11.máj 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    Ži súčasnosťou! Má cenu obväzovať hlavu pred jej rozbitím? Kým ti tiger neskočí na krk, dúfaj, že to neurobí. Báť sa príliš skoro je zbytočná starosť.

~Laura Vagliasinchi~

12.06.2003 - (čítanosť2309 reakcie11)


Mk 9, 30-37

      30 Odišli odtiaľ a prechádzali Galileou. Nechcel však, aby o tom niekto vedel 31 lebo učil svojich učeníkov a hovoril im: „Syn človeka bude vydaný do rúk ľudí a zabijú ho. Ale zabitý po troch dňoch vstane z mŕtvych.“ 32 Lenže oni nechápali toto slovo a spýtať sa ho báli.
      33 Tak prišli do Kafarnauma. A keď bol v dome, opýtal sa ich: „O čom ste sa zhovárali cestou?“ 34 Ale oni mlčali, lebo sa cestou medzi sebou hádali, kto z nich je väčší. 35 Sadol si, zavolal Dvanástich a povedal im: „Kto chce byť prvý, nech je posledný zo všetkých a služobník všetkých.“ 36 Potom vzal dieťa, postavil ho medzi nich, objal ho a povedal im: 37 „Kto prijme jedno z takýchto detí v mojom mene, mňa prijíma. A kto prijíma mňa, nie mňa prijíma, ale toho, ktorý ma poslal.“

30-32.      Mt 17, 22-23; Lk 9, 43-45.
33-37.      Mt 18, 1-5; Lk 9, 46-48.
12.06.2003 | Čítanosť(3478)
Mk 9, 14-29
12.06.2003 | Čítanosť(2848)
Mk 9, 38-50
12.06.2003 | Čítanosť(2662)
Mk 9, 2-13


30.11.2010 - 12:24   smn  
» Mk 9, 35

Ak si uvedomíme, že učeníci, ktorí boli blízko pri Ježišovi, upadli do takého malicherného súperenia, možno si pomyslíme, že ani my sa nemôžeme stať sa pokornými a byť ako deti. „Kto chce byť prvý, nech je posledný zo všetkých a služobník všetkých“ (Mk 9, 35). Neobíďme tento problém, ale radšej sa poučme na skúsenosti učeníkov: oni sa učili sa na vlastných chybách. No čím väčšmi sa spoliehali na Ducha Svätého, tým väčšmi rástli v pokore a stali sa mocnými služobníkmi nebeského kráľovstva.


28.11.2006 - 19:48   a.o.  
» Mk 9,30-37

Syn člověka bude vydán. Kdo chce být první, ať je ze všech poslední.
Podruhé se v tomto úseku evangelia vrací Ježíšovo slovo o utrpení a vzkříšení (viz již 8,31nn), a to určené výhradně pro nejbližší učedníky (v. 30.35), kteří tak mají být uvedeni do hloubky následování. I zde následuje neporozumění učedníků (v. 32n) a výzva k následování (ke službě druhým, obzvlášť maličkým).


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Mk 9, 30-37

„O čem jste cestou rozmlouvali?“ - ptá se v evangeliu Pán Ježíš. - A oni zahanbeně mlčeli, protože se cestou hádali. A o co se hádali? - Kdo je mezi nimi větší, důležitější, přednější - kdo je víc.
Hádání je mezi lidmi všude dost. Mezi dětmi, mezi dospělými v práci, mezi manžely doma. Jde to vůbec bez hádání?
Hned na začátku bible je pozoruhodné vyprávění o stavbě babylónské věže. Lidé se rozhodnou postavit oltář své inteligenci, věž, která by sahala až do nebe. Ale pýcha je přivede ke zmatení jazyků. Každý má svou pravdu, každý má svou řeč, nejsou schopni se na ničem dorozumět, rozcházejí se.
Tohle je obraz i dnešní lidské společnosti, jak ve vztazích mezinárodních, tak ve vztazích mezilidských, a hlavně v manželství. Říká se tomu babylónský efekt. Lidé se snadněji nad kdečím pohádají, než aby se nad jedním shodli.
Musí to tak být? Musí každé lidské společné úsilí, každé manželství, skončit babylónským efektem, že manželé jakoby mluvili každý jinou řečí, že si přestanou rozumět?
Vy víte dobře: Nemusí to tak být, ale přece to tak přečasto bývá. Proč?
- Někde zasejí rozkol různé návyky z domu.
Když se ti dva brali, měli se rádi. Jeho okouzlovala její pořádnost, hospodárnost, pečlivost, to u nich doma nebylo. Jí se na něm líbilo, co bylo jí z domu neznámé - dárečky, které jí za poslední korunky kupoval, jeho bezstarostnost ptactva nebeského. Ale po svatbě jí začal jít na nervy: je lehkomyslný a nepořádný! Jemu začalo žít na nervy její věčné poklízení, počítání, šetřílkovství.
A hle, společná stavba věže domova, rodinné pohody, se stává babylónem. Přestávají si rozumět.
- Jindy jsou ti dva ještě příliš nedospělí, neschopní řešit jakékoliv nedorozumění. Hned první nesouhlas partnera berou jako osobní urážku: „Ty mě už nemáš rád, proto se mnou nesouhlasíš!“ Muž zas prožívá jako osobní urážku, když zjistí, že jeho žena se nezajímá o stav fotbalové ligy.
Leckdo si potíže na pracovišti odreagovává doma, v rodině. Místo, aby pracovní trable pověsil na hřebík s pracovním pláštěm, otravuje si ovzduší i doma. A kdyby jen sám sobě - celé rodině.
- Pocit méněcennosti - nejistota - bývá také často spoluvinnou. Máme jej občas všichni. Pokud je normální, pak nás nutí k lepší práci a nevadí. Zle je, když přeroste na komplex méněcenosti - ten vede k útočnosti, agresivitě.
- Urážlivost - staví mezi manžele skleněnou stěnu: „Musím ho potrestat!“ - Jaká nadutá pýcha, jaký patent na rozum mluví z takového partnera! Soudí, trestá, kde vzal na to právo!
- Někdy se ukáže hned po svatbě, že se brali dva neznámí. „Je takový společenský, každý ho má rád“ - libovala si před svatbou. Za rok to hodnocení zní jinak. „Domova si neváží, společnost v hospodě je mu nadevše. Ani dítě ho doma neudrží. Co mám dělat?“
Co dělat, když se manželé neumějí dohodnout, když každý rozhovor spěje hned k hádce?
Každý takový případ se musí řešit individuálně, není na to žádný patent. Ale přesto se dá říct, že všechny případy se řešit dají, pokud ti dva jsou jakž takž normální.
A také se dá říct, že žádný případ se nedá řešit děláním scén, po zlém.
- Třeba u těch, kde se ukáže, že partner má chyby, o kterých jsi před svatbou nevěděl. Jsou-li to chyby normální, chyby normálního člověka, pak máš důvod si ulehčeně oddechnout: já mám také chyby. Můj partner má tedy důvod k trpělivosti se mnou, když já mám trpělivost s ním. A tak se ti dva snadněji uchrání pokušení převychovávat druhého metodou hádavou. Pomáhat lze totiž pochvalou, uznáním, nikdy vyčítáním.
- Samotný výskyt konfliktů - (konflikt je teď módní slovo - dřív se říkalo hádka) - tedy samotný výskyt konfliktů v mladém manželství není ještě žádné neštěstí. Je to normální součást záběhu, sžívání těch dvou. Je to dobré znamení, že těm dvěma na druhém záleží, že se berou vážně. Ovšem to, co tu mám na mysli, to normální řešení problému, se má spíš podobat zapálené debatě než řvaní na sebe navzájem.
Není tedy neštěstí ani katastrofa, když se mladí manželé pohádají. Neštěstí je, když se hádat neumějí. Když už kolem něčeho naroste napětí, nepomůže před tím utíkat. Lépe je řešit jednotlivé problémy bez odkládání, dokud napětí nebo strach nepřeroste v agresivitu. Ovšem ne hned, jsi-li rozčilen. Ráno bývá moudřejší večera - je zlaté pravidlo i zde.
Jak se tedy hádají manželé, kteří to umějí?
V zásuvce kuchyňského stolu by měla být v každé rodině nějaká
PRAVIDLA DOBRÉHO HÁDÁNÍ
Třeba toto dvanáctero:
1. Když jeden má problém, je to i problém toho druhého. Musí se o něj zajímat spolu.
2. Nečekej, že partner je čtenář myšlenek. Pověz mu jasně, o co ti jde.
(Ne tedy „Ty jsi poslední dobou nějaký divný“ - ale raději: „Necháš se třikrát upomínat, než mi pomůžeš. Můžeš s tím něco udělat?“
3. Odpovídej pravdivě a otevřeně, co si o problému myslíš. Ale dodej: „Mohu se mýlit. Budu o tvých důvodech uvažovat. Dejme si čas na domyšlení.“
4. Chraň se svou argumentací druhého zarmoutit, zesměšnit, ponížit.
5. Debatujte vždy o jedné konkrétní věci.
(Ne tedy: „Ty jsi totálně nemožný!“ - Ale raději: „Jsem ráda, když mi
v tomhle pomůžeš.“
6. Není přípustné na výtku odpovědět jinou výtkou. Není přípustné reagovat uraženým mlčením, nebo zvyšováním hlasu, křikem.
7. Máš právo říci, co si myslíš. Máš povinnost pozorně poslouchat, co říká druhý, a uvažovat, proč si to tak myslí.
8. Když upozorňuješ partnera na chybu, pak hned připoj pochvalu dobrého.
(„Poslyš, tohle jsi řekla dobře.“)
Tím se uvolní napětí. Když k tomu připojíš vlastní chyby, pomůže vám to oběma.
9. Užitečnější než vyčítat je pochválit.
(Místo „Jsi nedbalý táta“ - je lépe říct: „Mám radost, když si všimneš
dítěte.“
10. Cílem dohadování ať nikdy není osobní vítězství, ale nalezení pravdy.
11. Oba se konečně už vzdejte polepšovacích, převychovávacích hádek. Proto hledejte při všech sporech společný základ, s čím oba souhlasíte. A z toho pak vycházejte.
12. Bylo-li vaše dohadování vedeno správně, poznáte jednodduše: Výsledkem nebude hlubší roztrpčení, ale úleva a radost z nové shody. Vy dva jste přece společníci, ne protivníci. Tak spolu tedy podle toho zacházejte!
Při debatě s mladými manžely padne občas otázka: „Kdo má vlastně v manželství ustupovat, kdo se má přizpůsobit. Žena muži nebo muž ženě?“ - Tohle je doslova hloupá otázka. Oba se přece musí přizpůsobit potřebám soužití, oba musí hledat, co je správnější a ustoupit od méně správného. Nevpustit si do svého domova „babylónský efekt“.
V bibli je také příběh opačný, než je ten o babylónském zmatení jazyků. Vypravuje se tam, jak při seslání Ducha svatého si všichni začali navzájem rozumět, jak každý pochopil, co má druhý na mysli.
Jistě by i v našich rodinách bylo víc dorozumění, kdyby manželé dokázali den co den hned ráno při vstávání prosit o dary Ducha svatého. Otevřeni vanutí Božího Ducha snadněji pochopí, jak to druhý myslí, co mu dělá starost. A pochopit druhého, to už je velký krok na cestě k dorozumění.
Kdo mluví o svém partnerovi s Bohem,
ten dokáže mluvit srozumitelně i se svým partnerem.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Mk 9, 30-37

Byla by to hotová groteska, co nám tu dnes líčí evangelium, kdyby to nebylo tak drastické. Pán Ježíš jde do Jeruzaléma - a plánuje dobrovolnou smrt za lidi. Apoštolové jdou toutéž cestou a hádají se jako kluci, kdo z nich bude větším pánem v Ježíšově království.
Ještěže si aspoň uvědomují, jak jsou daleko od smýšlení svého Mistra: zahanbeně mlčí, když se jich ptá, o čem se baví. Bylo by s námi dobře, kdybychom si to dovedli stejně upřímně přiznat, když se v nás probudí plány, které jsou daleko od Ježíšova ducha.
V evangeliu dnes jde o základní otázku: V čem je pravá velikost člověka? - Co dělá člověka velkým před Bohem i pro lidi?
Ježíšova odpověď zní: „Kdo chce být mezi vámi veliký, buď jako ze všech poslední a služebník všech.“
A že to nemíní jako slovní hříčku, že to míní vážně, říká: „Dal jsem vám v tom příklad.“ A můžeme dodat, že tento postoj, postoj služebníka všech, je pro Ježíše zcela typický ve všech situacích. Z jeho vůle si to o něm připomínáme při každé mši: „Za vás a za všechny“ stále ještě vydává svou krev.
Co bylo typické pro Krista, má být typické i pro křesťany - tedy pro nás. Jenže pro nás je spíš typické chování apoštolů - my se taky rádi bavíme o tom, jak my jsme mezi všemi ti větší, ti lepší.
Ne že bychom ukazovali na sebe prstem a říkali: Koukněte, jaký já jsem kabrňák, jak já jsem veliký - to ne, na to jsme už přece jen civilizovaní. To my jen shazujeme druhé: Ten je špatný tak, ten má tu chybu, ten je takový. - A vyjde to nastejno: Všechno kolem zkritizujeme a zůstane tu trůnit jen naše velikost: „Ten svět je zlý a lidé jsou potvory“ - to jest všichni kromě nás.
Tak jak to tedy mám dělat, - myslíš si možná. To se mám pořád jen krčit jak ta fialinka a nastavovat hřbet těm druhým, aby se po mých zádech šplhali nahoru? To mám chtít být pořád všude poslední, přistrkovat jiným lépe placenou práci, lepší místo? To nesmím jako křesťan usilovat o postup v povolání, nesmím přijmout vedoucí místo?
Kdo by si Ježíšova slova takto vykládal, ten z nich nepochopil nic. Pán Ježíš přece říká, že před Bohem není člověk větší jen proto, že má vyšší místo, vyšší úřad, titul. Před Bohem je větší ten, kdo dovede svých schopností líp využít k prospěchu lidstva.
Svatá Notburga byla církví prohlášena za světici ne proto, že byla služka, ale proto, že svou službu dělala srdcem a radostně. A naopak: ministr nebo biskup není někdo velký už proto, že je ministrem nebo biskupem, ale až potom, je-li to velkolepá služba, kterou v tom úřadě vykonává.
Před Bohem neplatí tvé hodnosti ani tituly, před Bohem platí, na kolik jsi tu pro jiné.
Usiluj tedy, milý křesťane, o vyšší postavení, o důležitější místo, usiluj o postup. Ale dělej to ne z ctižádosti, aby se tvá žena mohla vytahovat nad sousedky. - Dělej to proto, abys vlivnější pozice mohl využít ke konání většího dobra, abys měl víc možností pomáhat pořádat svět kolem sebe k pokoji a spravedlnosti.
Shrnuji: Křesťan - to neznamená krčit se stále do kouta, hrbit se a ustupovat těm s ostrými lokty. Křesťan, to znamená vynaložit všechny hřivny, všechno své nadání ne do služby své kariéry - ctižádosti - do služby sobě, - ale do služby lidí, do úsilí o lepší svět, kde by každý svobodně dýchal, kde mocní své moci nezneužívají, ale slouží jí lidem.
O to pojďme se zmoudřelými učedníky Ježíšovými společně usilovat. Naše dnešní „Věřím“, ať je vyjádřením, že tuto Ježíšovu nauku vyznáváme a chceme podle ní žít.


02.03.2005 - 18:16   JR  
» Re: Mk 09, 30-37

Koho Bůh poslal...
Mnoho lidí k nám přichází. Posílá skutečně každého Bůh? Vždyť i samo evangelium nás napomíná: „Varujte se těch a těch...!“ (srv Mt 10,17). O hereticích staré doby čteme v listě sv. Jana, že je nemáme ani pozdravit na ulici (2 Jan 10). Jak si tedy počínat prakticky? Je tu něco podobného jako s myšlenkami. Přichází nám jich do hlavy mnoho, ale musíme se naučit rozlišovat, dobré podržet, zlé odhánět. Které však jsou dobré a které zlé? Ty, které nás vedou k dobrému nebo ke zlému skutku. Takové jsou i rozhovory a setkání s lidmi. Kdo přináší příležitost k dobrému skutku, toho nám poslal Bůh. Těch příležitostí k dobru je ovšem mnoho, ale i tu se musíme učit, jak jich správně využívat. Zvláštní umění pro duchovní osoby je pak v tom, že umějí odmítnout i příležitosti k dobru malému, aby zbyl čas a síly k dobru většímu, „k větší cti a slávě Boží“, jak říkal sv. Ignác z Loyoly.


02.03.2005 - 18:16   JR  
» Re: Mk 09, 30-37

Kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mne poslal
V denním životě máme dvojí zážitek: navštěvujeme lidi a lidé navštěvují nás. Není to úplně stejné. Smět navštívit někoho, kdo má vysoké postavení, se považuje za privilegium. Daleko větší je však pocta, když velká osobnost navštíví nás. V životopise jedné středověké světice se čte, že její muž, hradní pán, vyslovil přání, aby v den jeho narozenin přišli na hostinu nějací významní hosté. Žena slíbila, že to zařídí. Muž se ovšem rozzlobil, když uviděl, že přišli k večeři žebráci z okolí. Žena ho však dokázala usmířit, vždyť byl i on duchovní člověk. „Přijmi je s úctou, pak přijímáš samého Krista. Co si můžeš přát většího?“ A přece sejde o stupínek výše. Kdo přijímá Krista, přijímá samého Boha Otce a s ním všechno požehnání. Ve starých mytologiích se vypravují pověsti, že někdy bohové navštívili lidi. Dali jim pak náhradou za pohoštění nesmrtelnost. Báje jsou zvláštní literární útvar Vyjadřují skrytá přání lidstva. Křesťanství je vyplňuje.


02.03.2005 - 18:16   JR  
» Re: Mk 09, 30-37

Kdo Přijímá takové dítě, přijímá mne
“Jak byste vyjádřil krátce rozdíl mezi Starým a Novým zákonem?“ ptali se jednoho exegety. Usmál se a řekl: „Všelijak. Ale možná by se dalo říci i toto: Starý zákon je setkání s Bohem, který se zjevuje mnohokrát a mnohými způsoby (srv Žid 1,1), v Novém zákoně se setkáváme s Kristem.“ Bůh se tedy jakoby zkonkretizoval do jedné historické osoby Ježíše z Nazareta. jeden slovinský malíř tu ideu vyjádřil barvami. Převzal z ikon symbolismus červené barvy jako božství, modré jako lidství. Namaloval tedy velké červené kruhy v pozadí jako plnost božství. Ale ty se přibližují a v popředí stojí lidská osoba v modrém -Ježíš Kristus. Bůh se stal člověkem. Ale tuto myšlenku bychom mohli prodloužit ve formě další otázky: Jaký je rozdíl mezi evangeliem a naší dobou? Odpověď pak zní: V evangeliu se setkávají lidé s Kristem historickým, dnes se s ním setkáváme mysticky, tj. ve všech lidech, se kterými se ztotožnil, tj. i v malých dětech.


17.09.2003 - 19:45   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Mk 9, 30-37

      Spor učeníkov o prvenstvo rieši Pán Ježiš prekvapujúco: Kto chce byť prvý, nech je posledný.
      Pretože v spoločenských vzťahoch sa ráta len s tým, kto je druhým potrebný. Čím viac je niekto potrebný, tým cennejšia je jeho pozícia. Nemusí byť táto pozícia cennejšia v očiach ľudí, ktorí sa koria pred titulmi, diplomami a postavením. Nie samotné tituly a postavenie rozhodujú o faktickom prvenstve. Aj vo vysokom postavení sa môžu nájsť blýskavé a bzučiace trúdy – ale ich prvenstvo sa neberie vážne.
      V Božích očiach sa ráta postoj služby: Nech je... služobník všetkých. Môžeme vidieť, že najpotrebnejší sú tí, ktorých mená a postavy sa strácajú v zabudnutí: tisíce predavačiek, upratovačiek a bežných úradníkov. Pán Ježiš dnes jasne oceňuje služobný postoj. Sám tiež jasne poukazuje na seba, ako na vzor takého postoja: Syn človeka bude vydaný do rúk ľudí a zabijú ho. Tieto slová nám tiež otvárajú oči pre pravú hodnotu vykonávaných služieb: ráta sa nielen materiálny rozmer týchto služieb. Je jasné, prečo Kristus je prvý spomedzi ľudských synov, a jeho rola najvýznamnejšia v dejinách ľudstva. Stal sa potrebný svetu nielen preto, že učil, uzdravoval a rozmnožoval chlieb, ale predovšetkým ako obetník, prinášajúci seba ako odprosujúci a prosebný dar. Svetu je potrebný nielen produktívny pracovník – ale aj človek chorý či postihnutý, ktorý nemôže nič iné dať spoločnosti, ale aj nič cennejšieho, ako svoje utrpenie na úmysel zdravých a schopných.


17.09.2003 - 11:36   Angelo Scarano  
» Mk 9, 30-37

      A znovu je tu vděčné kazatelské téma „být poslední“… Téma otřepané, někdy žité, jindy představované v různých karikaturách. V jakých? Podívejme se blíž.
       „Být poslední“ rozhodně neznamená považovat se za nejhoršího ze všech, „nehodného“, po kterém druzí mají šlapat. Taková představa pokorného křesťana je neslučitelná s evangeliem. Vždyť tady se mluví o posledním místě ve službě, ne v hodnocení sama sebe!
      Jiná špatná aplikace tohoto textu se týká „přehorlivých“ ve službě. Takový slouží do roztrhání, ale „nezasluhuje si“, aby mu druzí vůbec věnovali pozornost – natož aby mu ulehčili břemeno služby. Takovému by Ježíš asi řekl: „Nech se obsloužit“. Není to překroucení evangelia? Ne, vždyť jednoznačná výzva „buďte posledními“, chápaná „sic et simpliciter“ (takhle jednoduše bez „dovětků“), je v evangeliu adresována ambiciózním „karieristům“, usilujícím o „nejlepší posty“. Ale zdaleka ne všichni lidé jsou stejného ražení jako apoštolové. „Kariéristé“ proto potřebují vyvážit svoji ctižádost „ponížením se“ k druhým, kdežto „obětavci“ potřebují osvobozující slovo „nech se obsloužit“. Je to slovo osvobozující od chomoutu, že oni mají jenom sloužit a nic nepřijímat. Paradoxně pro „službychtivé“ lidi je pokořující nechat se obsloužit. Ale právě toto oni potřebují – konkrétně (tj. skrze jiného člověka) si uvědomit, že jsou těmi potřebnými, a ne těmi silnými a soběstačnými, kteří druhým jen rozdávají. Navíc výzva „nech se obsloužit“ je křesťanská i z toho důvodu, že my všichni tvoříme jedno tělo, kde jsou jednotlivé údy na sebe odkázané: ruka nemůže říct oku „nepotřebuji tě!“. Ti, kdo „jsou poslední“ ve službě, se mají naučit „být poslední“ tím, že potřebují službu druhých!
      Další karikatura je povýšená služba, dávání „s vědomím vlastní nadřazenosti“, ba někdy právě na důkaz této nadřazenosti. Je to jen „chladné dávání“, mechanické. A proti takovému pojetí služby mluví ono prosté Ježíšovo gesto objetí – symbol ne „jakékoli pokorné služby“, ale služby v lásce, ba dokonce ve vroucí lásce k druhému. Vždyť objetí je znamením hluboké něžnosti!
      Kdybychom chtěli mít nefalšovanou ikonu „evangelní služby“, pak bychom snad nenalezli lepší než ikonu matky, která se stará o své dítě se samozřejmostí a nezištností: pro ně „probdí“ i noci… A v jejím případě to není „služba“, ale objetí.
      Jdi a čiň totéž!


17.09.2003 - 11:36   Angelo Scarano  
» Mk 9, 30-37

      30-32 Opakuje se předpověď utrpení z 8,31. Rovněž se opakuje nechápavá reakce učedníků (předtím takto reagoval jenom Petr). Přikázané mlčení je opět ozvěnou tajemství Mesiáše: Kristus nestojí o lacinou popularitu, ani nechce být zdržován na cestě.
      Výraz „vydat někoho do rukou“ může mít obyčejný „forensní“ (soudní) smysl (Sk 21,11; 28,17), anebo „teologický“ (2 Kr 21,14). Zde máme tento druhý smysl, který podtrhuje Boží jednání. Zvláštnost tohoto výroku je v tom, že Syn člověka bude vydán do rukou člověka (slovní hříčka v řeckém textu): tedy ne do rukou pohanů, nepřátel, Římanů. Tato výmluvná slovní hříčka zdůrazňuje „skandál“ utrpení Páně: Bůh svého vyvoleného vydává brutální moci lidí.
      33-35 Právě na cestě, která vede k místu ponížení, se učedníci dohadují o to, kdo je větší. Pozdní rabínská teologie rozdělila obyvatele nebe do sedmi tříd a vedla diskuse o tom, kdo se dostane do nejvyšší třídy. I kumránská komunita si představovala „posmrtný život“ přísně hierarchicky.
      Úvahy učedníků byly zřejmě inspirovány pohledem na Ježíšovu slávu při proměnění – díky tomu v nich ožila touha po slávě. A jejich zkreslené představy o Božím království zavdaly příčinu k těmto dohadováním. Tyto verše silně prozrazují, nakolik učedníci nepochopili budoucí Ježíšův úděl – namísto ponížení (po stopách Mistra) jim leží na srdci povýšení. Výrok „kdo chce být první, ať je služebníkem všech“ uvádí do správných mezí jejich touha „po vysokých postech“ – touha „být v čele“ je správná, pokud je zároveň touhou „být posledním“, k dispozici všem. Učedníci jsou tak vybízeni, aby následovali Mistra v ponížené službě všem. List Polykarpův nazývá Pána „služebníkem všech“.
      36-37 Objetí je výrazem lásky. Toto gesto muselo překvapit učedníky mnohem více než nás. V tehdejší společnosti byl běžný neutrální až negativní (opovržlivý) vztah k dětem, které stály na okraji (a nebyly „středem pozornosti a péče dospělých“ jako v současnosti). Ježíšovo gesto je tedy revoluční a symbolizuje nezištnou lásku (pokornou službu) k posledním a opovrženým. Místo sobeckého hledání výhod je třeba se ujmout těch, kdo nemají privilegia – ne „seshora“, ale objetím lásky.
      Přijmout „nejmenší“ a „opovržené“ v Kristově jménu pak znamená přijmout tyto lidi kvůli jejich přináležitosti ke Kristu – a logicky v takovém případě je přijímán samotný Kristus (v pozadí je opět židovské pravidlo: poslaný zastupuje toho, kdo posílá).


17.09.2003 - 11:35   Angelo Scarano  
» Mk 9, 30-37

      Na první pohled zde máme dva nesouvisející úryvky (předpověď utrpení a ponaučení o pokorné službě všem lidem). Ve skutečnosti jsou to texty velmi úzce propojené: ten první je základem druhého. Ježíšovo ponížení (v utrpení a smrti) je vzorem pro apoštoly: oni se zrovna tak mají ponížit (a snížit) až k nejmenším.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet