16.november 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    Vľúdne a milé slovo je vždycky paprskom svetla, ktoré vychádza od duše k duši.

~Hans Toma ~

12.06.2003 - (čítanosť2049 reakcie8)


Jn 20, 1-10

      1 Ráno prvého dňa v týždni, ešte za tmy, prišla Mária Magdaléna k hrobu a videla, že kameň je od hrobu odvalený. 2 Bežala teda a prišla k Šimonovi Petrovi a k inému učeníkovi, ktorého mal Ježiš tak rád, a povedala im: „Odniesli Pána z hrobu a nevieme, kde ho položili.“ 3 Peter a ten druhý učeník sa zobrali a išli k hrobu. 4 Bežali obaja, ale ten druhý učeník bežal rýchlejšie, predbehol Petra a prišiel k hrobu prvý. 5 Nahol sa a videl tam položené plachty; dnu však nevkročil. 6 Potom prišiel aj Šimon Peter, ktorý ho nasledoval, a vošiel do hrobu. Videl tam položené plachty 7 aj šatku, ktorú mal Ježiš na hlave. Lenže tá nebola pri plachtách, lež osobitne zvinutá na inom mieste. 8 Vtedy vošiel aj druhý učeník, ten, čo prišiel k hrobu prvý, a videl i uveril. 9 Ešte totiž nechápali Písmo, že má vstať z mŕtvych. 10 Potom sa učeníci vrátili domov.
12.06.2003 | Čítanosť(2165)
Jn 20, 19-31
12.06.2003 | Čítanosť(2109)
Jn 20, 11-18


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Jn 20,2-8

Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil.
Do příběhu o příchodu Marie Magdalské ke hrobu vložil evangelista vyprávění o běhu dvou učedníků ke hrobu. Zřejmě považoval za důležité, aby mezi první svědky patřili i muži, a sic ne ledajací, nýbrž vynikající osobnosti prvotní církve: učedník, „kterého Ježíš miloval“ a který byl v janovské obci nositelem a zárukou tradice a spolehlivosti čtvrtého evangelia (srov. Jan 21,7.24; 19,26n.35n; 13,23nn), a Petr, uznávaná vůdčí autorita v kruhu prvních učedníků. I samotný jejich „běh o závod“ bude mít u Jana hlubší smysl. Běží zde „autority“ různých obcí či skupin, které se liší svými teologiemi. Je patrná určitá rivalita, naznačena větší dynamičnost a otevřenost janovské obce (láska), ale uznáno čelné postavení Petrovo (autorita). Na jedné straně se obce od sebe liší (mají různé „teologické tempo“) a mají různé dary a různé úkoly, na druhé straně se vzájemně uznávají a doplňují. „Ten, kterého Ježíš miloval“, tak má právo uvěřit ve zmrtvýchvstání jako první. A k tomu být „učedníkem, kterého Ježíš miloval“, je zván každý.


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Jn 20,1-9

Slavíme dnes největší svátek církevního roku. První křesťanský svátek vůbec. Liturgie nás vybízí: „Toto je den, který připravil Pán; jásejme a radujme se z něho!“
A o čem nám vypravuje evangelium? - Jen o prázdném hrobě! Anděl sice ženy ujišťuje, že Ježíš vstal z mrtvých, - ale jako důkaz ukazuje jen prázdné místo, kam ho položili.
Ano. Je to pravda. Náš největší svátek je svátkem víry. Nemáme před sebou Zmrtvýchvstalého, nýbrž jen prázdný hrob a svědectví těch, kteří jej viděli.
A tak je to v pořádku. Neboť naše náboženství je náboženství víry. Krista jsme neviděli, ale věříme, že žije.
Jen naše náboženství je věcí víry? Ne, i věda a technika a celý náš život je vlastně věcí víry.
Kdo z nás viděl atom? Nikdo. My jen věříme, že je. Věříme to těm, kteří nám říkají, že je. Kdo z nás by poznal atom, i kdyby ho uviděl v nějakém obřím mikroskopu? Nikdo. Zas by to jen musel věřit. Kdo z nás viděl let do vesmíru? Řeknete snad, já - ale budete myslet obrazovku svého televizoru. To věříme lidem a přístrojům, věříme rozumně, ale jen věříme. Sami jsme u toho nebyli.
Tak je většina našeho života založena na víře. Až na těch pár věcí a událostí, které nás bezprostředně obklopují. Ale to je jen nepatrný kousek jsoucna. My však žijeme s celým dnešním světem - a to všechno je víra, neboť všude jsme nebyli, ale dáváme se informovat tiskem, rádiem, televizí. A těm informacím věříme.
A tak i dnešní liturgie nám dnes otevírá jakýsi televizor a ukazuje nám, co se stalo v neděli po ukřižování Páně. Přišly ženy k hrobu - aby aspoň ještě něco udělaly pro Ježíše a hrob nacházejí prázdný. A jakýsi tajemný mladík jim říká, že Ježíš vstal. My víme, jak to pokračovalo. Ženy běžely k apoštolům a Petr a Jan se šli přesvědčit. Petr pak uviděl Ježíše, uviděla ho i Maří Magdaléna, pak všichni apoštolové.
A Církev nám k tomu dává i komentář.
Co nám ten komentář říká?
Ježíš Kristus se stal člověkem jako my, jedním z nás. Proto i jej potkalo nepochopení, zášť a nenávist, které jej nakonec přibily na kříž a přivedly do hrobu.
Ale Kristův hrob je prázdný. Kristus vstal - a tím zvítězil nad veškerou nenávistí, nad smrtí.
Proto kdo v Něj věří, má jistotu, že jeho potíže a nesnáze, ba ani jeho smrt a hrob nebudou tím posledním v jeho životě, nebudou triumfovat. Triumfovat bude láska, radost, život.
Jeden anglický učenec, který psal o životě a smrti Kristově, si zajel do Palestiny, aby všechna místa Ježíšova života viděl na vlastní oči. Byl v Jeruzalémě právě o velikonocích. Všechna posvátná místa byla přístupna poutníkům, ovšem bylo jich mnoho a času málo, tak se hodně spěchalo. V chrámu Božího hrobu, tedy v chrámě postaveném nad Kristovým hrobem, byl nával největší. Zvláště proto, že do vlastního Kristova hrobu se vešlo jen několik lidí. Před naším učencem byl nějaký slepý starý sedlák z Makedonie. Oděn byl uboze a podle nohou soudil učenec, že asi většinu cesty do Jeruzaléma šel pěšky. U kamene v Kristově hrobě se vrhl na kolena a začal kámen píď vedle pídě ohmatávat. Ruce se mu přitom třásly a z očí mu kanuly slzy. Průvodci pobízeli ke spěchu, ale sedlák nebyl od prázdného Kristova hrobu k odtržení. Proč? Protože tady na tom prázdném kameni ohmatával a vychutnával důkaz, že jeho slepota zase pomine, že jeho chudý, tvrdý a bolestný život se jednou rozvije v ještě větší štěstí, než si jeho utýrané srdce dovede přát a vysnít.
Něco podobného můžeme dnes v liturgii prožít i my. Můžeme se dotknout Živého Pána, eucharistického Hosta.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Jn 20,1-9

   Ženy jdou ke hrobu Ježíšovu. Není to pro ně ještě velikonoční jitro radostné - vždyť jdou ke hrobu mrtvého. Chtějí dokončit pohřební úpravu mrtvého těla Ježíšova. U hrobu uslyší otázku, kterou rozhodně nečekaly: “Co hledáte živého mezi mrtvými?”
   Proč je to tak překvapilo? Vždyť přece slyšely - a nejednou - z úst samého Pána, že Syn člověka musí trpět, zemřít, a třetího dne vstane z mrtvých. - Proč jdou tedy třetího dne ke hrobu a nesou věci k balzamování mrtvoly?
   Jejich zbožnost byla zřejmě provázena jakousi nevěrou. Nebraly vážně všechno, co jim Ježíš říkal. Se stejnou věřící nevěrou se setkáváme i u učedníků. A kus podobné nevěry je i v každém z nás.
   Přicházíme sem dnes s celou křesťanskou církví slavit Kristovo vítězství nad zlem a smrtí. Ale v jistotě tohoto vítězství nežijeme. Kdo pak z nás by mohl o sobě prohlásit: “Já žiji vírou ve vzkříšeného Ježíše Krista!”
   I my trpíme nejistotou, co přinese zítřek. I nás svírá smutek, když provázíme zesnulé k hrobu. A nejen smutek, ten tam má své místo, ale beznaděj. Mohli bychom se takto dívat na smrt, kdybychom věřili, že Ježíš Kristus je živý Pán? Pán života?
   Smíme mluvit o živé víře, jakou měl na mysli Ježíš Kristus, když řekl: “Kdo věří ve mne, byť by i umřel, živ bude?” Můžeme nazvat živou vírou ve vzkříšení tuhle naši polověřící polonevěru?
   U lidí kolem sebe se nejčastěji setkáváme s jinou formou nevěry. V jejich každodenním životě se Bůh prostě nevyskytuje. Takovým říkáme praktičtí ateisté. Většinou nemají nic proti Bohu - ale také nic pro něho. Bůh v jejich životě nehraje žádnou roli. Jeho působení nikdy nezažili. Získali dojem, že když to chtějí v životě někam dotáhnout, musí si pomoci sami.
   Proč lidé nevnímají, nezažijí Boží působení? Protože nemají správné přijímací antény. Mají báječné antény radarové, televizní, radiové - ale těmi není Bůh postižitelný, změřitelný. Je to s nimi jako v té pohádce o krtkovi:
   Krtek žil pod zemí, ryl si tam své chodby, chytal žížaly a ponravy. Ale jednoho dne vystrčil svůj růžový rypáček ven z kopečku hlíny a užasl: před ním seděla v trávě kobylka. Krtek si řekl: Tohle bude jistě nějaká zvlášť dobrá lahůdka k snědku, musím zavolat na pomoc rodinu, aby nám neutekla. A tak ze všech stran začali rýt chodby ke kobylce. Ale když se k ní doryli a chtěli po ní chňapnout - kobylka se mocným skokem vznesla do výška a krtečci se srazili čumáčky. Malí se ptali: “Tati, kde je ta kobylka?” A tatínek rozčileně volal: “Zaryla se do země, kde jinde by byla. Honem za ní” - a začali pilně rýt v zemi. A ryjí tak asi dodnes.
   Moudrá žába, která to vše pozorovala, marně na ně volala: “Je mnoho těch, co hledají v zemi to, co je nad zemí. Stálé hrabaní v zemi je málo! Není jen jedna říše - ta v zemi. Je i říše nad zemí - a snad je jich ještě víc!”
   Tak je to. Náš praktický ateista poznal - jako náš krtek - jen jednu říši - to, co umí osahat, zvážit, změřit. Z dětských představ znal snad Boha podobného duchu z Aladinovy lampy: zavoláš ho modlitbičkou, říkankou, aby přišel a splnil tvé přání. Praktický ateista z pohádek vyrostl a dospělou představu o Bohu si nezískal. A tak hrdě hlásá, že proti blesku nepotřebuje svěcenou vodu, protože má hromosvod, proti moru se brání očkováním a ne prosebnou pobožností. Marně mu budete vysvětlovat, že my, věřící křesťané si také chráníme dům hromosvodem a tělo očkováním, ale navíc, že jsme za přírodními zákony zahlédli jejich Původce. Navíc že jsme zažili Boží lásku, která nám dává odvahu do životních trampot a naději do budoucnosti v životě i za smrtí.
   Velikonoční svátky jsou každoročně novou příležitostí k zažití této lásky živého Ježíše. I k nám se blíží Pán, diskrétně, jemně - protože opravdová láska se nikdy nevnucuje - ta se jen nabízí.
   Lidé si nabídku lásky také dávají jemně, znameními: úsměvem, mrknutím, slovem pozdravení, květinou. Bůh to dělá také tak: upozorňuje na sebe krásou květiny, přírody, zázraky moudrosti a krásy v mikrokosmu i makrokosmu.
   Jiným znamením Božím je naše srdce, jeho touha po lásce, bratrství, společenství, po radosti.
   Třetím nejdůležitějším znamením, v kterém se k nám přibližuje Bůh, je Ježíš. V Ježíši se nám přiblížil až do lidských rozměrů, do našeho lidského světa. V Ježíši nám dává příležitost vytušit a zahlédnout lásku nebeského Otce.
   Ale všechna tahle znamení jsou právě jen znamení - nejsou to důkazy. Znamení si můžeš všimnout, můžeš je pominout a přehlédnou. Bůh se nevnucuje, protože k lásce nelze nikoho donutit. Jak jemnocitný je Nekonečný k nám krtečkům!
   Kéž tedy i my dokážeme hledat živého Ježíše aspoň s nedůvěřující vírou a láskou žen z dnešního evangelia. I nám Ježíš vykládá Písmo. I nám láme chléb svého Těla. I nám se dnes říká: “Nehledejte už živého mezi mrtvými! Přijměte život vykoupený a vítězný, radost, kterou ani smrt nemůže zničit.”
   Jako osobní odpověď na tuto výzvu pojďme teď společně vyznat svou víru v Ježíše Zmrtvýchvstalého.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Jn 20,1-9

   Na úsvitu prvního dne po sabbatu motá se u Ježíšova hrobu Marie Magdalena. Hledá Ukřižovaného, hledá mrtvého Pána. Pro slzy nevidí, že hrob je prázdný. Až když uslyší oslovení důvěrně známým hlasem, pozná, že našla Pána ne mrtvého, ale živého.
   Nad tímto velikonočním úsvitem se zamýšleli už církevní otcové prvních křesťanských století. A srovnávali tuto událost na počátku nových lidských dějin s tím, co se v bibli vypravuje o prvopočátku lidských dějin. Tam se hříšní lidé skrývají před Bohem, zde posílá Bůh Syna, aby hledal hříšného člověka.
   Hříšnice Eva ráj v pláči opustila, hříšnice Magdalena se stává první poselkyní radosti.
   Magdalena tu stojí za všechno hříšné lidstvo - za nás všechny. I my všichni můžeme běžet k Ježíšovi. Nás všechny volá Pán jménem jako Magdalénu. A v tom okamžiku, kdy kdokoli z nás vytuší, zahlédne živého Ježíše a zvolá s kající pokorou: “Můj Pane!”, v tom okamžiku začíná i pro nás velikonoční jitro: setkání se zmrtvýchvstalým Kristem.
   posledních sedmi slovech Ježíšových na kříži meditujeme často, stojí za to. Ale stojí za to srovnat je i s prvními slovy Vzkříšeného.
   Na kříži, uprostřed bolestí, stará se Pán o svou matku a volá: “Ženo - hle tvůj syn!” A první slova Zmrtvýchvstalého znějí: “ Ženo, proč pláčeš?” Osvoboditel od hříchu tu mluví k ženě - hříšnici. Tato slova oslovují všechny hříšníky, kteří se k němu obrátí, hledají ho, poznají ho.
   Na kříži se Ježíš modlí, aby Otec odpustil jeho nepřátelům. Po zmrtvýchvstání projevuje Ježíš ještě větší lásku: “Komu vy hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny.” Své vítězství nad hříchem dává do rukou lidí, činí z nás nástroje svého odpuštění. Ovoce své oběti na kříži předává do rukou církve, činí ji bohatou a plodnou.
   Na kříži volá Ježíš z posledních sil: “Žízním. - Bože můj, proč jsi mne opustil.” - Po zmrtvýchvstání slyší učedníci: “Dána jest mi veškerá moc!” - a připojuje rozkaz, který zakládá jeho Království: “Jděte do celého světa, učte všechny národy. - Vy budete mými svědky až do končin země!”
   Na kříži byl Pán Ježíš sám - jeho apoštolové se rozutekli. Ale po jeho zmrtvýchvstání už není sám, už jsme s ním my, jeho poslové, jeho hlasatelé, kteří s hořícím srdcem přešťastné Magdaleny smíme jít do svých domovů, ke svým sousedům a přátelům.
   Budeme to tak dělat? Vyznejme teď s radostí svou víru ve zmrtvýchvstalého Pána.


15.12.2005 - 15:06   -ls-  
» Jn 20,1-9

   Přeji vám všem radostné svátky. Všichni si dnes podáváme ruce, usmíváme se na sebe, gratulujeme si navzájem a vzdáleným přátelům posíláme svá velikonoční přání radosti poštou.
   A máme proč se radovat. Vždyť máme mezi sebou Pána Ježíše Zmrtvýchvstalého. Z jeho vítězství se radujeme. K hostině na oslavu vítězství jsme dnes pozváni. A po svátostné hostině mešní bude následovat doma slavnostní rodinný oběd. Sváteční den je dnes, vpravdě Hod Boží.
   Ale zcela jinak začala tato neděle apoštolům a přátelům Pána Ježíše tenkrát po jeho smrti.
   Uzavřeli se v domě, kde s Ježíšem naposled večeřeli, kde byl s nimi ještě živý. Toho místa se drželi. Ven nevyšli, ani se jim ven nechtělo, tam zabili Pána, jejich Přítele, Učitele, Naději: ani žít se jim nechtělo. Mysleli si, že je po všem.
   A tu to přišlo - právě dnešního nedělního rána. Bušení na dveře: „Otevřete, to jsem já, Marie z Magdaly!“ A bez dechu, vyděšená, jim vypráví: „Představte si - byla jsem tam, u hrobu. Kámen odvalený, hrob prázdný! Myslela jsem, že ukradli jeho tělo, ale poslouchejte, člověk stál vedle mě na cestě, zdálo se mi, že zahradník, dokud na mne nepromluvil. Ale pak řekl: „Maria“ - víte, tak to řekl, jak mi to říkával jen on, Pán, Mistr! Byl to on - a živý! Slyšíte, náš ukřižovaný Pán žije!“
   Apoštoly to vyděsilo. Běželi ke hrobu, ale co jim mohl říci prázdný hrob - vraceli se domů zmatení, někteří se dali na útěk z Jeruzaléma: Mysleli, že je to nové spiknutí velerady proti nim.
   Ale jeden uvěřil: Jan. Sám to o sobě říká v dnešním evangeliu. Neměl důkazy, neviděl ho, ale uvěřil, že žije. Srdcem uvěřil. Prázdný hrob vlastně důkazem není. Srdcem pochopil velikou pravdu, že kdo věří v Boha, tomu vše nakonec dobře dopadne. Kdo věří v Boha, ani smrti se bát nemusí: bude žít i za ní. Apoštolové nakonec uvěřili všichni, i Tomáš. A říkali to dál ostatním lidem, a ti to říkali dalším - a tak se dostalo až k nám: Pán Ježíš žije!
   Kdyby někdo chtěl důkaz, ten nemám. Ani apoštolové ho neměli. Ale hlásali dál a dál lidem to, co Pán Ježíš učil a dělal, že přemohl lidskou zlobu a krutost. Hlásali dál, že kdo v něj uvěří, nemusí už být smutný a bezradný.
   Přátelé, to je velikonoční zvěst, důvod křesťanské radosti.
   Vidíte před sebou tuto velikou hořící velikonoční svíci. Ta značí: S Ježíšem přišlo na svět světlo, abychom nemuseli žít v temné nejistotě, ve strachu. Ta velikonoční svíce nám říká: Neste své světlo dál! Roznášejte lidem radost! Dosvědčujte jim svým životem! Pán Ježíš opravdu žije.
   Pojďme teď vyjádřit svou víru v živého Boha slavným a radostným vyznáním:


13.11.2004 - 22:10   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Jn 20, 2-8

      Sv. Ján apoštol a evanjelista, to je – ako sme pred chvíľou prečítali – učeník, ktorého mal Ježiš tak rád. Nakoniec nachádzame v Evanjeliu rad zmienok, ktoré poukazujú na zvláštne priateľstvo medzi Ježišom a práve týmto učeníkom. Vyplýva z toho, že Pán Ježiš iných nemal rád? Naopak: z toho vyplýva, že Boh, ktorý skrze svoje ľudské narodenie sa stal blízky svetu, túžil tiež stať sa blízky každému človeku zvlášť. Narodený Bohočlovek hľadá priateľov, chce žiť v priateľstve s tými, ku ktorým a pre ktorých prišiel.
      Boh miluje ľudstvo nie ako veľkú, neurčitú masu (akoby nejakých „hlupákov“), nevyzval nás k spáse masovo, neposväcuje nás masovo, nezdokonaľuje nás a neprináša spásu masovo – ale individuálne: až tak, že keby som len ja jeden existoval na svete – stal by sa človekom pre mňa jedného, prijal by kríž a dokonal by dielo spásy kvôli mne jednému. Preto chce aj so mnou nadviazať osobný, priateľský, srdečný kontakt.
      Uvedomenie si tohto má ma napĺňať radosťou; ale má tiež vzbudiť vo mne pocit záväzku: treba nejako odpovedať na toto ponúkané priateľstvo; neexistuje jednostranné priateľstvo. Považujem sa za Ježišovho priateľa? Snažím sa odpovedať na jeho priateľstvo? Ako dokazujem svoje priateľstvo? Čo robím, aby som toto priateľstvo udržal, aby som ho nesklamal?
      Keď podobne, ako Ján vo večeradle, sadám si ku Kristovmu stolu, kde sa nadväzujú najužšie priateľské putá, opakujem slová modlitby pred prijímaním: Pane Ježišu Kriste,... nikdy nedopusť, aby som sa odlúčil od teba.


06.04.2004 - 09:12   Angelo Scarano  
» Jn 20, 1-9

      Evangelium této velikonoční neděle není ještě jasnou zvěstí o Kristově vzkříšení: je spíš jen negativním poselstvím – Kristus není v hrobě. Ženy a apoštolové dosud nevidí jasnou záři vzkříšeného Krista, jen slabý odlesk: nacházejí se v takovém pološeru, kdy pomalu svítá. O smrti Krista nebylo pochyb: římský voják poznal, že je mrtev a probodl mu bok. Mrtvého pak dali samozřejmě do hrobu… mezi mrtvé. Nic zvláštního se nestalo: ani velký divotvůrce, ten, který dokonce přivedl Lazara z říše smrti, nebyl schopný odolat nenasytné smrti. Kdo by však očekával něco jiného?
      První den po sobotě věrní učedníci chtějí navštívit Ježíšův hrob. Kdo by čekal, že hrob bude nalezen otevřený? Proč někdo vtrhl do Kristovy hrobky? Proč vzali jeho tělo? Proč nechali pruhy plátna a roušku složenou zvlášť? To by přece zloděj neudělal… snad nevstal z mrtvých, jak předpovídal. Že by mrtvý nebyl tedy mrtvý? Že by zemřel… a nezemřel? Jiná možnost se nenabízí.
      Prázdný hrob se tak stal poselstvím, promluvil. Otevřený hrob „otevřel“ mysl učedníků především pro pochopení Písma: Kristus vstát z mrtvých musel. Jeho tělo nepodlehlo rozpadu, nezůstalo omotáno v pohřebních plátnech symbolizujících svazující moc smrti. Pro Lazara museli hrobku otevřít, avšak ne tak pro Krista. Lazarovo tělo podléhalo rozkladu, Kristovo nikoli. Lazar byl probuzen Kristovým slovem, Kristus vstal vlastní mocí. Lazara museli osvobodit od pout, Krista nikoli.
      Smrt a život se utkaly, smrt vsadila smrtelnou ránu, ale Kristus se ubránil zbraní nesmrtelnosti. Že by tedy prošel tunelem smrti a vrátil se zpátky živý? Ne tak úplně. Učedníci později udělali víckrát zkušenost, že tento Kristus není tentýž, kterého znali z dřívějška. Má jinou podobu, prochází zavřenými dveřmi, nežije mezi nimi jako dřív. A přece se jim ukazuje, jí s nimi… Je to někdo jiný, a přece je to týž Kristus Nazaretský, syn Marie, povoláním obyčejný tesař. Obyčejný člověk, s neobyčejnou smrtí. A neobyčejným životem… po smrti. Avšak… nebylo tomu tak už dříve? Nebyl snad tento Kristus člověkem překvapení? Člověkem, který vyváděl z konceptu? Který stále jednal „jinak“? A nyní převrátil úplně vše naruby: i samotnou říši zemřelých. Mrtvý se stal živým… Kdo to mohl tušit?


06.04.2004 - 09:11   Angelo Scarano  
» Jn 20, 1-9

      Po objevení odvaleného hrobního kamene Marie Magdalská sděluje učedníkům jen negativní výpověď: Pán není v hrobě (v. 2). Marie nemá ještě žádné poselství o Ježíšově vzkříšení, protože je dosud ve tmě (v. 1). Petr a milovaný učedník posléze sami nacházejí pruhy plátna a roušku složenou zvlášť (v. 5-7). To naznačuje, že nikdo neukradl Ježíšovo tělo, protože „kdyby jej někdo vzal, nepřidělal by si starost, aby sundal roušku a složil ji zvlášť“ (sv. Jan Zlatoústý). Zanechané pruhy plátna, které obmotávaly Kristovo tělo (Jan 19,40), vyjadřují, že Kristus byl osvobozen od pout smrti (Ž 18,5nn.20; Ž 116,3-6). „Hrob nebyl ani prázdný, ani plný. Stal se poselstvím“ (Duplatier). Proto milovaný učedník uviděl a uvěřil, že Ježíš přemohl smrt.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet