20.október 2018

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     FACEBOOK

     NA ZAMYSLENIE

    „Žijeme, ako keby sme boli bedári. Z toho pochádza smútok, nuda a zahmlený pohľad na život. A pritom nosíme v sebe poklad, ktorý keby sme poznali, mohol by nás priviesť k radostnému jasaniu, úplne nás uspokojiť.”

~CHIARA LUBICHOVÁ~

12.06.2003 - (čítanosť2161 reakcie17)


Jn 20, 19-31

      19 Večer v ten istý prvý deň v týždni, keď boli učeníci zo strachu pred Židmi zhromaždení za zatvorenými dverami, prišiel Ježiš, stal si doprostred a povedal im: „Pokoj vám!“ 20 Ako to povedal, ukázal im ruky a bok. Učeníci sa zaradovali, keď videli Pána. 21 A znova im povedal: „Pokoj vám! Ako mňa poslal Otec, aj ja posielam vás.“ 22 Keď to povedal, dýchol na nich a hovoril im: „Prijmite Ducha Svätého. 23 Komu odpustíte hriechy, budú mu odpustené, komu ich zadržíte, budú zadržané.“
      24 Tomáš, jeden z Dvanástich nazývaný Didymus, nebol s nimi, keď prišiel Ježiš. 25 Ostatní učeníci mu hovorili: „Videli sme Pána.“ Ale on im povedal: „Ak neuvidím na jeho rukách stopy po klincoch a nevložím svoj prst do rán po klincoch a nevložím svoju ruku do jeho boku, neuverím.“
      26 O osem dní boli jeho učeníci zasa vnútri a Tomáš bol s nimi. Prišiel Ježiš, hoci dvere boli zatvorené, stal si doprostred a povedal: „Pokoj vám!“ 27 Potom povedal Tomášovi: „Vlož sem prst a pozri moje ruky! Vystri ruku a vlož ju do môjho boku! A nebuď neveriaci ale veriaci!“ 28 Tomáš mu odpovedal: „Pán môj a Boh môj!“ 29 Ježiš mu povedal: „Uveril si, pretože si ma videl. Blahoslavení tí, čo nevideli, a uverili.“
      30 Ježiš urobil pred očami svojich učeníkov ešte mnoho iných znamení, ktoré nie sú zapísané v tejto knihe. 31 Ale toto je napísané, aby ste verili, že Ježiš je Mesiáš, Boží Syn, a aby ste vierou mali život v jeho mene.

19-23.       Mk 16, 14; Lk 24, 26-43.

      Archív / Kartotéka

12.06.2003 | Čítanosť(2099)
Jn 20, 11-18
12.06.2003 | Čítanosť(2042)
Jn 20, 1-10


30.11.2010 - 12:30   smn  
» Jn 20, 22

Na Veľkonočnú nedeľu Ježiš vdýchol svojho Ducha na učeníkov a znovuzrodil ich práve tak, ako keď Otec vdýchol život do prvých rodičov ( Jn 20, 22; Gn 2, 7). Mocou Ducha je každý z nás novým stvorením, schopným zrieknuť sa každej formy hriechu a otroctva. Duch prišiel, aby nám daroval novú dôstojnosť milovaných Božích detí. Prišiel, aby nás premenil do takej miery, aby sme sa stali takými, akým bol Kristus.


18.01.2010 - 23:40   -ls-  
» Re: Jn 20, 19-31

SÁHNOUT SI NA JEŽÍŠE
Dětičky se radostně připravují na první svaté přijímání a tu přijde jedno dítě a říká: „Strejda mi povídal, že vůbec není dokázané, že Pán Ježíš žil. Ať mu ho přivedu ukázat - a pak bude věřit.“
Kdyby ten marxleninismem vychovaný strejda přišel za někým z nás dospělých, řekli bychom mu: „Ty mi zas přiveď ukázat svůj rozum a já pak budu věřit, že ho máš!“ Ale malý človíček jen kulí očka nad setkáním s dnešním nevěřícím Tomášem.
Toho biblického Tomáše, jak jsme slyšeli v evangeliu, ujišťovalo deset jeho přátel, že oni ho opravdu viděli, na vlastní oči, že ho opravdu slyšeli mluvit. Ale Tomáš trvá na svém: co neuvidím já, na vlastní oči, na co si já nemohu sáhnout, tomu nevěřím. Důvěřovat je dobré, kontrolovat je lepší - bylo oblíbené heslo minulých let.
Biblický Tomáš dopadl nakonec dobře. Pán stojí před ním, hledí na něj s láskou a zve: Tak si pojď na mne sáhnout. A Tomáš uvěří: Jsi to ty, můj Pán a Bůh.
Jak dopadne ten dnešní Tomáš - strýc toho chlapce? Jak dopadneme se svými pochybnostmi my? I na nás Pán Ježíš v té chvíli myslí: „Blahoslavení jsou ti, kdo mne neviděli, a přece uvěří.“ - Pán Ježíš to přísloví obrací naruby: Kontrolovat je dobré, důvěřovat je lepší.
Ta Tomášovská snaha sáhnout si, vidět na vlastní oči, ta je motorem všelijakých zvěstí o nadpřirozených zjeveních, která se měla tu nebo tam odehrát. A ať ty zvěsti o zjeveních znějí sebe podivněji, vždycky se najdou lidé, kteří se tam dychtivě hrnou, aby tam také zažili nějaké „nadpřirozeno“, aby si mohli sáhnout.
Tahle potřeba v člověku, aby měl hmatatelně dokázáno, co má přijmout jako pravdivé, ten kus pochybujícího Tomáše v každém z nás, to je v jádru věc dobrá. Chudák je takový člověk, který naivně uvěří kdečemu a kdekomu.
Ale chudák je i takový člověk - věčný pochybovač - který nevěří nikomu a ničemu. Ten se pak se svým životem nikam nedostane.
Představte si situaci takového soudce. Nebyl na místě činu, neviděl pachatele při díle. Ale naslouchá důkazům, které předkládají vyšetřovatelé, naslouchá věrohodným svědkům. Nakonec uvěří a vynese rozsudek.
To je i cesta nás, co žijeme 2000 let po Kristu. Nasloucháme věrohodným svědkům, současníkům Ježíšova života a vzkříšení, svědectvím, jak se nám zachovala v knihách Písma svatého, v tradici církve.
A ještě jeden důkaz tu máme. Sám Ježíš jej pro nás připravil: je to sedmero svátostí, viditelných znamení přítomnosti Boží. Z nich nejvýmluvnější se mi zdá být svátost oltářní, eucharistie. Jsme tu pohromadě jako apoštolové ve večeřadle. Ježíš k nám mluví slovy evangelia. Ježíš nás zve ke společné hostině: Vezměte, jezte, to jsem já, to je mé tělo.
Kdo se takto k Pánu Ježíši přiblíží srdcem, ten už nemá potíže s vírou v něho.
Ten může s Tomášem říkat z hloubi věřícího srdce: „Můj Pán a můj Bůh jsi ty.“
A z hloubi tohoto uvěření v Pána Ježíše můžeme plnit i jeho příkaz: Jako poslal Otec mne k vám, tak já posílám vás mezi vaše přátele. Jděte a zvěstujte jim, že já jsem živ na věky a oni mohou žít ve mně a se mnou.
Kristus je stejný včera i dnes. Pomohl v pochybnostech Tomášovi, pomůže i nám.
Ať je nám tedy každá nedělní bohoslužba setkáním s živým Ježíšem. Abychom pak šli z kostela a říkali to dál: Ježíš žije! Já jsem se s ním setkal.


12.05.2007 - 06:05   Romain Pittet  
» Jn 20,29

Blahoslavení tí, čo nevideli, a uverili. (Jn 20,29)
Viera je v podstate prijatím Božej pravdy do duše. Je darom Otca, ktorý sa z lásky dáva poznať človeku, lebo ho chce mať za svoje dieťa. Najkrajší príklad veriacej duše je Panna Mária v deň svojho Zvestovania. Mária prijíma Božie slovo, ktoré jej oznamuje anjel, pretože si je istá, že ono slovo prichádza od Boha. Lenže Mária ešte nechápe celé tajomstvo, ktoré to slovo zvestuje, a Boh od nej žiada, aby sa stala jeho nástrojom. Takže v deň svojej návštevy u príbuznej Alžbety táto, naplnená Duchom Svätým, povie Márii: «Blahoslavená si, lebo si uverila, že sa splní to, čo ti zvestoval Pán.»
Panna Mária je naším vzorom viery. Nežila v ustavičnom zázraku, ale v hlbokom tajomstve, ako všetci veriaci. Celý svoj život dala do služieb samého slova Božieho: «Hľa, služobnica Pána, nech sa mi stane podľa tvojho slova.» (Romain Pittet)


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Jn 20,19-31

Kdybych se vás zeptal, o čem dnes bylo evangelium, jistě byste bez rozpaků odpověděli: O nevěřícím Tomášovi.
Nevěřící Tomáš. Vlastně bychom mu tenhle trochu ponižující titul dávat neměli. Copak se nechoval přesně tak, jak se chováme my všichni?
Tomáš nechtěl vlastně nic víc, než se dostalo ostatním apoštolům. Jim se Pán Ježíš ukázal. Tomáš ho chtěl také vidět, dřív než uvěří. To my máme vždy chtít také: nebýt lehkověrní, nenalítnout hned každému, chtít se o všem přesvědčit. Slepá víra není naším ideálem.
Tomáš nakonec Pána Ježíše přece uviděl, směl si na něj i sáhnout. Ale my jsme jej neviděli, není tedy naše víra slepá? - Právě dík Tomášovi máme dobré důvody, abychom v Pána Ježíše věřili. Když takový skeptik a kritický duch jako on, uvěřil, my můžeme uvěřit také.
A ostatně, člověk nemůže všechno vidět sám. Na mnoho věcí věříme, i když jsme je neviděli. Věříme svědkům, které považujeme za hodnověrné. Kdo z vás viděl Ameriku, kdo delfína, a přece by bylo k smíchu, kdyby někdo řekl, že nevěří, že jsou delfíni, protože je neviděl. Tomášova chyba byla, že nechtěl věřit svým přátelům, hodnověrným svědkům. Chtěl jen vidět na vlastní oči.
Tam kde není dobrá vůle, nestačí k věření ani vidět na vlastní oči. Farizeové Ježíše viděli, viděli jeho zázraky, slyšeli jeho učení a přece nevěřili. Nechtěli věřit.
Ale i my musíme mít možnost nějak „uvidět“ Pána Ježíše, abychom v něj mohli uvěřit z celého srdce. Musíme mít možnost setkat se s ním.
A kde jinde bychom se s ním mohli setkat, než na stejném místě jako tenkrát, to jest zde ve večeřadle, zde uprostřed jeho učedníků, v jejich společnosti. I dnes je tu mezi námi. Sám přece slíbil: Kde se dva nebo tři shromáždí v mém jménu, jsem uprostřed nich. Tu jej můžeme uvidět - srdcem uviděti - i my. Uvidět a uvěřit v něj jako Tomáš.
Jak vlastně Tomáš uvěřil? Kdy asi Tomáš opravdu uvěřil, že je to Pán Ježíš? Myslím, že když Pán začal mluvit o odpuštění.
Když spolu dvě strany bojují na život a na smrt, pak ti, co vyhrají, propadnou mnohdy pomstychtivosti a mstí se těm, kterých se dřív báli. Kdyby ten, co přišel do večeřadla, ukazoval nevím jaké rány, kdyby nechal Tomáše, aby si na ně sáhl - přece by Tomáš neuvěřil, že je to jeho Pán a Bůh, kdyby začal křičet na Petra, že zradil, kdyby začal od sebe vyhánět ty, co spali v Getsemanské zahradě, kdyby hrozil vězením těm, co utíkali do Emauz, kdyby vykázal z večeřadla ty, kteří se báli a přestali mu důvěřovat. Jenže ten příchozí nepřišel jako soudce, jako kat: „Pokoj vám“, říkal. „Tak už se nebojte“, říkal. „Je vám odpuštěno a vy také odpouštějte. A komu odpustíte vy, tomu odpustím i já.“ Podle toho poznal Tomáš Ježíše bezpečně, podle toho jej poznali i ostatní.
A podle toho se pozná dodnes, zda je v tobě, ve mně, v nás, duch Pána Ježíše: jsme-li milosrdní, trpěliví; - když se nemstíme, když umíme odpouštět.
Chápete ten úkol? My sami jsme už uvěřili. Aby i jiní mohli uvěřit a uvidět srdcem Krista v našem společenství, musí být mezi námi jeho duch porozumění, mírumilovnosti, smířlivosti, lásky.
Pojďme tedy s Tomášem vyznat svou víru: Pán můj a Bůh můj jsi ty!
Pojďme poděkovat, že nám Pán Ježíš odpustil naši bázlivost a naši malověrnost. A pojďme slíbit, že i my budeme také jiným odpouštět.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Jn 20,19-31

Právě jsme slyšeli první slova Ježíšova k apoštolům po zmrtvýchvstání: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ My ta slova právem považujeme jako předání moci odpouštět hříchy ve svátosti smíření. Ale ona jsou výzvou nejen apoštolům, nejen kněžím, ale všem, kdo přijmou Ducha svatého. A k čemu jsou výzvou? V dějinách církve nikdy nechybělo těch, kteří sis to vykládali jako moc soudcovskou - oprávnění soudit své bližní, osvobodit nebo odsoudit. A podobně si i Pána Boha rádi představujeme jako soudce nad živými a mrtvými, který také vynáší rozsudky, osvobozuje nebo navěky odsuzuje.
Je to správná představa o Bohu? Není. Právě taková představa vyrábí ateisty, neboť ateistou se musí stát člověk, který sezná, že on sám je mírnější než Bůh, kterého má milovat. A leda zvrhlému člověku by se líbila představa, že milióny lidí se řítí navěky do záhuby, protože byli nachytáni při nějakém provinění. Kristus přece jasně prohlásil: „Otec nesoudí nikoho“ (Jan 5,12) a také řekl: „Já nesoudím nikoho“ (Jan 8,15), protože Otec neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět zachránil“ (Jan 3,17).
Kdo nás tedy bude soudit? Pán Ježíš to říká jasně: „Kdo má slova slyší a nezachovává je, toho já nesoudím, neboť jsem nepřišel svět soudit, ale spasit. Kdo mnou pohrdá, má svého soudce: To slovo, které jsem mluvil a které on nepřijal, to ho odsoudí v poslední den“ (Jan 12,47-48). Vidíte, tak to tedy je: každý jsme soudcem sám sobě.
Je velmi potřebné, abychom se zbavili lidové představy o Bohu, že on je trestajícím soudcem. Copak je v lidských silách opravdu milovat takového Boha, který je vševědoucí a nesmiřitelný mstitel? Tohle není podoba Boží, jak nám jej představují evangelia!
Tam stojí: „Milujte i své nepřátele a dobře čiňte těm, kteří vás pronásledují.“ My lidé těžko dokážeme tento příkaz plnit, ale Bůh to dokáže - ten dělá, co říká. Ten opravdu miluje i ty, kteří ho pronásledují a odmítají.
Kdyby Bůh byl soudcem, kdyby každému přiřkl, co si zaslouží, pak by ho mohl nahradit počítací stroj. Bůh však nechce být spravedlivý - on chce nás ospravedlnit. Bůh se nespokojí jen s registrováním našich dobrých a špatných činů. Bůh chce učinit z hříšníků světce, z nespravedlivých spravedlivé, ze zlých svaté.
Představa Boha spravedlivého, který dobré odměňuje a zlé chutě trestá, zavádí lidi do ďábelského bludného kruhu zásady: Jak ty mně, tak já tobě. To však je morálka kramářská, morálka opičí, to není morálka dětí toho Boha, který „nechává slunce svítit na dobré i na zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé.“
Bůh neodsuzuje nikoho. Zatratí se člověk sám. Kdo odmítá lásku Boží, kdo ji nemá a nechce mít, ten zůstane bez ní navěky. Poslední soud, to není velké rozdílení cen a metálů. To prostě každý půjde tam, kam chtěl, kam ho srdce táhlo, kam toužil. Zatracenci jsou ti, kteří Boha nemilují, o něj nestojí, od něj se odvracení. To, že je Bůh nenutí k sobě, a nebude nutit, to není z pomstychtivosti. - Těch zatracenců je Bohu Otci líto, ale respektuje svobodu, kterou jim dal a nenutí je milovat, nenutí je odpouštět.
Obrazem situace zatracence je podobenství o nemilosrdném služebníku: Pán jemu odpustil miliónový dluh, jen tak, z lásky, - ale on nečinil podobně. Dal uvěznit bližního pro pakatel.
V pekle je ten, kdo neumí mít rád. Nikoho, nic rád. To peklo nestvořil trestající Bůh, to peklo si tvoří člověk bez lásky.
Náš Bůh je láska, nic než láska. Zve nás, abychom jej napodobovali: „Přijměte Ducha svatého: komu hříchy odpustíte, budou odpuštěny...“
Pojďme teď společně o tohoto ducha Boží milosrdné lásky Otce prosit.


04.02.2006 - 14:15   -ls-  
» Jn 20,19-31

   Naslouchali jsme evangeliu o apoštolu, který nechtěl uvěřit, který měl potíže ve víře. Ale budeme-li dobře pozorovat, poznáme, že toto evangelium jedná hlavně o nás.
   Kdybychom přečetli za sebou vše, co je v Písmu svatém o Tomášovi, zjistíme, že je to existencialistický pochybovač našeho století a budeme se divit, proč takového člověka si Pán Ježíš vybral za apoštola.
   Třeba při vzkříšení Lazarově. Donesou diskrétní vzkaz, který nepřikazuje, ale čeká, co udělá: “Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.” Apoštolové strnou: snad nepůjde do Judeje, vždyť tam ho chtějí zabít! A Tomáš, ten vidí hned to nejhorší: “Pojďme tam a umřeme s ním!”
   Jiná situace: řeč Páně na rozloučenou. Ježíš je zřejmě dojat, připravuje se na svůj odchod, na nové setkání po smrti v nebi: “Odejdu, abych vám připravil u Otce místo! Vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. A kam jdu, víte a cestu znáte.” Tomáš se nedá nadchnout, je banálně věcný: “Nevíme, kam jdeš, a cestu neznáme.” A když Ježíš zase odpoví symbolicky: “Já jsem přece cesta, pravda, život.” Asi si dál bručel pod vousy: “Jo, s takovými zeměpisnými údaji dojdeme daleko.”
   Nejvíce se projeví Tomášova povaha při zmrtvýchvstání: Neuvěřím, dokud na vlastní oči neuvidím, dokud si vlastní rukou nesáhnu. Za těmito podmínkami můžeme tušit hloubku Tomášovy bolesti nad tím, že zlí zvítězili, hloubku zklamání. Už si netroufá riskovat zklamání nové, bojí se znovu věřit.
   Nezažil už každý z nás podobné otřesy, když uvěřil, že se už našel rozumný způsob života, že teď už konečně bude všechno dobré, pokojné, rozumné - jenže skutečnost zabila naši důvěřivost. Takové situace rodí Tomáše.
   Přicházíš např. v neděli na mši a když máš Bohu při obětním průvodu nabídnout sebe, své dílo uplynulého týdne, tu máš trýznivý pocit prázdných rukou, hluchého a planého života, jako bys celý týden strávil ne dřinou a shonem, ale neužitečně proválel a prolenošil naprázdno. A neumíš se postavit před Boha s modlitbou, jsi prázdný, cítíš bolestně, že nemáš dost živé víry, dost hluboké a uspokojující naděje, dost zahřívající lásky.
   Ne, že bys nechtěl - chtěl bys to vše, a jak rád, ale neumíš, nejde ti to. Radostnou zvěstí dnešního evangelia je, že jednou forem víry je trpět tím, že nemůžeme dost věřit, dost doufat. Litovat, že nemohu litovat je také lítost. Litovat, že nemohu věřit je také už víra: - diskrétní, ale pokorná a poctivá - tedy pravá. Kristus přijal tomášovské nevyznání víry, přijal jeho podmínky - viděl, co je v něm. Lidem jdou vždy Tomášové na nervy - nevidí do nich. Tomáš myslel, že je nevěřící. I my jsme v jádru víc věřící, než si myslíme. Koho mrzí, že neumí víc a líp věřit, ten už má víru, a dobrou, jenže ne tak napentlenou, jak by chtěl.
   “Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili” - to je naše sláva. Uvěřili jsme v Ježíše dřív, než jej uvidíme. Nekladli jsme si podmínky. Schází nám vlastně jen jediné: umět se z toho radovat. Prosme Tomáše o přímluvu, abychom to uměli.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Jn 20,19-31

   Když se s někým setkáme, pozdravíme se. „Dobrý den!“ - říkáme obvykle.
   Pán Ježíš dnes v evangeliu zdravil své učedníky jinak. - „Pokoj vám!“ - řekl jim, když se jim zjevil ve večeřadle. Hned třikrát jim tak řekl, aby to věděl každý, jaký velikonoční dar jim po zmrtvýchvstání přináší.
   Tento velikonoční dar - pokoj - přinesl Ježíš i nám, dnešním lidem. I celému dnešnímu světu.
   Ale tu dnešního člověka napadá pochybnost: „Kde tedy ten Kristův pokoj je? Copak je na světě méně sporů, hádek, méně válek?“
   Odpověď na tuto naši pochybnost dává Ježíš sám. Při loučení s apoštoly řekl: „Pokoj SVŮJ vám zanechávám. Pokoj SVŮJ vám dávám. Ne takový, jaký dává svět. JÁ vám jej dávám!“ (Jan 14,27).
   Podle toho je tedy na světě dvojí pokoj: Mír, který vyjednávají lidé - a pokoj, který nabízí Kristus. Je dobře si toto dvojí uvědomit. Je dobře toto dvojí rozeznávat.
   Mír ve světě je veliká věc, to víme všichni. Víme, jak namáhavé bývá jeho dojednání. Ale víme také, jak je křehký a nestálý - ať je to domácí mír v rodině, ať je to mír mezi národy, státy.
   Dar pokoje, který nabízí Zmrtvýchvstalý Kristus, to je jistota, to je bezpečí víry.
   Můžeme to vidět na Tomášovi. Je skeptik, nedá na povídačky. Je realista, chce hmatatelné důkazy. Není mu v té jeho nedůvěře dobře, ale nemůže jinak. Pak mu Pán Ježíš nabídne svůj pokoj - a Tomáš plný radosti volá: „Ty jsi můj Pán! Ty jsi můj Bůh!“
   Všimněte si: Pán Ježíš ani slovem nepokáral Tomáše za jeho počáteční pochybování. Stejně tak i my, dnešní křesťané, máme právo na své pochybnosti ve víře. Není to tedy hřích, když o něčem pochybuješ, když ti něco není jasné. Je to důkaz, že samostatně přemýšlíš, že užíváš svého rozumu. Ale je to i důkaz, že ještě málo víš. Hříšné není pochybování, hříšná je až lenost, když se nesnažíš pochybnosti si vyjasnit, vědomosti doplnit, zjistit, jaká a kde je pravda.
   Všimněme si ještě jednoho v dnešním evangeliu. Pán Ježíš říká: „Tomáši, tys uvěřil, protože ses přesvědčil. Sáhl sis na mne, uslyšels mne, uviděls mne. Ale blahoslavení jsou ti, kteří mne neuvidí a přece uvěří.“
   Tato chvála se týká nás. My se nesetkáváme s Pánem Ježíšem viditelně, nemůžeme si na něj sáhnout vlastní rukou. My jsme odkázáni, abychom uvěřili svědectví těch, kteří Ježíše po zmrtvýchvstání na vlastní oči uviděli, na vlastní uši uslyšeli, kteří se ho dotýkali. To má na mysli Jan, když píše na konci evangelia: „Toto jsem zaznamenal, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli nový život v jeho jménu.“
   Ale skeptik a pochybovač v nás se znovu ozývá: „Dobrá, ale co z toho budu mít, když uvěřím?“ - Jan na to odpovídá: Život! Nový, smysluplný, pokojný život z toho budeš mít! Život v tom pokoji, který dává Kristus. Život v takové důvěře v dobrého Boha, že ji nerozvrátí ani ty největší zmatky světa kolem nás.
   Takovému důvěřování se nenaučíme naráz, najednou. Takový důvěryplný vztah k Pánu Ježíši roste v člověku pomalu, po léta. Měj tedy trpělivost ve svém Tomášovském hledání, ale nepovol.
   Pojďme teď poděkovat Bohu, že jsme si ten vztah mohli upevnit o svátcích, že ten vztah můžeme dnes a každou neděli upevňovat víc a víc při mešním eucharistickém setkání.
   Povstaňme a vyznejme svou víru ve Zmrtvýchvstalého Pána Ježíše.


13.12.2005 - 22:25   -jk-  
» Jn 20,19-31

      Známá americká herečka Anna Jillianová hrála v mnoha slavných filmech. V březnu 1985 při tělocviku v klubu zjistila na svém těle nádor. Zhrozila se, neboť se domnívala, že je to rakovina. Následujícího dne před návštěvou lékaře po cestě zastavila se v kostele, aby se krátce pomodlila. Při vstupu zpozorovala nápis nad dveřmi kostela, který tolikrát viděla, ale nikdy se nad ním nepozastavila. Nápis zněl: „Nekonečně dobrý a milosrdný Bůh i dnes pečuje o tebe, bude pečovat také zítra a každý následující den. Může také od tebe vzdálit veškerý strach, bázeň a neklid, který ti podstrkuje tvá obrazotvornost."
      Po přečtení těchto slov herečka zjistila, že právě ji oslovují. Vstoupila do chrámu a vroucně se modlila před svatostánkem. Ta modlitba jí navrátila vnitřní klid. Za dva týdny měla už za sebou šťastnou operaci a nádor byl odstraněn. Když už se uzdravila, začala pomáhat lidem postiženým rakovinou podobně jako ona. Život této herečky odráží to, o čem mluví dnešní Evangelium.
      Apoštol Tomáš zapomněl na všechno, co během tří let po boku Krista Pána prožíval. Zapomněl na všechny ty zázraky, na které vlastníma očima hleděl, zapomněl na vše, co se v posledních dnech stalo, umučení a smrt Kristova příliš ním neotřásla. Proto apoštolům, kteří mu vyprávěli, že viděli zmrtvýchvstalého Pána, tvrdohlavě odmítal uvěřit a prohlásil: „Pokud neuvidím Jeho rány po hřebech a nevložím ruku do Jeho boku, neuvěřím!"
      Proto při opětovném zjevení za týden mu to Pán Ježíš vyčítá: „Vlož sem svůj prst a podívej se na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď už nevěřící, ale věřící!"
      Tato slova by mohl Pán Ježíš říci mnohým z nás. Protože často manifestačně prohlašujeme, že věříme v Boha, když se nám všechno daří, jsme spokojeni a šťastni. Když nás však navštíví starosti, utrpení a kříž, najednou se naše důvěra a víra v Boha rozpadá na malé kousky.
      Dnešní neděle nám říká, jak velice Bohu záleží na naší důvěře. Jak velice nás On miluje. Zjevil to apoštolce Božího Milosrdenství, blahoslavené sestře Faustině Kowalské: „I když moje láska je bezedná - nedůvěřují mi, dokonce moje smrt jim nestačí."
      Tento Ježíšův stesk musí dnes otřást každým srdcem. Zvláště v tuto dnešní neděli Božího Milosrdenství, jak si to Pán Ježíš přál a oslovil sestru Faustinu: „Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm pro všechny duše, zvláště pro hříšníky. V tomto dni otevřu zvlášť své Milosrdenství těm duším, které přistoupí ke svaté zpovědi a svatému přijímání. Získají plné odpuštění vin a trestů, neboť tento den budou otevřena stavidla Božích milostí.
      Chci také, aby svátek Božího Milosrdenství byl slaven každou první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde míru, pokud se neobrátí ke zdroji Mého Milosrdenství."
      Bratři a sestry! Ani si plně neuvědomujeme, kolik nám dává Kristus Pán ve své dobrotě. Ale chceme to všechno sami přijmout? Když slavíme dnešní svátek Božího Milosrdenství, postavme si otázku: Snažíme se věřit a důvěřovat v každé životní situaci? Důvěřujeme Bohu zvláště tehdy, když nás tíží životní kříže, doléhá neštěstí a nesčetné starosti?
Uvědomme si, že nejvíce zraňuje Srdce Ježíšovo nevěra a nedůvěra. Neztrácejme víru ani důvěru v nekonečné Milosrdenství Boží. Nechť naší častou modlitbou budou tato slova: „Ježíši, důvěřuji Ti!"
      Na lásku Ježíšovu odpovězme dnes láskou, obnovme víru a důvěru v Jeho nekonečné Milosrdenství. Dnešní rozjímání ať doprovázejí slova, která přečetla Anna Jillianová nad dveřmi farního kostela: „Nekonečně dobrý a milosrdný Bůh pečuje dnes o tebe, bude pečovat také zítra a každý následující den. Může také od tebe vzdálit utrpení, nebo dát sílu je snášet. Ty si jen zachovej klid a odhoď veškerý strach, bázeň a neklid, který ti podstrkuje tvá obrazotvornost."
      „Ježíši - důvěřuji Ti!"


11.12.2005 - 16:31   LS  
» Jn 20,19-31

Tomáše mi bývalo líto, že u kazatelů tak špatně dopadl. Nevěřící Tomáš - div ne nevěrec. Ještě že to tak Pán Ježíš nenechal -a místo výčitek Tomášovo přání splnil.
Díky Tomášovi a skrze ruce Tomášovy se mohli všichni apoštolově, ba i my všichni, přesvědčit, že Ježíš opravdu žije. Vždyť pochybnosti měli všichni. I my míváme pochybnosti. Tomáš je jen za nás všechny vyslovil nahlas.
A dnešní evangelium nám říká, že pochybování, nedůvěra, není nic špatného, není hřích/Hřích to je, když s tou pochybností nic neděláme. Když se nesnažíme řádně si na problém sáhnout, prozkoumat jej, přesvědčit se. Pochybnost nás má vést k hledání pravdy, k hlubšímu přesvědčení, k prohloubení víry.
Tomáš měl to veliké štěstí, že se mohl přesvědčit hned, hmatatelně přesvědčit.
Nám Pán Ježíš nepřichází vstříc, aby nám ukázal své rány.
Nemáme příležitost setkat se s ním hmatatelně.
Ale já jsem o tom přesvědčen, že Bůh posílá i každému z nás do cesty znamení - hmatatelná, slyšitelná znamení toho, že Pán Ježíš žije, že žije a je nám blízko.
Evangelia nám dávají znamení Ježíšovým hlasem. V Ježíšově církvi nám svědčí společenství jeho učedníků.
Nebylo jistě lehké Tomášovi, když měl pochybnosti. Proto volal po tom, co by ho ujistilo. Co máme dělat my? Volejme také Pána Ježíše. Prosme ho: „Pane, já chci věřit! Pomoz mi v mé nedůvěře!"
Natahujme ruku k Pánu Ježíši, jako Petr, když se potápěl.
Natahujme ruku o pomoc ke svým bližním/Mluvme o svých pochybnostech. Ptejme se. Nezůstávejme se svou nejistotou sami. Pamatujme, že Bůh se chce nechat najít v člověku.
My mluvíme o své víře vůbec málo. Ani o kladných, dobrých zkušenostech nemluvíme. A o špatných zkušenostech? O těch teprve nemluvíme, za ty se stydíme. A tak se v nich dusíme sami.
Jen to zkuste. Hovořte o své víře s knězem, s těmi, kdo vědí a znají. Uděláte brzo překvapivou zkušenost, že vaše nejistota mizí.
Jeden druhého máme ve víře podpírat, být si navzájem svědky. Ty můžeš svědčit o tom, co je tobě jasné, druzí ti možná vysvětlí to, co není tobě jasné. Osobní víra nejlépe roste ve společenství věřících lidí.
V časopise pro mládež - Ádéčku - hovoří reportér s herečkou Veronikou Žilkovou - to je ta, co hrála hlavní roli ve filmu „Zapomenuté světlo". Ptá se jí: „Zažila jste někdy pochybnosti ohledně víry v Boha?"
Paní Veronika odpovídá:
„Jednou, když jsem se dostala do velmi těžké životní situace, jsem měla pocit jakéhosi stresu a začala jsem pochybovat, že asi nejsem dobrá věřící, když prožívám takové osamění. Tehdy mi jeden kněz řekl: „Naopak, víra je v pochybování." Od té doby to říkám i svým dětem, aby se nebály, když nemají pocit stoprocentní Boží ochrany. Je to normální. Naopak stoprocentní pocity zavánějí pohádkou. Ve skutečnosti musí člověk stále polemizovat se svým okolím, s rodiči, se svým životním názorem, ale i s Bohem."
Sestry, bratři, soustřeďme se v této velikonoční době na své pochybnosti a nejistoty. Postavme se jim, hledejme odpověď víry. Přestanou být tím, co vás oslabuje, promění se v novou životní jistotu.
A životní jistotu, tu ke svému pokojnému bytí všichni moc potřebujeme.


24.05.2004 - 16:23   Angelo Scarano  
» Jn 20, 19-23

      „Neznámý Bůh“ – tak bývá nazýván Duch svatý. Toto označení dnes už asi není tak aktuální, protože jako houby po dešti se rozmnožily odborné i popularizující publikace o třetí božské osobě – skoro by se dalo říct, že se stalo módním citovat Ducha svatého v nejrůznějších souvislostech. Dokonce i dlouho tabuizované téma charizmat se stává stále víc běžnou (a také všední) „ingrediencí“ promluv či přednášek.
      Trochu stranou přitom zůstává jedno téma, které je kardinální pro Pavlovu teologii: Nikdo nemůže říct, Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém! (1 Kor 12,3) Toto zvolání nás vrací do neděle Vzkříšení, kdy se Ježíš stal vzkříšením Pánem, „oblečeným mocí a slávou“. Neděle Seslání Ducha, poslední den velikonoční doby, nás tak vrací k prvnímu dni tohoto období: tento den je dovršením a naplněním neděle vzkříšení.
      Vyznání Ježíše je zcela zásadní téma a pilíř nejen Pavlovy teologie, ale i křesťanského života. Na první poslech již zmíněné Pavlovo tvrzení může vyvolat údiv a otázku: Proč potřebujeme Ducha k tomu, abychom mohli vyslovit tak „banální a jednoduchou větu“? Copak nedokáže vyslovit něco takového i nevěřící? Jistě, dokáže, ale ne v „Pavlově duchu“. Takový člověk vysloví … jen slova, hlásky. Bez Ducha to budou jen prázdná slova. Pavel však nemá na mysli jen „slova“ (i když vznešená a hluboká, jako jsou tato), ale postoj člověka celého. O tom máme svědectví v listu Římanům: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Ř 10,9). Tedy ústa i srdce, nejen vnější slova, ale i vnitřní postoj víry. Je třeba obojího.
      Už trochu začínáme tušit, proč není možné říct „Ježíš je Pán“ bez Ducha: můžeme pravdivě vyznat jen tehdy, když věříme. A můžeme věřit jenom tehdy, když se nám otevřou oči a nahlédneme živého Pána, podobně jako učedníci. A ten, kdo otevírá oči, je právě Duch vzkříšeného. On vlévá do srdce jistotu, že Ježíš je Pán, že žije, že nepatří do minulosti. Že Ježíš přemohl smrt, otevřel hrob a vyšel jako vítěz nad smrtí, vítěz a Pán nade vším, co ohrožuje člověka: nad prázdnotou, zlobou, strachem, zběsilými atentáty, nevyléčitelnými nemocemi, ekonomickou nejistotou, ekologickou katastrofou … Nad tím vším je Ježíš ten silnější a mocnější: on dokáže spoutat všechny tyto nezkrocené živly, které se zdají určovat a diktovat naše jednání i postoje. Před ním jsou všechny tyto „mocnosti bezmocné“. Toto je objektivní smysl zvolání „Ježíš je Pán“. Sílu k takové víře (doprovázené vyznáním) nemůžeme „vydobýt ze sebe“: potřebujeme aspoň paprsek světla Ducha, který nám ukáže život „v pravém světle“, které nám ukáže, kdo je skutečným Pánem a kdo si jen na takového hraje, byť s velkým halasem.
      Vedle toho bychom mohli uvést i smysl subjektivní: Ježíš je můj Pán. Vyznat a věřit, že Ježíš je Pán, ještě nemusí znamenat, že Ježíš je můj Pán. Někdy mohu nechat tohoto Pána venku za dveřmi svého života: a pánem budu ve skutečnosti já. Pravdivě vyznat „Ježíš je můj Pán“ znamená svrhnout z trůnu své já a postavit místo něj Krista. Jedná se o malý koperníkovský obrat, kdy můj život se přestane točit kolem „mého já“, a začne se otáčet kolem Krista – Slunce. Starý člověk žije pro sebe, pro uspokojení a naplnění sebe – člověk nový žije pro Krista a v něm nachází i svoji seberealizaci. Starý člověk se rozhoduje „podle svého názoru“ – člověk nový podle evangelia. Starý člověk má vlastní nedotknutelný žebřík hodnot, nový člověk se nebojí „postavit se čelem k Bohu“ a jako Abrahám je ochotný dávat i to, co je mu nejdražší (určitý navyklý postoj? vztah? věc?).
      Bylo by možná bolavé projít různé oblasti svého života a zjistit, že mnohde tím pánem není Kristus, ale já sám (respektive nějaká věc…). Toto konstatování by mohlo deprimovat a odejmout odvahu jít dál. Pavel však se vším důrazem hlásá i dnes radostné a osvobozující poselství: „V Duchu můžeme volat ´Ježíš je Pán´“. Duch nás osvobozuje od pout nenasytného egoismu a přitahuje nás ke Kristu. Starý člověk říká: „Pán jsem já“, kdežto člověk nový „Ježíš je Pán“. Právě Duch mění styl a směr našeho života – od života pro sebe k životu pro Krista. Toto neznamená, že bychom měli opustit rodinu nebo zaměstnání a vstoupit do kláštera (k tomu je třeba zvláštního povolání od Pána) – znamená to však, že v rodině a v zaměstnání budeme jednat „podle Krista“, a ne podle sebe. Pro Krista, a ne na prvním místě pro sebe. Tato koperníkovská revoluce se nestane „ze dne na den“, ale spíš krůček za krůčkem. A čím víc se Kristus stane naším Pánem, tím víc budeme toužit, aby jím byl „víc a víc“: protože budeme poznávat, jak je náš Pán dobrý a jak je „lahodné jeho jho“.
      Bez Ducha můžeme říci „Ježíš je Pán“, ba dokonce můžeme vyznat a vroucně zpívat „Ježíši, ty jsi můj Pán“: nemůžeme však podřídit celý svůj život Kristu. Jen Duch může transplantovat naše srdce zatvrzelé sobectvím a dát nám srdce z masa, které chce žít pro Krista. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk.


24.05.2004 - 16:22   Angelo Scarano  
» Jn 20, 19-23

      20 Pak ukazuje ruce a probodený bok, z kterého vytryskly krev a voda symbolizující nový život: Vzkříšený je ten, který byl ukřižovaný! Učedníci prožívají radost ze setkání s Pánem, podobně jako při jiných příležitostech (Lk 24,41).

      21 Ježíš pak znovu obnovuje dar pokoje, který má být dále zprostředkován skrze svěřenou službu smíření (v. 23): odpustit – zadržet znamená plnost odpouštějící moci předané učedníkům. Setkání se Vzkříšeným tedy není jen „kvůli osobnímu prospěchu“ apoštolů, ale také kvůli službě. Poslaný posílá učedníky: „Jako Otec (přesněji, protože mě Otec poslal), i já posílám vás“ (v. 21). Slovo „jako“ (spíš „protože“, příslušné řecké slovo totiž udává důvod poslání apoštolů neboli základ tohoto poslání) napovídá, že je kontinuita mezi posláním Syna a jeho učedníků: Syn jim předává své vlastní poslání přijaté od Otce. Sloveso „poslal“ je v perfektu, tj. v čase označující trvání, pokračování: poslání Syna pokračuje totiž v učednících. A toto poslání se nezakládá pouze na Kristových slovech, ale také na daru Ducha, který umožňuje účinnou službu.

      22-23 Kristus vdechne Ducha: i při stvoření prvního člověka, Adama, byl vdechnut duch života. Tímto novým vdechnutím tak vzniká nové stvoření (a to je v linii předchozí scény, kdy Kristus ukázal probodený bok, z kterého vyprýštil nový život symbolizovaný vodou a krví!). Nový člověk (znovuzrozený) může sloužit novým darem, darem smíření, nového zrození (v tomto smyslu v. 23 velmi dobře navazuje na předchozí verš o vdechnutí Ducha).


24.05.2004 - 16:22   Angelo Scarano  
» Jn 20, 19-23

      Ježíš dává svého Ducha právě v den vzkříšení: dar Ducha je totiž „plodem“ Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Letnice tedy „zpřítomňují“ velikonoce, „zpřítomňují“ v srdcích apoštolů Ježíšovu smrt a vzkříšení. Proto Ježíš ukazuje nejprve probodený bok: je to ten bok, z kterého vyprýštily krev a voda symbolizující nový život! Duch zpřítomňuje Ježíšovu smrt tím, že odumírá „staré“: strach, uzavřenost, hřích (v. 19). Místo toho Duch vzkříšeného přináší do nitra nový život: pokoj, radost, odpuštění, otevřenost vůči druhým, odvahu k přijetí Ježíšova poslání (v. 20-23). Tohoto stvořitelského Ducha Ježíš dává vdechnutím a slovem, podobně jako Hospodin stvořil Adama slovem a vdechnutím (Gn 2,7). O letnicích se konečně uskutečňuje nové stvoření!


13.04.2004 - 13:20   PaedDr. František Dancák  
» Jn 20, 25

      Človek často reaguje pochybnosťou. Aj svätí pochybovali.
      Sv. Tomáš Akvinský, veľký cirkevný učiteľ, si raz pred Bohom vzdychol: „Neviem, či ma miluješ, a či ja milujem teba... A neviem ani, či žijem tak, ako verím!“
      Aj sv. apoštol Tomáš pochyboval. Svojou svojhlavou túžbou po vlastnom hmatateľnom zistení Kristovho zmŕtvychvstania preukázal nám, dnešným kresťanom, dobrú službu. Je takmer isté, že bol medzi prvými svedkami vzkriesenia, pretože chcel mať svoje zmysly overené potvrdením inak vierohodných svedectiev žien a apoštolov. Tohto potvrdenia sa mu dostalo.
      Tomáš síce nežiadal viac, než čoho sa dostalo apoštolom. Pán jeho nedôveru mierne pokarhal, ale to, že mohol svojho Pána znovu vidieť s jeho ranami, a dotknúť sa ich, toto poznanie bolo pre neho jedným z rozhodujúcich zážitkov, že ho donútilo padnúť na kolená a vyznať: „Pán môj a Boh môj!“ (Jn 20, 28).


30.12.2003 - 22:56   PaedDr. František Dancák  
» Jn 20, 19

      Arcibiskup dr. Ramsey, prímas anglikánskej cirkvi, pri rozlúčke so svojím úradom dňa l5. novembra l954, v deň svojich 70. narodenín, medzi iným povedal: „Svet potrebuje pokoj a dobrých ľudí.“
      Boží pokoj a odpustenie pre človeka bolo už obsahom posolstva v Starom zákone u Mojžiša, v žalmoch a u prorokov. „Knieža pokoja“ (porov. Iz 9, 6) uisťuje po svojom zmŕtvychvstaní opakovaným pozdravom: „Pokoj vám!“ Zastrašeným srdciam chce priniesť pokoj a Boží mier... A potrebovali ho nielen vtedy, ale i dnes...


07.09.2003 - 11:04   Angelo Scarano  
» Jn 20, 19-31

      Žádné dveře nejsou pro Krista pevně zavřené. Žádný zámek, ani závora jej nemohou zastavit. On je ten, který rozrazil bronzovou bránu a železnou závoru podsvětí (srv. Ž 107,16), on je ten, který přichází i zavřenými dveřmi. V obou případech vyvádí člověka z vězení smrti, strachu, uzavřenosti. Přichází, aby člověka vysvobodil. A nepřichází s prázdnou: dává dar pokoje. Dar pokoje silnější než strach z okolí, než úzkost o vlastní život. Kristus totiž osvobozuje od starého člověka ovládaného strachem, uzavřeného do sebe, neschopného vyjít ze sebe a nabídnout druhým osvobození, nový život. Jen Kristus může učinit tu proměnu, přivést na svět nové stvoření vdechnutím oživujícího Ducha.
      Vdechnutím se rodí nový člověk, který v síle darovaného Ducha vychází: přijatý Duch jej totiž uschopňuje ke službě. A přijatý dar se jakoby rozlévá a dává dál, a to skrze službu smíření (komu odpustíte hříchy …). Proud živé vody (dar životodárného Ducha) tekoucí z probodeného Kristova boku se nejprve rozlévá na apoštoly, skrze ně pak na mnohé … Zkušenost těch prvních učedníků má být i zkušeností dalších křesťanů: přijetí uzdravujícího Kristova pokoje, daru Ducha ke službě (každý však přijme jinou podobu této služby, a to podle Kristova obdarování).
      Pokud by učedníci zůstali uzavřeni ve svém malém společenství, nemohli by dávat dál ten úžasný dar nového života. Skanzenové křesťanství, které se uzavírá do svých malých velkých problémů a hledí jen na vlastní pohodlí či prospěch, není k životu: je doslova neplodné, protože neplodí nové křesťany.
      Učedníci byli zavřeni jen krátce, někteří z nás jsou možná zavřeni už dlouho: a tak zakrněli, zkostnatěli Nemá moc velký smysl snažit se rozhýbat ztuhlou kostru: smysluplnější je toužit po Duchu, který svým vanutím tvoří nové kosti, šlachy a svaly (srv. Ez 37,3-6), nové nohy schopné vyjít a kráčet (srv. Ef 6,15), nový jazyk schopný hlásat veliké Boží činy (Sk 2,11).
      Kristus může přicházet zavřenými dveřmi, ne však zavřeným srdcem: on stojí u dveří a tluče (Zj 3,20). Je na nás, zda mu otevřeme ony dveře, kterými nechce projít bez našeho souhlasu. A klíčem k otevření je touha: kdo žízní po vodě z Kristova boku, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života (srv. Zj 22,17). Touha, která vyústí ve volání: Přijď, Pane Ježíši (Zj 22,20).


07.09.2003 - 11:03   Angelo Scarano  
» Jn 20, 19-31

      Evangelní perikopa obsahuje dvě zjevení Vzkříšeného: „prvního dne v týdnu“ jedenácti učedníkům bez Tomáše a týden nato Tomášovi spolu s ostatními učedníky. Na Tomášovi je nápadné, že nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro „uvěření“. Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (Jn 1, 48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází. Proto poskytuje Tomášovi znamení, které ho přivádí k vyznání víry (Jn 4,48) a ke klanění (Jn 5, 23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (Jn 1, 1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Oz 2, 25; 1 Kor 12, 3).


30.08.2003 - 11:05   Angelo Scarano  
» Jn 20, 19-31

       1) 19-23: setkání jedenácti učedníků se Vzkříšeným
Podle evangelní tradice má zjevení Vzkříšeného zásadní význam pro budoucnost společenství učedníků. Verše 19-23 mají stejné schéma jako jiná vyprávění o setkání se Vzkříšeným:
      a) Ježíš se ujímá iniciativy a přichází
      b) dává se poznat
      c)svěřuje poslání
      Prvního dne v týdnu, tj. v den Kristova vzkříšení, v den Páně, učedníci jsou shromážděni na jednom místě (podobně jako před letnicemi). Dveře jsou zavřeny ze strachu před židy: to je ten strach, který svazoval ty, kdo neměli odvahu přiznat se ke Kristu (J 7,13; 9,22; 12,42). A najednou nenadálá událost: Ježíš přichází (přes zavřené dveře) a postaví se (sloveso „stát“ je typické pro vítězný postoj Vzkříšeného: neleží v hrobě, ale „stojí“; příbuzným slovesem se vyjadřuje „vstal z mrtvých“).
      Slova „pokoj vám“ označují skutečný dar pokoje, ne pouhé přání (pokoj ať je s vámi). Kristus přináší pokoj tam, kde je nepokoj (strach a úzkost). Pak ukazuje ruce a probodený bok, z kterého vytryskly krev a voda symbolizující nový život: vzkříšený je ten, který byl ukřižovaný! Učedníci prožívají radost ze setkání s Pánem, podobně jako při jiných příležitostech (Lk 24,41). Ježíš pak znovu obnovuje dar pokoje, který má být dále zprostředkován skrze svěřenou službu smíření (v. 23): odpustit – zadržet znamená plnost odpouštějící moci předané učedníkům. Setkání se Vzkříšeným tedy není jen „kvůli osobnímu prospěchu“ apoštolů, ale také kvůli službě. Poslaný posílá učedníky: „Jako Otec (přesněji, protože mě Otec poslal), i já posílám vás“ (v. 21). Slovo „jako“ (spíš „protože“, příslušné řecké slovo totiž udává důvod poslání apoštolů neboli základ tohoto poslání) napovídá, že je kontinuita mezi posláním Syna a jeho učedníků: Syn předává své poslání přijaté od Otce. Sloveso „poslal“ je v perfektu, tj. v čase označující trvání, pokračování: poslání Syna pokračuje totiž v učednících. A toto poslání se nezakládá pouze na Kristových slovech, ale také na daru Ducha, který umožňuje účinnou službu. Kristus vdechne Ducha: i při stvoření prvního člověka, Adama, byl vdechnut duch života. Tímto novým vdechnutím tak vzniká nové stvoření (a to je v linii předchozí scény, kdy Kristus ukázal probodený bok, z kterého vyprýštil nový život symbolizovaný vodou a krví!). Nový člověk (znovuzrozený) může sloužit novým darem, darem smíření, nového zrození (v tomto smyslu v. 23 velmi dobře navazuje na předchozí verš o vdechnutí Ducha).
      2) 24-29: setkání Tomáše s Kristem vzkříšeným
      Tomáš nevěří svědectví apoštolů: nevěří tak společenství první církve. Tomášův postoj je v kontrastu k meditativnímu postoji milovaného učedníka, jenž uvěřil díky prázdnému hrobu. Hlavním záměrem textu není ani tolik potvrdit, že Kristus žije, ale odhalit, kým Kristus je pro mě (proto setkání končí vrcholným vyznáním: „můj Pán a můj Bůh“).
      Ježíš zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází, proto poskytuje Tomášovi znamení („pokud neuvidíte znamení a zázraky, neuvěříte“ - 4,48). Vhled do srdcí je charakteristickým rysem Ježíšovým (viz jeho setkání s Natanaelem, Jan 1,47-51, které vrcholí rovněž slavnostním vyznáním, tak jako v našem případě; podobný úryvek máme tak na začátku a na konci evangelia).Tomáš se nedotkl Krista (o tom se totiž nic neříká, navíc Kristus prohlásí: protože jsi mě uviděl, ne „dotkl“). Tomášovi tak stačilo vidět „znamení“. Vidět u Jana není v protikladu k víře, ale vede k ní (J 14,19-20). Toto znamení přivede Tomáše k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Ž 34,23; Oz 2,25; 1Kor 12,3).
      Další generace věřících nejsou o nic ukráceny ve srovnání s ním, protože i ony jsou blahoslaveny (tímto obratem se tedy prohlašuje, že tito věřící se nachází v novém stavu, požehnaném). Velmi příhodná se v tomto kontextu jeví slova z 1 Pt 1,8: „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí“.
      3) 30-31: tzv. první závěr evangelia
      Tento první závěr (druhý je J 21,24-25), vyjadřuje cíl Janova evangelia: uvěřit v Krista a mít v něm život (on totiž přišel, abychom měli život, a to v hojnosti – J 10,10). Označení Syn zdůrazňuje, že Kristus je shůry: přišel od Otce, v něm se ukazuje Otec (1,18). Titul Mesiáš spíš podtrhuje, že Kristus je ten očekávaný Spasitel. V tomto závěru máme oba tituly vedle sebe, a tím se ukazuje kontinuita Božího plánu, spjatost starozákonního očekávání s novostí evangelia.



© 2003 - 2015 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet