24.júl 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Je svätou povinnosťou každého katolíka podporovať katolícku tlač.

~Pius XI.~

12.06.2003 - (čítanosť8418 reakcie17)


Lk 10, 25-37

      25 Tu vystúpil ktorýsi znalec zákona a povedal, aby ho pokúšal: „Učiteľ, čo mám robiť, aby som bol dedičom večného života?“ 26 Ježiš mu vravel: „Čo je napísané v Zákone? Ako tam čítaš?“ 27 On odpovedal: „Milovať budeš Pána, svojho Boha, z celého svojho srdca, z celej svojej duše, zo všetkých svojich síl a z celej svojej mysle a svojho blížneho ako seba samého!“ 28 Povedal mu: „Správne si odpovedal. Toto rob a budeš žiť!“ 29 Ale on sa chcel ospravedlniť, preto sa opýtal Ježiša: „A kto je môj blížny?“
      30 Ježiš povedal: „Istý človek zostupoval z Jeruzalema do Jericha a padol do rúk zbojníkov. Tí ho ozbíjali, doráňali, nechali ho polomŕtveho a odišli. 31 Náhodou šiel tou cestou istý kňaz a keď ho uvidel, obišiel ho. 32 Takisto aj levita: keď prišiel na to miesto a uvidel ho, išiel ďalej. 33 No prišiel k nemu istý cestujúci Samaritán a keď ho uvidel, bolo mu ho ľúto. 34 Pristúpil k nemu, nalial mu na rany oleja a vína a obviazal mu ich; vyložil ho na svoje dobytča, zaviezol ho do hostinca a staral sa oň. 35 Na druhý deň vyňal dva denáre, dal ich hostinskému a povedal: „Staraj sa oň a ak vynaložíš viac, ja ti to zaplatím, keď sa budem vracať.“ 36 Čo myslíš, ktorý z tých troch bol blížnym tomu, čo padol do rúk zbojníkov?“ 37 On odpovedal: „Ten, čo mu preukázal milosrdenstvo.“ A Ježiš mu povedal: „Choď a rob aj ty podobne!“

25-28.       Mt 22, 34-40; Mk 12, 28-34.
27.       Dt 6, 5; Lv 19, 18.
28.       Lv 18, 5.
12.06.2003 | Čítanosť(3638)
Lk 10, 1-20
12.06.2003 | Čítanosť(2989)
Lk 10, 21-24
12.06.2003 | Čítanosť(2701)
Lk 10, 38-42


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 10,25-37

Kdo je můj bližní?
Touto otázkou chce znalec Zákona naznačit, že Ježíšově výzvě (v. 28) lze v praxi těžko dostát. Provokující příklad (kněz i levita - představitelé chrámového kultu - také dosl. „sestupovali“, v. 31, tj. měli „po službě“!; „Samaritán“ je pro Žida synonymem opovržení) pak zákoníkovi (a tím i Lukášovým čtenářům - učedníkům) klade otázku opačnou: Komu jsem já bližním? Uskutečňováním lásky se věřící stává „bližním“ konkrétních trpících lidí v nepředvídatelných situacích. Vrcholem je v. 37.


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 10,25-37

   Starozákonní odborník na morálku má problémy: “Co musím dělat, abych správně žil?” Ježíš mu odpovídá: “Dělej, co je napsáno v Božím zákoně, - to znáš, jsi v tom odborníkem!” - Ale odborník namítá: “Tam je to jasné jen teoreticky: miluj Boha, miluj bližního! Ale jak to dělat v praxi? Kdo je a kdo není ten můj bližní? Koho ještě musím a koho už nemusím milovat? Ke komu se musím chovat slušně, ke komu se mohu obrátit zády?
   A Ježíš vypravuje o knězi, který znal všechny předpisy morálky, ale raněného nechal ležet a utekl. A o Samaritánovi - chuligánovi - který katechismus neznal, ale přece se raněného ujal, když ho viděl ležet na silnici.
   Kdo je můj bližní? To je i naše otázka. Ani dnes, ani nám to není vždy jasné.
   Kněz utekl, protože viděl především sebe: “Jsou tu lupiči! Pozor, asi nebudou ještě daleko. Co bude se mnou, jestli přepadnou mě také! Já mám své starosti, povinností - já jsem důležitý.” Kněz viděl sebe, proto nemohl vidět nouzi bližního.
   Samaritán viděl opačně: Co bude s tímhle raněným, když ho tu nechám a uteču? Jistě vykrvácí. Samaritán viděl bližního v nouzi a šel mu pomoci.
   Vidět se v Samaritánovi
   To je ta základní otázka: jestli vidíme druhého nebo jen stále sebe.
   Dnes Pán Ježíš ukazuje prstem: na mne, kněze; - na tebe, levitu a Samaritána: Kolik raněných bližních potkáváš denně ty? A kolik jich obejdeš velkým obloukem, kolikrát koukáš jinam, abys je neviděl? Už cestou do práce, v práci, doma: Neříkáš si jako ten kněz: Dejte mi pokoj a neotravujte mne s vašimi lapáliemi, já mám svých starostí sám dost? Ba zdá se mi, že doma mezi nejbližšími je to vůbec nejtěžší, uvidět potřebného, raněného bližního.
   Vy ženy: Potkáš manžela kamarádky a není ti zatěžko se na něj zaculit, zažertovat. Přijdeš domů, mizí úsměv; dejte mě pokoj, jsem unavená. Vy muži: Když potřebuje cizí manželka něco pomoci, přiskočíš ochotně a pomůžeš. Ale doma? Vůči nejbližším jen samá mrzutá odmítavost.
   Rád bych se mýlil, - opravte mne, jestli to není pravda, ale mám silný dojem, že v mnoha rodinách si zavedli zlozvyky ze špatných restaurací, kde pan vrchní poučuje pikolíka: “Když přijdou cizinci, dej jim čistý ubrus. pro domácí stačí ten špinavý odvčera.” Snadněji vidíme bližního v tom, kdo je od nás dál. Domácí kolem sebe s jejich bolístkami a potřebami nevnímáme.
   Moc se mi líbila prosebná modlitbička, kterou jsem tuhle kdesi četl:
   Bože, dej mé lásce velké oči,
   dej mé naději dlouhý dech,
   dej mé víře pevné ruce.”
   Vidět se v raněném:
   “Bože, dej mé lásce velké oči!”
   Velké oči potřebujem nejen k tomu, abychom viděli potřebné a raněné v bližních kolem sebe.
   Potřební a ranění jsme před Boží tváří také my sami. Vyprávění o milosrdném Samaritánu je i vyprávění o boží lásce k nám každému osobně. Tak vidí Bůh asi tebe, mne, nás: jako raněné na cestě života. Lupiči, kteří nás přepadají a olupují, jsou lidé kteří oloupí o životní ideály; jsou lidé, ve kterých jsme se zklamali; jsou to i naše vlastní selhání a prohry.
   I nás Pán Ježíš láskyplně zvedá z prachu životních cest, vede do útulku své církve a přikazuje: Dobře o něj pečujte!
   Naše víra potřebuje pevné paže, abychom se mohli vidět v hostinském - pečovateli:
   “Pečuj o něj ... dokud se nevrátím”, poručil mu Pán Ježíš. Také tenhle příkaz Pána Ježíše platí nám, každému jednotlivě. Také nám jsou svěřeni ti kolem nás, abychom o ně pečovali a kurýrovali je z jejich bolístek a ran. Všichni jsme hostinští a pečovatelé a ošetřovatelé, ať máme jakoukoliv profesi, ať osamělí nebo obklopení rodinou. Pán přijde ke každému z nás a bude se ptát, jak jsme pečovali o raněné kolem sebe. Řekněte: Hostinský dostal zaplaceno! - Ale copak my ne? Také, už předem.
   Řekněte sami: může se na tomto světě nudit někdo, kdo pochopil křesťanství? - Může se někdo kdo pochopil Kristovu výzvu, cítit osamělý? Jen bychom se měli vroucně modlit tu modlitbičku za dobrý zrak:
   Bože, dej mé lásce velké oči,
   dej mé naději dlouhý dech,
   dej mé víře pevné ruce.”


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 10,25-37

   MŮJ BLIŽNÍ JE TEN, KDO POTŘEBUJE MÉ POMOCI
   Tak dnes mluví Pán Ježíš v podobenství o milosrdném Samaritánovi.
   Amerického senátora Humpbreje se jednou ptali, co soudí o milosrdenství v politice.
   Senátor vzal do ruky tužku, takovou tu, co má na konci pryž na gumování a řekl: “Podívejte se: tužka je takhle dlouhá, gumy je jen malý kousíček. Guma se používá jen když se pisatel splete. Podstatou dnešní politiky je mocenský boj. Milosrdenství je jen kousíček pryže na konci - na vymazání křiklavých omylů.”
   “Blahoslavení milosrdní”, řekl Ježíš před dvěma tisíci lety. Zastaral už tento příkaz milosrdné lásky k bližnímu? Platí ještě morálka blahoslavenství - Horského kázání - nebo to dne platí jak v politice, tak v životě spíš na opak? Neplatí dnes spíš: “Blahoslavení lidé tvrdého srdce, ti to dotáhnou v životě vysoko. - Běda těm, kteří si nezajistí protekci - ti zůstanou dole. Blahoslavení, kteří mají bezohlednou náturu a ostré lokty - ti se proderou dopředu. - Běda těm, kdo jsou slušní dobráci, těch budou všichni zneužívat.” -
   To je otázka po člověčenství naší generace: Hodí se ještě do naší doby morálka Kristova evangelia?
   Stále kolem sebe vidíme, že se na zásady evangelia nedbá - to je pravda. Stále vidíme, že většina lidí kolem nás je přesvědčena, že moc získají, když budou bezohlední jako politici, když budou násilní a tvrdí jako pohané. Ale stejně tak stále zřetelněji vidíme, co tahle žraločí morálka dělá s celým lidstvem.
   Když se za časů našich babiček stal někde nějaký mord, byla to taková událost, že se o tom skládaly písničky.
   Když se za časů mého dětství udála někde vražda, byla to tak mimořádná událost, že my kluci jsme si ještě dlouho potom hráli na mordýře a četníky. Jménem vrahů Leciána a Grázla maminky strašily děti.
   Dnes slyšíme o vraždách a násilí den co den.
   Žije se nám líp? Cítíme se bezpečnější?
   Je Kristovo učení o lásce k bližnímu zaostalé - nebo je dnes tím víc potřebné? Přestane církev v kostele předčítat evangelium o milosrdném Samaritánu - a zavede místo toho kurs jak přelstít konkurenta, jak se vyhnout zodpovědnosti?
   Vy víte, že křesťanská morálka nezná módy, že se nemění podle dobových nálad.
   I dnes stojí v katechismu pro dospělé kapitola nadepsaná: Můj bližní je ten, kdo potřebuje mou pomoc. A pod ní text:
   Uvědomil sis už, že člověk může svou blízkostí bližního zabíjet nebo uzdravovat?
   Uvědomil sis už, že můžeš bližnímu ublížit nebo prospět?
   Uvědomil sis už, můžeš bližního rozveselit nebo zarmoutit?
   Uvědomil sis už, že tvůj hlas může způsobit, aby ten, kdo je všem hluchý, najednou slyšel?
   Uvědomil sis už, že tvůj pohled může způsobit, že zaslepený prohlédne?
   Uvědomil sis už, jak ovlivňuješ život svých bližních ať chceš nebo nechceš?
   Jestli dosud ne - teď to víš - jdi a buď bližním všem, komu můžeš pomoci.”


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 10,25-37

   A když se objeví v novinách zpráva, že loni bylo na našich silnicích zabito 2000 lidí, pokýváme hlavou a dál na to nemyslíme. Nanejvýš někdo řekne, že v Americe jsou na tom ještě hůř, - tam za posledních 20 let bylo na silnicích zabito 3 x víc lidí, než jich padlo ve všech válkách, co kdy jaké Američani vedli.
   Proč vám to dnes připomínám? Jednak proto, že statistiky svorně říkají, že nejvíc dopravních nehod je právě v tomto měsíci červenci. A za druhé proto, že dnešní evangelium mluví také o “dopravní” nehodě.
   Dnešní evangelium mluví o tom, jak se při takové události lidé chovají.
   Je to až s podivem, jak se lidé chovají stále stejně, ti dnešní jako ti pohané za časů Kristových: “Když uviděl raněného, vyhnul se mu”, říká Pán Ježíš.
   Tak to dělali tenkrát pohané. A jak se na silnicích chováme my, křesťané?
   Naše křesťanství nám nebrání chovat se jako silniční piráti před havárií. Předjíždíme, honíme se a riskujeme vraždu kvůli pěti minutám. Naše křesťanství nám nebrání chovat se jako zbabělci po havárii. Brněnská televize vysílala jednou v seriálu “To nechce klid” - rozhovory s lidmi, kteří ujeli, když byli svědky autonehody. Poslouchejte výpovědi lidí, kteří nepochybně byli všichni pokřtění, tedy mají jednat jako křesťané: “Proč jste nechtěl zavést zraněného do nemocnice?” - “Nechtěl jsem si zakrvácet sedadla. Kdoví, jestli by mi pojišťovna uhradila čištění a ztracený čas.” “Proč jste se pokoušel ujet a nepomohl, přesto, že k havárii došlo před vašima očima?” - “Nechtěl jsem mít nic s policií a svědčením u soudu. Proto jsem raději šlápl na plyn a chtěl ujet.” - “Proč jste chtěl ujet?” - “Říkal jsem si, že jestli jsou mrtví, už jim stejně nic nepomůže, a jestli to přežili, někdo se najde, koho to baví. Za mnou jich jede dost.”
   Je to stále stejné: “Když ho uviděl, vyhnul se mu” a nechal raněného vykrvácet.
   Příběh o milosrdném Samaritánu je stále aktuální. Stále mluví jasnou řečí. Křesťan je jen ten, kdo pomůže. Výmluvy neplatí ani před lidskou, ani před Boží spravedlností.
   Ukazovali mi tuhle chlapci kreslený vtip z nějakého časopisu. Průvodce v muzeu ukazuje nástroje na zabíjení lidí od nejstarších dob: V první vitríně je klacek, v druhé meč, v třetí šibenice s oprátkou, ve čtvrté gilotina, a naposled je nejúčinnější vražedný nástroj: automobil.
   Většina z nás jezdíme nebo se vozíme.
   Uložme si dnes do paměti NEZABIJEŠ! To není jen předpis dopravní policie, to je příkaz Boží, a před Bohem neutečeš. NEZABIJEŠ! Tvé vozidlo je nejvýkonnější vražedný nástroj.
   Jen tenkráte máme my, kteří si říkáme křesťané, právo na ten název, když jednáme jako milosrdný Samaritán i tenkrát, když nás zrovna nevidí oko lidské spravedlnosti.
   Křesťanství dalo světu převratný vynález: Lásku k bližnímu. Ale tento vynález má osud všech vynálezů a zlepšováků: Příliš pomalé zavádění do výroby, do užívání. Křesťan je ten, kdo uznává a praktikuje lásku jako nejlepší technologii mezilidských vztahů.
   Martin Luther King před časem řekl: “Naděje na bezpečný svět, v němž by stálo za to žít, se opírá o disciplinované křesťany, kteří ve všem jednají podle Kristových zásad.” - Pojďme pomáhat ten bezpečný svět tvořit.


20.12.2005 - 21:07   JR  
» Lk 10, 25-37

Ujal se ho Samaritán
Volba této osoby pro podobenství odpovídá jejímu hlavnímu smyslu. Ježíš nemíní dávat přednost Samaritánům před Židy, převracet národní cítění. Ale vyjadřuje zase všeobecnou zkušenost, že se ve velké nouzi někdy dočkáme pomoci právě tam, kde bychom se toho nejméně nadáli, i od tzv. odpůrců, od těch, kterým se vyhýbáme. Z toho plyne to, co je řečeno teoreticky, ale co si dost neuvědomujeme v konkrétním životě, že jsou totiž naším bližním všichni lidé a že se musí křesťan stále snažit o to, aby překračoval zdi, které světská společnost mezi lidi staví. Antický král Filip Macedonský tvrdil, že není žádná zeď tak vysoká, aby ji nepřelezl osel s nákladem zlata. A přece se to vždycky nepovede. Křesťané říkají něco jiného. Zdi mezi lidmi nepřekonají peníze, ale láska. Ta dokáže i z nepřítele udělat bližního, tj. někoho, kdo je nám blízko, komu pomůžeme my a kdo pomůže nám.


20.12.2005 - 21:07   JR  
» Lk 10, 25-37

Kněz a levita se poraněnému vyhnuli
Kněžský úřad vykonávali potomci prvního velekněze Áróna. Z ostatních příslušníků Léviova kmene byli vybíráni muži pro nižší posvátné služby, proto se jim říkalo prostě „levité“. V dnešní církvi se tak jmenují jáhni. Evangelní podobenství je nestaví do pěkného světla. Ale je to proto, aby vynikl protiklad mezi nimi a Samaritánem. Parabola má být totiž odpovědí na otázku, koho máme považovat za svého bližního, tj. ke komu se máme hlásit, koho se máme zastávat, o koho se chceme opřít v době nouze a neštěstí. Bývají to ti, kterým říkáme „naši“, tj. z naší rodiny, z naší politické strany, z našeho národa a pod. Čím jsou vlivnější, tím víc nadějí v ně vkládáme. Ježíš tu konstatuje to, co je prastará lidská zkušenost. V neštěstí to bývají právě ti tzv. naši a ti vlivní, kteří zklamou, dělají, že nevidí, zapomenou. Už Aristoteles upozorňuje, že se pravé přátelství udrží jenom ctností. sv. Maxim Vyznavač proto radí, abychom se ve volbě styků s lidmi řídili víc měřítky duchovního života než národními, rodinnými, zájmovými hledisky, protože ty v nouzi zklamou.


20.12.2005 - 21:07   JR  
» Lk 10, 25-37

Člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha
Jeruzalém leží 760 m nad hladinou Středozemního moře, Jericho 250 pod hladinou. Proto tam cestující „sestupoval“. Cesta vede pustým krajem Judské pouště. Jericho bylo výletní místo, vhodné k pobytu zvláště v zimě. Tam bylo teplo, kvetly tam růže, byly tam zábavy Zdá se, že Ježíš to město nikdy nenavštívil, ale chodili tam boháči. Když museli jít se svými penězi pouští plnou jeskyní, loupeže tam nebyly ničím vzácným. Od nejstarších dob vysvětlují toto podobenství evangelia Otcové církve symbolicky Jeruzalém je Boží město. Bydlit v něm, to znamená duchovně: zabývat se Božími myšlenkami, Božími zájmy Přijde však často pokušení sestoupit do Jericha, tj. dovolit si potěšení, které nabízí zpustlá společnost. K tomu se musí „sestoupit“. Při tom sestupu z duchovní výšky najde člověk poušť, tj. prázdnotu ideálů a přepadnou ho lupiči, tj. přijde o všecky opravdové hodnoty ba skoro i o život.


07.08.2004 - 17:57   PaedDr. František Dancák  
» Lk 10, 32

      Maďarský kazateľ Tihamér Tóth v jednej svojej kázni povedal: „Keď na ceste padne kôň, desiatky rúk sa spoja, aby ho postavili. Keď však padne človek do hriechu, ruky sa nepohnú!“
      Neprechádzame aj my okolo nešťastia iných s nepovšimnutím ako títo dvaja z podobenstva o milosrdnom Samaritánovi? Obidvaja videli nešťastníka, čo ležal pri ceste. Videli ho, ale obišli... (Tak mu treba!)... „Trávime príliš mnoho času tým, že sa snažíme zrážať ľudí na kolená“ (Bill Clinton).
      V románe M. Gorkého Matka hovorí Andrej: „Viem, že príde doba, keď sa ľudia budú jeden z druhého radovať, keď každý bude druhému žiariť ako hviezda.“ Pekné slová, ale odkiaľ prídu takí ľudia? Kto ich takých vytvorí? Iba láska pretvorí svet. Láska, ktorá nemiluje „len slovom a jazykom, ale skutkom a pravdou“ (1 Jn 3, 18). Láska, ktorá je „z Boha“ (1 Jn 3, 9). Ku všetkým – a bez rozdielu.


06.07.2004 - 17:46   Angelo Scarano  
» Lk 10, 25-37

      Komu jsi ty bližní? Natolik budeš bližní, nakolik se druhému při-blížíš. A natolik nebudeš bližním, nakolik se druhému oddálíš, nakolik se mu budeš vyhýbat obloukem – podobně jako kněz či levita, protože máš cíl a nemůžeš se nechat „vyrušovat“ problémovým člověkem.
      Ano, celý vtip je v tom, jestli „se zastavím na své cestě“ (ano, mám „důležité plány“, musím splnit to a to…) – nakloním se, skloním se k druhému, podívám se na jeho potřeby. Skoro nikdy však nepotkáváme takového „polomrtvého člověka“. Většinou se zdá, že lidé kolem jsou „pohodoví“. Avšak… mám-li odvahu „sejít ze své cesty“ a přiblížit se k druhému, jsem-li ochotný nebýt zahleděný jen do svých plánů a „pohledět“ (s láskou či soucitem jako ten pravý Samaritán – Kristus), pak objevím, že ten „vzdálený“ člověk (i když mi byl blízko, sdílel možná stejnou kancelář jako já…) není zdaleka tak „pohodový“ – má různá zranění, nemoci… Ale co s tím?
      Vidět rány druhého, přiložit hojivý balzám (konkrétní pomoci, slova, vcítění se, modlitby)… tomu se budu učit postupně – čím víc budu zakoušet svoji zraněnost a nesoběstačnost, čím víc budu zakoušet solidaritu druhých nebo „Samaritána“ (skrze jiné lidi, nebo přímo – skrze svátosti, modlitbu, Boží slovo), tak tím víc budu schopný být Samaritánem pro druhé (skrze svá zranění uzdravovat zranění druhých). Vždyť… když jsem viděl Samaritána, mohu ho napodobit.
      A tak dnešní evangelium ukrývá dva rozměry – přiznat, že i já jsem někdy tím „polomrtvým“, ležícím (bez chuti jít dál, bez odvahy a naděje, sužovaný strachem a stísněný černými myšlenkami), který potřebuje Samaritána – bližního, Krista. Zároveň však… být Samaritánem pro druhé, přiblížit se jim… tak jako se k tobě přiblížil Ježíš. A právě skrze tuto samaritánskou službu druhým budeš zakoušet, jak se uzdravují tvá zranění, jak se „neviditelná ruka“ dotýká tebe samotného a léčí tě. Protože pokud jsi bližním, pak skrze tebe jedná i Samaritán, který léčí „potřebného“ a… tebe samotného.


06.07.2004 - 17:46   Angelo Scarano  
» Lk 10, 25-37

      Jádrem perikopy není „největší přikázání“ (k tomu viz 31. neděli v mezidobí B), ale podobenství o milosrdném Samaritánu, proto se zaměříme na tento text. Přesněji řečeno se nejedná o podobenství v pravém slova smyslu, ale o vyprávění – příklad.
      29 Jak chápat výraz „ospravedlnit se“? Učitel zákona chce ospravedlnit to, že položil otázku, na kterou znal odpověď. Jeho následující otázka („kdo je můj bližní?“) byla probírána v židovských školách. Snahou bylo vyložit místo z Lv 19,18 : „Budeš milovat bližního svého jako sebe sama“ (jako bližní byl chápán Izraelita a cizinec, který přebývá jako přistěhovalec v Izraeli). K této kontroverzní záležitosti Ježíš zaujme určitý postoj skrze obrazné vyprávění, a to způsobem zcela nečekaným.
      30-32 Proč se kněz a levita vyhnuli tomu ubožákovi? Text o tom nic neříká. Jen se konstatuje holý fakt, bez uvedení motivace. Někdy se v komentářích uvádělo, že se kněz a levita vyhýbají ležícímu ubožákovi, aby se nestali obřadně nečistými (v případě, že by se dotkli mrtvoly). Toto vysvětlení neobstojí, protože oni nekráčeli do Jeruzaléma, nýbrž se právě vraceli odtamtud. Navíc v textu se neříká, že to byl člověk mrtvý, ale polomrtvý. Jiný výklad vycházel z toho, že zrovna kněz a levita se ukazují ve špatném světle: není snad text polemikou vůči kněžím a obětem? Ani toto neobstojí. Lukáš má velkou úctu k chrámu a kněžím (1,5-25; 5,14; 17,14; 24,53).
      33-37 Tím, že zde vystupují „tři třídy“ (kněz, levita a Samaritán), se chce pravděpodobně zrcadlit a obměnit tehdejší běžné rozdělení na „kněze, levity a lid“. Záměnou „lid – Samaritán“ se vyvolává určité překvapení.
      Samaritáni byli považováni za odpadlíky, byli pohrdáni a vyloučeni ze společenství Izraele. A právě tento odpadlík se zachová jako spravedlivý. Milosrdné počínání tohoto člověka se popisuje pomocí 14 sloves (dvakrát sedm – verše 33-35: sedmička je přitom číslo plnosti). A je zajímavé, že 7 sloves se vyskytuje v podobenství o milosrdném otci (Lk 15,20), aby se vyjádřilo rovněž plné přijetí (a jak Samaritán, tak i otec pojali lítost). Štědrost Samaritána je v příkrém kontrastu k netečnosti kněze a levity. Vyprávění se tedy vposledku točí kolem základního kontrastu „nic/všechno“.
      Od bližního-objektu k bližnímu-subjektu
      Od otázky „kdo je můj bližní?“ (kterému prokázat milosrdenství – bližní jako objekt) Ježíš přechází k jiné otázce: „Kdo se zachoval jako bližní?“ (bližní jako subjekt) A dále je zajímavé, že Ježíš nevstupuje do „hnidopišské“ diskuse o tom, komu prokázat milosrdenství a komu ne. Onen polomrtvý člověk není identifikován jako Izraelita, pohan nebo Samaritán.
      Vědět a jednat
      Tímto vyprávěním se uskutečňuje přechod od teoretické otázky („kdo je můj bližní“ – perspektiva abstraktní a „neangažovaná“, na rovině vědění) k praktické výzvě („jdi a jednej stejně tak“). Z roviny vědění jsme přešli na rovinu jednání. Učitel zákona očekával teoretické objasnění a místo toho se dočkal výzvy k angažovanosti. Láska k bližnímu je především angažovanost, otevřenost k druhému. „Kdo je můj bližní?“ – toto vyprávění mi říká, že bližního najdu na své cestě – a já budu (resp. nebudu) tím bližním. Perspektiva už není teoretická a statická, ale konkrétní a dynamická. Láska k bližnímu není „problémem“, který se má prodebatovat, ale hodnotou, která se má žít. Bližním se stanu tomu, kdo mě nejvíc potřebuje.


06.07.2004 - 17:45   Angelo Scarano  
» Lk 10, 25-37

      Ten, kdo se v tomto úryvku přibližuje ke Kristu, není dobře disponovaný. Pán jej odkazuje na to, co on už zná (je to zákoník): samotný zákon ukazuje to, co je třeba naplnit. Tento právník pak klade další otázku: „Kdo je můj bližní?“ A Ježíš neodpovídá na tuto otázku, ale na jinou, daleko důležitější: „Jak se staneš ty bližním?“


16.10.2003 - 20:48   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Lk 10, 25-37

      Ako odpoveď na otázku: Kto je môj blížny? – Pán Ježiš nám kladie pred oči príklad Samaritána. Samaritán pre Žida bol nepriateľom – a zasa Žid bol nepriateľom pre Samaritána. Môžeme nakoniec zmierniť ten pojem nepriateľa a povedať: boli pre seba ľuďmi rozhodne cudzími.
      Cudzí človek nás málo zaujíma; nie sme ochotní preukazovať mu nejaké zvláštne služby, či dokonca zdvorilosti; cudzí je cudzí. Nehovorme v tomto okruhu o nepriateľoch. Možno aj máme nepriateľov – ale sami nechceme byť nepriateľom pre kohokoľvek.
      Ale nebolo by treba zrevidovať aj pojem cudzí? Či ľudia, ktorí hynú v Rwande, za ktorých sme sa modlili v kostoloch, či ľudia, ktorí bojujú v Čečensku, ktorých sme podporovali darmi – boli to pre nás cudzí ľudia? Ak aj predtým boli nám cudzí – tak od akejsi chvíle sa nám stali blízkymi. A teda vezmime vec takto: to, že niekto je iný – neznamená, že musí byť cudzí.
      Iný človek nemusí znamenať, že je cudzí. Iný človek, inej viery, inej národnosti, iného jazyka – je jednoducho iný; ale z toho, že je iný, nevyplýva, že musí byť nám cudzí. Ten človek prežíva svoje ľudské problémy tak isto, ako aj my; smúti a raduje sa, teší sa a trpí, dúfa a pochybuje – tak isto, ako aj my. A teda nie je nám cudzí; hoci iný je jeho výzor, zamestnanie, postavenie a stav majetku, chute a záľuby – nemusí byť nám cudzí.
      Keď pozeráme na ten obraz Samaritána, prichádzame ešte na jednu pravdu: že človek, čím je bližší druhému – tým viac je sebou. Len skrze druhého, skrze zotrvávanie s druhým, prichádza človek k samému sebe (J. Ratzinger).
      Ako hovorí Pán Ježiš, človek, keď slúži iným – nachádza v nich blížnych; sám si tiež uvedomuje svoju príbuznosť s nimi, nachádza svoje človečenstvo – čiže nachádza seba.
      Pred nami na oltári je Samaritán ľudstva, ktorý sa ponáhľa ľudstvu pomáhať – stal sa nám blížnym, človekom, jedným z nás.


11.10.2003 - 10:24   PaedDr. František Dancák  
» Lk 10, 33

      Stalo sa to v jeseni roku l976.
      Vodič diaľkovej dopravy bol ťažko dopichaný, keď bránil svoje nákladné auto proti násilníkom, ktorí s ním chceli ujsť. Rany nezasiahli žiadny dôležitý organ, ale spôsobili ťažké krvácanie. Páchatelia utiekli, nablízku nebol nikto. S poslednými silami sa doplazil na okraj cesty, aby ho mohol náhodný vodič vidieť v svetle reflektorov. Pristal sa autobus. Viezol robotníkov z odpoludňajšej smeny. Tak ako bol plný, tak viezol raneného do nemocnice. Nikto z cestujúcich nereptal. Keď už bol v nemocnici, ďaleko od svojho domova, medzi neznámymi ľuďmi, prichádzali k nemu na návštevu“ vodič a sprievodca autobusu, tiež cestujúci, ktorí sa vtedy viezli autobusom a vedeli, že leží v nemocnici. Prišli s darčekmi a so slovami: „Aby ste vedeli, že nie sú u nás len sami násilníci.“
      Je to prípad, ktorý by do poslednej bodky mohol ilustrovať podobenstvo o milosrdnom Samaritánovi. Vnucuje nám slzy do očí, keď počúvame jeho podrobnosti. Kiežby takýchto Samaritánov mal viac dnešný svet!


26.08.2003 - 15:35   pd  
» Lk 10, 25-37

      Názov mesta Jericha sa dáva do súvislosti so slovom jareach – mesiac, a potom aj s ctiteľom Mesiaca ako pohanského boha. Historické Jericho bolo mesto, ktoré stálo Izraelitom v ceste, keď mali zaujať prisľúbenú krajinu Kanaan po svojom úteku z nepriateľského Egypta. Preto ho celkom zničili.
      Cesta do Jericha je cesta do hriechu a do záhuby hriechom vyvolávanej; cesta do skazy, ktorá je ovocím nepokoja.
      Názov mesta Jeruzalema – Urusalim – sa dáva do súvislosti so slovom salem alebo šalem a znamená „mesto pokoja“, alebo pri výslovnosti asoretického textu Jerušalaim znamená „základ pokoja“. V spojení s Jeruzalemom sa spomína tajuplný salemský kráľ Melchizedek, kňaz Boha najvyššieho, ktorý obetoval chlieb a víno (Gn 14, 18), predobraz Mesiáša. Historický Jeruzalem je predobrazom nebeského Jeruzalema, nebeského mesta (Zjv 3, 12; 21, 2), večného Božieho kráľovstva.
      Cesta do Jeruzalema je cesta do novej zeme a do nového neba, prisľúbeného už Izaiášom (Iz 65, 17-25), do krajiny pokoja, kde sa na predošlé zážitky už ani spomínať nebude, a kde nebude počuť hlas plaču a hlas volania, kde sa ľudia nebudú ustávať nadarmo a nebudú pracovať na diele hrôzy, nebudú nikomu škodiť a nebudú nivočiť. Preto sa dostal onen „istý človek“ z podobenstva o milosrdnom Samaritánovi do rúk lotrov, lebo opustil Jeruzalem a bol na ceste do Jericha?
      Ak je kresťan na ceste zo symbolického Jeruzalema do symbolického Jericha, aj on je ustavične vystavený nebezpečenstvu, že sa stane terčom sústredeného, agresívneho útoku lotrov, ktorými sú diabol a jeho pokušenia, vlastné telo a jeho nezriadené žiadostivosti, a pýcha života s jej lákadlami a zvodmi. A keď ho títo lotri dostanú do svojej moci, veľmi nástojčivo bude potrebovať pomoc. Dostane sa mu jej?
      Čím bude na ceste k Jerichu bližšie, tým užšie sa bude okolo neho zvierať kruh nepriateľov. Nájde svojho milosrdného Samaritána? Na tejto ceste ustavične bude mať však tiež príležitosť osvedčiť sa svojou humanitou pri poskytovaní pomoci druhým, alebo neosvedčiť sa. Ukázať sa v obetavej službe, alebo v povznesenej ľahostajnosti. Čím bude na ceste k Jeruzalemu bližšie, tým pevnejšie bude stáť v istote zákona, v spravodlivosti a v počestnosti, tým ochotnejšie bude jeho srdce k skutkom lásky, ktorá sa dáva, a tým samozrejme sa ujme svojho nešťastného ozbíjaného a opusteného brata.


23.08.2003 - 10:04   Homiletik  
» Lk 10, 29-37

      Podobenstvo o milosrdnom Samaritánovi je etickým potvrdením pojmu blížneho (Lk 10, 29-37), a tým aj duchovného bratstva. Ani rozličná krv, ani príslušenstvo k inej rase, ani vyznávanie iného náboženstva nesmie robiť priehrady medzi ľuďmi. Toto podobenstvo veľmi ostro odmieta zintenzívnenú odlúčenosť židovského kňazstva a indiferenciu levítov. Z tohto podobenstva sa odvádza požiadavka, aby sa obnovila pokazená ľudská rodina. „Treba požiar bolesti a útrap. Studení musia horieť, bezcitní musia kričať, ľahostajní sa musia rozpáliť ako nočné fakle“ (Papini, Život Krista). Vzťahy duchovného príbuzenstva sa nezakladajú na spoločnej krvi ani na príslušnosti k nejakej vonkajšej organizácii. Ich koreňom je ochota obetovať sa, pomáhať ranenému, potešovať smutného. Prekračuje prirodzené i umelé hranice rozdvojenosti.


07.08.2003 - 17:43   Byzantínec  
» Lk 10, 25-37

      Majster odpovedá na otázku o najväčšom prikázaní: „Milovať budeš Pána, svojho Boha, celým svojím srdcom, celou svojou dušou a celou svojou mysľou“ (Mt 22, 37). Toto je najväčšie prikázanie a to právom, pretože sa týka Boha, ktorý je prvým a najvyšším, je naším Otcom, pre ktorého všetko existuje a ku ktorému sa všetko vracia... Ďalšie, no nie menej dôležité, je toto: „Milovať budeš svojho blížneho ako seba samého“ (Mt 22, 39. Boh je teda nad všetkým. Na otázku ktoréhosi znalca zákona „A kto je môj blížny?“ (Lk 10, 29), Ježiš neodpovedal definíciou, v ktorej by vystupoval niekto pokrvný alebo spoluobčan, prozelyta, obrezaný alebo niekto, kto zachováva ten istý zákon. Ježiš v podobenstve spomína človeka, ktorý zostupoval z Jeruzalema do Jericha. Ozbíjali a doráňali ho zlodeji a nechali ho polomŕtveho pri ceste. Nechal ho tam aj kňaz, ani levita sa oň nepostaral, ale jeden Samaritán (ktorým Židia opovrhovali) sa nad ním zľutoval. Stretnutie však nebolo náhodné. Tento človek mal pri sebe veci potrebné na ošetrenie poraneného človeka: olej, obväzy, jazdné zviera. Sčasti dal a sčasti ešte aj prisľúbil odmenu hostinskému. „Ktorý z týchto troch bol blížny tomu, čo padol do rúk zbojníkov?“, pýtal sa Ježiš. A znalec zákona odpovedal: „Ten, čo mu preukázal milosrdenstvo“. „Choď,“ odpovedal mu Ježiš, „a rob aj ty podobne“, čiže láska je matkou dobroty.
      Základom prvého i druhého prikázania je láska; poradie je však takéto: Boh je na prvom mieste, blížny na druhom. A kto je ten Samaritán, ak nie sám Spasiteľ? Kto prejavuje najväčšie milosrdenstvo nám, čo sme takmer usmrtení mocou tmy, doráňaní, plní strachu, žiadostivosti, zúrivosti, smútku, podvodov a vášní? Iba Ježiš dokáže vyliečiť z týchto chorôb; má moc neresti úplne vykoreniť. On nalieva víno (krv dávidovho viniča) na ranené duše; z útrob Ducha čerpá olej a štedro ho rozdáva. On obväzuje obväzmi spásy: láskou, vierou a nádejou. Posiela anjelov a archanjelov, aby nám pomáhali svojimi službami. Musíme ho teda milovať tak, ako milujeme Boha. Krista miluje ten, kto uskutočňuje jeho vôľu a zachováva prikázania: „Nie každý, kto mi hovorí: „Pane, Pane“, vojde do nebeského kráľovstva, ale iba ten, kto plní vôľu môjho Otca, ktorý je na nebesiach“ (Mt 7, 21), a takisto: „Čo ma oslovujete: „Pane, Pane“, keď nerobíte, čo hovorím?“ (Lk 6, 46).

      Klement Alexandrijský, Quis dives


02.08.2003 - 19:04   Byzantínec  
» Lk 10, 25-37

      „Istý človeka zostupoval z Jeruzalema do Jericha“ (Lk 10, 30-37... Jedine Samaritán, ktorý prechádza – a je to Kristus, ktorý sa nachádza skutočne na ceste – vidí raneného človeka. Nejde ďalej, pretože cieľom jeho cesty je „navštíviť“ nás; nás, pre ktorých zostúpil na túto zem a uprostred ktorých býval. Nielenže sa ľuďom zjavil, ale aj býval uprostred nich. (...) „Nalial mu na rany víno“, víno slova... A keďže ťažké rany nedokázali zniesť jeho silu, primiešal olej, a tak si svojou jemnou ľudomilnosťou vyslúžil výčitku farizejov, ktorým musel odpovedať a vysvetliť význam slov: „Milosrdenstvo chcem, a nie obetu“ (Oz 6, 6).
      Povedz mi teraz, učiteľ zákona a nehľaď na mňa svojimi zlými a skúmajúcimi očami, kto je pre teba blížny? Nie azda ten, kto sa takým stal z jednoduchého dôvodu, že sa dostal do núdze? Myslíš si, že tvojím blížnym je ten, kto vyznáva tú istú vieru ako ty, alebo je členom toho istého národa? Ja však hovorím, že blížny je každý človek, každá bytosť, ktorá má účasť na ľudskej prirodzenosti. Aj ten, čo sa honosí tým, že patrí k levitom a vykonáva posvätné úkony kňazskej služby podľa zákona, aj ten zodvihol hlavu. Obaja – presne ako ty – hrdo vyznávajú, že poznajú Božie prikázania. Avšak ani na myseľ im nepríde, že ich opustený brat, ozbíjaný a ležiaci na zemi nahý, pokrytý ranami a umierajúci, je členom ich vlastného národa. Opovrhujú ním, akoby to bol len kus odhodeného kameňa alebo dreva. Samaritán však uznal jeho ľudskú prirodzenosť a pochopil, kto je jeho blížnym, aj keď nepozná Božie prikázania a vy ho pokladáte za človeka neokrôchaného... Tak teda ten, koho pokladáte za príliš vzdialeného, vidíte, že je človekom blízkym tomu, kto potrebuje pomoc.
      Preto neslobodno lipnúť na litere tvojich zákonov; keď máš spoznať svojho blížneho, nehľadaj ho iba medzi tými, čo majú s tebou rovnakú krv, pretože blížnym je každý človek a na každého má zostúpiť duch lásky.

      Severín Antiochijský, Hom. 89



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet