17.november 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Láska prichádza až na ostatok, ako naposledy prichádza končiar. V zjavení, ktoré nám Boh zanechal, je reč o láske až na posledných stránkach. Musíme vystúpiť po mnohých stupňoch, aby sme zazreli lásku, musíme preputovať veľa krajov, kým uzrieme vypínať sa vrch lásky.”

~PETER LIPPERT~

12.06.2003 - (čítanosť2241 reakcie11)


Lk 19, 1-10

      1 Potom vošiel do Jericha a prechádzal cezeň. 2 A tu muž, menom Zachej, ktorý bol hlavným mýtnikom a bol bohatý, 3 zatúžil vidieť Ježiša, kto to je, ale nemohol pre zástup, lebo bol malej postavy. 4 Bežal teda napred a vyšiel na planý figovník, aby ho uvidel, lebo práve tade mal ísť. 5 Keď Ježiš prišiel na to miesto, pozrel sa hore a povedal mu: „Zachej, poď rýchlo dolu, lebo dnes musím zostať v tvojom dome!“ 6 On chytro zišiel a prijal ho s radosťou. 7 Keď to videli, všetci šomrali: „Vošiel k hriešnemu človekovi!“ 8 Ale Zachej vstal a povedal Pánovi: „Pane, polovicu svojho majetku dám chudobným a ak som niekoho oklamal, vrátim štvornásobne.“ 9 Ježiš mu povedal: „Dnes prišla spása do tohoto domu. Veď aj on je Abrahámovým synom. 10 Lebo Syn človeka prišiel hľadať a zachrániť, čo sa stratilo.“

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2333)
Lk 19, 45-48
12.06.2003 | Čítanosť(2207)
Lk 19, 11-27
12.06.2003 | Čítanosť(2039)
Lk 19, 28-44


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 19,1-10

Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.
I kdyby to byl sebevětší hříšník (v. 2, „celník“ = šidící kolaborant). Příběh na jedné straně líčí proces obrácení (povrchní zájem - maskovaná snaha „vidět“ - odpověď na Ježíšovo slovo a radostné přijetí - napravení křivd a změna života - přijetí plnosti spásy), na straně druhé klade hlavní důraz na samotnou radostnou zvěst o Spasiteli Ježíši - zachránci ztracených existencí (v. 9n).


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 19, 1- 10

   Ústřední myšlenkou vyprávění o Zacheovi i listu svatého Pavla je setkání s Pánem Ježíšem. -Soluňští křesťané byli zmateni nějakými poplety a čekali každým dnem konec světa. Přestali normálně pracovat a žít, jen čekali a báli se soudu a smrti.
   Strach ze smrti, z konce, je věc ošklivá a lidé jím trpí dodnes. Na lince důvěry volala starší paní, že už nemůže dál. Už osmkrát napsala svou závěť. Ale nejde jí vlastně o závěť, jde jí o smrt. Nemůže snést myšlenku, že tu vše kolem bude dál a ona tu za chvíli nebude. A že to nebytí může nastat kdykoli. A strach z té chvíle jí sedí v týle. Je jí, jakoby stále čekala návštěvu někoho, kdo ji o všechno připraví.
   Většina lidí si takové starosti nedělá. Jednoduše na své stáří a na svou smrt odmítají myslet: Ty ošklivé věci se vždy týkají jen ostatních, mně ne. Kdekdo by se rád dožil stáří, to ano, ale nikdo nechce být starý. Přesto však stárneme a umíráme, a víme o tom.
   Kdo není věřící, ten se těm úzkostným pocitům brání asi ještě hůř, než člověk věřící. Nevěra, to je život bez osobní budoucnosti, bez vyhlídek do budoucna. K umění křesťanského života patří i umění stárnout a umění umírat.
   Křesťan ví, že věřící člověk je víc než živočich. Proto snadněji chápe, že i když tělesné síly slábnou, jsou tu ještě síly duševní, o něž se může opírat. Nenaříká proto nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může.
   Starší člověk musí častěji odpočívat. Je tedy konečně čas poslechnout si trochu pěkné hudby, potěšit se pohledem na hezká kvítka, přečíst si pěknou knihu, zamyslet se, zavzpomínat.
   Křesťan ví, že i když už nemůže moc pracovat, je přece stále důležitou složkou rodiny. Vždyť k úplnosti lidské pospolitosti patří nejen děti a dospělí, ale i staří. Svědčí o tom, že kde vyrůstají děti bez dědečka, bez babičky, je to na nich poznat většinou po celý život. Schází jim generační návaznost na minulost, schází jim umění vzpomínání, fantazie pohádek, umění vyprávění.
   A starým lidem, kteří žijí bez vnoučat, schází zase vděční posluchači.
   Je dobře si tohle připomínat, abychom se nebáli stáří: Má své důležité místo v lidském společenství, má i svou osobitou krásu a radost.
   Myslíš si teď možná: ano, tak by to bylo všechno hezké, ale ty nemoce, ta bezmoc! Zde platí už jednou řečená zásada, že stárnoucí křesťan nenaříká nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může.
   Zeptejte se těch, kteří už ztrácejí zrak, jak si nově uvědomují, jaký dar je sluch. Zeptejte se těch, kdo už nemohou chodit, co vše se dá vidět z křesla u okna.
   A bolesti, bezmoc, to už je vlastně část umírání. Člověk umírá a Boží dítě se začíná rodit. A zrození, porod, to je vždycky bolestná věc. Ale vydrží se to, každá maminka to potvrdí. Dá se to vydržet, vždyť je to brána do nového života a vstupné do něj.
   A tak moudrý křesťan přijímá bezmoc stárnutí a odumírání jako bolesti svého znovuzrození, jako svůj očistec a daň za chyby a hříchy svého mládí a celého života, jako podíl na Ježíšově křížové cestě a Kalvárii. Když básník napsal, že “radost z bolesti se rodí”, snad měl na mysli právě tuto křesťanskou představu.
   Ale přes všechny meditace, strach ze smrti zůstává. Je především v osamělosti umírajícího: ve smrti je každý sám. Věřící člověk překonává tu osamělost vyhlížením přicházejícího Ježíše Krista. Když mladá Terezička ležela ne smrtelné posteli, strašila ji spolusestra: “Počkej, jde si pro tebe smrt!” Ale Terezička se nedala: “Kdepak, pro mne se jde Pán Ježíš!”
   Hrůza smrti je také v nejistotě umírajícího: Co bude dál? Nevěřící, jak známe ze zkušenosti, se neubrání mučivého probírání dvou možností: Buď opravdu není po smrti nic, tedy nicota, zánik - ošklivé představy. Nebo přece jen je Bůh, kterého odmítal, ze kterého si dělal posměch, zazlíval druhým, když v něj věřili? Přece jen soud? - Také ošklivá představa. Pro věřícího tato hrůza neplatí: Neodmítl Ježíšovu nabídku lásky. Vrací se sice kajícně, jako hříšník, jako marnotratný syn, ale právě proto s důvěrou, že ho přivítá otevřená náruč Otcova.
   Křesťan může důvěřovat, že i smrt, to poslední, co se mu v životě přihodí, bude dobré. Bude to setkání s Bohem, který je láska. Bude to setkání s Bohem, který je Bohem živých, ne mrtvých.
   Cesta životem s Ježíšem Kristem, ve víře v něj, to je život navěky. Smrt navěky, to je cesta životem bez Krista, bez víry. Život bez víry stačí právě tak na to, aby člověka přivedl do hrobu. Život ve víře v Krista vede k plnému bytí v Bohu, k věčnému patření na Boha tváří v tvář. To je konečný smysl existence.
   Vpravdě evangelium, vpravdě radostnou zvěst jsem vám dnes směl hlásat. Buď za to Stvořiteli chvála a dík navěky.


14.12.2005 - 21:08   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 19, 1-10

      Určite s úžitkom sa zamyslíme nad určitou podrobnosťou v dnes opísanej udalosti, ktorá doteraz ušla našej pozornosti. Zachej po obrátení hovorí: Ak som niekoho oklamal, vrátim štvornásobne. Musel sa ten „zdierač“ dobre obohatiť a zaokrúhliť svoj majetok, keď bol schopný, až štvornásobne vynahradiť krivdy, akých sa dopustil. Dobre však o ňom svedčí, že správne stotožnil obrátenie s povinnosťou napraviť spôsobené škody. Preto počul ako odpoveď, že dnes prišla spása do tohto domu.
      Stále obracanie sa má byť obsahom aj nášho náboženského života. Ale v takom prípade aj nás sa týka povinnosť reštitúcie, náhrady, nápravy spôsobených škôd. Každý hriech nielen uráža Boha, ale spôsobuje nejakú škodu ľudskému spoločenstvu; škodu na duši skrze pohoršenie slovom alebo príkladom; škodu na dobrom mene ohováraním, či dokonca osočovaním; možno nakoniec nejaké materiálne škody.
      Jednou z podmienok sviatosti odpustenia je zadosťučinenie Bohu a ľuďom. Ale či naše spovede nepripomínajú niekedy len otrepané slovo „odpusť?“ Slovo „odpusť“ je taká kytička kvetov (a to skromných kvetov!), ktoré dáme chorému, ubolenému, zranenému. Kvety nie sú schopné vyliečiť rany, môžu ich nanajvýš zakryť. Či naše pokánie, odrecitované po spovedi, nie je niekedy len zdvorilostnou kytičkou, ktorá má zakryť stopy našich hriechov?
      A tých stôp určite ostalo veľa: toľko bolo neopatrných, ľahkomyseľných slov, zlostných, raniacich slov. Vraj, rany, ktoré sme niekomu spôsobili -ostanú navždy v nás. Keby len v nás... Sami už nepamätáme, koho a ako sme zranili, skaličili. Avšak, vždy je spôsob, aby tieto skaličenia sme nejako zahojili a taký spôsob treba nájsť.
      Dávame na sv. omšu na prosebný úmysel (zriedkavejšie na poďakovanie) - ale príde nám na myseľ dať na sv. omšu na úmysel odprosiť za naše viny -a na úmysel tých, ktorí pre naše viny boli nejako poškodení?


23.10.2004 - 22:06   Angelo Scarano  
» Re: Lk 19, 01-10

      Tato příhoda je odpovědí na otázku, zda může být bohatý člověk spasen (Lk 18,18-30): u Boha je to možné, proto Kristus může zachránit i takového člověka. Zacheus je protikladem „bohatého mladíka“, který se nechtěl rozloučit se svým majetkem (Lk 18,18-23).
      Některé motivy jsou společné s kapitolou 15: Ježíš jí s hříšníky, vyvolává reptání přítomných, je tu téma radosti a hledání ztraceného. Je možné sledovat i určitý posun mezi 15. kapitolou a dnešním úryvkem: Ježíš nejen že stoluje s celníky, dokonce „zve“ sebe sama („Ježíš jako host“ je častým motivem Lukášova evangelia); nereptají jen farizeové a učitelé zákona, ale všichni přítomní; Ježíš neodpovídá pouze obrazně v podobenstvích, ale přímo (18,10).
      Základní rysy dnešního vyprávění se objevují už v perikopě o celníku Levi (Lk 5,27-32). Podobnost je velmi zřetelná a oba příběhy, právě na začátku a na konci Ježíšova veřejného působení, udávají základní tón Ježíšova poslání: on přišel hledat a zachránit to, co zahynulo. Především pátý a šestý verš obsahují slova typická pro Lukášovu teologii o „mesiánské době spásy“, slova objevující se už v „evangeliu o Ježíšově dětství“ (vánoční evangelia): „spěch“ (1,39; 2,16), „dnes“ (2,11; 4,21;       jeho ekvivalent je slovo „nyní“ v Pavlově teologii), „musím“ (2,49), „zůstat“ (1,59), radost (1,14; 2,10).
      Příběh o Zacheovi má několik styčných bodů s předcházejícím příběhem o slepci (18,35-43):
      - místem konání je Jericho, 30 km od Jeruzaléma
      - Ježíš se nenechává ovlivňovat davem, dokonce jde proti jeho představám (lidé chtějí zabránit, aby se setkal se slepcem: 18,39; reptají, že přichází jako host k hříšníkovi: 19,7)
      - Ježíš se prokazuje jako ten, který přináší spásu už teď: on totiž přišel hledat a zachránit to, co zahynulo (18,10)
      - setkání s Kristem přináší „nový styl života“: uzdravený slepec může nyní následovat Ježíše, Zacheus začíná vnímat své bližní, především chudé; je nápadná rozdílná reakce těchto dvou postav: zatímco slepec „následuje“ Krista i fyzicky, Zacheus „zůstává“ ve svém městě a právě tam „následuje Krista“ svým životem.


23.10.2004 - 22:06   Angelo Scarano  
» Re: Lk 19, 01-10

      1-2 Ježíš stále směřuje do Jeruzaléma, kde ho čeká dovršení jeho poslání. Cestou vejde do Jericha, kde působil jako vrchní celník Zacheus (hebr. zakkaj znamená čistý, nevinný). Označení „vrchní celník“ dává jednoznačně vytušit, že se jedná o velkého hříšníka: nejen že kolaboroval s cizí státní mocí (zradil tedy svůj národ a nechal se zkorumpovat cizí mocí), ale dokonce okrádal druhé (výběrčí daní tehdy vybírali víc, než bylo stanoveno – to potvrzují i samotná Zacheova slova: jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně). Byl to tedy hříšník par excellence: takový jedinec těžko může být považován za „kandidáta spásy“!
      3-4 Tento vrchní celník má touhu vidět Ježíše; přestože je mocný a má určité postavení, v této situaci je neschopný se „prosadit“ přes dav: je jednoznačným outsiderem, který v očích druhých není malý jen svojí postavou. Z toho důvodu musí vylézt na strom (on jako bohatý celník, jaké ztrapnění!), aby navázal anonymní kontakt s Ježíšem.
      5 Najednou se mění „scénář“: Ježíš se ujme iniciativy, prolomí anonymitu a obrací se na Zachea, osloví ho jménem, aby s ním navázal osobní kontakt. Lidská svoboda (hledání Zachea) se tak skloubí s Kristovým darem („dnes musím zůstat v tvém domě“). Ježíš „nemůže nejít“ k Zacheovi, protože přišel hledat: „musí“ hledat to, co je ztracené (Ez 34,11-16). Kristus zná člověka jménem, zná jeho život a ví o jeho potřebách: ví, že Zacheus ho „potřebuje“, proto se sám pozve k němu na návštěvu. Tento celník už přestává být outsiderem!
      6-7 Zacheus odpovídá hned, a to kladně: využívá nabízené šance. V setkání s Pánem zakouší už teď radost ze spásy. Je nápadné, že pouhý Kristův zájem o Zachea, zájem o něho jako o člověka vyvolá radikální obrat: rozdání majetku chudým, „zadostiučinění“ ošizeným (to prozrazuje upřímnost jeho obrácení). Kristus mu přitom nevytkl jeho hříchy ani mu nedal žádné konkrétní pokyny: jeho pouhá přítomnost stačila, aby vyvolala tak radikální změnu!
      8-10 Zacheus vlastně slíbí zadostiučinit ještě radikálnějším způsobem, než jak vyžaduje Zákon (pětinu majetku chudým, ošizeným se měl vrátit ukradený majetek + pětina: Lev 5,20n). Kristův dar uschopňuje člověka k překonání „minimalismu“ Zákona. Přítomní nejsou schopni pochopit tento Ježíšův počin, proto ho kritizují: přijmout pozvání od toho, který zbohatl nepoctivým způsobem, bylo považováno za spoluúčast na jeho hříších, proto se vůči těm lidem praktikoval ostrakismus (separace) vyjadřující pohrdání. Ježíš je ale silnější než hřích, proto si může dovolit mít společenství s hříšníkem: on tím není znečištěn, Zacheus je však očištěn! Tento ztracený syn Abrahámův se stal nalezeným synem: nyní je doopravdy potomkem Abrahámovým, který má účast na Kristově požehnání (srv. Gal 3,9).


23.10.2004 - 22:05   Angelo Scarano  
» Re: Lk 19, 01-10

Ježíš s lidskou tváří neboli Bůh s lidskou tváří: právě takový se nám ukazuje v dnešním evangeliu. Kristus, který se zajímá především o člověka, chce „přebývat“ s ním: nezajímá ho především jeho morální profil, ale jeho „tvář“, jeho jméno. A tato touha „přebývat“ s ním je tak velká, že Ježíš nejen navazuje kontakt s ním jako první, oslovuje ho jménem, ale dokonce sebe sama „zve“ na návštěvu. Tak velká je jeho touha! Kristus nepřijde k ztroskotanému Zacheovi s výtkou, s odsouzením, s pranýřováním. Nepřijde s karabáčem či bičem odsouzení, ale s jemností a taktem. Začíná velmi prostě a lidsky: chce přijít k němu na návštěvu, prostě být s ním. A tímto krokem vyvolá reptání kolemstojících: on se však nebojí kritiky, ztráty popularity, odsuzování ze strany nechápajících a úzkoprsých. Tito se obávali, že se Ježíš tímto způsobem staví na stranu hříchu, když se zkompromituje se zkompromitovaným. Ježíš však ukáže, že jeho snížení se k hříšníkovi přináší ovoce: hříšník přijímá spásu, mění svůj život. Ježíšův kreativní přístup k hříšníku, a ne strnulý přístup „spravedlivého“ zástupu, má moc proměnit lidský úděl. Je to zkrátka přístup kreativní, tvůrčí, protože tvoří něco nového, nový lidský život, novou tvář.
Tento bláznivý Kristův přístup neskončil před 2000 lety, neskončil Zacheem: pokračuje dodnes. Právě eucharistická hostina je novým zpřítomněním jeho hostiny s hříšníky, se zkompromitovanými lidmi jako jsme my, kteří nemají třeba odvahu přiznat své kompromisy s hříchem. Tentýž Ježíš je přítomný při slavení Eucharistie: Ježíš, který nás zná jménem, zná náš život, naše selhání a neúspěchy, třebas „natřené na růžovo“ jinými životními úspěchy (kariérou, bohatstvím – však podobně byl na tom „bohatý a úspěšný“ Zacheus). Tento muž z Nazareta vidí naše slabé touhy setkat se s ním a vychází nám vstříc: oslovuje nás jménem, navazuje s námi osobní vztah, vidí nás v anonymním davu v kostele (ale i ve světě!). Bez jeho oslovení bychom nebyli schopni se mu přiblížit, zůstali bychom pouze „schovaní“ v davu. Ježíš, stejný jako tehdy, se „snižuje“ k nám v Eucharistii, skrze kterou k nám chce „přijít na návštěvu“ a zůstat v našem domě. Je to stejný Kristus, který se doprošuje, abychom mu otevřeli dveře svého „domu“ a přijali ho. Bůh se snižuje k člověku, čistý k hříšnému, silný k slabému!
Zacheus „pochopil“ a zareagoval správně: přijal Krista. My často nemáme jeho odvahu, ale spíš zdrženlivý postoj davu: Kristus přece nemůže přijít k hříšníku! Nemůže přijít ke mně, nemohu ho pustit do svého „nepořádku“, do svého harampádí. Tyto námitky možná neformulujeme tak výslovně, ale ve skutečnosti jsou v nás a nedovolují pustit Krista „k tělu“, k srdci. A kromě toho pustit Krista do svého domu je nebezpečné: mohlo by se stát něco nepředvídatelného, netušený zvrat, jako v Zacheově případě A toho se bojíme: opustit svoje jistoty, svůj majetek, svůj zaběhaný a „fungující“ životní styl. Je přece lepší stát na straně většiny, na straně anonymního davu: je lepší zůstat stranou a „uchovat“ si své jistoty. Anebo?


16.10.2004 - 13:38   JR  
» Re: Lk 19, 01-10

Polovici svého majetku dám chudým
Pedagogové se ptají, kdy je hotov morální růst člověka, známky charakteru. Někteří tvrdí, že velmi brzy, snad prý už ve dvanácti letech, jiní posouvají hranici dále. Když se namítá, že i dospělí lidé někdy změní zásadní směr života, odpovídají, že to nebývá změna člověka, ale spíš předmětu, cíle, za kterým šel. Byl např. nadšený pro jednu stranu, pak se stane stejně horlivým členem strany opačné, ale je to psychologicky pořád on. Ať už je tomu jakkoli,jisté je, že známe z evangelia a z celých dějin církve velká obrácení, která se dají těžko zařadit do psychologických pozorování. jsou to zázraky Boží milosti, zázraky vnitř ní, daleko důležitější než uzdravení z vnějších nemocí. A zpovědníci mohou dosvědčit, že se dějí i dnes a že si je můžeme vyprosit i pro sebe i pro ty, kteří jsou nám blízcí.


16.10.2004 - 13:38   JR  
» Re: Lk 19, 01-10

Vešel k hříšníkovi jako host
Víme,Jak je nepsychologické přijít k druhému člověku s návrhem, že ho napravíme, že ho přivedeme na správnou cestu. I ten, kdo se náhodou spletl v počtu, nerad slyší, že se spletl. Když na to přijde sám, má naopak radost, že objevil chybu. Stará pedagogická zásada proto zněla: „Naučte se napomínat tak, že neponížíte druhého.“ Dcera sv. Tomáše Móra se přiznala, že často dělávala malé chyby schválně, aby ji otec napomenul. Uměl to totiž dělat tak úžasně dobře, že to byl zážitek vzájemné lásky. Obyčejní lidé mají postrach z návštěvy policie a mravokárců. Obojí totiž přicházejí proto, že někde zjistili přestupek. Jdou tedy za přestupkem, ne za člověkem. Přišli z povinnosti a ne jako hosté. O sv. Františku Xaverském čteme, že přišel s hodností papežského legáta do Indie. Když objevil v této kolonii,jak snadno se tam Evropané osvobozují od mravních zásad, dával se k jednotlivcům pozvat jako host a teprve až si získal sympatie, vyrukoval s napomenutím. jen za takových okolností se výtka přijme.


16.10.2004 - 13:38   JR  
» Re: Lk 19, 01-10

Syn člověka přišel hledat a zachránit, co je ztraceno
Známe ze zkušenosti, kolikrát se musíme vrátit po cestě, když jsme něco ztratili, když vypadly z kapsy klíče, peněženka, osobní průkazka. A přece to neděláme vždycky. Někdy mávneme prostě rukou a řekneme: „Nestojí to za to!“ Aby se člověk vrátil a hledal to, co ztratil, musí si být vědom, že jde o něco cenného, co patří jemu samému. Dá se tato zkušenost aplikovat na poměr Boha a člověka? Filosofové skoro svorně odpovídají záporně. Bůh, píše např. Aristoteles,je nekonečně blažený právě proto, že nikoho nepotřebuje a že nemůže nic ztratit. Jak by se ho mohla dotknout okolnost, že ně jaký smrtelný člověk si zkazil svůj vlastní život. Kolik takových je! Vždyť se to většinou nedotýká ani nás, kteří jsme s nimi na jednom místě. A přece nám zjevuje evangelium docela jinou tvář Boha. Je to Otec, který hledá syny, kteří zabloudili na cestě.


24.08.2004 - 23:28   PaedDr. František Dancák  
» Lk 19, 2

      Viera v Boha úplne mení postoj človeka voči životu, ale aj voči smrti.
      R. Wurmbrand v knihe Veriť, ale prečo? píše, že v mladosti si bol istý, že niet Boha, čo ho veľmi zarmucovalo. Želal si, aby jestvoval nejaký Boh a považoval to za nešťastie, že nejestvuje. Na dôvod tohto postoja prišiel až neskôr. Totiž človek, ktorý vie, že Boh jestvuje, sa cíti bezpečne. V Biblii sa Božia hora nazýva Sion, čo znamená prístrešie (útočisko).
      Zachej, ktorý Ježišovi vyšiel napred, ba dokonca vyšiel na figovník, aby ho mohol vidieť a poznať, našiel v Ježišovi ozajstné prístrešie – oporu. Preto mohol z Ježišových úst počuť: „Dnes prišla spása do tohto domu...“ (Lk 19, 9). Je to uistenie aj pre nás! Pokiaľ človek žije, nie je vylúčený ani z Božej lásky ani zo spoločenstva viery, nádeje a lásky.


24.01.2004 - 18:04   PaedDr. František Dancák  
» Lk 19, 3

      Francúz Guy v liste svojmu priateľovi píše zo Sahary toto: „Po ôsmich dňoch kňaz! Bola to pre mňa veľká radosť. Uprostred púšte som mohol prisluhovať pri sv. liturgii a pristúpiť k sv. prijímaniu. Aká to radosť - uprostred nekonečného piesku prijať Ježiša, všade cítiť jeho svätú prítomnosť.“
      Spomeňme si len na Zacheja, akú radosť mal z toho, že vo svojom dome mohol privítať Ježiša Krista, ktorého túžil aspoň vidieť! Z tejto radosti sa rozhodol k zmene svojho života. Preto Spasiteľ o ňom vyhlasuje: „Dnes prišla spása do tohto domu“ (Lk 18, 9).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet