17.august 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Osoby, ktorým si nesympatický, zmenia svoju mienku, keď zistia, že ich máš vskutku rád. Závisí to len od teba.

~SV. JOSEMARÍA ESCRIVÁ~

12.06.2003 - (čítanosť2771 reakcie12)


Mk 8, 31 - 9, 1

      31 Potom ich začal poúčať: „Syn človeka musí mnoho trpieť, starší, veľkňazi a zákonníci ho zavrhnú, zabijú ho, ale on po troch dňoch vstane z mŕtvych.“ 32 Hovoril im to otvorene. Peter si ho vzal nabok a začal mu dohovárať. 33 On sa obrátil, pozrel sa na svojich učeníkov a Petra pokarhal: „Choď mi z cesty, satan, lebo nemáš zmysel pre Božie veci, len pre ľudské!“
      34 Potom zavolal k sebe zástup aj učeníkov a povedal im: „Kto chce ísť za mnou, nech zaprie sám seba, vezme svoj kríž a nasleduje ma. 35 Lebo kto by si chcel život zachrániť, stratí ho, ale kto stratí svoj život pre mňa a pre evanjelium, zachráni si ho. 36 Veď čo osoží človekovi, keby aj celý svet získal, a svojej duši by uškodil?! 37 Lebo za čo vymení človek svoju dušu?! 38 Kto sa bude hanbiť za mňa a za moje slová pred týmto cudzoložným a hriešnym pokolením, za toho sa bude hanbiť aj Syn človeka, keď príde v sláve svojho Otca so svätými anjelmi.“
       1 A povedal im: „Veru, hovorím vám: Niektorí z tých, čo tu stoja, neokúsia smrť, kým neuvidia, že Božie kráľovstvo prichádza s mocou.“

31-33.       Mt 16, 21-23; Lk 9, 22.
34-38.       Mt 16, 24-28; Lk 9, 23-27.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2644)
Mk 8, 10-21
12.06.2003 | Čítanosť(2359)
Mk 8, 22-30
12.06.2003 | Čítanosť(1610)
Mk 8, 1-9


16.05.2008 - 11:27   František Fedor  
» Re: Mk 08, 31 - 09, 01

Kto sa bude hanbiť za mňa a za moje slová pred týmto cudzoložným a hriešnym pokolením, za toho sa bude hanbiť aj Syn človeka, keď príde v sláve svojho Otca so svätými anjelmi.“ (Mk 8,38)
Pred rokmi bol som v USA na návšteve. V nedeľu som s priateľmi bol na sv. omši. Začiatok sv. omše ma prekvapil. Kňaz pristúpil k oltáru, rozhliadol sa po veriacich a pozdravil : Good morning !- dobré ráno ! Priateľ, kňaz, mi vysvetlil, že na slovách pozdravu tak nezáleží, ako na jeho úmysle. Tu je taký zvyk a treba ten pozdrav chápať ako –požehnané dobré ráno. Dobre teda. Iný kraj, iný obyčaj. Mne sa tento zvyk zdal až príliš sekularizovaný.
V našom prostredí sa ,chválabohu, bohoslužby ešte tak nezačínajú, ale tratia sa kresťanské pozdravy aj medzi veriacimi. Treba mať dávku odvahy pozdraviť Ježiša Krista na ulici, v spoločnosti, na verejnosti. Aj v kresťanských rodinách akoby ubúdalo chvál na Boha v pozdravoch. Deti s rodičmi sa vítajú a lúčia pozdravmi „dobré ráno, dobrý deň, a hoj!, čau! a pod. Hanbíme sa, nezáleží nám na tom, či si to ani neuvedomujeme ?
Počúvame – ten ma nepozdravil, Kresťanskými pozdravmi : Slava Isusu Christu, Pochválený buď Ježiš Kristus, Chvála Kristu, a pod. nezdravím brata, sestru, ale spolu s nimi pozdravujeme a chválime Ježiša Krista, ktorý toľko urobil pre našu spásu.
Pozdravovať Ježiša Krista pred „cudzoložným a hriešnym pokolením“ sa vyplatí, lebo On nás „keď príde“, pozdraví pred svojím Otcom.


28.11.2006 - 19:48   a.o.  
» Mk 8,34-9,1

Kdo svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.
Výzva k obnovenému rozhodnutí následovat Ježíše i na cestě kříže (tj. věrnost i za cenu rizika ztráty života) není určena jen Petrovi, ale platí pro všechny učedníky a slyší ji i zástupy. Pro ty, kdy by se toho zalekli a začali by pochybovat o pravosti Ježíšova poslání, je určen verš 9,1 - existují svědkové, kteří prožili, že Boží království v Ježíšově osobě již přišlo (viz následující „proměnění na hoře“).


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Mk 8, 27-35

Štěstí - slovo nekřesťanské?
Slovo „štěstí“ slyšíme v denním životě často: Někdo „měl štěstí“ při dopravní nehodě - nezabil se. Ta a ta slečně „udělala štěstí“ = vdala se za rytíře svého srdce. Jiný „naštěstí“ neztratil peněženku, jen ji zapomněl doma. „Kupte si štěstí,“ hlásal plakát na losy jakési loterie.
Zřídka však slyšíme slovo „štěstí“ v našich modlitbách, kázáních, duchovních knihách. Má štěstí a víra tak málo společného? Nebo to nemá společného dokonce nic? Často to tak vypadá.
Vypravoval kněz, který bydlel v klášteře u sestřiček, jak si jednou koupil na trhu hrušky. Nádherné, veliké, sladké, jako máslo jemné, jak touto dobou bývají. Když se vracel domů, drhla jedna starší sestra schody. Na kolenou, s rejžákem, žádná lehká práce, čelo zpocené. Páter vytáhl dvě hrušky a podává je sestřičce: „Pochutnejte si na nich, jsou moc dobré.“ Ale sestra ucukla, podívala se na kněze jako na pokušitele, který ji svádí ke špatnostem a prohlásila: „Já jsem řeholnice, já se nemám co shánět po radostech a pochutnáních, já mám nést kříž Pána Ježíše!“ A zase se sklonila ke kýblu se špínou a začala úporně drbat schody.
Říkáte, že byla podivínka? Nebyla. To ona takhle falešně chápala následování kříže Kristova, dnešní evangelium, že Ježíšovi následovníci musí zapřít sami sebe, vzít svůj kříž a nést jej.
Štěstí podle bible.
Jak to tedy chápe bible, jaký je její duch?
Naše svaté knihy jak Starého, tak Nového zákona jsou sbírky životních příhod lidí, kteří to s vírou v Boha mysleli vážně. A všechny ty příhody mají jedno společné: Přesvědčení, že s tímto Bohem Abrahámovým, s Bohem Ježíšovým je možno udělat v životě štěstí; že těm, kdo milují Boha, se nakonec vše obrátí k dobrému.
Žádnému člověku nechce tento Bůh způsobit neštěstí, každému přeje a chce pro něj štěstí, dobro, radost, jedním slovem: spásu. Bůh stojí na straně lidí, kteří hledají v životě své malé lidské štěstí. K rozporům dochází jen tam, kde člověk chce štěstí jen pro sebe a pro ty své. Bůh chce štěstí pro všechny lidi. Bůh je proti tomu, aby jedni byli obětováni pro šťastný život jiných. Bůh je proti tomu, aby někdo byl týrán v přítomnosti, a za to se mu slíbilo štěstí v budoucnosti.
Takový Bůh, který by napřed život dal, a pak bránil hezky si ho žít, který by nutil k trápení pod příslibem štěstí po smrti, to by byl podvodník a jeho náboženství podvodem.
Je-li Boží Syn také synem člověka, pak musel tento syn člověka udělat něco i pro člověkův pozemský šťastnější život: Pak musel učit, jak si šťastně a pěkně na světě žít, tak pěkně, vykoupeně, aby to vydrželo po celou věčnost.
Recept na štěstí
Jak tedy rozumět slovům dnešního evangelia? Jsou proti radostem malého člověka, jsou proti lidskému štěstí? Přečtěme si je ještě jednou:
„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho.“
Ztratit život, obětovat život pro někoho - je tohle nějaký recept na lidské štěstí? - Jak to zní na první poslech divně, přece je to tak. Ale ne tak, že si člověk má odmítat radosti života, ne tak, že si člověk má tesat své kříže, vymýšlet, jak by se týral. Svůj KAŽDODENNÍ kříž máme nést: to znamená, nést to trápení, o které se ti každý den starají druzí, nepřátelé, cizí. Snést ty oběti, které od tebe žádají tvoji domácí, přátelé, nejbližší.
Při požadavku Ježíšově, abychom obětovali život, nemysleme hned na jeho smrt ukřižováním.
Pomysleme, kolik času musí doslova obětovat rodiče dětem. To je kus jejich života, kterého se pro ně zřekli.
Kolik nervů, spánku, peněz, volných chvil nás stojí naši nejbližší, domácí, přátelé. Kus života jim obětujeme.
A kdybychom na svém životě lpěli, kdybychom nebyli ochotni cokoliv pro děti, bližní obětovat, svůj život bychom ztratili, říká Pán Ježíš.
Tak je to s nesením křížů.
Nežádá se po nás žádné sebemučení, sebetýrání, žádné specielní odříkání radostí.
Když sníš dobrou hrušku, nijak se tím neznehodnotí zásluha za to, žes pro dobro ostatních vydrhla schody.
Žádá se tu po nás důrazně, abychom dávali kusy svého času, života, peněz, srdce k budování štěstí jiných.


24.03.2006 - 16:22   JR  
» Mk 8, 34-39

Kdo si chtěl život zachránit
Kdo by si nechtěl zachránit život? Vždyť žít znamená vlastně stále si život uchovávat. Opak je sebevražda. Život je základní hodnota, na kterou se převádějí všechny ostatní. Co by znamenalo jídlo, sport, umění, věda pro mrtvého? Co se od života oddělí, přestává být hodnotou. Proto se od mládí staráme o to, abychom žili co nejdéle, aby náš život neumenšovaly nemoci a nedostatky. Idealisté, kteří bojují za vznešené ideály, ovšem hlásají, že jsou důležitější věci než život člověka. Nadšeně proto oslavují ty, kdo umřeli, kdo se dobrovolně obětovali za vlast, za pravdu, za krásu. Takovým hrdinům se staví pomníky. Ale oni sami? Křesťanství hájí ideály, ale není idealismem. Křesťan umírá za pravdu, ale pevně věří, že po jeho smrti bude žít nejen ideál, Ale i on sám. Pro nás je pravda a ideál Kristus, on však je současně i život (Jan 14,6) a přišel proto, aby měli život v hojnosti všichni, kdo jsou s ním (srv. Jan 10,10).


24.03.2006 - 16:22   JR  
» Mk 8, 34-39

Kdo svůj život ztratí pro mne a pro evangelium, zachrání si ho
V církevním kalendáři se dávají svatým různé tituly: pastýři, vyznavači, učitelé církve, panny... Na prvním místě ovšem stojí mučedníci. Diskutuje se o tom, komu ten název patří. Původně se dával jenom těm, kdo výslovně zemřeli pro víru, napr. odepřeli obětovat pohanským bohům. Kristus totiž slibuje věčný život ne každému, kdo umře, ale kdo umře pro něho samého. Ale brzy si křesťané uvědomili, že Kristus je skutečnost, která přesahuje jeho historickou osobu, je mystickou realitou, která zahrnuje všechno dobré, všechny ctnosti. On je pravda, spravedlnost, láska, pokora, píše Origenes. Tedy ten, kdo žije a umírá pro pravdu, pro spravedlnost, pro lásku, pro pokoru a pro jakoukoliv jinou opravdovou ctnost, ten žije a umírá pro Krista. Bude tedy mít věčný život. Sv. Marie Goretti zemřela pro čistotu, nebojíme se tedy říci, že je mučednicí pro evangelium, které čistotu hlásá.


24.03.2006 - 16:22   JR  
» Mk 8, 34-39

Zřekni se sám sebe
Když slyšíme, že někdo obětoval svůj život za druhého, myslíme tím obyčejně na hrdinskou smrt. Za starých římských dob umřeli mučedníci v aréně, předhodili je zvěři. Sv. Maxmilián Kolbe se obětoval za druhého v koncentračním táboře. V biblické řeči bychom takové případy nazvali „velká znamení“ síly Ducha Božího, který působí v lidech. Ale náš denní život se skládá z mnoha malých znamení Boží milosti. Kdo něco udělá pro druhého, vždycky obětuje kousek svého vlastního života. Mohl by například jít na procházku, užít májového odpoledne. Ale pomůže místo toho příteli, který si neví rady s opravou auta. Zřekl se něčeho svého. Ztratil doopravdy kus života? Za takovou pomoc se říkávalo „Zaplať Pán Bůh!“ Je tu vědomí, že Bůh vrátí to, co bylo ztraceno, na věčnosti? Často zažijeme, že i zde na zemi. Vždyť v dobré rodině stále jedni dělají pro druhé, ale nic neztrácejí. Rodinné štěstí roste právě z tohoto vzájemného zříkání se.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Jak 2,14-18 / Mk 8,27-35

   Že slovo „evangelium“ znamená radostnou zvěst, to víme všichni. Ovšem tuhle radostnou zvěst evangelia bychom nejraději brali jako příslib a záruku, že my, věřící lidé, budeme Boží rukou chráněni od všeho zlého. Že nám se každý malér zdaleka vyhne.
   Jenže kdyby to bylo takhle, nacpali by se do církve ti největší chytrolíni, ti nejmazanější spekulanti a ti největší sobci - ti především.
   Ještě že to tak není, to by normální slušný člověk v církvi neměl žádnou šanci. My křesťané nemáme žádnou záruku, že budeme žít svůj život jako v bavlnce.
   Co je tedy radostnou zvěstí evangelia? Co je klíčem ke štěstí křesťana?
   Ernnest Hello napsal povídku s názvem: Klíč ke štěstí.
   Vypravuje se tam o bohatém a opatrném panu Ludvíkovi. Léta šetřil, úspory ukládal. Být zajištěn, to byla představa jeho spokojeného života. Ale jak mu úspory narůstaly, místo pocitu štěstí a zajištěnosti narůstal pocit nejistoty a strachu.
   Jak zajistit ty své úspory? Dát je do spořitelny na úroky? To ne - inflace je ročně vyšší, než úroky. Investovat do cenných papírů? To také ne, v obchodě se nevyznám. Mohl bych koupit akcie podniku, který zkrachuje a přijít o všechno!
   Už to vím: budu kupovat zlato, to má cenu stále. Jenže už je tu nová starost - kam je ukrýt. I na to našel řešení. Najme si v bance sejf, takový ten na heslo, takový neotevře nikdo, kdo heslo nezná. Jaké heslo zvolit - smí mít nejvýš čtyři slabiky: „Moje radost, moje láska, můj Bůh“ - ? To ne, to by bylo k Bohu příliš nezdvořilé. Lépe takhle: „Bože můj“ - to je to pravé.
   Když pak po čase přišel do banky otevřít svůj poklad, začal horečně přebírat v paměti, jaké má heslo?
   Zdvořilý úředník krčil rameny: musíte mi říct heslo, jinak vám nemohu vydat klíč.
   Pan Ludvík doma probíral slovníky, listoval v diáři, kudy chodil, naříkal: „Bože můj, Bože můj...“
   I když ho převezli do psychiatrického ústavu, stále si drmolil: „Bože můj, Bože můj“ - a nevěděl, že právě ta slova jsou heslem k jeho pokladu.
   My také často voláme slova Bůh, Láska, Svoboda, Spravedlivost - a nadarmo. Nadarmo říkáme v modlitbách veliká a mocná slova, která jsou klíčem k našemu štěstí. Proč nadarmo? Protože jsme jako ten popletený - klíč ke štěstí máme v ruce, ale nepoužíváme ho.
   Lakomec Ludvík mohl ta pravá slova tisíckrát vyslovit a nic mu to nepomohlo. Neotevřel podle nich dveře trezoru.
   Svatý Jakub to říká jinak: můžeš mít zbožných slov plnou hubu, ale jestli podle nich nejednáš, nic ti to nepomůže. Tvá víra bez života podle té víry je mrtvá víra.
   Tak to platí i dnes a pro nás každého. Tolik se všude mluví, kde je co u nás v nepořádku, kde je co špatné. Tolik se ukazuje prstem na vládu, na ministry, že málo dělají, málo se starají. Byli bychom asi méně ukřičeným národem, kdybychom si vždy napřed položili otázku: A co jsem pro lepší svět už dnes udělal já?
   Klíčem - malým, ale účinným klíčkem k lepšímu světu je osobní přičinění každého z nás. To platí pro svět, to platí i na soudu Božím, to platí i pro můj a tvůj osobní život.
   Kdosi moudrý napsal: „Vzrušujeme se nad prodlužováním nebo zkracováním průměrného věku člověka. Co na tom sejde? Ať žijeme 50 nebo 100 let, je to pořád katastrofálně málo. Je to příliš málo co do počtu roků. Zda je to dost života, o tom rozhoduje, kolik dobrého každý den uděláme.“
   Jenže my jsme stále znovu v pokušení, chlácholit své svědomí tím, že zachováváme pár povrchních náboženských zvyklostí, ale samu podstatu evangelia - příkaz lásky k bližnímu - to necháváme jiným.
   Vzpomínám na zprávu ze slovenských novin z času první republiky. Kdesi na šarišské silnici zabili na Velký pátek dva mladíci řemeslníka, který jel na kole z práce. Přistihli je ještě na místě činu: ruce měli zkrvavené, vedle mrtvého ležel krajíc chleba se slaninou, na které byly otisky zubů a také krvavé otisky prstů. Jeden z vrahů se totiž do slaniny chutě pustil, ale druhý ho zděšeně okřikl: „Pre Boha, čo to robíš! Veď je predsa pátek!“
   A tak dnes prosme společně Boha, ať se nám naše víra nescvrkne na pár zvyklostí, které zachováváme. Ať je nám klíčem k pohledu víry živé, která dává dnům našeho života hodnotu ryzího zlata. Zlata lásky k Bohu a bližnímu.
   V závěru čtení dnešního evangelia jsme slyšeli: „Kdo by si chtěl svůj život zachránit, nějak zakonzervovat, ztratí ho. Kdo však svůj život nasadí pro mé království dobra, navěky ho zachrání.“ Amen, tak to jest.


30.07.2004 - 22:15   Miron  
» Re: Mk 08, 31 - 09, 01

AI      Sú ľudia, ktorí nové veci chápu rýchlo a presne a sú ľudia, ktorým to chvíľku trvá. Je potrebná veľká dávka trpezlivosti s týmito nechápavcami. Učitelia by to mohli potvrdiť, pretože mnohokrát musia celkom ľahkú látku vysvetľovať znovu a znovu, kým ju žiaci nepochopia.
      I medzi učeníkmi Ježiša Krista boli podobní „nechápavci“. Apoštol Peter napríklad správne nepochopil Ježišovu predpoveď o umučení. A za to si zaslúžil ostrú výčitku (porov. Mk 8, 31 - 9, 1).
KE      Aby sme sa vyhli podobnej chyby ako urobil Peter, musíme byť vnímaví pre Božie slovo, ktoré kladie svoje nároky a osvojiť si štýl obetavého života.
DI      Peter síce vyznal vieru v Kristovo božstvo, ale potreboval ešte dospieť k správnemu chápaniu tohto pojmu. Mesiáš nie je slávnostným Božím poslom, ale „Synom človeka“, ktorý „musí veľa trpieť“. „Musí“ to znamená Božiu vôľu. Boh rozhodol, že Mesiáš bude trpieť a podobne každý, kto má zmysel pre Božie veci, „musí“ prejsť utrpením, pretože je to nutná, Bohom ustanovená cesta k zničeniu mechanizmu zla. Preto k úlohe Mesiáša patrí smrť a k rázu pravého učeníka patrí ochota vzdať sa svetských úsudkov o „nezmyselnom utrpení“. (HRBATA, J., Perly a chléb, Č. Těšín, Katolícke nakladatelství COR JESU, 1991, 100.1.)
PAR      Nie je jednoduché pochopiť toto učenie o kríži. Azda nám to priblíži skúsenosť muža, ktorý ešte za totality nastúpil na miesto skladníka vo veľkom strojárenskom závode. Sklad bol veľký, plný veci, ktoré by sa každému zišli. Po prevzatí skladu prísne dbal na evidenciu každej položky. Bez jeho vedomia sa ani jediná trúbka nedostala zo skladu von.
      To sa však nepáčilo chlapom, ktorí v sklade pracovali. Predchádzajúci šéf bol rozumnejší. Všeličo sa dalo na čierno predať, krádež sa šikovne na papieri zamaskovala a pre každého to znamenalo pekný príjem navyše.
      Keď novému šéfovi naznačili, že by bolo dobré vrátiť sa k zaužívaným spôsobom, dostali takúto odpoveď: „Chlapi, viem o vás, že všetci chodíte do chrámu. Viete preto, že to, čo odo mňa žiadate, je krádež. Pre pár korún nebudem zrádzať svoju vieru!“
      To však nebolo chlapom po chuti. A keď sa presvedčili, že to myslí skutočne vážne, zvolili inú taktiku. Na šéfa začali prichádzať anonymy, ktoré ho očierňovali z veľkých prehmatov a po závode sa začali trúsiť reči o veľkom zlodejstve šéfa skladu. V sklade bola inventúra za inventúrou. Nakoniec šéfa skladu odvolali, i keď mu nič nedokázali.
      Viete si predstaviť bolesť toho muža, ktorý za svoju poctivosť a vernosť Bohu zažil také poníženie? Toto poníženie a utrpenie je dielom sveta, ktorý neznesie pravdu, ale v tomto ponížení a utrpení však svitá nádej večného života.
MY      Nesmieme sa báť ťažkostí a bolestí, ktoré prichádzajú, keď svoj život nasmerujeme podľa náuky nášho Spasiteľa. Je to cesta, ktorá vedie k zničeniu zla, je to cesta k spáse.
      V Sixtínskej kaplnke vo Vatikáne sa nachádza obraz Posledného súdu. Namaľoval ho slávny Michelangelo a chcel ním vyjadriť okamžik zdesenia a hrôzy, až sa ukáže Sudca. V skupinke ľudí je aj sv. apoštol Bartolomej, ktorý zomrel za vieru tak, že mu za živa stiahli kožu z tela. Na obraze drží svoju kožu v ruke a ukazuje ju Sudcovi, akoby chcel povedať: „Pozri sa, Kriste, aká skúška na mňa doľahla. Ale obstál som, nuž zmiluj sa nado mnou.“
      Týmto chcel maliar znázorniť sám seba. Koža, ktorú apoštol drží v ruke znázorňuje jeho vlastný život, ktorý bol naplnený mnohými ťažkými skúškami. A hovorí za nás všetkých. Veď kto je medzi nami, koho by v živote ešte nestretla nejaká skúška? (DANCÁK, František, Dal nám príklad, 1806.)
ADE      Nuž ak si chceme zachovať svoj život pre večnosť, buďme otvorení a vnímaví voči Božiemu slovu, ktoré na nás kladie nároky. Nebojme sa ich prijať i keby to znamenalo vymeniť pohodlný štýl života za život plný väčších či menších obiet kvôli naplnenie Božej vôle.


01.07.2004 - 22:02   PaedDr. František Dancák  
» Mk 8, 34

      Pápež Ján Pavol II. pri jednom stretnutí s kardinálmi povedal, že jedinou katedrou pre kresťana je kríž.
      Náš život je vtedy ťažký, keď sa snažíme presadiť svoju vôľu. Ale keď dovolíme Bohu, aby v našom živote realizoval svoje plány, vtedy okúsime ľahkosť Ježišovho jarma. Ježiš sám stojí pred nami ako príklad nesenia kríža. Kto denne nesie svoj kríž s Pánom, ten pocíti silu jeho slov: „Moje jarmo je príjemné a moje bremeno ľahké“ (Mt 11, 30).


18.09.2003 - 17:59   PaedDr. František Dancák  
» Mk 8, 34

      P. Delp, ktorý bol nacistami odsúdený na smrť, na rozlúčku napísal tieto slová: „Nechcem sa tešiť znižovaním hodnôt života. Rád by som ešte žil, rád by som ďalej tvoril a hlásal mnoho nových slov a hodnôt, ktoré som až teraz objavil. Dopadlo to inak. Bože, daj mi silu, aby som vydržal.“
      Kresťan nachádza v kríži silu. Kto dokáže trpieť, vziať na seba kríž, ten dostáva za svoje utrpenie odmenu čiastočne už tu na zemi, pretože obdrží pokoj v duši, a po smrti večný život.
      Je preto dobre si pripomenúť slová českobudějoviského biskupa dr. Josefa Hloucha z jeho populárnej Minutěnky: „Koľko krížov by mohlo stratiť svoju tvrdosť a ťarchu, ak by človek vedel, kam s tým krížom má ísť.“
      „Pane, a ku komu by sme išli? Ty máš slová večného života...“ (Jn 6, 68).


16.09.2003 - 16:55   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 8, 34 – 9, 1

      Kto chce ísť za mnou, nech... nasleduje ma. Hovorí sa, že ideme za Kristom – lebo počúvame, čo nám chce povedať, lebo sa zhromažďujeme pred jeho oltárom, lebo dokonca často sa s ním zjednocujeme vo svätom prijímaní. Ale to všetko nestačí, aby sme povedali, že naozaj ideme za Ježišom. Kto chce ísť za mnou, nech... nasleduje ma.
      A nasledovanie Krista nebude spočívať v opakovaní jeho vonkajšieho správania, hoci by sme dokázali aj zázraky robiť tak ako on. Môžeme, samozrejme, opakovať mnohé jeho výpovede, gestá a skutky (napr. podobne ako Ježiš pranierovať rôznych farizejov, poučovať a napomínať, alebo robiť poriadky v chráme), ale to ešte nebude to, o čo ide. Keď opica zahrá na akordeóne, neznamená to ešte, že sa stala hudobníkom (A. de Mello). Naše len vonkajšie nasledovanie Krista čoskoro by neviedlo nikam.
      Aby sme skutočne nasledovali Krista, treba sa jednoducho stať Kristom. A stať sa Kristom – to znamená zaštepiť do seba Kristove čnosti: jeho pokoru, miernosť, pochopenie, zdržanlivosť, poslušnosť; zvlášť tie čnosti, ktoré zasvietili na ceste kríža. Nech... vezme svoj kríž a nasleduje ma – a teda osvojiť si Kristovu trpezlivosť, vytrvalosť, podriadenie sa Božej vôli, čiže to všetko sebazapieranie, ktoré tu zvlášť zdôraznil. Dokonalý vzor vymenovaných tu čností nachádzame v obete každej sv. omše. Slová na jej záver: Iďte v mene Božom – musia pre nás znamenať: Iďte za Ježišom, iďte za ním.


11.08.2003 - 21:43   Miron  
» Re: Mk 8, 31 - 9, 1

AI      Zaujať v každej situácií správny postoj je veľké umenie. Človek, ktorý túži dobre prežiť svoj život, rád sa učí tomuto umeniu. Pekným príkladom sú takzvané pravidla slušného správania. Človek, ktorý ich ovláda, dokáže sa správne zachovať v každej situácií.
KE      Kresťan však má ovládať okrem umenia slušného správania aj umenie rozoznávania, čo v živote prichádza od Pána a čo od neho nepochádza. Toto umenie umožňuje správne rozhodnutia, ktoré od nás Boh očakáva.
DI      Boh očakáva, že si osvojíme toto umenie. Evanjelium nám hovorí o situácií, kedy apoštol Peter prijal Ježišovu predpoveď o blízkom umučení čisto v ľudskom chápaní. Človek sa vzpiera pri myšlienke na nespravodlivosť a bezdôvodné utrpenie. Sv. Peter nepochopil Boží zámer, ktorého súčasťou bolo nespravodlivé odsúdenie a poprava. Preto si od Ježiša vyslúžil pokarhanie: „Choď mi z cesty, satan, lebo nemáš zmysel pre Božie veci, len pre ľudské!“(Mk 8, 31 - 9, 1).
      Pri posudzovaní a rozhodovaní sa v každodenných situáciách Boh od nás očakáva spoluprácu so Svätým Duchom. To znamená, že budeme hľadať to riešenie, ktoré je v zhode s Božou vôľou. Toto umenie správneho rozhodovania vyrastá z daru Svätého Ducha, ktorý sa nazýva „dar rozoznávania duchov“. Sv. apoštol Ján nás povzbudzuje k rozvíjaniu tohto daru: „Milovaní, neverte každému duchu, ale skúmajte duchov, čí sú od Boha“ (1 Jn 4, 1).
      Kresťan, ktorý sa snaží rozvíjať tento dar, skúma svoje myšlienky, zámery či slová. Hľadá ich prameň. Pochádzajú od Boha alebo z iného prameňa? Toto poznanie umožňuje správne rozhodnutie: buď prijatie alebo zamietnutie danej myšlienky či zámeru.
PAR      Prvým krokom k správnemu rozhodovaniu je poznanie Svätého písma. Ježišova náuka obsahuje základné normy pre správne rozhodnutie. Ďalším krokom je poznanie náuky a učenia Cirkvi i každej legálnej moci, pod ktorú podliehame. Každá myšlienka, ktorá je v rozpore s týmito stanovenými normami, si vyžaduje našu ostražitosť. Boh si totiž nikdy neprotirečí.
      Musíme sa naučiť skúmať nielen cieľ, ku ktorému myšlienka smeruje, ale aj prostriedky, ktoré k nemu vedú. Diabol totiž neraz vnukne predstavu pekného úmyslu, ktorý sa zdá dobrý, ale ponúkne na jeho dosiahnutie cesty, ktoré sú v protiklade s Božou vôľou.
MY      Pre povzbudenie si všimnime čo hovorí Sväté písmo a život svätých.
      V evanjeliu je vyrozprávaná Ježišova návšteva v dome Márie a Marty. Marta si dala veľa práce s obsluhou. Je to prirodzené a správne. Z ľudského pohľadu sa jej nedá nič vyčítať. Mária si však sadla Pánovi k nohám a počúvala jeho slová. Rozhodla sa tak, ako to Boh očakával. Za to sa jej dostalo Ježišovho uznania.
      Alebo pozrite na syna bohatého kupca, Františka z Assisi, alebo dôstojníka Ignáca z Loyoly, alebo prostomyseľné dievča, Janu z Arku. Otvorili svoju dušu Božiemu vnuknutiu a spolupracovali s ním. Tým urobili najdôležitejší krok k duchovnej dokonalosti, ktorá potom oslovila tisíce a tisíce ľudí.
ADE      Dodržiavanie pravidiel slušného správania nám prinesie uznanie tohto sveta. Správne rozhodovanie pre Božie veci nám prinesie Božie uznanie i požehnanie. Skúmajme teda s ochotou svoje myšlienky, zámery i slová a s radosťou prijímajme len tie, ktoré pochádzajú od Pána.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet