18.október 2019

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Nepoznám inú dokonalosť, než milovať Boha celým srdcom.

~sv. František Saleský~

12.06.2003 - (čítanosť3287 reakcie26)


Jn 1, 19-39

      19 A toto je Jánovo svedectvo: Keď Židia z Jeruzalema poslali k nemu kňazov a levitov, aby sa ho pýtali: „Kto si ty?“, 20 on vyznal a nič nezaprel. Vyznal: „Ja nie som Mesiáš.“ 21 „Čo teda,“ pýtali sa ho, „si Eliáš?“ Povedal: „Nie som.“ „Si prorok?“ Odpovedal: „Nie.“ 22 Vraveli mu teda: „Kto si? Aby sme mohli dať odpoveď tým, čo nás poslali. Čo hovoríš o sebe?“ 23 Povedal:
      „Ja som hlas volajúceho na púšti:
      „Vyrovnajte cestu Pánovi,“

ako povedal prorok Izaiáš.“ 24 Tí vyslaní boli spomedzi farizejov. 25 A pýtali sa ho: „Prečo teda krstíš, keď nie si Mesiáš ani Eliáš ani prorok?“ 26 Ján im odpovedal: „Ja krstím vodou. Medzi vami stojí ten, ktorého nepoznáte. 27 On prichádza po mne a ja nie som hoden rozviazať mu remienok na obuvi.“ 28 To sa stalo v Betánii za Jordánom, kde Ján krstil.
      29 Keď na druhý deň videl, ako k nemu prichádza Ježiš, zvolal: „Hľa, Boží Baránok, ktorý sníma hriech sveta. 30 Toto je ten, o ktorom som hovoril: Po mne prichádza muž, ktorý je predo mnou, lebo bol prv, ako ja. 31 Ani ja som ho nepoznal, ale preto som prišiel a krstím vodou, aby sa on stal známym Izraelu.“ 32 Ján vydal svedectvo: „Videl som Ducha, ktorý ako holubica zostupoval z neba a spočinul na ňom. 33 Ani ja som ho nepoznal, ale ten, čo ma poslal krstiť vodou, mi, povedal: „Na koho uvidíš zostupovať Ducha a spočinúť na ňom, to je ten, čo krstí Duchom Svätým.“ 34 A ja som to videl a vydávam svedectvo, že toto je Boží Syn.“
      35 V nasledujúci deň Ján zasa stál s dvoma zo svojich učeníkov. 36 Keď videl Ježiša ísť okolo, povedal: „Hľa, Boží Baránok.“ 37 Tí dvaja učeníci počuli, čo hovorí, a išli za Ježišom. 38 Ježiš sa obrátil a keď videl, že idú za ním, opýtal sa ich: „Čo hľadáte?“ Oni mu povedali: „Rabbi - čo v preklade znamená: Učiteľ -, kde bývaš?“ 39 Odpovedal im: „Poďte a uvidíte!“ Šli teda, videli, kde býva, a zostali v ten deň u neho. Boli asi štyri hodiny popoludní.

23.      Iz 40, 3.

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3282)
Jn 1, 40-51
12.06.2003 | Čítanosť(2459)
Jn 1, 1-18


10.02.2010 - 04:19   -jh-  
» Re: Jn 01, 19-39

Pán poznal srdce hľadajúcich učeníkov a uľahčil im rozhodnutie k rozhovoru svojou otázkou. Okolo nás je viac hľadajúcich, než si myslíme. Je potrebné im vyjsť v ústrety, uľahčiť im rozhovor o náboženských veciach.


27.01.2010 - 00:28   -jh-  
» Jn 1, 19-28

Základom každej zbožnosti je dobrá vôľa ku spolupráci s Božou milosťou. Každý človek sa má snažiť podľa Jánových slov odstraňovať prekážky Božej milosti a doplňovať chýbajúce základy – napr. náboženské vedomosti, základné čnosti a cvičenia v konaní dobra. Všetko ostatné, čo potom ešte chýba k spáse, doplní Božia moc a milosť.


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Jn 1,19-28

Za mnou přichází ten, jenž jest přede mnou.
Janovo poslání se v Janově evangeliu omezuje na svědectví o Ježíši (srov. také vsuvky do včerejšího „prologu“: Jan 1,6-8.15). Dnešní úryvek rozvíjí téma svědectví nejprve po negativní stránce (kým Jan Křtitel není; srov. 1,8): Janovi učedníci, kteří ve svém mistru viděli mesiánského spasitele poslední doby (srov. Mal 3,23n; Mk 9,11n) a očekávaného Proroka (srov. Dt 18,15-18), musí z jeho úst slyšet slavnostní prohlášení, že žádný takový nárok nevznáší. Je hlasem, který ohlašuje příchod, ano přítomnost Pána. Že nemůže být Mesiášem ukazuje i to, že „křtí jen vodou“ (tedy nepředává Ducha, oproti 1,33; 3,34; Mk 1,8).


06.10.2006 - 08:19   -ls-  
» Jn 1,29-34

Celá rodina u Nováků byla vzrušena, když listonoš donesl dopis od policie s pozváním, aby se tatínek dostavil na policejní stanici. A malá Jiřinka už nabírala do pláče: „To tatínek asi něco vyvedl a oni nám ho zavřou do vězení.“ Ale když tatínek přišel domů, všechny je upokojil: „Nic jsem nevyvedl, byl jsem tam pozván jako svědek. Na křižovatce se srazila auta a já jsem to viděl. A tak tam se mnou sepsali protokol o tom, co jsem viděl.“
Svědek je ten, kdo ví a může dosvědčit, jak se něco událo. V dnešním evangeliu vystupuje také svědek. Jan Křtitel, muž známý a vážený v celém národě, ten tu svědčí o Pánu Ježíši.
Když první křesťané začali vypravovat lidem o Pánu Ježíši, co dělal, co říkal, tu se jich llidé ptali: odkud to víte? Slyšeli jste to sami na své uši? Viděli jste to na své oči? Máte na to svědky, kteří to mohou dosvědčit? - A tu křesťané jmenovali svědky: současníky Pána Ježíše, apoštoly a učedníky. Jejich výpovědi také zapsali, jako např. výpověď Jana Křtitele, kterou dali hned na začátek Janova evangelia.
Co dosvědčuje o Pánu Ježíši tento muž, vážený v celém národě do té míry, že jej mnozí považovali za Mesiáše - Vykupitele?
Jednak dotvrzuje, že on tím Mesiášem není, že je jen jeho předchůdce. Když Pán Ježíš k němu přišel, ukazuje na něj zástupům a představuje jej: To je on, na kterého celý národ čeká. To je ten, kdo národ zachrání, to je Mesiáš - Vykupitel. Jako beránek velikonoční, i on na sebe vezme hřích světa a zemře za lidi. To je on, který je nositelem Ducha Božího, to je Boží Syn. - Já jsem svědek, který vám to dosvědčuje: viděl jsem jak na něj sestupuje Duch svatý při jeho křtu.
Svědectví Janovo na lidi velmi zapůsobilo, to si můžeme představit. Mnozí lidé v Pána Ježíše uvěřili.
Podobně se to děje dodneška. I dnes se šíří víra v Pána Ježíše na základě svědectví. Rodiče dosvědčují svým dětem, že věří v Pána Ježíše. My všichni svědčíme lidem kolem sebe - někdy o své víře, jindy o své malověrnosti.
I děti bývají někdy svědky víry dospělým. Není to dávno, přišel ministrant posmutnělý a říká, že asi nebude dál ministrovat. Že mu tatínek řekl, že mu to sice nezakazuje, ale že by raději viděl, kdyby přestal, protože nechce mít ze syna náboženského fanatika. A tak se chlapci radili co by měl Mirek dělat. Tatínek se zřejmě mýlí - oni přece žádní fanatici nejsou. Snaží se být slušnými lidmi a dobrými křesťany a to je vše, jenže když to Mirek tatínkovi říká, ten mu nevěří. Dospělí si od dětí nedají nic říct. Nakonec se dohodli, že zbývá jen tatínka přesvědčit fakty. A tak Mirek tátovi nabídl zkoušku: můžeš si mě rok hlídat. Jestli zjistíš, že jsem pověrčivý, nesnášenlivý, zabedněný a svárlivý - takový bývají fanatici - pak ministrování nechám. - Byla to pro Mirka fuška, dělat celý rok dobrotu exportní kvality, ale jen ze začátku. Pak už to šlo samo. A toto svědectví tatínka přesvědčilo: když Mirek postoupil v ministranci na lektora a poprvé četl v kostele slovo Boží, tatínek seděl v kostele vedle maminky a bylo vidět, že je rád.
To je cesta pro nás všechny. Janovu svědectví, tak jak to říkal tehdy, by dnešní svět už nerozuměl. Kdybychom lidem říkali, že Ježíš je Beránek Boží, že na něj sestoupil Duch svatý, jen by krčili rameny. Ale když budeme mezi sebou žít podle Ježíšova ducha, učení, - když budeme na sebe hodní, trpěliví, snášenliví, ochotní podle svých sil si pomáhat, pak takovému svědectví dnešní svět dobře porozumí, a v Pána Ježíše uvěří.
„Já jsem to viděl a vydávám svědectví, že toto je Syn Boží“ - tak končí své svědectví Jan Křtitel.
„Já jsem to zažil ve věřících rodinách a mohu dosvědčit, že po způsobu křesťanů se dá žít moc hezky,“ tak ať zní svědectví těch, kdo nás pozorují.
Pojďme vyznat, že věříme svědectví Jana Křtitele a že chceme být svědky svým bližním.


06.10.2006 - 08:19   -ls-  
» Jn 1,29-34

„Tak já jsem ho neznal“ - doznává v dnešním evangeliu o Kristu Jan Křtitel. Říká to v čase minulém, protože teď, když to říká, už ho zná, už na něj ukazuje.
Dnes je mnoho takových lidí, kteří mohou říct Janovo doznání v čase přítomném: „Také já Ježíše neznám.“ - Ani to ty lidi zřejmě nezneklidňuje, že Pána Ježíše vůbec neznají. Ježíš je pro ně prázdný pojem. - A „Beránek Boží“ ? - Nevědí, co by si pod tímto výrazem měli představit. Nevědí, co to pro jejich život znamená.
Pro posluchače Jana Křtitele byl výraz „Beránek Boží“ zcela srozumitelný a výmluvný. Myšlenka na přítomnost Boží byla s nimi stále, ovečky byly v jejich polonomádském světě všude přítomné. Přirovnání ke zvířatům - bez hanlivého přízvuku - jim bylo běžné: silný jako lev, štíhlá jako gazela, statný jako být, něžná jako ovečka, tichý a trpělivý jako beránek.
Je toto naší době už nesrozumitelné, vzdálené? Je biblický obraz beránka překážkou, aby dnešní lidé mohli pochopit Ježíše a jeho oběť za lidi? Samozřejmě, mnohé výrazy v bibli nám hned srozumitelné nejsou, ale přemýšlivý a zvídavý člověk si proto v Písmu svatém čte s tím větším zalíbením. Biblická řeč sama je sotva komu opravdovou překážkou v chápání bible.
Vzpomeňme například, kolik přirovnání ze světa zvířat se i dnes vyskytuje v naší běžné řeči. I když ta zvířata „osobně“ neznáme, přesto je nám takové přirovnání zcela srozumitelné: ten se šklebí jako opice, ta štěbetá jako husička, ten se valí jako slon, ten je dobrý jako beránek.
„Hle, tohle je Beránek Boží!“ - Tak nazval Jan Křtitel dnes Pána Ježíše - a tak to také slyšíme při každé mši svaté před svatým přijímáním. A kdo jen trochu uvažuje, ten ví, co se tím o Pánu Ježíši povídá.
Za ta dvě tisíciletí, co nevinný beránek Ježíš obětoval za lidi život, za ten čas se svět změnil. Svět ano, ten se změnil, ale člověk, ten zůstává stejný. I dnešní člověk potřebuje spasení stejně, jako lidé tehdejší. I dnešní člověk potřebuje Ježíšovu pomocnou ruku, podanou z kříže, aby se mohl zachránit od nenávisti, násilí, od všeho, co maří lásku mezi lidmi.
Když si to takhle rozvážíme, budeme dnes a příště s novým porozuměním naslouchat před svatým přijímáním slovům: „Ejhle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa.“ A s novou důvěrou a vděčnou láskou budeme vítat Hosta svého srdce: Ježíše Vykupitele, Ježíše záchrance, Ježíše Božího Beránka, který snímá hříchy světa.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 1, 35-42

Dva učednici šli za Ježíšem
Mnoho geniálních umělců, vědců, organizátorů si stěžuje, že jejich dílo zanikne, protože nenašli nikoho, kdo by pokračoval; neměli pravé učedníky. U Ježíše vidíme opak. Sotva se poprvé objeví na veřejnosti, ještě nekáže ani nedělá divy, už se k němu přidruží ti, kdo za krátkou dobu budou s ním natrvalo. Napoleon o tom před smrtí uvažoval. Byl pyšný na to, jak uměl strhovat zástupy, jak šli vojáci na jeho povel k smrti. Ale když četl evangelium, viděl jasně, že Ježíš nikoho „nestrhoval,“ že učedníci za ním šli. Proč? Napoleon dodává: „Věřte mně, já se vyznám v lidech. Ježíš nebyl jenom člověk!“ To, co už po dva tisíce let vede lidi k Ježíšovi, není lidská přitažlivost, ale věčná touha po Bohu. Ti pak, kdo hledají dobro, i když Ježíše neznají, dříve nebo ‚ později se s ním v životě nebo ve smrti setkají. Ve filmech o Kristu se režiséři snaží představit Ježíše jako velmi přitažlivého člověka. Jistě takový byl. Ale to samo není dostačující k tomu, aby za ním učedníci šli a to důsledně. Bůh sám je k němu vede.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 1, 35-42

Rabbi, kde bydlíš?
Otázka zní velmi prostě. Byla to jakoby reakce z nouze. Jdou za neznámým člověkem a ten se na ně obrátí: „Co byste chtěli?“ Chtěli se s ním seznámit, a proto se ptají tak, jak se ptáme v takové situaci dodnes: Odkud jsi? Jde o první setkání. To však není ani náhodné ani bezvýznamné. Život každého člověka dostává hodnotu ne svou délkou, ale setkáními. Změní se jeho směr, když se mladý muž setká s děvčetem, které se pak stane jeho manželkou. Nová cesta začíná, když umělec najde mistra, který usměrní jeho talent. Tím víc ovšem změní člověka setkání s Kristem. Kdy a jak se přihodí? Těžko říci, je to vždycky velké překvapení, je to objev Bývá to obyčejně v živých lidech. Svatý František Xaverský potkal na univerzitě v Paříži svého krajana sv. Ignáce z Loyoly a z ctižádostivého mladého profesora se stal misionář Naopak sv. František Borgiáš se rozhodl jít za Kristem, když uviděl, jak se rozpadla krása mrtvé vévodkyně. Těžko je ptát se Ježíše, kde bydlí. Můžeme ho najít všude, když nás pozve.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 1, 35-42

Bylo kolem čtyř hodin odpoledne
Tato malá poznámka nás překvapí. Evangelium se omezuje na nejdůležitější zprávy a i dlouhé Ježíšovy řeči shrnuje často v málo větách. Nač tedy píše o tak bezvýznamném detailu, že byly čtyři hodiny odpoledne? Vzpomínka na ten den zůstala v paměti apoštola Jana živá se všemi okolnostmi a podrobnostmi. Psychologové se ptají, čím to je, že si jisté věci dobře pamatujeme, jiné naopak rychle zapomínáme. Studenti často myslí, že musejí látku často opakovat, aby utkvěla. Ale i to někdy nepomáhá. Paměť je totiž, jak se tvrdí, funkce pozornosti, tj. toho, co nás naprosto upoutalo. Dá se tedy i říci, že je funkce hodnot. Nezapomeneme na to, co se nás hluboko dotklo, co nám leží na srdci. Tyto teoretické úvahy mají dnes zvláštní důležitost. Jsme dnes zavaleni dojmy, zprávami, obrazy. Zdravý duševní organismus se brání tím, že se snaží zapomenout, nevnímat. AIe otázka duševní životosprávy zní: co zapomenout a co podržet v mysli? Má-li evangelium a náboženství mít pro nás hodnotu, musíme své modlitby opravdu prožívat, neodbývat povrchně. jenom tak utkví v mysli a jejich vliv bude silnější než nával ostatních dojmů dne.


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Jn 1,35-42

      Máme tu dvě části: 35-39 a 40-42. Schéma obou částí je podobné: svědectví (Janovo anebo Ondřejovo) „přitahuje“ dalšího člověka ke Kristu. V obou případech je slovo svědectví dovršeno osobním setkáním s Kristem.
      Janovo svědectví vyvolává řetězovou reakci dalších svědectví: Ondřeje, posléze Petra. Ondřej poznal Krista a nenechal si to pro sebe: pověděl o tom svému bratrovi. Postupné získávání nových učedníků se podobá „nabalování sněhové koule“. Způsob šíření evangelia je velmi prostý!
      Téma učednictví je doplněno v perikopě 1,43-51. Tento celek (1,35-51) nám také předkládá postupné prohloubení Kristovy identity, a to pomocí různých titulů (Rabbi, Beránek Boží, Mesiáš, syn Josefa, Syn Boží, král Izraele, syn člověka).


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Jn 1,35-42

      36 Smysl označení „Beránek Boží“ je velmi diskutovaný. Můžeme v něm odkrýt:
      a/ poukaz na trpícího Služebníka (Iz 53), „beránka“, který „nesl hřích mnohých“ (Iz 53,12)
      b/ poukaz na velikonočního beránka, v duchu Janovy kristologie (Jan 19,14.29.31.36).       Tento beránek nebyl sice „obětní“, ale zmínka o beránkově krvi na veřejích domů Izraelitů v Egyptě (na znamení vykoupení) napomohla k tomu, že se tento obraz začal brzy aplikovat na Kristovu vykupitelskou smrt (1 Kor 5,7 – „Kristus, náš velikonoční beránek, byl obětován“).
      Jan Křtitel „vydává svědectví o světle“, o Kristu. Jako dobrý „duchovní průvodce“ nasměrovává pozornost na Krista, a ne na sebe. A navíc je ochotný „ztratit“ své učedníky: „on musí růst, já se menšit“ (Jan 3,30).
      38 Titul „Rabbi“ má spolu s dalšími epitety (označeními) „dotvořit“ obraz Kristovy identity.
      Otázka „kde bydlíš“, na první pohled banální, skrývá něco podstatného: učedníkům nestačí, že přijali slovo svědectví, nestačí, že následovali Krista. Oni touží po hlubším poznání Krista, po důvěrnějším společenství s ním. A právě „doma“ (tam, kde Kristus přebývá) je možné takové přátelství navázat.
      39 Slovesa „přijít“ (ke Kristu) a „vidět“ vyjadřují ve čtvrtém evangeliu víru, a to ze dvou různých pohledů (přijít - víra jako pohyb směřující k přimknutí k Ježíšově osobě, vidět – víra jako „osvícení“ čili poznání Kristovy osoby). Na tomto místě se tato dvě slovesa mají pojmout doslova, i když se jedná o předobrazná označení víry.
      Stejným předobrazem a „předstupněm“ duchovní skutečnosti je také obrat „zůstali u něho“. Sloveso „zůstat“ u Jana označuje trvalé přebývání učedníka v Kristu (a obráceně! Viz Jan 15,4-7.9-10). Časový údaj „kolem čtvrté hodiny odpoledne“ se nemá chápat symbolicky, ale doslova: jednalo se o tak důležitý okamžik (čas „osobnějšího poznání Krista“), že se uvádí i hodina.
      V těchto verších máme tedy náznak cesty každého učedníka: ten přijímá svědectví, že Ježíš je Zachránce („Beránek Boží“); přichází ke Kristu, aby viděl a zůstal. Tato cesta, v našem textu načrtnutá jen letmo a obrazně, bude později výslovně vyjádřena a rozvinuta. Zůstáváním u Krista však „cesta učedníka“ nekončí – ta je dovršena svědectvím („Našli jsme Mesiáše“, Zachránce). Učedník odevzdává to svědectví, které sám přijal (Ježíš zachraňuje a dává život). To svědectví, o jehož pravdivosti se osobně přesvědčil („vidět“). Učedník je tedy svědek, který vydává svědectví (1 Jan 1,1: „co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme“; 1,3: „co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství“).
      I v dnešní perikopě se ukazuje, jak učedník slyší slovo svědectví a vidí. Vidět Krista (hmotně, ale i duchovně) je pak umožněno vtělením: a Slovo se stalo tělem … a viděli jsme jeho slávu (Jan 1,14). Náš text ukazuje postupné poznání Krista, poznání dovršené teprve v Káni, kdy učedníci uvidí Kristovu slávu a uvěří v něj (2,11).
      40-41 „Koloběh“ učednictví se opakuje: učedník slovem svědectví „rodí“ nového učedníka. Vyznání „Mesiáš“ se kryje s předešlým „Beránek Boží“ – Ježíš je Zachránce člověka (je však odlišný akcent – Mesiáš je Zachránce jakožto „Duchem pomazaný a vybavený“, Beránek Boží je Zachránce jakožto ten, který odstraňuje propast hříchu mezi člověkem a Bohem).
      42 Změna jména u Šimona poukazuje na „nové poslání“. Prozatím se však nevysvětluje, v čem toto poslání spočívá. To bude odhalené až ke konci evangelia (Jan 21,15-17).


07.02.2006 - 21:06   Angelo Scarano  
» Jn 1,35-42

       „Ježíši, kdo jsi? Kde jsi?“ Že by to byly jen „základní otázky“, kterými se trápí „konvertité“ a nováčci ve víře? Pokud takto smýšlím, tak to asi znamená, že jsem „ztratil Krista z očí“ - nebo lépe řečeno, že moje oči ztratily ze zřetele Krista … a hledají „jiné zdroje života“.
      „Kdo jsi?“ Pokud mě určitý člověk upoutal, tak zcela přirozeně se začínám zajímat o to, abych ho poznal. Tak to funguje v obyčejném přátelství, ale i ve „výlučném přátelství“ muže a ženy. Druhý mě fascinuje, přitahuje mou pozornost, a proto „ho hledám“, toužím poznat, kde bydlí, jeho život. Takhle „jednoduše lidsky“ to probíhalo i v životě prvních učedníků.
      Všimněme si, že tito učedníci se nespokojili jen s povrchním a počátečním poznáním. Přestože znali Krista ze svědectví Jana Křtitele („Beránek Boží“), přestože ho následovali, chtěli „ještě víc“. Chtěli navázat důvěrnější vztah s tímto tajemným Beránkem, a proto chtěli zůstat u něj. Evangelium nám také ukazuje, že první učedníci nepoznali Krista jen z vlastní zkušenosti, ale i ze „svědectví“ druhého člověka. Obojí je třeba – slovo „zkušenějšího“ (toho, kdo už Krista poznal), ale i vlastní zkušenost. Je jasné, že ani první, ani druhé se nedá „přivolat mávnutím kouzelného proutku“. Obojí je skutečným darem. Ale na nás je, abychom hledali – jak člověka, který nás povede ke Kristu (Eliho, Jana Křtitele, neboli duchovního průvodce), tak i „osobní setkání s Kristem“. A paradoxně v tomto hledání občas zakusíme to, co první učedníci: Ježíš je nám blízko, je zde přítomný, ale potřebujeme „Jana Křtitele“, který nám řekne „Hle, tady je Kristus, on kráčí právě kolem tebe“.
      Toto hledání je někdy bolestné, jak dosvědčuje Píseň písní: „Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: ´Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?´“ (Pís 3,1-3). Takové hledání se někdy neobejde bez bolesti, podobně jako Maria plakala, když nemohla najít tělo svého Mistra (Jan 20,11). Bůh však nemůže nechat nenaplněnou tu touhu, kterou On sám jako první vložil do našeho srdce – a proto dává „čas milosti“, čas setkání s Kristem („ve čtyři odpoledne“).
      A pokud jsme někdy mohli poznat Krista „důvěrněji“, pak nezapomeňme na to, že nestačilo ho poznat jednou – je třeba stále hledat jeho tvář. Ježíše nemůžeme „ukořistit“, uzamknout do svého světa. Nemůžeme ani „zvěčnit“ ta setkání, která jsme s ním mohli prožít. Pokud jsme měli štěstí „pobýt u Krista“, nezapomeňme, že jsme ještě nepoznali Krista tak, jak je. Ten jeho domov stále hledáme (srv. 2 Kor 5,6-8). A toto hledání je vlastně touhou poznávat Krista stále hlouběji.

      „Pane, kde bydlíš?“


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Jn 1,35-42

   Vzácnou chvilku máme dnes při naslouchání evangeliu: Čtvrtý evangelista - Jan - nám vypravuje, jak to všechno s hnutím kolem Ježíše začalo.
   Jak to s Ježíšem začalo? Velmi skromně, nenápadně. Brzo se sice za Ježíšem hrnou zástupy, ale Ježíšovi zřejmě jde především o jednotlivce. Jde mu o svědky. Těm věnuje svůj čas, s těmi hovoří.
   Jak že to vše začalo? Jan Křtitel upozorní své dva nejlepší učedníky, že kolem jde někdo, kdo ví víc, než on. Já jsem připravovatel cesty - on je Cesta. Já jsem hlasatel pravdy - on je Pravda. Já jen volám ke správnému životu - on je Život sám. On je Beránek Boží.
   A ti dva se vydají za Ježíšem. Začíná první pohyb za ním, začíná hnutí, které má obsáhnout celý svět.
   Ale tomu prvnímu hnutí za Ježíšem ještě něco předcházelo: předcházelo Boží hnutí. Boží pohyb - nám vstříc. Začalo to vše vánočním pohybem Boha vstříc člověku: Ježíš jde okolo. Ježíš se ohlédne. Ježíš ty dva osloví. Ježíš ty dva pozve.
   Takhle setkání s Ježíšem začíná. I s námi. I v dnešním světě. I my býváme nesmělí, nejistí, jako ti první dva. „Mistře, kde bydlíš?“ - ptají se rozpačitě. - Naznačují tím vlastní otázku: „Můžeme přijít za tebou? - Najdeš si pro nás čas?“
   Jak vypadají naše otázky Ježíšovi? Možná, že znějí nějak takto: „Co mohu já udělat pro to, aby svět kolem mne byl lepší? - Je tu někdo, kdo mne pochopí? Co je smyslem mého života? Jsou někde lidé, parta lidí, společenství, kde budu přijat, kde mi bude dobře?“
   Kdo se takto ptá, ptá se vlastně po Ježíšovi. A Ježíš mu už jde vstříc. Ježíš je mu už blízko. Může ho potkat ve věřícím člověku, v kostele, na stránkách evangelia.
   Může ho potkat, může ho odmítnout. Jako Natanael, který nad Ježíšem ohrnul nos: „Co dobrého může vzejít z takové díry, jako je Nazaret?“ - vytahoval se rodák ze stejně velké sousední dědiny Kány.
   Můžeš ho potkat, můžeš ho odmítnout, jako se i dnes děje neustále.
   Přišel na střední školu lékař provádět výuku o pohlavním životě mládeže.
   Dívenky se ptaly: „Vadí to, když se pomiluji s každým mládencem, který se vyskytne? Je pohlavní promiskuita špatná?“
   A lékař odpovídal: „To je způsob života psího, to jsou způsoby čubky, že podrží každému psu, který se namane. Chceš-li žít jako člověk, musíš se chovat lidsky, ne zvířecky.“
Dívenky se ptaly: „Kdy vlastně máme začít se sexuálním životem, s pohlavním stykem?“
   Lékař odpověděl: „To vám mohu říct přesně na den a hodinu: ve svatební noci. Začneš-li dřív, ztratíš pel krásy a mládí, bude z tebe utahaná ženská. A sotva se naučíš, až se vdáš, v manželství, hezkému, šťastnému a věrnému sexuálnímu životu.“
   Dívenky byly vyděšeny radikálností těchto požadavků zkušeného lékaře, univerzitního profesora.
   Celý výsledek přednášky spěchala shodit profesorka, která na škole přežívá z dob soudružských: „Toho pána nemůžete brát vážně, on je to věřící člověk!“
   Ja, tak vidíte. Jak často jde Ježíš kolem nás. A jak snadné je Ježíše odmítnout.
   To je tedy otázka dnešního slova Božího na nás:
    Přijímám já Ježíše, když jde kolem?
    Jdu já za ním?
    Jdu o něm povědět dál?
   Máme dnes o čem přemýšlet. Máme o čem s Pánem hovořit teď, při společném stolování.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Lk 1,26-38

   Lukášovo evangelium o zvěstování dívce Marii, že se má stát matkou Mesiáše, jsme už slyšeli mnohokrát, a také známe i mnoho líbivých obrázků, kde je tato událost vymalovaná jako idylka bez problémů: Maria půvabně klečí na klekátku v útulném pokojíčku, kam otevřeným oknem vlétají s poslem Božím i vrkající holoubci a andílci a všude plno růžiček.
   Nebude nám proto dnes snadné vytušit, o co v této zprávě jde a jak se týká nás, mého a tvého dnešního života.
   Především: Ona to tenkrát pro Marii nebyla žádná idylka. Střídmá slova evangelia se zmiňují o dvou potížích Panny Marie: nejprve, že to nemohla pochopit, a potom, že se bála.
   I my se ocitáme ve svém životě v podobných situacích: Míváme pochybnosti ve víře a bojíme se.
   Jak se zachovala Maria?
   Slyšíme Mariinu pochybnost: jak se to stane? Ale Maria nevyžaduje žádné rozbory a důkazy, spokojí se s teologií srdce: projeví oddanost vůči Bohu, která důvěřuje a neptá se proč. Důvěrou v Boha překonává i druhou nesnáz, strach: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha!“
   Jak se máme chovat my?
   Především - nezavírejme oči před pochybnostmi. Mnoho křesťanů trpí jakýmsi předsudkem, že mít pochybnosti je něco neslušného, co se dobrému křesťanu vůbec ani nemá přihodit. Proto se ostýchají mluvit o potížích víry s knězem, s domácími, ba ani sami sobě je nechtějí připustit a potlačují je do podvědomí, místo aby se po vzoru Marie v pochybnostech zcela prostě a otevřeně ptali: jak se toto může stát, jak je toto možné?
   Když ti tedy napadne nějaká pochybnosti ve víře, nic se za to nestyď. Ptej se. Hledej odpověď. Ale drž se i dál vzoru Mariina - velké cavyky s tím nedělej: „Pán Bůh ví, jak to je, to je hlavní, a já na to časem také přijdu.“
   Pak je tu lidský strach. Kdybychom opravdu mysleli na to, co říkáme, nastalo by při mešním Otčenáši asi veliké ticho tam, kde se říká: „Buď vůle tvá.“ My se Pána Boha bojíme. My jsme slyšeli příliš mnoho strašidelných historek už ve Starém Zákoně, jakým krutým zkouškám podrobuje Hospodin své věrné (Job, Abrahám), že jsme si vytvořili uprostřed své zbožnosti to nejbezbožnější tvrzení, které člověk kdy vypustil z úst: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“ To je ryze pohanská představa. Jak se nebát takového Boha, který projevuje svou náklonost svým oblíbencům tím, že je strká do nejrafinovanějších malérů!
   My i ctnost zvanou „Bázeň Boží - bohabojnost“ - , chápeme jako povinnost věřícího bát se Boha a jeho trestů.
   Mariinu bázeň stačilo rozptýlit prosté oznámení, že nalezla milost u Boha. Ona to věděla, a my to také musíme vědět, že bázeň Boží neznamená bázeň před tím, co udělá Bůh! Vždyť co ten dělá, ,je vždycky dobré a k dobru. Je to bázeň z toho, co vyvádíme my, lidé, proti Bohu a tím i proti sobě, proti svému životu. Ctnost bázně Boží je bázeň, abychom se neodvrátili od Boží lásky, abychom nezkazili život sobě i jiným.
   Řekni i ty Bohu své: Fiat - ano!
   A zde jsme na prahu vánočního tajemství. Začíná velká chvíle Zvěstování i v mém, v tvém životě, bratře. Budeme prožívat, že se narodil Kristus Pán, že Bůh přišel, aby za nás zemřel a vstal z mrtvých.
   Bůh přichází a to vše nabízí osobně tobě: chceš? Bůh ti chce dát za tvou smrt svůj věčný život, ale ptá se tě, jako se ptal Marie. - Čeká i na tvoje přivolení, na tvou spolupráci.
   Bez tvého souhlasu by se marně - pro tebe marně - narodil, marně zemřel, marně vstal.
   Maria zaváhala, ale řekla ANO. To se dnes čeká i od nás. Nejen postavit jesličky, nejen zpívat koledy, nejen jít na půlnoční! I od tebe se čeká, že vyjádříš Bohu svou ochotu žít podle zásad evangelia.
   Mohu vám ohlásit radostnou zvěst: jste pokřtěni - jste křesťané - nalezli jste milost u Boha! Povězme tedy dnes s Marií i my, každý z nás, Bohu své životní ANO - ve společném vyznání víry.


12.02.2005 - 08:52   JR  
» Jn 1, 29-34

Hříchy světa
Dobro a zlo je osobní. Má totiž původ ve svobodném rozhodnutí člověka. Může se mluvit o kolektivní vině celého národa, celého světa? Ve státní společnosti považujeme za nespravedlivé, aby byl stíhán někdo za vinu svého příbuzného. Italové mají lidové rčení: Moje svědomí je moje vlastní peněženka, platím za sebe sám. Mentalita Starého zákona byla jiná. Tam se většinou předpokládá, že se hříchem jednotlivce poskvrňuje celý národ a že Bůh trestá všechny za to, že je mezi nimi někdo, kdo se provinil. Je to spravedlivé? Jen v jedné souvislosti, uvědomíme-li si, že žádný člověk není ostrov, že tvoříme jedno tělo, že poraněnou rukou trpí celý člověk. Na vlastní kůži to prožíváme v době války, národnostních a sociálních rozepří. Ale tento zážitek, kde trpí nevinní, má pozitivní stránku. Není to nadarmo. Očišťují ostatní a vykupují celý svět. Mají tedy z toho nakonec užitek i oni sami, protože Beránek Boží se nakonec stává „lvem z kmene Juda“, Král králů. Ti, kdo s ním trpěli, zasednou k věčné Beránkově hostině (Zj 19, 9).


12.02.2005 - 08:51   JR  
» Jn 1, 29-34

Který snímá hříchy světa
Založení říše je obyčejně spojeno s podrobením a zničením nepřátel. Apokalypsa, která slaví vítězství Beránkovo v obrazech lidského boje, léčí proto dramaticky pád Babylona a tresty těch, kdo se klaněli šelmě. Jde tu o vyjádření symbolické. Jediný opravdový nepřítel Božího království je hřích. Ten pak Beránek odstraní. Ale zvítězí docela zvláštní metodou. Nevyloučí je tím, že by hříšníky vyhubil nebo vyloučil ze svého okruhu. Právě naopak se s nimi ztotožní. Následuje ho v dějinách církev I ona bere do svého středu hříšníky, aby je léčila. Vždycky byl v dějinách opačný směr, kterému se všeobecně říká viklefizmus. Ten předpokládá, že by se hříšníci měli z církve vyloučit, aby ona byla čistá a svatá. Bylo by to asi něco podobného, jako kdyby nemocnice vyloučila všechny nemocné a přijímala dovnitř jen zdravé. Církev je živý organismus a nemocné údy hledí oživit prouděním vlastní krve. Je jako matka, která bere syna zpátky do domu, i když se dopustil něčeho zlého. Kde jinde by se mohl napravit a postavit znovu na nohy?


12.02.2005 - 08:51   JR  
» Jn 1, 29-34

Hleďte, beránek Boži!
Poslední prorok Starého zákona sv. Jan Křtitel představuje toho, kdo je cíl Zákona i proroků - Krista. Představuje ho výrazem vzatým ze Starého zjevení: beránek. Rozuměli tomu posluchači? Souvislost s beránkem židovských velikonoc a Kristem byla jasná až po Ježíšově smrti a vzkříšení. Je však zajímavé, že je Vykupitel označen tímto titulem od prvního vystoupení na veřejnost. Pro nás jsou jména něčím podružným, často náhodným. Pro semitské národy naopak vyjadřuje jméno poslání. Proto Bůh sám pozměňoval jména lidem, které si vybral k nějakému velkému úkolu. Při narození dostal Kristus jméno Ježíš - Emmanuel - Bůh s námi. Jeho poslání totiž je, aby skrze něho Bůh vstoupil do světa. Svou veřejnou činnost začíná titulem „Beránek“. Mnozí hrdinové lidských dějin se označují přezdívkou „lev“, „lví srdce“. Ta totiž odpovídá tomu, kdo chce založit dynastii, upevnit říši. Kristus je poslán, aby založil království univerzální, Boží. Ale zřejmě je založí jinou metodou, než se zakládají říše tohoto světa. Text Izaiáše předpověděl, že bude jako beránek vedený na zabití a neotevře ústa (srv. Iz 53,3-7). Ale v tom se ukáže jeho moc. Apokalypsa proto blahoslaví ty, kdo jsou pozváni k hostině Beránkově v Jeho věčném království (srv. Zj 19,9).


22.12.2004 - 11:27   JR  
» Jn 1, 19-28

Vyrovnejte cestu Pánu
Je to výraz symbolický, ale názorný. Když se čeká návštěva velké osobnosti v malém místě, obyčejně bývá první starostí, jak upravit cestu, umožnit důstojný příjezd. Příchod Boží do lidské duše je tajemství. První a hlavní iniciativu tu má Bůh sám. On si svobodně vybere, koho chce. Ale přesto může i člověk sám něco udělat. Může a má se k přijetí milosti disponovat, připravit, uzpůsobit. Autoři říkají, že by např.jedno přijímání eucharistie stačilo k tomu, aby se stal člověk světcem. Nestává se to jenom proto, že působení milosti brání různé překážky Duchovní autoři jsou zajedno také v tom, když mají označit, která z překážek je hlavní. Dostala v tradici jméno: vlastní vůle. Ten výraz by ovšem mohl vést k nedorozumění. Neznamená to, že nesmíme nic chtít. Silná vůle je naopak podmínka ke ctnosti. Vlastní vůle je její zneužití. Je to pokus za každou stranu ospravedlnit to, co vůli Boží překáží, zatarasit tu cestu, po které chce Pán k nám přijít. Z toho obviňoval Jan Křtitel, a po něm i sám Ježíš, farizeje.


22.12.2004 - 11:27   JR  
» Jn 1, 19-28


Já jsem hlas volajícího na poušti
Jan Křtitel tu cituje proroka Izaiáše (Iz 40,3) z doby velmi smutné. jejich země byla okupována, mnozí z národa odvlečeni do vyhnanství. Vrátí se někdy nazpět do vlasti? Starozákonní prorok jim dodává důvěru: Utrpení slouží k tomu, aby se očistili. Budou-li čistí před Bohem, návrat je blízký. Jan Křtitel přizpůsobuje toto staré proroctví své vlastní době. I tehdy byla Palestina okupovaná Římany, lidé snili o tom, že přijde osvobození. Přijde, ujišťuje je Jan, už je blízké a tentokrát bude pravé, ale musíte se na přijetí Božího království připravit očistou, dát se pokřtít. Oba proroci, Izaiáš i Křtitel, tedy mají podobnou funkci: těší lid v neštěstí. Dělají to ovšem jinak, než jsme zvyklí slýchat od těch, co nás potřebují. Jsme-li nemocní, říkají nám, že to přejde, že se uzdravíme. Ztratili-li jsme peníze, utěšují nás, že časem zase vyděláme. Musíme mít dost odvahy, abychom smutnou dobu přečkali. Proroci mluví podobně, ale jenom zdánlivě. Neříkají, že neštěstí samo přejde. Ale ukazují nám možnost, jak my sami je překonáme, zvítězíme nad ním, když ho použijeme k tomu, abychom se vnitřně očistili. V tom smyslu rozumíme i modlitbě sv. Ignáce za to, aby jemu i jeho společnosti nechybělo protivenství. Silou ducha dostane pozitivní hodnotu.


22.12.2004 - 11:26   JR  
» Jn 1, 19-28

Jsi ty ten prorok?
Prorokovat znamená v moderní češtině předpovídat budoucí věci. Ale to není význam původní ani v Bibli ani podle slovanské filologie. Rokovat je totéž, co mluvit. Proto se např. v jižních slovanských jazycích říká dítěti otrok, protože dosud nemluví, je nemluvně. Naopak prorok mluví, ale ne pro sebe sama. Mluví na místě někoho jiného. Starozákonní proroci uváděli své řeči obvyklou větou: Toto praví Pán... (srv. Jer 2,5). Nemluvili za sebe, ale považovali se za vyslance Boží. Bylo jich v izraelských dějinách mnoho. Sv. Jan Křtitel uzavírá jejich řadu jako poslední. Proč tedy on sám popřel, že je prorokem? Jan nepopírá, že mluví na místě Božím, že káže jako jeho předchůdci. Vyznává však, že není ten Prorok, kterého všichni očekávají, slíbený Mesiáš. V tom se stává příkladem všem křesťanským kazatelům, vychovatelům, rodičům. Všichni mají v jistém stupni prorocké poslání. Mluví ke svým svěřencům na místě Božím. Ale musí ukázat dále, aby všichni hledali to, co řekne nakonec Bůh sám.


27.11.2004 - 12:07   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Jn 1, 35-42

      Ondrej s radosťou oznamuje svojmu bratovi: Našli sme Mesiáša. Pred chvíľou sme počuli, ako prví Kristovi nasledovníci sa zaujímali o jeho osobu, ako ho poznali a ako spoznali v ňom očakávaného Mesiáša.
      My, ktorí sa zhromažďujeme okolo oltára, určite sa zaujímame o Ježiša, Ale v takom prípade je našou vecou spoznávať ho rôznym spôsobom čoraz dokonalejšie. Lebo len v ňom a skrze neho stávajú sa nám bližšími tajomstvá života a smrti. Bez Krista nevieme ani čo je to náš život, ani naša smrť, ani Boh, ani my sami (B. Pascal). Ktosi povedal, že poznanie Boha rodí pýchu, a poznanie človeka rodí zúfalstvo. Sú pyšní tí, ktorí tvrdia, že poznajú Božie cesty a že vedia, čo môžu od Boha očakávať? A upadajú do zúfalstva tí, ktorí dobre poznali slabosť a biedu človeka a vedia, čoho je schopný. A len poznanie Krista nás obohacuje a povznáša na duchu: Ježiš Kristus prišiel na svet, aby nám zjavil lásku Boha a jeho veľkodušnosť; prišiel tiež, aby nám ukázal našu hodnotu a veľkosť: kým je človek, keď pre jeho záchranu sám Boh súhlasí narodiť sa v ľudskej podobe.
      Šťastní sú teda tí prví učeníci, ktorí poznajú Krista. Ale vidíme, že pre nich poznanie Spasiteľa nie je cieľom, ale východiskom: privádzajú ku Kristovi ďalších učeníkov, a potom mu budú privádzať celé národy. Takže aj našou úlohou je privádzať ku Kristovi čoraz novších ctiteľov (možno doteraz nábožensky ľahostajných), čoraz novšie pokolenia (deti, mládež), otvárať im oči pre neho, robiť citlivými srdcia na jeho prítomnosť. Pretože je smutnou skutočnosťou, že hoci Mesiáš sa už narodil a je uprostred nás – tak mnohí ho ešte nenašli...


27.11.2004 - 12:06   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Jn 1, 29-34

      Počuli sme, ako Ján vydáva svedectvo: Hľa, Boží Baránok, ktorý sníma hriech sveta. V akom zmysle sníma? Predovšetkým svojou smrťou – ako obetou – prináša zadosťučinenie za naše hriechy; vyprosil nám Božie odpustenie a odstránil večný trest, ktorý nám hrozil, a čiastočne i časné tresty – a teda vo veľkej miere zamedzil tragické dôsledky prvotného hriechu. Po druhé: Kristus svojou smrťou vyprosil nám potrebné duchovné sily pre účinný boj s hriechom.
      V dnešnom svete je nebezpečný sklon podceňovať hriech: pre ľudí nič nie je hriechom, alebo – ako niektorí hovoria – vôbec niet hriechu. Ale v takom prípade je spochybnený cieľ Božieho narodenia, celého vtelenia Božieho Syna a jeho vykupiteľskej smrti: načo v takom prípade Kristus prišiel na svet? Tým, ktorí sa necítia hriešni, treba jasne povedať: bez pocitu hriechu a viny niet kresťanstva! Ak sa z ľudských pojmov stráca hriech – tak sa stráca aj odpustenie a nakoniec sa stráca Boh, ktorý sa obracia na ľudí.
      Vezmi to do úvahy už na začiatku sv. omše, keď sa kňaz obracia na nás so slovami: Uznajte svoje hriechy, a tiež pred sv. prijímaním: Baránok Boží, ty snímaš hriechy sveta: zmiluj sa nad nami! Čie hriechy? Aké hriechy?


13.11.2004 - 22:11   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Jn 1, 19-28

      Ja som hlas volajúceho na púšti – hovorí Ján Krstiteľ. Tak, ako v poslednom čase počujeme, že Ježiš Kristus je Slovo, tak Ján Krstiteľ bol hlasom pre toto Slovo. Slovo potrebuje hlas; slovo bez hlasu by bolo bezmocné. Ale – naopak – aj hlas, ktorý nemá, aké slovo odovzdať – je pozbavený zmyslu existencie, je škrekotom alebo bľabotaním.
      Božie slovo vyslovujú rôzne hlasy: nielen hlasy prorokov a apoštolov, ale aj hlasy rôznych faktov, udalostí a javov. Ale najvýraznejšie Boh hovorí hlasom mu oddaných ľudí. Zvlášť, ak nebude to len hlas ich hrdiel, hoci aj najsilnejší, ale hlas ich skutkov. Ján Krstiteľ bol hlasom nielen pre svoje vyzývanie k pokániu – ale ešte viac pre svoje osobné pokánie, umŕtvovanie, pokoru, nadšenie, horlivosť v plnení svojej misie; to všetko bolo silným volaním, ktoré pohýnalo srdcia.
      Aj my sami sa máme stať hlasom, ktorý použije Boh. Moje okolie, keď pozerá na mňa, má počuť Boha. Ján Krstiteľ mal upriamený pohľad a srdce nie na seba – ale na Ježiša Krista. Nepovažoval seba za slovo, ale za hlas pre Božie slovo. Ak teda aj ja dokážem účinne hovoriť a konať – nebudem zásluhy pripisovať sebe; skrze mňa hovorí a účinkuje Boh. Kiežby tomu bolo tak naozaj a vždy.
      Pri obete sv. omše Kristova krv sa prihovára nie ľudským ušiam, ale srdciam: Božiemu srdcu a ľudským srdciam. Je málo povedať: prihovára sa – ona volá a jej volanie preniká nebo i zem.


13.04.2004 - 13:19   PaedDr. František Dancák  
» Jn 1, 19

      Šestnásťročného Tomáša Akvinského, neskoršieho geniálneho filozofa a teológa, sa vraj ktosi opýtal, na čo toľko myslí vo chvíľach ticha a utiahnutosti, ktoré tak miloval. Chlapec odpovedal: „Stále si lámem hlavu nad tým, kto je Boh?“
      Kto je Boh, prišiel nám sprostredkovať Ježiš Kristus: Prišiel na túto zem, aby nám vysvetlil, doprial skúsenosť, kto je Boh. Najlepšie to vyjadril sv. Ján slovami: „Boh je láska“ (1 Jn 4, 8). Ale hoci nám ho zjavil a „dal nám schopnosť poznať toho Pravého“ Boha (1 Jn 5, 20), predsa „ostáva nevýslovným tajomstvom“ (KKC 230). Nad týmto tajomstvom sa zamýšľal už sv. Augustín, ktorý nám zanechal túto peknú myšlienku: „Keby si ho pochopil, nebol by Bohom.“
      Prečo ale veríme v Boha? Pretože v našom živote nachádzame jeho stopy. Nevidíme Boha samého, inak by sme nepotrebovali v neho veriť. Avšak „jestvujú poznania, ktoré získavame len vtedy, keď máme o ne záujem“ (F. Krenzer: Zajtra sa bude opäť veriť).      


04.03.2004 - 19:39   PaedDr. František Dancák  
» Jn 1, 29

      V jednom ženskom kláštore mali prísnu, ale veľmi zbožnú a svedomitú predstavenú. Stalo sa, že jedna novicka sa dopustila ťažkého hriechu proti poslušnosti a domácemu poriadku. Predstavená bola z toho veľmi nešťastná, najmä, ak s tým k nej prišli rozhorčené sestry. Nepovedala nič, ale odišla do kaplnky, a tam sa dlho modlila. Večer si pozvala všetky sestry a povedala im: „S bolesťou som počula vaše rozhorčenie nad tým, čo sa stalo v tomto dome. Mnoho som nad tým uvažovala. Vidím, že hlavná vina spočíva na mne. Lebo - akou som to predstavenou, keď pod mojím vedením sa stalo také niečo medzi týmito múrmi. Málo živej viery som vám vlievala do vašich duší. Túto vinu beriem na seba a celý týždeň budem konať za ňu pokánie. Verím, že pre moje pokánie milosrdný Boh sa zmiluje nad našou sestrou a dá jej milosť polepšenia.“
      Sestry boli správaním predstavenej dojaté i prekvapené. Čakali, že previnilú sestru vyženie z kláštora. A zatiaľ ona berie pokánie na seba. Dohovárali jej, aby
pokánie uložila tej, ktorá jej urobila toľko starostí. Ona však nepovolila. Nakoniec prišla za ňou táto novicka a prosila ju, aby za ňu nekonala také pokánie, ale radšej ho uložila jej. Predstavená pokojne povedala: „Nie, milé dieťa, ja od svojho predsavzatia neodstúpim. Ale ak chceš, môžeš aj ty činiť pokánie. Potom verím, že nás Boh obe skôr vypočuje.“
      Ako táto predstavená dobrovoľne vzala na seba previnenie novicky a v istom zmysle ju pokáním vykúpila, taj náš Spasiteľ Ježiš Kristus vzal na seba hriechy celého ľudstva a svojím utrpením a smrťou na kríži vykúpil nás z hriechov.


30.12.2003 - 22:56   PaedDr. František Dancák  
» Jn 1, 19

      O sv. Bernardovi je známe, že bol výborným kazateľom. Veľmi často ho pokúšal satan k pýche a šepkal: „Ako pekne kážeš, Bernard!“ Svätec ale premohol pokušenie slovami: „Satan, nie pre teba som začal a pre teba neskončím, ale jedine pre Boha!“
      Činnosť sv. Jána Krstiteľa vzrušila židovský národ, takže si mnohí mysleli, že to prišiel veľký prorok, Mesiáš, o ktorom hovoril už Mojžiš (Dt 18, 15-19). Preto veľrada vyslala poslov, aby sa priamo dozvedeli, či je Mesiáš, alebo nie. On to otvorene poprel a pritom upozornil, že pravý Mesiáš už prišiel... A sám si je vedomý toho, že je len malým pomocníkom spásy, heroldom, vyvolávačom a upozorňovateľom na prichádzajúceho Pána... Pokora vyplýva z poznania pravdy, z ktorej si uvedomuje svoj vlastný význam a svoju úlohu...


21.08.2003 - 15:51   Homiletik  
» Jn 1, 29

      „Boží Baránok“ (Jn 1, 29) – takto nazval Ján Krstiteľ Ježiša, keď prichádzal k nemu sa dať pokrstiť. Myšlienka je vzatá z proroka Izaiáša (53, 7). Ten ho pripodobnil baránkovi, ktorý sa dá ticho viesť na strihanie alebo na zabitie. Ježiš sa tiež neprotivil svojim mučiteľom, lebo on dobrovoľne prijal na seba obetu kríža za spásu ľudí.
      Podobne svätý Pavol ho prirovnáva veľkonočnému baránkovi. Tento metaforický obraz čerpal zo zvyku Židov. Tí zabíjali pred veľkonočnými sviatkami baránka, ktorý zobrazoval zástupnú obetu, prinášanú Bohu za hriechy ľudu. Piekli ho na krížnom dreve, v celosti aj s kosťami. Obetovanie a požívanie baránka (bezchybného) malo význam vďakyvzdávania Bohu za dar náboženskej a národnej slobody, ktorú im daroval, keď ich vyslobodil z egyptskej poroby. V našej kresťanskej liturgii výraz Boží Baránok symbolizuje skutočnú a vlastnú obetu eucharistického Spasiteľa vo sv. liturgii. On je teda nielen symbolom, ale aj skutočnou obetou zmierenia za naše hriechy. A to nielen za naše, ale aj za hriechy celého sveta, ako hovorí svätý Ján (1 Jn 2, 2).



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet