17.august 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Prvou podmienkou evanjelizácie je milovať Ježiša Krista, byť Ježišom nadšený.

~o. biskup Dominik Tóth ~

12.06.2003 - (čítanosť2445 reakcie10)


Mk 12, 35-44

      35 Keď Ježiš učil v chráme, povedal: „Ako môžu zákonníci hovoriť, že Mesiáš je Dávidov syn? 36 Veď sám Dávid hovorí vo Svätom Duchu:
      „Pán povedal môjmu Pánovi:
      Seď po mojej pravici,
      kým ti nepoložím tvojich nepriateľov pod nohy.“

      37 Sám Dávid ho nazýva Pánom; ako potom môže byť jeho synom?“ A veľký zástup ho počúval s radosťou.
      38 Ako učil, hovoril: „Varujte sa zákonníkov, ktorí radi chodia v dlhých rúchach, túžia po pozdravoch na uliciach, 39 po prvých stoliciach v synagógach a popredných miestach na hostinách. 40 Vyjedajú domy vdov a naoko sa dlho modlia. Takých postihne prísnejší súd.“
      41 Potom si sadol oproti chrámovej pokladnici a pozeral sa, ako ľud hádže peniaze do pokladnice. Viacerí boháči hádzali mnoho. 42 Prišla aj istá chudobná vdova a vhodila dve drobné mince čo je kvadrans. 43 Zavolal svojich učeníkov a povedal im: „Veru, hovorím vám: Táto chudobná vdova vhodila viac ako všetci, čo hádzali do pokladnice. 44 Lebo všetci dávali zo svojho nadbytku, ale ona pri svojej chudobe dala všetko, čo mala, celé svoje živobytie.“

35-37.      Mt 22, 41-46; Lk 20, 41-44.
36.      Ž 110, 1.
38-40.      Mt 23, 6-7; Lk 20, 45-47.
41-44.      Lk 21, 1-4.
12.06.2003 | Čítanosť(2364)
Mk 12, 18-27
12.06.2003 | Čítanosť(2274)
Mk 12, 13-17
12.06.2003 | Čítanosť(1975)
Mk 12, 1-12


29.05.2007 - 07:19   Pierre Charles  
» Mk 12,44

Táto chudobná vdova vhodila viac ako všetci, čo hádzali do pokladnice. Lebo všetci dávali zo svojho nadbytku, ale ona pri svojej chudobe dala všetko, čo mala, celé svoje živobytie. (Mk 12,44)
Pretože zomierame, môžeme každý deň rozdať nezaplatiteľné poklady. Čo dám, to mi nikto nebude môcť vrátiť. To nie je dar vo forme pôžičky, ale neodvolateľná obeta. Keď malé dieťa zopne rúčky a pomodlí sa jediné «Zdravas», musí to zaiste vyvolať v celom nebi obdiv, nie preto, že sa to dieťa dobre pomodlilo, ale v prvom rade preto, že svojmu Bohu darovalo minútku zo svojho času, zo svojho života. Túto minútku už nikdy nenájde.
Keď sa venujem počúvať za hodinu ťažké, nemilé ponosy, aby som vzbudil v utrápenom srdci nádej, aby som poradil, pomohol, ošetril, poučil, potom to nie je nejaký výmenný obchod, ani nijaká pôžička, ktorú niekomu poskytujem, ale dávam podobne ako tá žena v evanjeliu «de mea penuria», z toho môjho malička, z môjho obmedzeného imania, darujem svoj čas, ktorý by som mohol inak žiť. A tak mu dávam viac, ako dal dobrý svätý Mar tin. Isteže to bolo pekné a veľkodušné, rozseknúť na polovicu svoj plášť a polovicu darovať, ale to sa dalo nahradiť zo šatne. Povedať druhému, čo sám viem, je obdivuhodné, ale tým ja nič nestrácam. A ak dám druhému dobrú radu, tým neumenším zásoby svojej múdrosti. Nie! Dokonalá láska v službe Boha a blížneho, ktorá skutočne niečo zaváži, je dar času. Všetko ostatné je v podstate vedľajšie.
Keď obdivujeme telesné útrapy mučeníkov, veľmi ľahko zabúdame, že ich hrdinstvo pozostávalo v prvom rade v tom, že prijali smrť predčasne, že priniesli pre slávu Božiu obetu svojich dní, ktoré by ešte boli mali žiť. (Pierre Charles)


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mk 12,35-37

Jak mohou tvrdit, že Mesiáš je syn Davidův?
Toto tvrzení je sice dobře biblicky podložené, ale přeci jen nyní spojené s příliš úzkými představami a očekáváními (obnovení Davidova království). Proto je pro Marka důležitější a plnější titul Boží Syn. Kdo zůstane jen ve starých teologických přihrádkách, Mesiáše nepochopí.


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Mk 12,38-44

Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní.
Stává se protikladem k některým na odiv se stavějícím znalcům Zákona a vzorem „darování všeho“ pro učedníky. Pokud má být oběť Bohu milá, musí být výrazem darování života, ovocem a znamením darující se lásky. Tím se již otevírá cesta k řeči o dovršení (Mk 13) a k pašijím.


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Mk 12,38-44 / 1 Kr 17,10-16

   Dnes bychom mohli nadepsat učení slova Božího, jako Smetana svou operu: „Dvě vdovy“. A podtitul by mohl znít: „O špatné a správné zbožnosti.“
   Svět zná dodnes zbožné lidi v dvojí podobě, jak to ukázal už Pán Ježíš: Jedna je odstrašující podoba předstírané zbožnosti, zbožné převářky farizeů všech století. Ti zneužívají náboženství ke svým sobeckým cílům: buď k politickému pletichaření, nebo k tahání peněz z důvěřivých lidí. Nic jim není svaté. Předstírají zbožnost, jen když jim to nese.
   Druhá podoba zbožnosti je zbožnost dvou vdov z dnešního čtení slova Božího: vdovy ze Sarepty a zbožnost vdovy u chrámové pokladnice. Obě se klidně dělí o poslední v důvěře, že Bůh neopustí toho, kdo dává v lásce.
   Týká se ta výtka jen farizejské zbožnosti lakomých kněží, kterým jde jen o peníze? Vede nás slovo Boží dnes jen k tomu, abychom takové zjevy špatnosti v církvi, zneužívání náboženství, hlasitě pranýřovali, ukázali na takové případy prstem: „Jo, to tam a tam je takový kněz...“ Nebo se to týká také nás, že raději vykonáme „dlouhé modlitby“ - jdeme radši do kostela, než abychom šli pomoci bližnímu, který je v nouzi?
   Mluvil jsem jednou s úředníkem, který měl na obci na starosti pečovatelskou službu. Říkal mi: „Myslel jsem, když jsme s tím začínali, že se nám budou hrnout především vaši lidé, věřící katolíci, ale ono nic. Máme tolik bezmocných lidí, kteří si nemohou jít sami nakoupit, kteří leží stále sami a potřebují, aby je někdo navštívil, pohovořil s nimi; - kteří by byli vděčni, kdyby jim někdo občas přišel přečíst něco z knihy nebo z novin. Když vaše věřící žádáme o pomoc, říkají nám, že dobré skutky se za peníze nedělají - za to pečovatelství je odměna. Jenže, pane faráři, oni ti vaši tu péči o potřebné kolem sebe nedělají ani za peníze, ani zadarmo. Do kostela chodit mají čas, na pouť mají čas, ale donést babičce v sousedství mléko, na to už čas nemají.“ - Co myslíte, měl ten úředník pravdu?
   Samozřejmě, není to tak u všech lidí. Ale bojme se, abychom někdy také tak nejednali. Bůh dává přednost lásce k bližnímu před obětí - i před účastí na nedělní bohoslužbě.
   Prosme dnes, abychom získávali stále víc z ducha dnešních dvou vdov: z hlubokého spolehnutí se na Boha, z důvěry, že z dobrého skutku nikdo nezchudne, že neumře hladem nikdo, kdo s upřímností a bez vypočítavosti pomohl v nouzi bližnímu.


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Mk 12,38-44

   Co je dobrého na slovu Božím?
   Všichni jsme je slyšeli.
   Ale vyčetli, uslyšeli, přijali jsme z něj každý jiné myšlenky. Zpravidla každý to, co se mu hodí.
   Třeba dnešnímu evangeliu, kde se kritizují boháči a mocní, tomu většina z nás naslouchá chutě, ráda.
   Dělá nám dobře, jak Pán Ježíš tvrdě soudí ty mocné a bohaté nad námi, protože i nám jde přečasto na nervy arogance některých politiků, bezohlednost novopečených milionářů.
   Všichni hledíme pohoršeně na čachrování s miliony, kterými najednou vládnou včerejší proletáři. Jde nám na nervy bezohledné podvádění důvěřivých lidí. Ti zlí, to jsou ti druzí! Já, ty, - my se bez rozpaků ztotožňujeme s chudou, ale ušlechtilou vdovou.
   Jenže - je to tak? Jsem já ten, který se ochotně rozdělí i o to poslední, co má, v důvěře, že tím, co rozdá, nezchudne, ale zbohatne?
   Nebo jsem z těch, co říkají - kam by člověk došel, kdyby chtěl vyjít s láskou? Kdo by mi dal, na co mám právo? Ve světě platí zásada: něco za něco, nic za nic! Ve světě platí ideál: dostat za nejmenší míru námahy největší míru zisku. - A já žiju ve světě, ne v nebi, tak se řídím tím, co platí v tomto světě.
   A tak naše ztotožnění s chudou vdovou, náš odpor k lakomým boháčům, nevychází tak jednoznačně. Pohoršují nás spíš peníze, které mají druzí - nepohoršují nás ty peníze, které máme my. A je-li to s námi tak, jsme planými posluchači slova Božího, a odejdeme dnes z kostela bez užitku.
   A pak je tu druhý postoj: Tak Pán Ježíš teda dává přednost chudé vdově před zámožným pánem z vyšších vrstev! To si Pán Ježíš snad myslí, že je lepší být chudý než mít peníze? To snad nám ukládá chudobu za cíl našeho životního snažení? Copak je to něco špatného, když člověk je přičinlivý a vede se mu dobře? Co dobrého by mělo být na chudobě, na bídě?
   I tento typ dnešních posluchačů odejde z kostela bez užitku, když si nepřipustí odpověď, která je nasnadě: Pánu Ježíši se jedná o víc, než kolik máš v peněžence, na knížce: jedná se mu o to, jak a k čemu užíváme to, co máme. Zda lakotíme jen pro sebe, nebo zda peníze dobře a k dobrému užíváme. Zda dáme potřebným, když můžeme.
   Vdova dávala. I z toho mála, co měla. Všude jsou takové typy lidí, kteří pomohou, kde mohou, kteří darují i sebe, svůj čas, a poslouží, kde je potřeba.
   I zde není naše ztotožnění s vdovou snadné ani samozřejmé. I když nepatříme mezi ty, kteří křečovitě lpí na každé koruně, přece je nám trochu proti srsti křesťanská zásada: co zde rozdáš, tím na věčnosti zbohatneš.
   Co je tedy dobrého na slovu Božím? Jak mu naslouchat? Abych z nedělního slova Božího uslyšel právě to, co potřebuji k svému polepšení já a teď, musím mu naslouchat bez předsudků, otevřít se mu: „Pane, jsem tu. Chci naslouchat, co mi povíš, vnukneš,.“ V tom je totiž právě krása a vzácnost slova Božího, proto je můžeme číst znovu a znovu. Protože z něj můžeme vyčíst vždy něco nového. To, co právě potřebujeme.
   Zaposlouchat se do slova Božího, to je stát se přijímačem Božího vysílače, to je šance uslyšet hlas Božího Ducha, vánek Ducha svatého.
   To je tedy dobré na slovu Božím: Když mu nasloucháme správně, když se jím necháme vést, když se mu otevřeme, stáváme se lidmi moudrými.
   Dej Bůh, aby to tak bylo.


15.01.2005 - 13:55   JR  
» Re: Mk 12, 35-44

Vložila tam dvě drobné mince
Někteří se pokoušejí vypočítat, kolik by to asi bylo v naší měně. Příliš drobné peníze tehdy neexistovaly Nejmenší snad byla asi v ceně padesátihaléře. Ale to jsou jenom dohady, ne jsou důležité. Ti naopak, co rádi dávají všem detailům v Písmě symbolický smysl, našli aplikaci uměle vytvořenou, ale přesto vhodnou pro život. Říká se, že čas jsou peníze. Kolik vydělá dobrý pracovník za hodinu, za dvě? A přece i ti, kdo si umějí denní práci dobře zorganizovat, mají mnoho tzv. ztracených okamžiků. Musí se čekat na autobus, na spojení při telefonním rozhovoru, na přijetí přede dveřmi šéfa atd. jsou-li čas peníze, tyto okamžiky jsou drobné mince, které jsou ztracené, vypadly z peněženky denního programu. Ale mohou se vložit do pokladnice Boží, když jejich prázdnotu zaplníme krátkými modlitbami. Čím prostší a jednodušší jsou, tím lépe jdou ze srdce.


15.01.2005 - 13:55   JR  
» Re: Mk 12, 35-44

Chudá vdova vložila ze svého nedostatku, všichni ostatní z nadbytku
Je zajímavé slyšet motivy které udávají chudí lidé, když dávají almužnu nebo příspěvek do pokladničky. Když se jich zeptáme, proč to dělají, sotva by uvedli důvod, že chtějí vykonat dobrý skutek. Obyčejně říkají: „Vždyť já také tolik potřebuji. Ať mně to tedy Pán Bůh vynahradí!“ „Ať mně Pán Bůh požehná to málo, co jsem dal.“ Proto jsou almužny chudých požehnané. Od nich se tedy mají učit všichni, kteří něco dávají. Nemá tu mít místo povýšený pocit, že si ubírám velkodušně ze svého. Jedna stará ruská morální kniha dává tuto radu, jak se zachovat, když nás chudý o něco prosí: „Pokřižuj se, sáhni do měšce a řekni: Poslyš, bratře, Pán Bůh mně požehnal. Přijmi z toho něco pro sebe a pomodli se za mne.“ Je zajímavé, že mají podobnou formuli i zbožní musulmané: „Alláh mi požehnal, rozdělte se se mnou o jeho požehnání.“ V této atmosféře se pak lidské pokladnice stávají částí nepřeberné pokladnice darů Božích.


24.07.2004 - 16:31   JR  
» Re: Mk 12, 35-44

Dáme-li tuto otázku dětem při katechismu, sotva v tom budou vidět nějakou potíž. Ježíš je přece králem všech věků, tedy ne jenom těch, co jsou po něm, ale i těch, co byli před ním. I když pochází z Davidova rodu, je Pánem Davida. Čím to je, že na tuto otázku nedovedli odpovědět Židé? Četli Písmo, ale nečetli je duchovně. Ten pak, kdo čte Bibli jen jako historický, literární nebo národní dokument, najde v textech mnoho nesrovnalostí. I dnes slyšíme často námitky, že to nebo ono nesouhlasí, že jeden text protiřečí druhému atd. Na všechny všeobecně odpověděl už Origenes. Autorem Písma je Duch svatý. Ten však používá lidských spisovatelů. Je tu tedy dvojí smysl: duchovní a lidský. Duchovní je jeden, jako je jeden Duch. Lidské smysly jsou různé, jako byli různí lidští spisovatelé. Duch pak vede lidi ke Kristu. Kdo čtou duchovně Písmo, najdou ve všem, co čtou, jeho tajemství spásy
Židé nepochybovali o tom, že má být Mesiáš z Davidova rodu. Byli na to pyšní, i když to byl za Tím jenom příslib. Měli totiž velkou soudržnost rodinnou a rodovou, kterou už moderní individualistický člověk těžko pochopí. Zásluhy i hanba jednotlivce se přičítaly celému rodu. Každý hřích se považoval tedy svým způsobem za „dědičný“ a každá sláva patřila všem. Ponenáhlý vývoj k individualismu je vidět však už ve Starém zákoně. A na prahu Nového sv. Jan Křtitel bouří proti farizeům a saduceům, aby se zásluhami předků nepočítali: „Nemyslete si, že můžete říkat: Náš otec je Abrahám“ (Mt 3,9). Chce tím propagovat individualismus, rozpad soudržnosti? Jistě ne. Ale je na prahu vzniku nového Božího lidu, tj. církve spojené v Kristu. Tu pak platí mnohem dokonaleji společenství všeho dobrého i zlého. Zásluhy svatých se připočítají i nám, za hřích světa trpíme všichni a všichni musíme činit pokání.
Kristus se tu odvolává na mesiášský žalm 110: „Řekl Hospodin mému Pánu: Zasedni po mé pravici, dokud ti tvé nepřátele nepodložím pod nohy.“ „Pán“ nebo „Hospodin“je titul, kterému říkají exegeti jahvistický, patří samému Bohu. Nazvat budoucího Mesiáše Pánem znamenalo, alespoň podvědomě, vyznat jeho božství. David sám byl králem v Izraeli. jeho historie je nejrytířštější perioda v židovských dějinách. Z posledního místa se vypracoval na prvního v národě. Dopustil se i chyb a těžkého hříchu. Ale nikdy mu moc tak nestoupla do hlavy, aby zapomněl, že vládne jenom z moci Boží a na místě Božím jako předchůdce Mesiáše. Toto vědomí ho zachránilo ve všech úspěších i úskalích života. Proto je David velkým světcem a mystickým básníkem. jeho žalmy se dodnes modlíme, abychom si stále uvědomovali hlavní motiv, který ho vedl: „Miluji tě, Pane, má síla jsi ty“ (Žl 18,2). (T. Špidlík)


26.09.2003 - 19:46   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 12, 38-44

      Text evanjelia, ktorý sme si prečítali, zobrazuje dva protikladné postoje veriacich a nábožných ľudí. Povedzme presnejšie: jeden postoj je falošne nábožný a druhý autenticky nábožný.
      Prvý postoj, reprezentovaný zákonníkmi, bol len zdaním nábožnosti: dlhé a sťaby horlivé modlitby, ktoré uspokojovali pýchu týchto učených mužov a zaisťovali im materiálny zisk, z čoho však ani Boh nemal chválu, ani veriaci duchovný úžitok. Takých postihne prísnejší súd – predpovedá Pán Ježiš. A druhý postoj, šľachetný a hodný nasledovania – to je postoj obetavého skutku tej vdovy.
      Pán Ježiš teda výrazne poukazuje na pravidlo, ktoré potvrdzuje aj naša každodenná skúsenosť. Ak nábožnosť sa vykazuje jedine náboženskými praktikami – bude len nábožnosť reklamy, bude mŕtva a nepresvedčivá pre svet. Ale pravá nábožnosť preukazuje sa skutkom, životom. A každý hodnotný skutok musí byť obetou. Môže to byť obeta času, zdravia, síl, nervov, môže to byť obeta tých „drobných mincí“, obeta malá v ľudských očiach (čo koho zaujíma koľko nás to stalo?), ale ako tá minca vdovy, ktorá si zasluhuje Kristovu pozornosť a pochvalu (On jediný vie, koľko nás to stálo!).
      S dôverou pozeráme počas Najsvätejšej obety na kríž Ježiša Krista, ktorý tiež bol ničím, bol „bláznovstvom“ v hodnotení sveta. Ale ten skutok, tá obeta, sú schopné pohnúť nebo i zem.


24.09.2003 - 19:52   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 12, 35-37

      Všimnite si, že Pán Ježiš v diskusii so zákonníkmi božstvo Mesiáša dokazuje argumentom zo Svätého písma. Pre Kristových protivníkov bol to nezvratný dôkaz. A po dnešný deň, napriek značnému postupu laicizácie, udržiava sa vo veriacej spoločnosti presvedčenie o nadprirodzenej povahe Svätého písma. Je to kniha, v ktorej Boh zjavuje nám seba a svoje tajomstvá a osvetľuje aj mnohé tajomstvá nášho života. Nie je a nemôže byť kniha, ktorá by človekovi hovorila viac, plnšie či hlbšie o tom, kým je, odkiaľ sa vzal a kam smeruje, aký je zmysel jeho existencie a čo má robiť so svojím životom (J. Turowicz). Všetky iné, najslávnejšie literárne diela v porovnaní s touto knihou sú ako planéty, ktoré svoje svetlo majú od slnka.
      Je Sväté písmo takou knihou i pre nás? Nie je táto kniha pre nás – použijúc prirovnanie práve z Biblie – ako „zatvorená záhrada“ a „zapečatený prameň“? Následkom toho, akou úbohou sa stáva naša myseľ a náš život (zvlášť, keď sa kŕmi múdrosťou čerpanou z egyptských snárov a horoskopov). Vraj v Južnej Kórei tri štvrtiny tamojších katolíckych rodín denne číta úryvok zo Svätého písma. Jazyk Svätého písma sa môže zdať príliš archaický – ale či nie je viac pre nás cudzí a vzbudzujúci odpor súčasný, pouličný, ordinárny žargón, aký znie okolo nás? Sväté písmo sa stáva tým krajšie, čím pozornejšie ho čítame, a tým viac nám dáva, čím viac jeho výpovede vzťahujeme na seba.
      Ak ale čítame Sväté písmo, a zvlášť evanjeliá, a pociťujeme, že sme vyššie ako tí, ktorí nečítajú, tak vedzme, že pre tých ľudí možno jedinou Bibliou, ktorú poznajú, sme my sami. Čo z tejto Biblie, čo z nás a z nášho konania vyčítajú o Bohu, o Kristovi a o kresťanskej morálke?
      Napokon si všimnime, že celá Biblia sa sústreďuje na najdôležitejší fakt: spasiteľný skutok Ježiša Krista, ktorého sme tu svedkami.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet