš Pán.
   A toto je jádro, poselství víry dnešního evangelia:
    Bůh je přítel života, ne smrti.
    To poslední, co je před námi není smrt, ale život.
   Sestry a bratří, věříte tomu? Věříte tomu Ježíši, který o sobě prohlásil: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mne uvěří, neumře, bude žít na věky.“?
   Pojďme teď společně prosit se svatým Markem:
    „Pane, já věřím! - Pomoz mé nedůvěře!“


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Mk 5, 21-43

      Vzrušujúca je postava ženy, ktorej stačí sa dotknúť Kristovho plášťa. Dvanásť rokov veľa vystála a veľa sa naučila. Nepomohli jej ľudia, ani celý majetok, nevedeli ju uzdraviť lekári, hoci dokázali od nej vytiahnuť posledné peniaze. Bola z nej už len ruina: stratila zdravie, stratila majetok, stratila nádej. A predsa sa ukázala bohatšia ako celý veľký zástup, ktorý bol okolo Ježiša. Pretože ona jediná mala vieru väčšiu ako bola viera celého zástupu. Táto viera jej kázala dotknúť sa Kristovho plášťa, aby ju hneď postavila na nohy.
      Dotknúť sa - to slovo máva skôr záporný ohlas: dotknúť sa niekoho - to znamená uraziť, ublížiť, či dokonca zraniť. Žiaľ, nemožno pochybovať, že človek sa môže i takto dotknúť Boha: nielen raniac jeho otcovské city, jeho lásku, jeho otvorený postoj voči nám - ale tiež spôsobiac mu krvavé a smrteľné rany v hodinách jeho utrpenia.
      Vieme sa však dotýkať Krista s takou vierou, dôverou a láskou, aby toto dotknutie uzdravovalo a posilňovalo našu dušu? Je potvrdené, že osobný kontakt s nejakou silnou osobnosťou nás môže posilniť, potešiť, zmobilizovať ku konaniu. Veríme v uzdravujúce sily rôznych bioenergoterapeutov, ktorých dotyk nám odovzdáva nejaké oživujúce energie. Nemôže byť naše dotknutie sa Krista vo svätom prijímaní takým požehnaným otrasom, ktorý by nás zdynamizoval k lepšiemu životu? Ak ale nie je takou energiou - tak či nie kvôli tomu, že sme túto praktiku zautomatizovali, zmechanizovali, zrutinovali? Je treba pred každým svätým prijímaním vzbudiť v srdci vieru a dôveru tej ženy: Ak sa dotknem čo len jeho odevu, ozdraviem.


03.09.2004 - 19:37   JR  
» Re: Mk 05, 21-43

Děvče, říkám ti, vstaň!
Při probuzení ze sna se otevřou oči, začínáme myslet a svobodně se rozhodovat. Kolik takových probuzení je vjednom životě? Mnoho. Ale zase se dá říci duchaplně: Celý život je jenom jedno dlouhé postupné probouzení. Nejlíp to vidíme na malých dětech, jak začínají ponenáhlu vnímat osoby a věci. Přijde brzy perioda, kdy unavují rodiče otázkami: „Co je to? Proč je to?“ Čím bystřejší jsou, tím větší mají hlad po vědění a porozumění. Zpomalí-li se ten vývoj, říkáme, že je dítě zaostalé. Je pravda, že se časem u každého dostaví jakási sytost dojmů a nezájem. Je-li intenzívní, stává se senilností, otupěním, předzvěstí smrti. U některých lidí je předčasné, jiní si naopak uchovají svěžest a duševní mládí do pozdního věku. Ale není tak vážné, jak dlouho a jak intenzívně se člověk probouzí k poznávání vnějšího světa. Jisté je, že až do smrti se máme intenzívně probouzet k poznání světa Božího až do okamžiku, kdy i nám řekne Kristus: „Vstaň!“ (T. Špidlík)


03.09.2004 - 19:37   JR  
» Re: Mk 05, 21-43

To dítě neumřelo, ale spi
Často čteme na hrobech nápis: „Zde spí věčným spánkem...“ Proč se přirovnává smrt ke spánku? Spící člověk ne jenom žije, ale dokonce i jeho život sílí. Nevnímá však, co se děje okolo něho. Kromě toho čekáme, že se spící probudí. Tento obraz tedy vyjadřuje křesťanskou naději. Každé přirovnání je ovšem částečné. Proto prohlásil kdosi duchaplně: „My říkáme o mrtvých, že spí, ale oni to zase říkají o nás.“ I v tom je kus pravdy. Spící mívají sny, tj. zdá se jim, že vidí a slyší všelicos, ale není to skutečnost. Takový je podle duchovních autorů i náš život. Vidíme a slyšíme. Ale je to všecko pravda? Ti, co zemřeli, vidí pravdu tváří v tvář, probouzejí se k životu a minulé se jim zdá, jako by to byl na zemi pouhý sen. Ať už toto přirovnání vezmeme z jedné nebo z druhé stránky, vždycky vyjadřuje pevnou křesťanskou víru, že smrt s Kristem život neničí, ale naopak posiluje. (T. Špidlík)


03.09.2004 - 19:36   JR  
» Re: Mk 05, 21-43

Existuje smrt?
V dnešním slovníku rozlišujeme víru a naději. Víra znamená vidět za skutečností světa jiný vyšší svět, za životem v čase život věčný. Naděje pak doufá, že tam dospějeme. Ve slovníku Bible je obyčejně spojeno obojí vjedno. Věřit tedy znamená i doufat. Aby však mohl doufat, musí žít. Co znamená skutečnost pro mrtvého? Nic. Proto jsou písně a úvahy o smrti tak pesimistické. Pláčou nad zánikem vší naděje. Kristus naopak vyzývá otce zemřelé dcery: „Věř!“ Je to víra, jakou dává jenom křesťanství, nebo se vyskytuje i v jiných náboženstvích? U všech národů jsou jisté ideje o posmrtném životě. Ale mnoho naděje nevzbuzují. jsou jenom jakousi potěchou pro ty, kteří se setkávají tváří v tvář smrti. A přece, jak píše N. Berďajev, se měří výška a vznešenost každého vyznání podle toho, jaký má postoj k smrti. Křesťanský se vyjadřuje jedním slůvkem: „Věř!“ Náš život s Kristem je nezničitelný. (T. Špidlík)



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet