24.júl 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Nič nesmie byť prednejšie, ako chvála Božia.

~sv. Benedikt~

12.06.2003 - (čítanosť3639 reakcie23)


Lk 10, 1-20

      1 Potom Pán vyvolil iných sedemdesiatich dvoch a po dvoch ich poslal pred sebou do každého mesta a na každé miesto kam sa sám chystal ísť. 2 A povedal im: „Žatva je veľká, ale robotníkov málo. Preto proste Pána žatvy, aby poslal robotníkov na svoju žatvu! 3 Choďte! Hľa, posielam vás ako baránkov medzi vlkov. 4 Nenoste mešec ani kapsu ani obuv a cestou nikoho nepozdravujte! 5 Keď vojdete do niektorého domu, najprv povedzte: „Pokoj tomuto domu! 6 Ak tam bude syn pokoja, váš pokoj ňom spočinie; ak nie, vráti sa k vám. 7 V tom dome potom ostaňte, jedzte a pite, čo majú, lebo robotník si zaslúži svoju mzdu. Neprechádzajte z domu do domu! 8 A keď prídete do niektorého mesta a prijmú vás, jedzte, čo vám predložia, 9 uzdravujte chorých, čo sú v ňom a povedzte im: „Priblížilo sa k vám Božie kráľovstvo.“ 10 Keď prídete do niektorého mesta a neprijali by vás, vyjdite do jeho ulíc a povedzte: 11 „Striasame na vás aj prach, čo sa nám vo vašom meste prilepil na nohy. Ale vedzte, že sa priblížilo Božie kráľovstvo!“ 12 Hovorím vám, že Sodomčanom bude v onen deň ľahšie ako takému mestu.
      13 Beda ti, Korozain! Beda ti, Betsaida! Lebo keby sa v Týre a Sidone boli stali zázraky, ktoré sa stali u vás, dávno by boli v kajúcom rúchu sedeli v popole a kajali sa. 14 Preto Týru a Sidonu bude na súde ľahšie ako vám.
      15 A ty, Kafarnaum, vari sa budeš vyvyšovať až do neba? Do pekla sa prepadneš!
      16 Kto vás počúva, mňa počúva, a kto vami pohŕda, mnou pohŕda. Kto však pohŕda mnou, pohŕda tým, ktorý ma poslal.“
      17 Sedemdesiati dvaja sa vrátili natešení a hovorili: „Pane, aj zlí duchovia sa nám poddávajú v tvojom mene!“ 18 On im povedal: „Videl som satana padať z neba ako blesk. 19 Hľa, dal som vám moc šliapať po hadoch a škorpiónoch i po všetkej sile nepriateľa a nič vám neuškodí. 20 No neradujte sa z toho, že sa vám poddávajú duchovia, ale radujte sa, že sú vaše mená zapísané v nebi.“

2.      Mt 9, 37-38.
3.      Mt 10, 16.
4.      Mt 10, 9-15; Mk 6, 8-11.
13-15.      Mt 11, 20-24.
16.      Mt 10, 40; Jn 13, 20.
12.06.2003 | Čítanosť(8419)
Lk 10, 25-37
12.06.2003 | Čítanosť(2990)
Lk 10, 21-24
12.06.2003 | Čítanosť(2701)
Lk 10, 38-42


18.11.2009 - 11:27   fr. Andrej Peter Visokai, OP  
» Lk 19, 1 - 10

Zachej "nie je ustráchaný, že prijatím Krista do domu je v stávke
napríklad jeho profesionálna kariéra alebo sa mu priťaží pri
vykonávaní záväzkov hlavného mýtnika".
Ján Pavol II., Hovoriť s Bohom V., s. 413


18.11.2009 - 11:17   fr. Andrej Peter Visokai, OP  
» Lk 19, 1 - 10

""Zachej pripisoval takú dôležitosť tomu, že vidí Ježiša prechádzať povedľa, že si tým získal potešenie zazžiť jeho spoločnosť vo svojom dome".

sv. Augustín


30.11.2006 - 18:41   a.o.  
» Lk 10,13-16

Kdo pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.
Ztotožnění posílajícího a posla (ř. „apostolos“, instituce pověřenců zplnomocněných k předání poselství) je založeno na totožnosti jimi předávaného poselství, jehož odmítnutí vede ke stejným důsledkům, ať už jej zvěstoval Ježíš, nebo jeho vyslanci („apoštolové“).


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 10,1-12

Spočine na něm váš pokoj.
I „další“ vyslaní učedníci (srov. v. 1 s 9,2.52; počet „72“ či „70“ - dle různých variant textu - navazuje snad na Gn 10 či Num 11,24) jsou „připravovatelé cesty“, „zvěstovatelé Božího království“ vhod (v. 8) i nevhod (v. 10) a zde také „nositelé pokoje“ všude, kde je někdo schopný jej přijmout (v. 6). V pozadí je opět Lukášův pohled na rozšiřující se misii církve.


18.10.2006 - 16:39   -jh-  
» Lk 10, 13-16

Niektoré príčiny nevery sú tajomstvom, ktoré obklopuje spojenie mocnej Božej milosti s ľudskou slobodou. Iné príčiny nevery sú nám známe zo skúsenosti ako perspektívy sebeckého sebauplatnenia. Vlastná ctižiadosť, ktorá nechce uznať Pána nad sebou, čisté svetské myslenie, ktoré považuje za rozprávku všetko, čo nemožno vnímať zmyslami, pohodlnosť, ktorá sa zďaleka vyhne prijatiu viery, pretože by z toho vyplývali isté povinnosti, pýcha rozumu, ktorý by chcel všetko dokázať pokusom, zmyselné vášne, ktoré odmietajú sebaovládanie a zodpovednosť pred Bohom i ľuďmi, hrubé uctievanie hmoty, ktoré nemá zmysel pre duchovné hodnoty, atď.
Väčšina židovského národa sa namyslene držala na vlastných predstavách o politicky mocnom Mesiášovi, a tým zavinila nepochopenie Kristovho diela spásy.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Lk 10,1-12.17-20

   Pán Ježíš posílá před sebou své učedníky do měst i míst, kam chce sám přijít.
   Tak jsme si to četli v evangeliu a nijak nás to nevzrušilo: Je to vypravování o tom, co Pán Ježíš dělal, když žil mezi lidmi - něco, co se stalo už kdysi dávno - to se mne osobně netýká.
   Jenže pozor: jako celé evangelium, i toto není jen vyprávění o lidech dávných, o událostech, které se dávno staly. Je to i vyprávění o době současné, je to o mně, je to o tobě, je to o každém člověku.
   Každého člověka Ježíš posílá, aby byl jeho učedníkem, apoštolem, aby byl vyslancem jeho pokoje - a každý jím je, ať chce nebo nechce - buď dobrým nebo špatným. Buď jsme vyslanci pokoje a přinášíme lidem kolem sebe pokoj, nebo jsme nositeli nepokoje, zmatků a zlosti, kudy chodíme.
   Tuhle jsem četl v novinách fejeton:
   Řidič autobusu se málem srazil se splašeným automobilistou. Rozčílí ho to a tak se rozkřičí na starší paní, která na zastávce pomalu nastupuje. Teď je rozzlobena zas ta paní, - a když přijede do rodiny syna, hned po příjezdu nešetrně vytkne snaše, že by se za takové rozblemtané knedlíky měla stydět. Snacha ztratí klid a zahrne výčitkami přicházejícího manžela. Muž to nemůže poslouchat a odejde z domu do hospody. Tam přebere a vrací se s křikem domů. Děti se tím křikem probudí a vyděsí, nevyspí se a druhý den dostanou ve škole špatnou známku ... Jistě rozumíte co se snažil ten autor postihnout: jak se zlo řetězí. Nejen v atomech vznikají řetězové reakce, které jsou ničivé - i mezi lidmi se zlo řetězí: zlost plodí zlost, zlo se vtěluje od člověka k člověku do stále nových podob, vše hezké ničí, kazí lidské vztahy, narušuje pokoj a řád v člověku i ve světě.
   Uvaž to: nejde jen o to, žes řekl někomu neurvalé, nespravedlivé, zlé slovo. Máš zodpovědnost nejen za toho, koho jsi zarmoutil, ale i za další celý řetěz zla, který si uvedl do pohybu.
   Rozsévat zlo po světě, to je lehká práce. Zlo se plemení snadno jako plevel, jako kopřivy.
   Ale dobro a pokoj, to jsou bylinky choulostivé a jemné. Ty se musí rozsévat - a vytrvale, protože většina semen se neujme.
   To se jednou v kterési farnosti připravovala mládež na přijetí svátosti dospělosti, svatého biřmování.
   A když slyšeli od kněze, že křesťan je až tenkrát pořádný křesťan, když je vyslancem Kristova pokoje, začali uvažovat, že by tedy s dobrým dílem měli začít hned.
   Je u nás hromada starých lidí a nikdo na ně nemá čas. Bábinky do hospody nejdou, dědové stát spolu před kostelem nemohou, to je bolí nohy. Pozveme je, aby po mši zůstali v kostele. Pod kůrem vzadu jsou židle, uděláme kruh, posedí si tam, popovídají, i zazpívat bychom jim něco mohli. - “Já umím upéct makový závin, uděláme čaj, pohostíme je, projevíme jim tak úctu.” A tak si to ti mladí nadšeně vymýšleli, jak udělají starým lidem radost. “Ale to je musíme navštívit a pozvat - bývají často nemocní, třebas nebudou zrovna v kostele, když to pan farář bude ohlašovat. Půjdeme po chalupách po dvou a navštívíme všechny osobně.”
   Při příští schůzce biřmovanců byla nálada tatam. “Nám hned první děda řekl mezi dveřmi, že na schůze nechodí, - a zabouchl dveře.” - “Nám zas řekla babička: Co to povídáte, já neslyším! - A byli jsme také vyřízeni.” - “Nás mladí ani nepustili do dveří, že ať dáme dědovi pokoj.”
   Není snadné být vyslancem Kristovy lásky, - poznali ti mladí. Co tedy dělat? Hodit flintu do žita? To ne. Zkusíme to znovu. Kam nás nepustí napíšem dopis. Pan farář vyřídí naše pozvání ještě jednou v kostele. Znovu uvážíme, koho navštívíme.
   A výsledek? Po začátečních rozpacích se dědouškům a babičkám beseda zalíbila. A když se rozcházeli domů, řekli si: Proč bychom čekali, až nás zase pozve mládež? Když mají ve městech kluby důchodců, my si také můžeme v našem kostelíčku po mši pobesedovat. Sejdeme se zase, každou první neděli v měsíci, aby se nám to dobře pamatovalo.
   Nakonec jim pan farář nabídl k besedám farní sál.
   A tak v té farnosti nastala také řetězová reakce dobra.
   Je to tak, všichni jsme jak atomový reaktor: buď vytváříme řetězové reakce zla, nebo jsme vyslanci Ježíšova pokoje, vyslanci Ježíšovy lásky.
   Říkejme si to tak každé ráno při vstávání o těchto prázdninách, říkejme si denně při ranní modlitbě:
   Pane Ježíši, ať jsem dnes všude, kam přijdu, vyslancem tvého pokoje.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Lk 10,1-12.17-20

   Nevím, jestli se vám při naslouchání dnešnímu evangeliu vedlo jako mně, ale na první poslech mi to celé vyprávění vždy připadalo vzdálené a dnešní době cizí. Člověk se nad tím musí pořádně zamyslet, aby mu došlo, co to má společného s naším dnešním životem. Pokusme se tedy o to zamyšlení.
   Nejprv se tam říká: “Pán ustanovil ještě jiných 72 učedníků a poslal je před sebou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít.”
   Říká se tu, že hlásání Ježíšova evangelia není jen záležitostí oněch dvanácti profesionálů, ale i dvaasedmdesáti dalších. Proč zrovna dvaasedmdesát? Židé znali v tehdy známém světě 72 různých národů. Nemínil se tu tedy číselný údaj, ale všeobecnost poslání: ke všem národům světa mají jít Ježíšovi učedníci. Všechny mají učit, jak si pěkně žít.
   A tak se to také stále děje. Od člověka k člověku jde poznání ježíšova učení. Nejen na stránkách bible, ale především na chování a jednání křesťanů poznávají noví lidé krásu evangelia. My všichni jsme takoví putující vyslanci Ježíšovi - misionáři. A všimněte si: u těch prvních 12 apoštolů jsou uvedena jména. U těch dalších 72 jména nejsou. Proč? Protože tam patří jména naše. Jména všech křesťanů i jméno tvé.
   A kam nás Pán Ježíš posílá? Do světa, kde lidé dychtivě čekají co jim o Božím království povíme? Ne. Pán Ježíš říká: “Posílám vás jako ovce mezi vlky.” - Za to, že chodíte do kostela a žijete po křesťansku, budou se vlčí lidé vám děti ve škole, nám dospělým v práci posmívat. Budou vám zazlívat, že nevyjete s vlky. Že se denně snažíte žít pokojně, přátelsky, jako beránci Boží.
   A pak je tu třetí věta evangelia: “Neberte si na cestu velká zavazadla, nespoléhejte na moc peněz.” Teď si možná myslíte: “Ale tohle už doopravdy v dnešní době nejde. Co dnes pořídíš bez peněz, jak budeš žít bez majetku?” Ale už při prázdninovém výletě poznáš, oč líp se jde tomu, kdo nevleče těžký batoh, kdo si jde jen tak nalehko. Podobně moudří lidé vědí, že v životě není nejdůležitější mnoho mít, ale spíš dobře být.
   Pán Ježíš nedal učedníkům na cestu žádné spořitelní knížky, to je fakt. Jde to tak i dnes? Nejde, říkáš si a mne to tak také napadá. A přece, v hloubi srdce cítíme všichni, že Pán Ježíš má přesto pravdu. Peníze nejsou všechno.
   Na konci dnešního evangelia jsme slyšeli, jak se učedníci s radostí vraceli k Pánu Ježíši. Jak mu vypravovali, co cestou zažili. Jak je Pán láskyplně vítal a staral se, aby si odpočinuli.
   Tak je to dodnes. I my se každou neděli vracíme ze svého putování světem sem, k Pánu Ježíši, do společenství učedníků. I my tu v modlitbě projevujeme Pánu, co jsme za tento týden zažili. I my tu nasloucháme v evangeliu Pána, jako mu naslouchali učedníci. I my s ním stolujeme v hostině svaté večeře. I my si tu odpočíváme.
   I my nakonec znovu slyšíme poslání na cesty pokoje: “Jděte ve jménu Páně.”
   Kristův náměstek, římský papež nedávno vyhlásil: “Druhé tisíciletí nyní končí. Budovalo civilizaci vědy a techniky. Třetí tisíciletí má za úkol vybudovat civilizaci lásky.”
   Hle, tu je jednou větou vyjádřený cíl a úkol, především pro nás, křesťany. Tak si to připomeňme každou neděli na konci mše. K výzvě: “Jděte ve jménu Páně,” si dopovězme: budovat kolem sebe civilizaci lásky.”


28.12.2005 - 19:56   JR  
» Lk 10, 1-12

Lány se bělají ke žni
Podobenství Kristovo se vztahuje na lidi, kteří se mají spasit. Ale zvláštní vysvětlení textu podává Origenes. Rozšiřuje parabolu do kosmické šířky. Do Božího království je potřeba posbírat celý svět. I ten se má stát duchovním, aby byl Bůh všecko a ve všem ( 1 Kor 15,28). Stane se to skrze člověka, který posbírá ve světě všecko to, co je tu stvořeno k Boží slávě. Lány se bělají ke žni. Ve všech věcech, které vidíme kolem sebe je skryto Boží slovo, kterým svět vznikl, Boží moudrost, která se tu zjevuje. Objevit tento skrytý smysl světa je umění, kterému říkali Otcové církve „kontemplace přírody“, řecky theoria physiké, duchovní fyzika. Fyzikové, přírodopisci objevují, že je svět krásný, protože je harmonické dílo jednoty, účelnosti, přírodních zákonů, jakýsi obrovský orloj. Duchovní lidé jdou dál. Za tou harmonii světa slyší hlas komponisty, který ji složil a hraje, obrovské hodiny světa jim ukazují čas určený k setkání. Přírodovědcům, jak prohlásil jeden z nich, a to světoznámý - Linné, nebesa vypravují slávu Boží (Žl 19,1). Duše, která rozjímá, vidí samého Boha, který tu kraluje, oděný slávou (Žl 93,l).


28.12.2005 - 19:56   JR  
» Lk 10, 1-12

Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou vinici
I když apoštolské poslání patří všem křesťanům, zvláštním způsobem je uskutečňují ti, kteří si je zvolili jako osobní povolání: kněží, kazatelé, misionáři. Často slyšíme nářek, že jich je málo a že jich stále ubývá. Proto je aktuální výzva Kristova: „Proste Pána žně!“ V církvi se konají zvláštní pobožnosti za kněžská povolání. Ale i tyto modlitby nesmíme chápat tuze úzce a představovat si je tímto zjednodušeným způsobem: My se modlíme za kněze, kněží pak působí apoštolsky ke spáse duší. Ve skutečnosti i modlitba sama už je apoštolská. Spása světa se i dnes děje tak, jak nám ji ukázal sám Ježíš. On dvě nebo tři léta kázal, ale předtím se třicet let modlil a pracoval. I těch třicet let bylo apoštolských. Tedy i ti křesťané, kteří pracují a modlí se, jsou v pravém slova smyslu misionáři. A modlí-li se za kněze, mohou si být jisti, že v kněžských slovech je i síla jejich modlitby k Pánu žní.


28.12.2005 - 19:56   JR  
» Lk 10, 1-12

Málo dělníku ke žni
K lepšímu pochopení podobenství se musíme vžít do tehdejšího rolnictví. Neseklo se obilí, ale sbíraly se jenom klasy Ostatně pole nebyla pěkně obdělaná. Obilní stébla stála řídce mezi bodláčím a jiným plevelem. Sběr klasů se mohl dělat jenom ručně. Kristus sám aplikuje podobenství na získávání lidí do Božího království. Proto se i v církvi čte tento text při příležitostech, kdy se mluví o kněžském a misijním povolání. Poukazuje se na to,jaké jsou na světě miliardy dobrých lidí, kteří neznají Krista. Spasí se? Dnes o ně nemáme tolik obav, jako měli dříve. Jisté je, že Bůh chce spasit všecky lidi (1 Tim 2,4), najde si tedy cestu, aby k nim v ně jakém tajemném způsobu přišel. Proč je tedy potřeba misionářů v úzkém nebo širším slova smyslu? sv. Jan Zlatoústý to vysvětluje trochu jinak, než bychom si to představovali my. To, že Bůh dává někomu milost být apoštolem druhých,je privilegium především pro něho samého. Spasit spolu s Kristem alespoň jednu duši bližního,je největší skutek našeho života. Stáváme se obrazem Spasitele světa a tato podoba Boží spasí na prvním místě nás samotné. Každý křesťan má tedy na svém místě apoštolské a misijní poslání.


20.12.2005 - 21:10   JR  
» Lk 10, 13-16

Kdyby se v Tyru a Sidónu udály ty zázraky, už dávno by se obrátily
Je to stará zkušenost, že lidé, kteří nikdy nebyli v kostele, bývají dojati, když slyší poprvé pěkné kázání. Pravidelní návštěvníci si naopak na slova navykli a neberou je vážně. Zvyk je naprosto nutný k životu, zmechanizuje to, co musíme často dělat, ale nač nemůžeme stále myslet. Zvyk chrání to, co se nemá měnit a co má zůstat. I to je nutné pro život, aby tu byla jistá stálost. Ale vidíme okamžitě, že právě tyto dva prvky se stávají problematickými v náboženském životě. Evangelium od nás žádá úsilí o stálé obrácení, stálý pokrok. Obrátit se však musíme dobrovolně a vědomě, ne zvykově. Jak se tedy zachovat? Navykli jsme si chodit do kostela, zvykově recitujeme jisté modlitby Křesťané se však vybízejí, aby o těch věcech „rozjímali“, tj. aby se uměli častě ji zastavit a znovu si uvědomit, co dělají, proč to dělají, kam chtějí dospět. Tak se Boží slova, která slyšíme, stávají znovu živými a účinnými.


20.12.2005 - 21:10   JR  
» Lk 10, 13-16

A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno do nebe? Až do pekla klesneš!
Poutníci a turisté, kteří dnes navštíví zříceniny Kafarnaa si ovšem povzdychnou: Ne jsou tu snad nejposvátnější místa na světě? Zde přece Ježíš učil, zde si vybral apoštoly. Tu by měla stát svatopetrská bazilika a ne zříceniny staré synagogy! A přece právě ty zříceniny jsou výmluvným znamením. jsou obraz duše, která dostala od Boha mnoho poučení, ale nesledovala je. Je takových málo? Už pohanský filosof Platon se vážně pozastavil nad tím, že se celými dějinami lidstva táhne obrovský protiklad mezi tím, co myslíme, co se nám líbí, když to zůstane jako krásná idea, a skutečností, která tomu ve světě neodpovídá. Platon považuje ten rozpor za neřešitelný. Myšlenky budou podle něho tím krásnější, čím víc utečou od denního života. Křesťanství vidí stejný rozpor, ale vybízí nás stále, abychom jej překonávali. Kristus je Boží myšlenka a vtělil se na zemi. Také nás vede k tomu, abychom jeho myšlenky a slova stále vtělovali. jsou k tomu, aby svět stavěly, ne aby po nich zůstaly zříceniny.


20.12.2005 - 21:09   JR  
» Lk 10, 13-16

Běda ti, Chorazine, běda ti, Betsaido!
Český výraz „Běda ti!“je už oslabený, neznamená mnoho. Ne jsme už zvyklí zlořečit, svolávat „bídu“ na někoho. Hebrejský slovník je naopak v tomto smyslu velmi bohatý. Východní národy zlořečili často, tj. svolávali vyšší síly, především démonické, aby zasáhly proti někomu nebo něčemu živému. Jak si to vysvětlit psychologicky? Je tu celkem stejný postup jako když děti žalují na své společníky u velkých lidí. Nestačí jim se bránit, zavolají si tedy na pomoc velké. I Židé svolávali trest Boží na své nepřátele. Ale ponenáhlu tu vystupuje do popředí jiný prvek, méně magický ale víc prorocký. Je to vědomí, že to ne jsme my kteří chceme svolávat trest na zlé, ale naopak jsou to oni sami, kteří jdou svými zlými skutky do neštěstí. Zlořečení Kristovo je tohoto druhu. Je to prorocké varování: Nevzdorujte Boží milosti, nebo vás stihne „bída“.


20.12.2005 - 21:09   JR  
» Lk 10, 17-24

Spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi
I dnes se zapisují jména. V tomto případě si dokonce zachovalo jméno svou starodávnou důležitost. Kdo je zapsán na úřadě, má domovská a státní práva. Do škol i do spolků se vstupuje zápisem. I staří Židé vedli svědomitě zápisy jmen a rodokmeny. Tím se totiž mohlo dokázat, že někdo patří k vyvolenému národu, k Božímu lidu. Církev vede od dávných dob tzv.. matriky, kde se zaznamenává křest a svátosti, které jmenovaný přijal. Je to zápis na zemi, ale platí i v nebi, dává právo na občanství nebeského Jeruzaléma ve věčném městě Božím. Stačí obyčejný zápis k tomu, aby se někdo stal členem národa? Stává se to, ale cítíme, že je to jen výjimečné. Národy vznikají spojením krve, pokrevním příbuzenstvím. Proto píše sv. Pavel pokřtěným pohanům: ; jste teď spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste byli vzdáleni, stali jste se blízkými Kristovou krví“ (Ef 2,13).


20.12.2005 - 21:09   JR  
» Lk 10, 17-24

Pobožnost k Ježíšovu jménu
I když evropské národy už necítí tak úzký vztah mezi jménem a osobou, přesto je i v křesťanském prostředí pobožnost k Ježíšovu jménu. Modlívají se i zvláštní litanie. Často se setkáváme se symbolem IHS na dveřích kaplí, na modlitebních knihách a jinde. Je to zkrácené jméno Ježíš, psáno písmeny řecké abecedy, která tu omylem vypadá jako naše latinská. Pobožnost k Ježíšovu jménu propagoval pověstný františkánský kazatel sv. Bernardin se Sieny. Na křesťanském Východě pak najdeme mnoho rozjímání o síle Ježíšova jména tam, kde autoři vysvětlují tzv.. „Ježíšovu modlitbu“, která se má často opakovat: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ Ruský jezuita I. Kologrivof přirovnává vyslovení jména k malování obrazu. Vyslovené jméno je tedy jakoby „zvukovou ikonou“, akustickým obrazem osoby Vyslovovat často Ježíšovo jméno znamená tedy stále mít před očima jeho obraz a jeho přítomnost, tedy i moc.


20.12.2005 - 21:08   JR  
» Lk 10, 17-24

I zlí duchové se nám podrobuji, když vyslovíme tvé jméno
V našem prostředí už znamenají jména velmi málo. Stala se něčím náhodným,jakýmsi rozpoznávacím číslem. Pro děti je ještě jméno vážné. Když se jim jméno překrucuje, považují to za urážku, zlobí se, pláčou. I pro staré Semity, jako dodnes ještě pro některé východní národy, je jméno ještě úzce spojeno s osobou. V Indonésii byl ještě donedávna zvyk měnit si jméno při změně povolání, při dosažení dospělosti apod. Moderní registrace občanů si ovšem s takovou svobodou neví rady, proto ji omezuje a ruší. V našich zemích si měnili jméno řeholníci při vstupu do kláštera, ale mají pak potíže s řidičským průkazem, s poštou a s jinými dokumenty V Bibli se ovšem setkáváme s ohlasy staré mentality. Znát jméno znamená znát osobu. Proto své vlastní jméno Bůh nikomu nezjevil, řekl jenom, že je Jahve, ten kdo existuje (Ex 3,14). Zato všichni znali jméno syna Marie-Ježíše z Nazareta. Tedy těm, kdo uvěřili v jeho božství, Bůh zjevil své jméno. A proto se ukázala i jeho zvláštní moc.


01.07.2004 - 09:14   Angelo Scarano  
» Lk 10,1-12.17-20

      Ad fontes („k pramenům“) – stále znovu v poslední době zaznívá výzva, abychom se vrátili „k pramenům“ naší víry: k textům církevních otců, ale především Starého i Nového zákona. I dnešní evangelium „vybízí“, abychom se v pastorační činnosti vrátili „k pramenům“, k základnímu poslání, které přijali Ježíšovi učedníci. Oni přijali „program“ – jednoduchý, ale zároveň účinný, protože jde k podstatě.
      Tento program by se mohl heslovitě podat v několika bodech:
1)      „Sloužit spolu“ – učedníci byli rozesláni ve dvojicích, aby si mohli vzájemně pomáhat a důvěryhodněji dosvědčovat evangelium. Jak vidíme i z jiných biblických textů, tato praxe se velmi osvědčila – a dokonce i „velký svatý Pavel“ míval průvodce na svých cestách. „Společná služba“ je lékem proti individualismu, malomyslnosti, sebestřednosti (která se snadno vetře do života „osamoceného vojáka“). Je na nás hledat a najít konkrétní způsob prožívání „společného pastoračního působení“.
2)      Služba má být nesena skromností (svobodou od majetku) a důvěrou v Boží prozřetelnost. Bohatství totiž „zatěžuje“ při cestě – a při službě. Proto je nutné „kráčet nalehko“… a s lehkostí. Nakolik při naší pastoraci potřebujeme a používáme různé prostředky (např. média), natolik to má být s ryzím postojem svobody a odpoutanosti. Mnohé prostředky a pastorační vymoženosti mohou přehlušit službu, která se pak opírá o „účinnost“ prostředků, a ne o živého Krista. Velmi zajímavý je dopis, který napsala Matka Tereza jistému dobrodinci, aby odmítla (!) finanční dary z toho důvodu, aby sestry prozatím využívaly prostředky k dispozici a „nehromadily bohatství“ – a tak nepřestaly důvěřovat v Boží prozřetelnost. I v tomto bodě se však budou lišit konkrétní aplikace Ježíšova pokynu („chudoby ve službě“ a odkázanosti na Boha). Základní však je, aby byla živá víra v Boží „primát“ – a že bez něho „ani krok“.
3)      Středem hlásání má být „Boží království je blízko, Bůh je tady, je tu pro nás“. Při hlásání je možné „plýtvat“ mnoha slovy, hovořit vznešeně o duchovních pravdách, ale přitom nechat posluchače tam, kde jsou – a nevést je k Bohu. Přitom „tou základní melodií“ kázání má být „ujištění o Boží blízkosti“. Na tuto melodii se pak mohou zahrát různé variace (líbivými slovy a hlubokými myšlenkami).
4)      Apoštol má před očima, že bojuje proti „temným silám“ (Ef 6,12) – zároveň se však vyhýbá démonizování a „černobílému pohledu na svět“. K účinnému boji proti zlu je třeba začít… od sebe – poctivě demaskovat projevy zla a hříchu ve svém životě, učit se rozlišovat projevy dobrého a zlého ducha (a prosit o rozlišování!). Tím se apoštol učí demaskovat zlo i v životě druhých – a prosit za osvobození od zlého a od hříchu (to se nemá směšovat s exorcismem, který je vyhrazený pověřené osobě při rozvázání posedlého člověka).
5)      Služba nemocným spojená s modlitbou. Jako Boží děti se můžeme „svobodně a bez zábran“ modlit za uzdravení nemocného – a zároveň ponechat moudrému Otci svobodu, zda dotyčného uzdraví, nebo posílí k nesení životních obtíží. Evangelium nám vrací odvahu modlit se za uzdravení – vrací nám víru, že Ježíš je mocný a zasahuje: někdy uzdravením, jindy posílením víry a „vnitřního člověka“.

      Před námi jsou tedy velké výzvy, abychom hledali cesty, jak aplikovat a konkretizovat „Ježíšův pastorační model“.


01.07.2004 - 09:13   Angelo Scarano  
» Lk 10,1-12.17-20

      Navazuje se tu přímo na minulou neděli (bezprostředně následující úryvek) – Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, povolává si nové učedníky a posílá je hlásat Boží království. Vyslání (Dvanácti) bylo už v 9,1-6, nyní se však jedná o „misii ve větším měřítku“. Tak jako byl poslán samotný Ježíš, stejně i učedníci.
      1 Je nejasné, zda v původním textu se mluvilo o 70 nebo o 72. Pokud o 70, pak je to narážka na 70 Mojžíšových pomocníků (Ex 24,1; Nm 11,16.24), nebo 70 potomků Jákobových (Ex 1,5). Nenaráží se na 70 národů vyjmenovaných v Gn 10,2-31: učedníci jsou totiž posíláni po dvou (jakoby k „35 skupinám“).
      Ježíš posílá po dvou kvůli zajištění vzájemné pomoci a věrohodného vydání svědectví („každá výpověď ať je potvrzena ústy dvou nebo tří“, Dt 19,15). Právnický podtext je naznačen na konci úryvku (10-11), navíc varování (doslova „svědectví“: „odejděte z onoho města a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim“) je zmíněno v paralelním textu 9,5. V NZ se objevují například tyto dvojice: Pavel a Barnabáš (Sk 13,1), Pavel a Silas (Sk 15,40), Barnabáš a Marek (Sk 15,40).
      2 Prosba o „dělníky na žeň“ vyjadřuje víru, že misie učedníků a veškerá evangelizace je v režii Boží.
      3 Misionáři jsou stejně bezbranní jako mladé ovce.
„Dokud budeme ovcemi, budeme vítězit; i kdyby nás obklopovaly tisíce vlků, přetrváme a budeme mít převahu. Staneme-li se však vlky, budeme přemoženi, neboť přijdeme o pomoc pastýře. Ten přece nevodí na pastvu vlky, nýbrž ovce; takže tě opustí a vzdálí se, protože mu nedáš možnost ukázat jeho moc. Takže říká-li Pán: Já vás posílám jako ovce, naznačuje tím toto: Neklesejte přece, já totiž vím, a dobře vím, že právě takto vás nikdo nebude schopen přemoci“ (sv. Jan Zlatoústý).
      4 Nenosit měšec, peníze, opánky – tím se vyjadřuje chudoba a nezajištěnost. Učedníci jsou totiž závislí na Otcově prozřetelnosti, která otevírá srdce druhých k pomoci.
      Zákaz pozdravit druhé se vykládal jako napomenutí neztrácet čas: učedníci se mají soustředit na hlásání a uzdravování, ne na „obyčejné záležitosti“ (viz 2 Kr 4,29). Tento „klasický výklad“ bychom mohli upřesnit: ani ne tak ukvapenost, ale spíš zacílenost ve službě. „Pozdravit“ u Lukáše neznamená jen „prohodit pár slov, vyslovit přání“ (koneckonců v následujícím verši je příkaz „pozdravit“), ale navštívit.
      5-7 Pozdrav „pokoj vám“ není obyčejným slovem, ale duchovním slovem nabitým mocí, přivolávajícím skutečný pokoj tomu, kdo je disponovaný. Je zajímavé, že učedníci nežebrají o chléb, vždyť mají jistotu, že jakožto Boží dělníci mají právo na „odměnu“: jejich pozdrav „pokoj vám“ je klíčem k otevření dveří. A protože prosili Otce o chléb na ten den (Mt 6,11), Bůh připravil srdce „synů pokoje“ (tj,. těch, kdo patří k Božím synům). Pozdrav „pokoj vám“ není ještě slovem o spáse (o tom bude teprve verš 9), ale jeho anticipací. A tento pokoj je už teď přiřčen synům pokoje, protože přijetím poslaného přijímají samotného posílajícího (Lk 10,16). A takový dům zakouší už teď „Boží spásu“, jako kdyby přišel samotný Kristus (19,9).
      Příkaz „nepřecházet z domu do domu“ má „chránit“ skromné vystupování učedníků, jejich nenáročný styl života, bez vyhledávání dobrého zajištění.
      8 Toto znamená: neohlížejte se na pravidla farizeů o pokrmech, na mojžíšovské předpisy o jídle.
      9 Nejenže poslání učedníků se zakládá na poslání Ježíše (v. 1) a Otce (v. 2 a 16): také činnost a zvěstování učedníků jsou stejné jako u Krista. Slova („přiblížilo se Boží království“) ozřejmují a vysvětlují skutky (uzdravení).
      10-12 Setřásání prachu označuje naprosté oddělení. Město je považováno za pohanské. Přesto však nejde ještě o definitivní soud, jen o předzvěst a hrozbu. Větší výhružka (v. 12 – „Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu“) napovídá, že učedníci Ježíšovi přinášejí víc – a odpírání jejich poselství přináší větší škodu, vždyť se odmítá větší dar než ten, který se nabízel ve starozákonní době.
      17 Ježíš „odvádí pozornost“ od senzace, nasměrovává pohled na to prvotní a důležitější: bytí („jména jsou zapsána v nebi“) je víc než činnost, výsledky („podřizují se démoni“). Učedníci mají stejnou moc jako Ježíš. Oslovení „Pane“ připomíná moc a plnou autoritu posílajícího.
      18 Jak zvolené sloveso („vidět“), tak i tvar (imperfektum, označující děj trvalý) napovídají, že se jednalo o „nazíravý pohled“ (a ne o zběžné postřehnutí). Ve jménu Ježíšově znamená „v Ježíšově moci“.
      Protože moc zla je zlomena, Ježíš může dát svým učedníkům moc vyhánět zlé duchy. Čas spásy je už tady, Ježíš svým příchodem započal tento nový čas.
      19 Hadi a štíři jsou symboly „zla“, nebezpečí.
      20 Tímto „korigováním“ se v duchu semitského protikladu chce říci: „ne tolik – ale mnohem více“ (neradujte se tolik z toho, že se podrobují zlí duchové, ale mnohem spíš z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi“).


01.07.2004 - 09:13   Angelo Scarano  
» Lk 10,1-12.17-20

      Typické pro Lukáše je rozeslání nejen Dvanácti, ale také ostatních dvaasedmdesáti. Důvodem tohoto rozeslání je nedostatek dělníků na vinici Páně. A požadavky na tyto učedníky jsou jasné: mírnost, chudoba, mírumilovnost, skromnost, zájem o chudé a o zvěstování království. Dále tito učedníci nemají podlehnout skleslosti z odmítnutí: to jediné, na čem záleží, je patřit Bohu.


27.11.2003 - 20:51   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 10, 17-20

      Tých sedemdesiat dva učeníkov sa teší zo svojich zázračných úspechov. A Pán Ježiš udáva tej radosti správny smer: Neradujte sa z toho, že sa vám poddávajú duchovia, ale... že sú vaše mená zapísané v nebi.
      Možnože tie úspechy stúpli učeníkom do hlavy. Tak, ako vo všeobecnosti úspechy popletú slabé hlavy a slabé srdcia. Človek zakusuje s oprávnenou pýchou svoje úspechy a možnosti: Pane! Aj kozmos sa nám podriaďuje! Ale pravým kozmom je pre človeka vlastná prirodzenosť. Keď človek nepodriadi prirodzenosť v sebe samom, neovláda svoj sklon k hnevu, k pitiu, lenivosti, neskromnosti – nie je pánom, ale otrokom svojej prirodzenosti. Ľudia svojimi pochvalami a pochlebovaním často udržiavajú naše milé klamstvo na tému našich dobrých vlastností. Ale vieme, že nič nespôsobuje takú príjemnosť, ako byť chválený za vlastnosti, ktoré nemáme (S. Groussard).
      Dôvodom k vlastnej chvále bývajú pre človeka úspechy; ostatne tak úspechy, ako aj porážky bývajú najčastejšie len preludom: to len nám sa zdá, že máme úspech, či sme porazený – a možnože lepšie, že sa nám len zdá. Samozrejme, treba sa tešiť z úspechov ľudského myslenia a silnej vôle, z úspechov vedy, techniky a umenia. Ale najzákladnejší úspech – to je víťazstvo nad samým sebou, ovládanie samého seba, premáhanie svojich zlých sklonov a náruživostí. Takéto úspechy sú najťažšie, ale ako ktosi povedal - ľahšie je mať úspech, než si ho zaslúžiť (A. Camus). Avšak určite o takýchto našich úspechoch by Pán Ježiš povedal: Radujte sa, že sú vaše mená zapísané v nebi.
      Kvôli takýmto našim úspechom prináša Pán Ježiš svoju obetu na kríži.


20.10.2003 - 20:32   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 10, 16

      Kto vás počúva, mňa počúva. Týmito slovami potvrdzuje Pán Ježiš autoritu prvých kňazov a všetkých nasledujúcich kňazov. Nehlásajú, nemajú hlásať nič, okrem toho, čo hlása Ježiš Kristus. Zároveň nás vystríha, aby sme nepohrdli slovami, ktoré hlásajú kňazi. Je to výstraha stále aktuálna, lebo ako už stáročia, tak aj dnes náuka Cirkvi sa často stretá s nechuťou, podceňovaním, či priam nenávisťou.
      Uvedomme si však: kedy sa Cirkev stáva predmetom kritiky a agresie? Či vtedy, keď prejavuje svoje ľudské slabosti, omyly a hriechy – či skôr vtedy, keď nám pripomína naše slabosti, omyly a hriechy? Ľudia ani nie tak veľmi vyčítajú kňazom ich hriechy a pády, radi ich kňazom odpúšťajú, hovoriac: kňaz je tiež len človek; samozrejme, pohľad na tieto pády kňazov dokonca u niektorých vyvoláva spokojnosť, lebo vidia v tých pádoch ospravedlnenie pre svoje vlastné výstrelky („keď kňaz smie – tak smiem i ja“). ale neradi odpúšťajú Cirkvi a kňazom, keď nechcú súhlasiť s rôznymi bláznovstvami údajnej morálnej slobody: s rozvodmi, potratmi, antikoncepciou, eutanáziou, manželstvami homosexuálov a podobným šialeným požiadavkám šermiarov „slobody“. Vtedy so zúrivosťou sa napáda Cirkev, pápež a duchovenstvo, obžalováva ich z autoritárstva, fundamentalizmu, principiálnosti, konzervatizmu, že nepoznajú život, nemajú srdce, nechápu človeka atď. To je práve to pohŕdanie, ktoré nám predpovedal Pán Ježiš – a ktoré zasahuje nielen duchovných, ale samého Krista Pána. Ale – ako hovorí Sv. Otec Ján Pavol II. – Keď pravá náuka je nepopulárna, neslobodno hľadať ľahkú popularitu.
      Nehľadal ju Pán Ježiš, a preto musel zakúsiť pohŕdanie a zomrieť hanebným spôsobom.


16.10.2003 - 20:48   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 10, 1-12

      Žatva, o ktorej hovorí Pán Ježiš, je stále veľká a robotníkov je stále málo. Skoro dve tretiny ľudstva ešte neprijali radostnú zvesť o Kristovi. Znamená to, že skoro štyri miliardy ľudí čaká na Evanjelium. Keby šli pred našimi oknami deň a noc, každú sekundu jeden, šli by tak skoro stodvadsaťsedem (!) rokov. Toľko ľudí nevie o Kristovi a ich počet stále vzrastá a vzbudzuje nepokoj Cirkvi, a teda i nás nepokoj. Pretože povinnosť hlásať Evanjelium všetkému stvoreniu je najdôležitejšou úlohou, akú Kristus určil Cirkvi.
      Misie teda patria k podstate Cirkvi; Cirkev vo svojej podstate je misijná. Pozrime sa na pontifikát Jána Pavla II.: môžeme ho vidieť ako veľkú misijnú akciu. Vďaka Bohu, misijné povedomie v poľskom prostredí je dosť živé; skoro dvetisíc poľských misionárov a misionárok obetavo pracuje v misijných krajinách. V dejinách misií poľské duchovenstvo zanechalo svoje nádherné stránky a postavy, ako hrdinský mučeník v Japonsku o. Wojciech Meciňsku, či apoštol malomocných o. Ján Beyzym.
      Ale misijná činnosť sa nemôže obmedzovať na duchovné osoby. Druhý Vatikánsky koncil vyhlásil, že laici spolupracujú na diele Cirkvi pri šírení Evanjelia... ako... živé nástroje (AG 41). A Kódex kanonického práva hovorí priamo o povinnosti: Všetci veriaci majú povinnosť a právo vynasnažiť sa, aby sa Božie posolstvo spásy stále viac a viac dostávalo ku všetkým ľuďom všetkých čias a celého sveta (kán. 211). Samozrejme, Boh môže spasiť svet bez nás; ale či sa môžeme spasiť my, ak sa nezapojíme do tej spasiteľnej činnosti Cirkvi, ak nám nezáleží, aby Kristova pravda a morálka sa rozšírila a upevnila v celom svete?
      Ale kvôli tomu nie všetci musíme ísť k „čiernemu národu“. Malá svätá Terezka, ktorá po celý svoj krátky život sa nepohla zo svojho kláštora, bola vyhlásená za patrónku misií; bolo povedané, že svojimi modlitbami a utrpením obrátila viac duší, než svätý František Xaverský, ktorý vlastnoručne pokrstil tristotisíc pohanov! Okrem duchovnej pomoci – materiálna pomoc, ktorá je taká potrebná na stavbu a vybavenie kaplniek a misijných škôl. Netreba ísť do Afriky. Avšak nejakým krokom treba vyjsť zo seba. Cesta k druhému človeku, hneď vedľa nás, vedie neraz cez džungľu a buš... Takouto misiou sa musí začať hlásanie Evanjelia...


26.08.2003 - 17:39   pd  
» Lk 10, 17

      Ježiš Kristus za svojho verejného účinkovania pri rozličných príležitostiach rozprával o diablovi, poukázal na kráľovstvo satana, ba dal svojim učeníkom plné moci proti diablovi a pekelným mocnostiam. Ježišovi učeníci s nadšením rozprávali po návrate zo svojich prvých apoštolských ciest: „Pane, aj zlí duchovia sa nám poddávajú v tvojom mene!“ (Lk 10, 17).
      Nielen významní učitelia cirkvi, ale aj vynikajúci myslitelia vybadali a majstrovsky opísali diablovu činnosť vo svete. Zjavená náuka i liturgia nenechávajú nás na pochybách, že diabol má na zreteli vždy ten istý cieľ: kaziť duše. Vo svojej prefíkanosti vie použiť najrozličnejšie formy prejavu. Básnik Baudelaire napísal zaujímavé slová: „Použil aj jedinečnú formu klamstva a nahovára ľuďom, že vôbec nejestvuje.“
      Svätý Peter, ktorý zakúsil trpkosť pádu pri pokúšaní, dôrazne nabádal prvých kresťanov k ostražitosti pred týmto nepriateľom duše: „Buďte triezvi a bdejte! Váš protivník, diabol obchádza ako revúci lev a hľadá, koho by zožral. Vzoprite sa mu, pevní vo viere, a vedzte, že také isté utrpenie dolieha na vašich bratov po celom svete“ (1 Pt 5, 8-9).
      Diabol sa odvážil pokúšať aj vteleného Božieho Syna (Mt 4, 1-11). Domnieval sa, že nadišla jeho hodina. Vypozoroval, že Ježiš Kristus počas štyridsaťdenného pôstu nič nejedol, ani nič nepil, preto Pánovo telo bolo zoslabnuté. Diabol postupne zaútočil vo všetkých troch sférach vášní, ktoré podľa slov svätého Jána (1 Jn 2, 16), ovládajú človeka, žiadostivosť tela, žiadostivosť očí a pýcha života. Ježiš prekonáva tieto pokušenia a svojím konaním nám dáva príklad ako sa postaviť na odpor tomuto nepriateľovi človeka.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet