30.marec 2020

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    „Duša vidí Boha podľa toho, aké čisté má srdce“

~Sv. Izák Sýrsky~

12.06.2003 - (čítanosť2585 reakcie17)


Lk 3, 1-22

      1 V pätnástom roku vlády cisára Tibéria, keď Poncius Pilát spravoval Judeu a Herodes bol tetrarchom v Galilei, jeho brat Filip tetrarchom v Itúrei a trachonitídskom kraji a Lyzaniáš tetrarchom v Abilíne, 2 za veľkňazov Annáša a Kajfáša zaznel na púšti Boží hlas nad Jánom, synom Zachariáša. 3 Chodil po celom okolí Jordána a hlásal krst pokánia na odpustenie hriechov, 4 ako je napísané v knihe rečí proroka Izaiáša:
      „Hlas volajúceho na púšti:
      „Pripravte cestu Pánovi,
      vyrovnajte mu chodníky!
      5 Každá dolina sa vyplní
      a každý vrch a kopec zníži.
      Čo je krivé, bude priame,
      a čo je hrboľaté, bude cestou hladkou.
      6 A každé telo uvidí Božiu spásu.“

      7 Ale zástupom, čo prichádzali k nemu, aby sa mu dali pokrstiť, hovoril: „Hadie plemeno, kto vám ukázal, ako uniknúť nastávajúcemu hnevu!? 8 Prinášajte teda ovocie hodno pokánia a nepokúšajte sa nahovárať si: „Naším otcom je Abrahám!“ - lebo vravím vám: Boh môže Abrahámovi vzbudiť deti aj z týchto kameňov. 9 Sekera je už priložená na korene stromov. A každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie vytnú a hodia do ohňa.“
      10 Zástupy sa ho pýtali: „Čo teda máme robiť?“ 11 On im odpovedal: „Kto má dvoje šiat, nech dá tomu, čo nemá nijaké, a kto má jedlo, nech urobí podobne!“ 12 Aj mýtnici prišli, aby sa dali pokrstiť, a hovorili mu: „Učiteľ, čo máme robiť?“ 13 On im povedal: „Nevymáhajte viac, ako vám určili!“ 14Pýtali sa ho aj vojaci: „A čo máme robiť my?“ Vravel im: „Nikoho netrápte, nikomu nekrivdite a buďte spokojní so svojím žoldom!“
      15 Ľud žil v očakávaní a všetci si o Jánovi v duchu mysleli, že azda on je Mesiáš. 16 Ale Ján dal odpoveď všetkým: „Ja vás krstím vodou. No prichádza mocnejší ako som ja. Ja nie som hoden rozviazať mu remienok na obuvi. On vás bude krstiť Duchom Svätým a ohňom. 17 V ruke má vejačku, aby si vyčistil humno a pšenicu zhromaždil do svojej sýpky, ale plevy spáli v neuhasiteľnom ohni.“
      18 A ešte všelijako ináč napomínal ľud a hlásal mu evanjelium. 19 Ale keď karhal tetrarchu Herodesa pre Herodiadu, manželku jeho brata, a za všetko zlé, čo porobil, 20 Herodes dovŕšil všetko tým, že Jána zatvoril do väzenia.
      21 Keď sa všetok ľud dával krstiť a keď bol pokrstený aj Ježiš a modlil sa, otvorilo sa nebo, 22 zostúpil na neho Duch Svätý v telesnej podobe ako holubica a z neba zaznel hlas: „Ty si môj milovaný Syn, v tebe mám zaľúbenie.“

1-18.      Mt 3, 1-12; Mk 1, 1-8; Jn 1, 19-31.
4-6.      Iz 40, 3-5.
19-20.      Mt 14, 3-12; Mk 6, 17-29.
21-22.      Mt 3, 13-17; Mk 1, 9-11; Jn 1, 32-34.


      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(3114)
Lk 3, 23-38


04.02.2006 - 13:59   -ls-  
» Lk 3,15-16.21-22

   Kdyby při křtu Páně v Jordánu byli dnešní žurnalisté, udělali by z té události prvotřídní senzaci. Ale myslím, že i tenkrát se tato událost postarala o rozpálené debaty mezi učedníky Janovými a Ježíšovými. Tak kdo je víc, kdo je větší? Kdo koho pokřtil? Jan pokřtil Ježíše, tak je to jasné, říkali učedníci Janovi.
   Nás, dnešní křesťany, už zpráva o křtu Páně nijak nerozpálí. Je to pro nás znamení, že skončila vánoční doba, že máme sklidit poslední zbytky vánoc, a to bývá tak zhruba vše, jak ten svátek zasáhne do našeho života.
   Ale přemýšlivý člověk se snad přece jen nad dnešním evangeliem zamyslí: Co vlastně vedlo Ježíše k tomu, že se zařadil mezi hříšné kandidáty Janova křtu? Vždyť on toho opravdu neměl zapotřebí!
   Odpověď je nepochybně ve větě evangelia: “Když se všechen lid dával pokřtít, Ježíš se dal pokřtít spolu s lidem.”
   Křest Páně, to je svátek Ježíšova vyhlášení solidarity s lidmi. Postavil se do jedné řady s hříšníky.
   Solidarita je pojem, který se dnes dost nosí. I dnešní politikové rádi sestupují z vládní limuzíny mezi lid, tisknou si s ním ruce, dávají najevo - já jsem jeden z vás, volte jen mě - a pak zase nastoupí do limuzíny a zmizí ve svém světě vysoké politiky.
   Jenže křest Páně není jen chvilkovou akcí Ježíšovy solidárnosti s prostým, hříšným lidem. Je to ouvertura, začátek vrcholné Ježíšovy solidarity s hříšným člověkem na Golgotě, sebeobětování na kříži. A tento vrcholný akt solidarity trvá pro každou lidskou generaci dál v Eucharistii, v mešní oběti: Zde se v Jordáně vyhlášená solidarita projevuje se stále stejnou účinností.
   Ježíšova cesta bažinou lidských selhání a špatností po boku hříšného člověka trvá dál. Církev, která by se od hříšných lidí štítivě odtahovala, to by nebyla církev Kristova. Kdyby si tohle uvědomili sektáři, kteří opouštějí hříšnou církev lidských hříšníků a zakládají si společenství těch dokonalých, snad by se do církve vrátili a pomáhali k nápravě uvnitř církve. Pochopili by, že kvasinky mohou být sebezdravější, nic těsto nezlepší, dokud jsou mimo těsto.
   Kdo se s porozuměním zadívá na Ježíše ve frontě hříšníků před Janem u brodu Jordánu, ten zatouží být také solidární s lidmi kolem sebe. Zatouží vést je svým příkladem ke křtu Kristovu.
   My všichni jsme už pokřtěni - většinou v dětství. Je dnes i dost takových lidí, kteří pokřtěni sice byli, ale s náboženstvím se při dospívání neseznámili. Rodiče je nepustili do vyučování náboženství, neposlali do kostela. Ptal se tuhle jeden takový pokřtěný ateista: “Tak jaké já mám jako pokřtěný závazky vůči Bohu, když o něm nic nevím?” A slyšel odpověď: “Příteli, pokřtění není uvalení závazků a povinností na člověka. To je naopak vyhlášení závazků Boha vůči člověku. Jako při křtu v Jordáně zněl nad Ježíšem Boží hlas: “Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení” , tak toto vyznání Boží lásky platí i dodnes ke každému křtěnci - synu člověka - i k tobě. Bůh křtěnce neodvolatelně vyhlašuje za své milované dítě. Vyhlašuje, že při něm stojí a vždy bude stát. I když se člověk synovství Božího bude odříkat, i když o svém nebeském Otci nebude chtít nic slyšet, i tenkrát bude Otec stát ve dveřích domova svého království a vyhlížet návrat marnotratného syna.
   My všichni jsme pokřtění. Jak se to na nás projevuje? Důvěrným rozhovorem s Bohem jako s Otcem - modlitbou? Projevuje se to tím, že se dáváme vést Duchem svatým? Projevuje se to tak, že se stáváme nástroji Boží lásky? Že skrze nás může Bůh ve světě působit?
   Je nám dána možnost, ohromná možnost, abychom žili královský život synů a dcer Božích. Máme dnes o čem přemýšlet.
   A máme zač dnes Bohu děkovat.


04.02.2006 - 13:59   -ls-  
» Lk 3,15-16.21-22 / Krst

   Pán Ježíš se dal pokřtít, slyšeli jsme v evangeliu. Dobrá, řekne si někdo. Ale proč se dáváme křtít i my? Proč se mají křtít všechny malé děti? - Jistě byste, děti, všichni věděly odpověď: “Křtem se stáváme dětmi Božími!” Dobrá - to je správná odpověď. Ale co je s těmi ostatními , co nejsou pokřtěni? Jsou to všichni zavrženci a vyvrheli z Božího království? - “No, to snad přece ne” - odpovídáte. “Ale co tedy jsou ti nepokřtěnci? Jsou to také děti Boží?” - “Ano.” - Správná odpověď je ano. Všichni lidé jsou děti Boží. Vaši spolužáci, co nebyli pokřtěni, vaši učitelé, státníci a politici - všichni lidé na celém světě jsou děti Boží. Bůh je miluje a chce, aby si hezky žili a přišli k němu do nebe.
   “Ale když je to tak, proč tedy vlastně křtíme? Není to zbytečné?” - Vůbec to není zbytečné, naopak, křest je velmi potřebný. Bůh má rád všechny lidi, ale je potřeba, aby každý jednotlivec měl rád i Boha. Láska mezi dvěma je tenkrát úplná, když je opětovaná, když je oboustranná, vzájemná.
   Křest, to je znamení přijetí a opětování Boží lásky. My, křesťané, víme, že Bůh nás miluje a snažíme se Boží lásku opětovat.
   Proto tedy křtíme už malé děti, aby odmala věděly, že je tu nebeský Otec, který je má rád, že jejich život má smysl a důležité poslání - šířit Boží lásku a pokoj.
   Kde rodiče nechávají děti nepokřtěné, bez křestní katecheze, tam děti při dospívání těžce tápají a hledají smysl života. A ne každý má to štěstí, jako pisatelka tohoto dopisu:
   “Se mnou to začalo být zlé, když se mne doma a ve škole začali ptát, čím chci být. Rozčilovalo je, když jsem říkala, že nevím a že je mi to jedno. A mně to opravdu bylo jedno. V každém oboru už dělalo tolik pilných mravenečků přede mnou - co na tom záleží, jestli já tam přibudu nebo ne. A nebyly to dobré pocity tenkrát. Ptala jsem se sama sebe, proč a nač vůbec žít. Abych se vdala? Jsou prý krásná manželství, ale ta, co já jsem mohla pozorovat, krásná nebyla. K čemu vlastní žít? Jíst, spát, vstávat, čekat, co se přihodí - k čemu to?
   Nevím, jak bych byla skončila, kdybych nepotkala Jarku a její věřící partu. Marně bych se pokoušela vyjádřit ten fantastický pocit štěstí, když mi poprvé došlo, že je tu Kdosi - Bůh, kterému na mně záleží, který mě má rád. Že můj život, až budu pokřtěna, nabude smysl, nádherný smysl: Mám budovat kolem sebe Boží království pokoje a lásky , spolupracovat se Stvořitelem v dotváření světa.
   Vidím teď vše novýma, Ježíšovýma očima, žiju jakoby nový život. Denně potkávám tisíce dobrodružství, která mi dělají radost. Věřím v Boha a proto věřím i v život. Vím, proč žiju.”
   Rodiče, kteří nedají dítě pokřtít, ač sami pokřtěni jsou, nebo pokřtít ještě dají, ale o křesťanskou výchovu se nestarají, ti svým dětem velmi škodí a život jim ztěžují.
   Co je na křtu tak důležité pro celý život? Nejprve si poslechněme, jak to katechismus říká odborně: “Křtem se dítě začleňuje do velikonočního Kristova zmrtvýchvstání. Křtem umírá s Kristem hříchu a s Kristem znovu povstává k novému životu v Bohu. V tomto přecházení od smrti k životu, od zla k dobru, od hříchu k lásce, má pokřtěný po celý život pokračovat.”
   A teď se pokusme totéž naznačit lidově:
   “Křtem se dítě stává členem dobré party, nebude nikdy samo, osamělé. Hlavou té party je Ježíš Kristus. Ježíš se stává při křtu přítelem. Pokřtěný jde životem s vírou, že tento přítel Ježíš má zájem, aby se mu život vydařil.
   Jako se dítě tělesně podobá rodičům,
   tak křtem získává podobu Boží
   a právo, nazývat Boha Otcem a Pána Ježíše bratrem.
   Kde se rodiče nad tímhle zamyslí a uváží to, nebudou na rozpacích, zda má nebo nemá smysl dát pokřtít dítě.
   Když se vás tedy někdo zeptá, jestli má své dítě pokřtít, už víte, co mu odpovíte. Třebas toto:
   Proč křtít?
   Nejprv proto, že to chce Pán Ježíš: “Jděte a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.”
   A proč to Pán Ježíš chce?
   Aby vaše děti nebyly nikdy ve světě osamělé.
   Aby měly společenství s Otcem.
   Aby se staly bratry a přáteli Syna.
   Aby měly vedení Ducha svatého.
   Aby získaly dobré mravní zásady pro život v Kristovo evangelium.
   Aby vydávaly dál - další generaci - svědectví o své víře, naději a lásce.
   Není snadné vyjádřit několika větami cenu křtu - vždyť zde se přibližujeme k tajemství Boha mezi námi. Lze jen tušit cenu rozhodnutí o pokřtění dítěte:
   že je to projev důvěry v budoucnost člověka a lidské společnosti pod ochranou Boží Prozřetelnosti.
   Že je to projev důvěry, že narození není jen začátek umírání, ale i začátek cesty k životu věčnému.
   Že je to zapojení do společenství místní církve, farnosti, do světové církve vítězné a pozemské církve putující.
   Pojďme se přihlásit k svému křtu veřejným a společným vyznáním víry:


04.02.2006 - 13:59   -ls-  
» Lk 3,15-16.21-22 / Krst / Milosť

   Nejen Pán Ježíš, i my jsme byli na křtu prohlášeni za Boží syny. Za křesťany, za chrámy Ducha svatého jsme byli prohlášeni při křtu.
   Když prohlášení, tedy jimi i jsme? My pokřtění jsme ti dobří, nepokřtění jsou ti špatní?
   Víme, že to není tak jednoduché, i když se tak přímočaře často smýšlí a mluví.
   Křest je pozvání, povolání, které je možno rozvinout, nepřijmout, či později promarnit. Nejednou jsem v různých obměnách slyšel stesky maminek: “Když si naše dcera našla chlapce z dobré katolické rodiny, měla jsem radost. Jenže brzo po svatbě se ukázalo, že on není vůbec dobrý člověk.”
   Po válce se svět s úžasem dověděl, že velitel koncentračního tábora v Osvětimi pocházel z dobré křesťanské rodiny, byl pokřtěn, přísně nábožensky vychován, doma poslouchal jako hodiny.
   Dělící čára mezi dobrými a zlými lidmi neběží přesně po rozdělení křesťané - nekřesťané. To už věděl svatý Petr. Dnes jsme si četli jeho prohlášení, že Bohu milý je každý člověk, který jedná správně. - Petr říká: “každý člověk”, ne: “každý křesťan”! - A svatý Petr říká dál: “Bůh nikomu nestraní, miluje každého, kdo jedná správně.”
   Jednat správně, na tom tedy vše záleží.
   Co však vede člověka, aby jednal správně nebo špatně? Jistě řeknete- výchova! Jistě, ta má velký význam, ale ne rozhodující. Sami byste možná mohli jmenovat případy, kdy v jedné rodině jedni rodiče vychovávají své dvě děti. A jedno děcko je hodné, z druhého je darebák.
   Tedy povaha? Ta vůbec ne. Všechny povahy mohou jednat dobře nebo darebně.
   Pak snad dědičnost, zděděné vlohy? Dědičnost sama též ne. Dědíme jen sklony, náklonnosti. Dědíme jich mnoho, dobrých i zlých. Záleží na tom, zda ty dobré rozvineme a zlé potlačíme, nebo naopak.
   Co tedy vede člověka, aby jednal dobře nebo správně?
   Je tu zvláštní lidská vloha, jen lidská. Zvířata ji nemají a člověk si ji musí pěstovat, rozvíjet správným směrem. Je to SVĚDOMÍ.
   Ale pozor! Na svědomí se odvolává mnoho lidí, jednajících špatně. Mnoho různých významů dává svědomí: ztotožňuje se se zděděnými názory, mravním citem, smyslem pro hodnoty. Katechismus říká, že svědomí je Boží hlas v duši. Ale i tato definice potřebuje rozvedení, přesnější popsání, aby je člověk mohl rozvíjet správným směrem!
   Svědomí je co do funkce dvojí schopnost:
   Schopnost správně rozlišovat, co je dobré a co je zlé.
   Schopnost správně se rozhodovat pro to, co je dobré.
   Ad 1) Někdo se nenaučí správně rozlišovat dobré a zlé. V dětství mu rozvoj svědomí zarazí věčně poručníkující rodiče. Rozkaz nahradí rozeznávání: Dobré, správné je, uposlechnout vždy rozkazu. A i když z toho nevzejde pokaždé velitel vznikne aspoň hnidopich, který před sebou nevidí živé lidi, ale foršrifty, předpisy, rity, které se snaží úzkostlivě plnit bez ohledu, kolik škody a zla tím v konkrétním případě způsobí.
   Ad 2) Jiný se nenaučí jasně rozhodovat. Je slaboch. I když ví, co je správné, zlé sklony zvítězí a jedná špatně.
   K takovým zlým koncům dochází tam, kde rodiče nepochopili, co je vlastně cílem výchovy. Myslí si, že cílem správné výchovy je vychovat děti poslušné. To však platí u psa, ne u dítěte. U dítěte je cílem výchovy nejen poslušnost, aspoň ne především, ale hlavně svědomitost: naučit děti rozeznávat mravní hodnoty, co je dobré a co je zlé. A naučit je, aby uměly podle toho poznání i jednat, aby se samy uměly rozhodnout pro to, co je dobré.
   Svědomí je tedy něco, co se musí vychovávat, pěstovat.
   Budeme si tedy pamatovat:
   Křesťan je člověk svědomitý: umí dobré rozeznat a dobré dělat.


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Lk 3,1-6

   Za onoho času “Když Pilát byl místodržitelem v Judsku, když Herodes byl knížetem v Galileji ... Jan uslyšel na poušti Boží hlas.”
   Tak to bylo “za onoho času”. A jak by to znělo dnes?
   “Když Boris Jelcin byl prezidentem Ruské republiky, když se na Balkáně rozpadla Jugoslávie, když se prezident Havel ze všech sil snažil zachránit před rozpadem Československo.” Tahle část by nám šla aktualizovat snadno - ale jak to další: “uslyšel Jan na poušti světa Boží hlas...” to už by šlo hůř. Kde je dnes Jan, který slyší Boží hlas? Je Jan v tobě, je mezi námi? Je v našem národě? Je na celém světě někdo, kdo slyší Boží hlas a jde zachraňovat svět?
   Slovo Boží chce být takhle konkrétně slyšeno, přijato, realizováno. Jan Křtitel volá: “Připravte Pánu cestu pouští světa.” Jeho posluchači na poušti žili, ti tomu volání dobře porozuměli, ti čekali toho, který má tou cestou přijít, aby je všechny zachránil.
   Je také nějaké čekání, nějaký advent, v dnešním světě, v nás?
   Je. A hned dvojí. Je dvojí adventní víra v dnešních lidech: víra v příchod Člověka a víra v příchod Pána , Vykupitele. Janova otázka: “Jsi to ty, který má přijít, nebo máme čekat na někoho jiného?” - ta je i v naší době vysoce aktuální.
   Takzvaná moderní víra moderních lidí našeho století vyhlíží Člověka: silnou osobnost, pevnou ruku. Přijde, už přichází, už je tu Člověk! Vůdce Adolf, veliký Stalin! Je to ten, je to onen. Tu je - tam je! Zbuduje nebe na zemi! A lidstvo dělá znovu a znovu stejnou zkušenost: Člověk , spasitel, hlásá na zemi ráj, ale vytvoří na zemi peklo.
   Teď si slibujeme nebe na zemi, spásu, od hospodářského, svobodného, liberálního, kapitalistického pořádku. Vytvoří nám ten nebe na zemi? Už to víme, že hospodářský liberalismus sám na to nestačí.
   Co tedy?
   Neměli bychom se už konečně začít vážně zabývat oním druhým adventem? Zabývat se Kristem Vykupitelem, který chce změnit víc než hospodářský systém: naše srdce, naše smýšlení a tím i jednání. Který chce skrze nás měnit a změnit svět k lepšímu.
   Od čeho čekáš lepší svět ty, osobně? Od čeho český národ, dnešní sjednocující se Evropa? Od hospodářského zázraku, od bezcelních zón, od akcií a dividend?
   Proč ne - ale podmínkou dobrého svobodného obchodu, velkých cen, je svědomitost a čestnost obchodníků a výrobců. Kde tomu tak není, tam - biblicky vyjádřeno - dál slepí vedou slepé a oba spadnou do jámy.
   Co je to tedy křesťanský advent lidstva? Odpověď je prostá, že se já, ty, druzí kolem nás vydáme na cestu naproti Ježíšovi. A když ne všichni lidé, tedy aspoň já a ty, my, co jsme tu pohromadě, ti lidé, kteří Boží hlas uslyší.
   Pravý advent lidstva začíná tam, kde lidé konečně chtějí být na druhé vedle sebe hodní. Kde se snaží být trpěliví. Kde vědomě neubližují a pomohou, kde jen trochu mohou, bez ohledu na to, jestli to tak dělají i druzí.
   Tuhle se mi dostal do ruky časopis ADVENIAT. Byl tam článek o mladém Španělovi, který přišel do Mexico-City - desetimiliónového hlavního města Mexika. Vyděsilo ho, jak tam po ulicích běhají děti bez domovů a rodičů. Zdivočelé děti, jako jinde běhají zdivočelí psi a kočky. Kde se ty děti berou? Jak můžou přežít? Jaký je jejich osud? Nechal všeho a žil několik měsíců mezi nimi, jejich životem. Prožíval zblízka jejich věčný hlad, nejistotu, strach při kradení, jejich vykořisťování staršími, pohlavní zneužívání malých děvčátek, zneužívání dětí k šíření drog.
   Co dělat? Psát plamenné články do novin? K čemu? Každý to ví. A tak se rozhodl, že dětem zřídí rodinu a bude jim náhradním otcem. Když ten článek o něm byl psán, měl “strejda Alexandro” už v provozu 30 rodin a v nich 300 dětí sebraných na ulici. Vedli je už jeho odchovanci sebraní na ulici.
   Vysmívají se mu:” Víte, že v Mexiku je takových bezprizorných dětí na dva miliony? Co je proti tomu těch vašich tři sta zachráněných?” Ale Alexandro se směje: “Místo potřásání hlavou běž a udělej i ty něco pro bližního vedle sebe, jak to Ježíš přikazuje i tobě!”
   Ano, to je správná odpověď, to je správná adventní výzva nám všem: Sestro, bratře, i ty běž a udělej něco pro svého bližního vedle tebe, pro toho, který je na tom hůř než ty.


04.02.2006 - 13:48   -ls-  
» Lk 3,10-18

   Zástupy se dnes v evageliu bezradně ptají Jana: “Co jen máme dělat?” A Jan jim bez rozpaků dává jasnou odpověď, jak jste to právě slyšeli.
   Ale přišla chvíle, kdy i tento muž byl bezradný, plný pochybností: “Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?” - Vidíte, ani ta nejpevnější víra není ušetřena pochybností.
   Dnes se často mluví přímo o krizi v souvislosti s vírou. V jakém smyslu se to mluví o krizi víry?
   Jednak je tu jistý počet těch, kdo se mezi věřící vůbec nepřihlásili, když nastala svoboda, kdo víru dál odmítají. Ale v podstatě se moc nestalo. To jen u papírových křesťanů shořel papír.
   Ale nejen to: i sami věřící uvnitř církve jsou často zmítáni nejistotami. Staré jistoty padají, po staletích neměnně opakovaná tvrzení se nově zkoumají.
   Mít pochybnosti, to bylo dříve tak neobvyklé, že jsme se z toho zpovídali jako z hříchů. Dnes nás uklidňuje, když slyšíme, že nejistoty ve víře nemá leda pes, protože nemyslí , ale u lidí myslících že je to cesta k hlubšímu poznání pravdy.
   Možná jste slyšeli mluvit o krizi víry i v souvislosti se současnými teology. Nedejme se ani tím zneklidňovat. Úkolem teologů je hledat poznání hlouběji a dál, kde ještě nejsou cesty vyšlapané. A kdo hledá cesty nové, tam, kde bylo dosud bezcestí, tomu se snadno může stát, že šlápne vedle. Ale čas už rozliší plevy od zrna nových myšlenek. A tak i tato nejistota je nakonec ku prospěchu.
   Vzpomeňme v této souvislosti třeba jméno dnes už po celém světě známého a slavného teologa a učence Piera Teilharda Chardina. Celý svůj život byl tento kněz černou ovcí mezi spolubratry: nechtěl se spokojit doslovným opakováním katechizmových otázek a odpovědí, chtěl vystihnout pravdy víry řečí, jakou mluví běžně dnešní lidé; chtěl zkoumat náboženské pravdy, jako se zkoumají všechny neznámé věci kolem nás a tak nově prokázat jejich pravdivost, krásu a velikost.
   Tím u lidí, kteří neradi přemýšlejí, upadl do podezření, že není dost pravověrný, že je novotář a bludař.
   Zakázali mu učit, odmítli tisknout jeho knihy, znemožnili mu psát do novin a časopisů. Ale nemohli zamezit, aby se za ním nehrnuli mladí lidé, kteří mu rozuměli. Zasáhli proto brutálně. Přeložili ho do Afriky, pak do Číny; z Evropy ho vykázali. Až po 2. světové válce se vyhnanec vrací do New Yorku. Jeho pohřbu se zúčastňuje jen několik lidí. Ale stačil napsat pět knih. Pět knih, do nichž zapsal to, co nesměl učit a říkat. Dnes je těchto pět jeho knih přeloženo do všech světových kulturních jazyků a největší myslitelé současného světa se prohlašují za jeho žáky a pokračovatele.
   Bratři, nebojte se nejistot a pochybností ve víře. Ty nejsou hříšné. Hříšná je lenost člověka, když se nesnaží přijít těm nejistotám na kloub. Nebojte se přemýšlet, zkoumat, mudrovat, hledat. Jen ten, kdo hledá, najde.
   Stálým hledáním objevujeme v Božím slovu stále nové obsahy. Ano - týž je Kristus včera i dnes i navěky. Ale týž Kristus je stále nový pro každou novou generaci, která jej musí pro sebe nově objevit, aby v něj mohla opravdově uvěřit.
   Lpěním na starých formách se brzdí život, ubližuje se pravdě. Ovšem, všichni dobře víme, že pravdy víry se měnit nedají, ale formy a způsoby vyjádření se s každou novou generací mění a měnit musí.
   Staromilství ve víře je stejně nebezpečné, jako bláznivé novátorství. Proto nejen tento předvánoční čas , ale celý náš život je stálým adventem - stále novým hledáním, vyhlížením Pravdy, kterou je Kristus. Pojďme se k němu radostně přihlásit vyznáním své víry, pojďme mu vstříc k hostině svátostné , která je předobrazem hostiny věčné v jeho Království pravdy u Otce.


06.12.2005 - 14:12     
» Lk 3,15-16,21-22

Evangelista Lukáš svým textem dosvědčuje víru v Ježíše Krista, který je pomazaný Duchem svatým. Znamená to, že se na něm splnily předpovědi proroka Izaiáše:
„I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.
Na něm spočine duch Hospodinův“ (Iz 11,1).
Na Ježíšovi spočinul Duch svatý. Podle textů a příslibů Starého zákona se naplnil čas, kdy je Ježíš Kristus prezentován jako Mesiáš, na kterého čekaly celé generace starozákonního lidu. Evangelista přestavuje Ježíše jako toho, který přichází a bude jednat v Duchu svatém, on sám má plnost Ducha sv. a proto jej také může darovat. Ježíšův pozemský život se odvíjí zcela od trvalých zásahů Ducha svatého. Na základě působení Ducha sv. Panna Maria počala Ježíše, v síle Ducha sv. Ježíš vyrůstal a Duch sv. se opět projevuje na začátku jeho veřejného působení. Tajemství činnosti Ducha sv. v Ježíšově životě sděluje pokorný služebník Jan Křtitel. Říká: „Přichází silnější než já, nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi.“
Kde se projevuje činnost Ducha sv., tam je svoboda a pravda, láska a krása. O Ježíši Kristu můžeme říci, protože je plný Ducha sv., že ve své osobě prezentuje hodnoty svobody a pravdy, lásky a krásy. Proto všechny události ve společnosti i v našem osobním životě bychom měli číst pod těmito aspekty. Položme si otázky pro zkoumání našeho svědomí:
Neztrácím svobodu pro Boha pod vlivem vnějších událostí v osobním životě?
Nevyhýbám se pravdě a nebojím se pravdy v okamžiku, kdy bych měl korigovat své jednání a myšlení?
Je láska nejvyšší hodnotou mého života v intencích křesťanské víry?
Jsem si vědom toho, že lidé pod vlivem správně pochopené svo body, lidé toužící po pravdě ve svém životě a láskyplní jsou sou časně krásní? Jsem si vědom toho, že přátelé Boží, učedníci Pána, jsou povoláni být krásnými lidmi?
V čem spočívá vlastně krása Božího přítele? Na Janově životě vidíme, že to byla nejen jeho pravdivost, ale také pokora. Pravdivost a pokora vytvářejí krásné duchovní osoby. Pokud někdo neklade překážky v působení Ducha sv., tam je vždy dosaženo krásna: krásných vztahů v manželství, v rodině, mezi přáteli, ve farnosti, v celé církvi. Postoj pokory může vyjádřit toto zvolání: „Duchu sv., učiň ze mne to, čím být mám a odpusť mi mou hříšnost.“
Jan volá: „On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ Těmito slovy Jan představuje Židům slíbeného Mesiáše, který jako jediný může darovat spásu. Jeho slova jsou prorocká, říkaje z vnuknutí Ducha sv. Text evangelia o otevřeném nebi jsou metaforou pro sdělení pravdy, že Bůh je Bohem trojičním a Ježíš je milovaným synem Otce. Celá další Ježíšova činnost a jeho slova se odvíjejí od spolupůsobení s Duchem sv. Ježíš se stal člověkem působením Ducha sv., učil a jednal pod jeho vlivem: pro naši spásu, kterou je možno přijmout jako dar.
V textu dnešního evangelia jsme četli: „Ježíš se modlil.“ V průběhu modlitby se otevřelo nebe a Duch sv. sestoupil na něj. Bratři a sestry, modlit se znamená prodlévat u Boha, myslet na něj, jsou to chvíle strávené s ním, kdy se s ním sdílíme o lásku, prezentujeme mu naše potřeby, přiznáváme se k našim chybám, otevíráme mu srdce a prosíme o jeho dary. V modlitbě dostaneme dar Ducha sv., kterému se říká „rozlišování duchů“. Tento pojem vyjadřuje kritéria, podle kterých můžeme říci, zda se Bohu naše jednání líbí či nikoliv.

Duch Boží
vede k lásce a neruší ji; umožňuje vzájemné přátelství;
daruje vnitřní rovnováhu, sílu a jistotu, odnímá strach;
pokud jsme pokorní, vede nás bezpečně životem jako své děti a nabízí pomoc;
pomáhá nám k duchovnímu růstu a zralosti;
dává nám možnost rozpoznat a uvědomit si hřích; dává také na ději na odpuštění;
činí nás vnímavými na potřeby chudých, lidí v nouzi a na ne spravedlnost ve společnosti;
vede nás vždy k Ježíši, k jeho slovu a k jeho církvi.

Odpůrce Boží
vede k hněvu, závisti, sporům, hádkám;
zapříčiňuje naše špatné svědomí, působí nejistotu;
nabízí nám způsob života, který je cizí biblickým textům, pod poruje pýchu;
ochromuje naše jednání, působí zmatky v našem životě, způso buje neplnění našich základních stavovských úkolů;
odvrací nás od spolupráce s ostatními, přivádí nás do izolace a vnitřního osamocení;
působí, že jsme zahořklí a negativního smýšlení, zdůrazňujeme pak jen svá práva na úkor povinností k druhým; vnímáme pak jen chyby druhých a jsme citliví na uznání vlastní pochybné dokonalosti;
přivádí nás k nepodstatným a nedůležitým věcem, odvádí od ná klonnosti k duchovnímu životu a tím i od osoby Ježíše Krista.
Pokusme se zvážit několik uvedených kritérií ve prospěch našeho křesťanského života a povzbuďme se i poslední větou textu dnešního evangelia. Snad i o každém z nás bude platit Otcovo prohlášení: „Ty jsi můj milovaný syn „ milovaná dcera. Tato slova jsou nadějí naší eschatologické záchrany.


06.12.2005 - 14:12   -fer-  
» Lk 3, 10-18

Kdo již byl v nemocnici a čekal na operaci, tomu do smíchu nebylo. Ještě menší důvod k nějaké radosti měl vězeň, čekající na rozsudek. Byl však člověk, který byl i nemocný, seděl ve vyšetřovací vazbě a čekal rozsudek smrti, a přesto zůstal klidný, on se dokonce radoval a k radosti nabádal i bližní. Byl to apoštol Pavel, který z římského vězení psal Filipanům: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“
Odkud pramení jeho optimismus? Apoštol napsal Galaťanům: „S Kristem jsem spoluukřižován. Nežiji již já, nýbrž žije ve mně Kristus. Pokud však žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a sám sebe vydal za mne“ (Gal 2,20) Vidíme zde úzké spojení Pavla s Kristem „Pán je blízko, o nic nemějte starosti...“ „Kristus žije ve mně...“
Rozjímejme v adventní době o těchto slovech, abychom lépe pochopili i poselství Jana Křtitele. Sv. otec Jan Pavel II. napsal v přípravné encyklice na jubilejní rok 2000 Tertio millenio adveniente: „Příchod třetího tisíciletí nové doby nám připomíná slova apoštola Pavla: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy...“ (Gal 4,4) Pro přípravu na slavné jubileum stanovil papež tříroční přípravu: v prvním roce prožívat tajemství Syna Božího, ve druhém Ducha svatého a ve třetím Boha Otce.
Rok 1997 měl být rokem Syna Božího. U nás stál tento trochu ve stínu oslav závěru Desetileté přípravy a duchovní obnovy a jubilejního roku sv. Vojtěcha, kdy uplynulo 1000 let od jeho mučednické smrti. Prožívali jsme také návštěvu Sv. Otce.
Přesto bychom se měli i my ptát proroka Jana: „Co jen máme dělat?“ Dnes, ve změněné době, se nebudou ptát, co mají dělat celníci ani vojáci, mají se však ptát otcové, matky, mládež, občané, věřící.
Letošní rok byly obrovské záplavy, které zbídačily tisíce rodin. Můžeme s pocitem určité spokojenosti tvrdit, že většina věřících nezapomněla na slova Kristova: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších bratří mých, mně jste učinili...“ (Mt 25,40) nebo Janova slova: „Kdo má dvoje šaty, dej tomu, kdo nemá žádné...“ Sbírky po farnostech přinesly přes 30 miliónů a věcné dary obsahovaly další veliké obnosy. „Co máme dělat?“ Jistě dále budeme pokračovat v charitní činnosti, nebudeme zapomínat na nemocné a staré.
V encyklice Tertio millenio adveniente připomíná Sv. otec událost, na kterou my možná zapomínáme: „Mariánský rok těsně předcházel událostem roku 1989. Události, které svým rozsahem a zvláště pak rychlým spádem nutně vyvolávají úžas. Ve všem, co se událo, zasahovala s mateřskou péčí neviditelná ruka Prozřetelnosti: „Cožpak může zapomenout žena na své nemluvně?“ (Iz 49,15) Proto nezapomeneme na úctu k Matce Boží a budeme si uvědomovat obrovskou sílu modlitby. Proto budeme prohlubovat modlitbu osobní, ale i modlitbu v rodinách, ve farním společenství, budeme vytvářet malá společenství rodin, kde se budou rodiče scházet, společně číst Písmo sv., modlit se, vyměňovat si zkušenosti a názory.
Abychom i my došli k onomu: „Nežiji již já, Kristus žije ve mně,“ budeme prohlubovat svátostný život, přijímat často Krista ve sv. přijímání.
Abychom žili optimisticky, „radovali se v Pánu,“ pamatujme stále na Pána a on bude pamatovat na nás. Stará legenda vypráví: mladá matka s dítětem v náručí kráčela podél skalní stěny. Najednou se skála otevřela a objevila se jeskyně. Žena nahlédla dovnitř a uviděla obrovské poklady. Spěšně položila dítě do mechu a začala naplňovat tašku, kapsy... Během té činnosti uslyšela hlas: nezapomeň na nejdůležitější. Nedbala, jen viděla před sebou zlato, perly... Když nabrala, co mohla, opustila jeskyni. Skála se uzavřela. Žena stále viděla jen bohatství, až po chvíli si uvědomila, že v jeskyni zapomněla dítě! Marně bušila do skály, ta se již neotevřela.
Obraz dnešního lidstva. Lidé vidí před sebou jen majetek, mamon, cestování, užívání, auta, byty, zapomněli na nejdůležitější: na duši! Přijde chvíle, kdy budou muset všechno opustit, stanou před Soudcem a to již bude pozdě.
Ptejme se sv. Jana Křtitele: „Co mám dělat?“ Doba adventní nám dá patřičnou odpověď.


04.12.2005 - 13:59   -bm-  
» Lk 3, 1-6

Jan zaslechl na poušti Boží slovo. Lapidární konstatování s obrovskými důsledky. Doslova čteme: „...stalo se Boží slovo Janovi...“ Jan pobývá v poušti, aby se lépe disponoval pro naslouchání Bohu. Nestahuje se, aby se stranil lidí a zbavil se odpovědnosti za vztahy vůči druhým. Volí na určitý čas samotu, ne osamělost, aby byl vnímavější vůči Božím nárokům. Boží slovo může nejlépe zaznít ve ztišení a zklidnění srdce, nikoliv v hluku a překotnosti událostí a proměnlivých situací. Evangelista nepopisuje, jakým způsobem a v jaké podobě Bůh Jana oslovil. To není důležité. Podstatné je, že Jan Boha vyslechl a rozhodl se podle řečeného jednat bez otálení, zvídavých otázek a kladení podmínek. Boží slovo nezůstalo v Janovi ladem, ale naopak se vtělilo do jeho života - do zcela konkrétních kroků a jednání v dějinách vyvoleného národa. Toto ztělesnění je zdůrazněno Lukášovým dějinným zarámováním do širších souvislostí života římské říše. Boží slovo má univerzální význam a nikdo není předem vyloučen z jeho působení. Přichází skrze člověka a každý je pozván, aby je mohl zaslechnout. Jan si neponechává sdělené pro sebe, aby se sobecky radoval z osobního Božího oslovení. Právě naopak. Sdělené přijme za své, dá se jím proměnit a spěchá to nabídnout i druhým. Ani stopy po sobeckém sebeuspokojení či sebevědomí vlastních zásluh. Nehonosí se ani vlastními asketickými činy, ale vášnivě touží pomoci těm, kdo stojí o Boží nabídku. Neslevuje nic z naléhavosti Božího slova, aniž někoho nutí přijmout hlásané. Stojí zcela ve službě Božímu slovu bez potřeby na sebe druhé vázat, zavazovat si je a očekávat od nich vděčnost. Je hlasem volajícím, který dává možnost k pokání, aniž předem propočítává účinek. Sám se nechává Božím slovem proniknout a proměňovat a tutéž možnost dopřává druhým.


13.11.2004 - 22:20   Angelo Scarano  
» Lk 3, 15-16.21-22

      Tento svátek je především epifanií neboli zjevením Kristovy osoby. Právem východní liturgie řadí tento svátek ke zjevení mudrcům a k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“. Nakolik je zavádějící mluvit při tomto svátku o našem křtu, je dobré „se držet“ liturgické doby: křest Páně neslavíme kvůli „události křtu“ (ta je koneckonců vedlejší, protože pomazání Duchem na křtu Janově nezávisí), ale kvůli zjevení Kristovy osoby, zjevení započaté o Vánocích. Je dobré se tohoto pohledu přidržet a katecheze o křtu řadit tam, kam v liturgii náležejí, tedy do okruhu postní a velikonoční doby.
      Zároveň dnešní svátek je zakončením vánoční doby. Přirozeně nás však musí napadnout otázka, jak souvisí křest s tajemstvím narození. Souvislost je velmi prostá: v obou případech se jedná o zjevení. Syn Boží se vtělil, a tak ukázal (zviditelnil, učinil přístupným našim očím) svoji slávu, důstojnost (Jan 1,14: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn.“). I evangelista Lukáš potvrzuje, že Kristovým narozením se zjevila Boží sláva (Lk 2,9: „sláva Páně se rozzářila“; 2,14: „nebeské zástupy chválily: ´sláva na výsostech´“). Ježíšova sláva (důstojnost) se posléze zjevila i třem mudrcům (Mt 2,11), svatebčanům v Káni (Jan 2,1n.), Janu Křtiteli po křtu v Jordánu (Otcova slova a sestupující Duch zjevují, kdo Ježíš doopravdy je – člověk obdařený důstojností Božího Syna - Dárce života). Jasně tedy vidíme, že všechny tyto události vánočního okruhu mají jako společného jmenovatele zjevení slávy. A tou slávou můžeme rozumět vyzařování Božího charakteru, identity. V těchto událostech poznáváme, kdo Bůh je – on se nám zjevuje a dává v Synu.

      Je na místě otázka, proč se Kristus nechal pokřtít. Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“: všimněme si, že Duch na něj sestoupil po jeho vystoupení z vody, tedy po křtu, aby se naznačilo, že přichází nezávisle na ponoření do jordánských vod. Kristus právě tím, že se podvolil křtu vodou, ukázal kontinuitu s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od předchůdce. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“. Veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby Kristus nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na Otce.
      Další paprsek epifanie k nám přichází z rozhovoru s Janem Křtitelem. Ježíš jasně říká, proč přichází k vodám Jordánu: ne z pokory, ani z touhy se zjevit druhým jako slíbený Zachránce, ale z lásky k Otci, „aby splnil Otcův záměr“ (tak Mt 3,15). Jinými slovy přichází kvůli Otci, ne kvůli sobě a své „realizaci“. Vidíme tedy Krista, který žije především pro Otce a má oči upřené „k nebi“: a právě toto nebe se po křtu „otevře“ na znamení toho, že také Otec „se dívá na Syna“, má oči upřené na něj. Otevřené nebe symbolicky naznačuje, že Otec se sklání k Synu, otevírá mu svou náruč: nenechá ho tedy samotného v následné náročné službě.
      Kristus projevuje svoji oddanost Otci i přes cenu „pokoření“: řadí se totiž mezi hříšníky a přijímá obyčejný křest Janův, který nepřinášel „milost ospravedlnění“ (na rozdíl od křtu apoštolů). Toto pokoření je zcela v „logice Božího plánu“: už při vtělení se Kristus snížil k obyčejné chudé ženě, při narození v chlévě se snížil k nejchudším a konečně na kříži se snížil do krajnosti, a to k člověku v jeho největší bídě.

      Na tuto oddanost a lásku Otec odpovídá láskou: slavnostním vyznáním stvrzuje, že Kristus je jeho milovaný Syn. A tato slova jsou „vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (srv. Řím 5,5), který sestupuje jako holubice. Tak Ježíš může nejen slyšet, ale také zakusit Otcovo zalíbení. Je sice pravda, že On vždycky byl (a je) milovaným Synem, ale při této události může nově zakusit Otcovu blízkost. I při jiných okolnostech nově prožije tuto Otcovu lásku.
      Po křtu v Jordánu je Kristus ujištěn o tom, že Otec je na jeho straně. A toto ujištění potřebuje o to víc ve chvíli, která bezprostředně předchází službě: „Boží služebník“ potřebuje povzbuzení a „jistotu“, že Otec sám je při něm, při jeho činnosti. Kristus tedy nebude konat zázraky a mocné činy „ze sebe“, ale z Otce, z daru jeho Ducha. Syn je totiž „vyvolen“ Otcem a jím samotným poslán.
      Otcovo ujištění není však určeno pouze Kristu, ale také dalším lidem (proto se jedná o „zjevení“): Kristus není obyčejný člověk, ani revolucionář či „výřečný hlasatel“, ale Otcův „milovaný Syn“ – tento titul je jasným označením slíbeného zachránce. Tento Syn není obyčejný posel jako Mojžíš, proroci či dokonce Jan Křtitel. Proto je vybaven silou Ducha čili Otcovou autoritou.

      Tato první Kristova epifanie nemůže zároveň nebýt epifanií Otce a Ducha: Otec promlouvá, Duch sestupuje pod podobou holubice. A Otec zjevuje Krista jako svého Syna. Je sice pravda, že označení Syn bychom nemuseli na tomto místě chápat výlučně ve smyslu Božího synovství (spíš ve smyslu mesiánském, v duchu SZ), nicméně toto označení je odrazovým můstkem pro další prohloubení tajemství Kristovy osoby (postupné poznání vedoucí až k poznání Božího synovství). Prozatím se musíme spokojit s tím, že nemáme jasné a konečné zjevení Trojice, ale jen počáteční. Koneckonců Kristus bude zjevovat Otce a Ducha postupně, stejně tak i sebe. V každém případě při této události máme zjevení nejen Kristovy osoby, ale celé Trojice. A tato Trojice se nám zjevuje při otevřeném nebi: je to tedy Trojice, která se otevírá „druhému“. Na prvním místě se jedná o otevřenost Otce ke Kristu, ale potažmo je to i otevřenost Otce ke každému člověku: vždyť Kristus přichází ke konkrétním jedincům. V Kristu je to právě Otec, kdo se sklání, otevírá náruč. A tento Otec dává zakoušet svoji lásku skrze dar Ducha, podobně jako po Ježíšově křtu. V Synu přichází i Otec, i Duch, tedy celá Trojice. Samotná Trojice se tak sklání ke konkrétnímu hříšníku, aby ho pozvedla k sobě: přivedla do „otevřeného“ nebe.


13.11.2004 - 22:20   Angelo Scarano  
» Lk 3, 15-16.21-22

      Galilejci mohli vnímat Krista jako zcela obyčejného člověka, který jako oni mluvil stejným místním jazykem (galilejskou aramejštinou) a žil stejný život. Avšak Ježíš byl víc než pouhý člověk. O tom svědčily nejen jeho mimořádné činy, ale také sám Otec, který prohlásil: „Ty jsi můj milovaný Syn“(Mk 1,11). Tento Boží hlas doprovázejí otevřená nebesa a sestupující Duch. Právě tyto dva prvky jsou jasnými znaky Ježíšova prorockého a mesiánského poslání: On je ten „vyvolený Služebník, na kterého Bůh vložil svého Ducha“ (Iz 42,1). Tento Duch uschopňuje Krista k tomu, aby skrze slova a činy zjevil Otcovu tvář.
      Také při proměnění na hoře Tábor zazní slova „Ty jsi můj milovaný Syn“, slova určitým způsobem zpečetěná setníkovým vyznáním po Ježíšově smrti na kříži: „Tento člověk byl opravdu Boží Syn!“ Tato slova vyjevují nejhlubší tajemství Ježíšovy osoby. On byl člověk jako my a zároveň měl jedinečnou výsadu: byl Božím Synem. Tento titul nemusíme hned chápat jako označení božské přirozenosti. V linii starozákonní tradice se totiž jedná především o titul krále – Mesiáše a zřejmě v tomto smyslu máme i chápat Otcovo prohlášení při křtu. Teprve později budou učedníci schopni pochopit, že Ježíš je Božím Synem také v tom hlubším smyslu, jako Bůh.


13.11.2004 - 22:19   Angelo Scarano  
» Lk 3, 10-18

      Já nejsem… ten, který vás zachrání! Já nejsem Mesiáš! Jan Křtitel jasně a bez okolků vyznal, že on není tím, koho Židé čekali. A právě k němu vzhlíželi s nadějí, že by to mohl být on! Ale Jan Křtitel odmítl mesiánské pokušení, komplex “zachránce”. Toto jeho odmítnutí mesiánského poslání vyžadovalo hlubokou pokoru a pravdivost.

      Stále znovu se objevuje v dějinách pokušení “být Mesiášem” – jak nevzpomenout v poslední době na reverenda Moona, případně na další “kvazimesiáše”, geniální politiky či myslitele? A tito samozvaní Mesiášové nacházejí v lidských srdcích kladnou odezvu – vždyť každý potřebuje Zachránce! Toho, který splní naše očekávání po šťastném životě. Jistě, my křesťané máme povědomí, že Ježíš je ten Zachránce – ale často očekáváme tuto záchranu spíš od lidí. My totiž Krista nevidíme, a proto se snadno upneme na nějakého člověka – možná na svého partnera, na kněze. Často nevědomky právě od těchto lidí očekáváme naplnění všech svých přání – především naplnění svého života, toho “vakua”, které se nezadržitelně vkrádá do našeho nitra. Anebo odejmutí nesnesitelně těžkého břemena: nemoci, rodinného problému, vlastní neschopnosti. Částečně je toto očekávání legitimní – lékař může uzdravit z nemocí, právník může podat cenné rady, jak se vymotat z nějakého sporu… ale existuje oblast, kde “nemáme” ani lékaře, ani právníka…

      Jan Křtitel nepodlehl mesiánskému komplexu… nýbrž evangeliu! Hlásal totiž, že tento Zachránce teprve přijde! Nemusíme tedy složit ruce v klín a rezignovaně čekat na smrt (až to vše “konečně” skončí) – radostně můžeme čekat… ne na smrt, ale na Krista!

      Přijde… a jeho ruka není krátká na spasení (Iz 59,1) – a dokonce ani tam, kde my sami a jiní “kvazimesiášové” na to mají “krátkou ruku”.


13.11.2004 - 22:19   Angelo Scarano  
» Lk 3, 10-18

      První část dnešního úryvku (v. 10-14), bez paralel v ostatních evangeliích, má pravidelnou strukturu: otázka a odpověď. Nejprve je tu obecné ponaučení (v. 10-11), a pak řešení dvou extrémních případů (v. 12-14).
      Jedná se o etické učení s trvalou platností. Je to “konkretizace” výzvy k obrácení (v. 4), k “narovnání cesty Páně” (v. 8).

      10 Možná zarazí, že podněty Jana Křtitele jsou příliš “ploché”, bez “křesťanské hloubky”. Je však třeba brát ohled na to, že se nacházíme nejen před Velikonocemi, ale dokonce ještě před celým Ježíšovým vystoupením, a tak není divu, že nemůže zaznít výzva k víře, k přijetí křesťanské zvěsti jako v Sk 2,14-36 (tam na stejnou otázku “co máme dělat?” Petr odpovídá: “Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.”).

      11 Jídlo a oblečení patří k základním prostředkům nutným k životu: ať lidé nemají nic než to, co potřebují! Jan Křtitel nepředkládá žádný ideál chudoby, ale uskutečnění blíženské lásky. A ve stejném duchu bude jednat také Zacheus (19,8: “Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým”). U Lukáše je hamižnost hříchem “číslo jedna” – a právě solidarita umožňuje uniknout zkáze hříchu.

      12-14 Výběrčí daní a vojáci, ač všeobecně znevažovaní kvůli spolupráci s nenáviděnou římskou mocí, nejsou vybízeni k tomu, aby opustili své povolání, ale aby je vykonávali spravedlivě. I výběrčí mohli být čestní lidé, i když Cicero nám zanechal výmluvné svědectví o zneužívání této funkce.
      Jan zde nevystupuje jako prorok (v. 7-9.15-18), ale jako učitel moudrosti (10-14).

      15 Slovesem “očekávat” se pozornost zaměřuje opět k budoucnosti – je Jan Křtitel ten slíbený Zachránce?
      Rozvázat řemínky u opánku patřilo k službě otroků – a hle, Jan Křititel nepovažuje sebe ani za otroka ve srovnání s Mesiášem! On není “hoden” – v řečtině “hikanos”, což znamená schopný, způsobilý (“nemá na to”).

      16-18 Oheň zde symbolizuje soud (jako běžně ve SZ). To je koneckonců potvrzeno následujícími verši. A tak vidíme, že zatímco Jan Křtitel očekával Mesiáše jako přísného soudce, který “zničí” zlé, Kristus ukázal jinou tvář svého mesiánství: on přišel povolat i zlé a nespravedlivé.
Janovo učení je označeno jako evangelium, protože ohlašuje příchod velkého Zachránce.


13.11.2004 - 22:18   Angelo Scarano  
» Lk 3, 10-18

      Jan Křtitel přísně napomínal nově pokřtěné, aby neměli falešnou jistotu o vlastní spáse na základě pouhého křestního obmytí či svého původu od Abraháma (v. 7.8). Je třeba konkrétních projevů obrácení (v. 9). Proto Předchůdce Páně lidem ukládá, aby uplatnili solidární lásku (v. 10) jako předstupeň Ježíšova požadavku lásky (Lk 6,29). Celníkům a vojákům neříká, aby opustili své povolání (Židé jimi pohrdali, protože spolupracovali s okupantskou římskou mocí!), ale radí jim, aby jednali spravedlivě a respektovali práva i důstojnost druhých. Především však nasměrovává pozornost lidí na přicházejícího Mesiáše, a proto je jeho hlásání označeno jako radostná zvěst (v. 18). Je to evangelium v zárodku, evangelium, které pak dovrší Ježíš.


22.09.2004 - 06:41   jd  
» Lk 3, 21

      Kristus nepotreboval krst pokánia, bol by zbytočný. Ale týmto gestom chcel poopraviť naše predstavy o Bohu. Boh nie je niekto úplne vzdialený, ktorý býva v nedostupných výšinách. Tým, že sa Ježiš dal pokrstiť, chcel povedať, že nechce byť žiadnou výnimkou, že si nechce prisvojiť žiadne prednosti a výsady. Hoci bez hriechu, postaví sa do radu hriešnikov, ako by to bolo samozrejmé. Odstraňuje akékoľvek bariéry a v plnom slova zmysle je solidárny so všetkými ľuďmi.
      Táto solidarita Boha s ľuďmi, ktorá sa najprv prejavila telesným zrodením zo ženy, je badateľná v celom Kristovom živote až po smrť na kríži. Práve toto bol kameň úrazu, ktorý v mnohých dobromyseľných ľuďoch vyvolal zarážajúci pocit prekvapenia a sklamania. Predstavovali si Boha na nejakom vysokom podstavci, z ktorého ho celý svet vidí, ale nikto sa nesmie ani priblížiť. A naraz vidia Boha – Krista, ktorý prichádza k človeku a stavia sa po jeho boku.


23.01.2004 - 12:29   Angelo Scarano  
» Lk 3, 1-6

      Otázka na tělo: těšíš se doopravdy na setkání s Kristem? Asi moc ne, že? Proč? To je jednoduché: Ježíše znáš (a známe) tak málo! Jak se můžeme těšit na někoho, koho osobně neznáme, koho jsme nikdy nepotkali tak jako jiné lidi! Těšíme se vždycky na někoho, kdo je nám sympatický, blízký, příjemný. Těšíme se na toho, s kým je nám dobře – protože se cítíme “jako doma”, uvolněni, bez křeče a zábran. My lidé potřebujeme učinit osobní zkušenost, setkat se s druhým. A kdo z nás se může “pochlubit” takovou zkušeností s Ježíšem? A pak není divu, že se na něj nemůžeme kdovíjak těšit!
      Bez studu si můžeme přiznat, že se těšíme spíš na návštěvu dlouholetého přítele než na Krista. Nemusíme být v rozpacích, když uznáme, že je nám tak příjemně v blízkosti takového člověka… Klidně si to přiznejme… a přiznejme si také to, že “je to tak dobře”, že s takovým člověkem jsme tak rádi! Ano, vždyť všechno autenticky lidské (přijetí, objetí, pohlazení, pozorné naslouchání, vcítění se) je… Boží! Právě skrze druhé lidi můžeme už teď poznávat a zakoušet (a to je velmi důležité – my lidé potřebujeme zakoušet) Boží přijetí. Toto objevil už sv. Augustin: “Bůh je všechno pro tebe. On je všechno to, co miluješ”. Všechno to, co milujeme, je vlastně samotnou Boží dobrotou (vylitou ve stvoření). Takže když toužíme po blízkosti dobrého přítele… toužíme vlastně po přítomnosti Boží. To dobré, co prožíváme v autentickém vztahu, je předchutí toho, co jednou naplno prožijeme s Bohem… až ho uvidíme tváří v tvář. A není tedy tak úplně pravda, že se skoro nikdo netěší na Krista. Spíš platí: všichni se na něj těší.
      A tak kdykoli jsme “celí nadšení”, že se můžeme setkat s milovanou osobou… těšíme se (nevědomky) na setkání se samotným Bohem. Vždyť “Bůh je všechno to, co miluješ” – a ještě skvělejší!


23.01.2004 - 12:29   Angelo Scarano  
» Lk 3, 1-6

      1 Máme tu nový úsek Lukášova evangelia, obsahující Ježíšovo veřejné vystoupení. Nejprve se ovšem pojednává o Janu Křtiteli, který připravuje cestu přicházejícímu Pánu. Jan není pouze předchůdcem Páně, ale také postavou, která stojí na přechodu dvou etap: “období až po Zákon a Proroky” a období Ježíšova. Záměrem této perikopy je ukázat na Jana jako na toho, který zahajuje dobu spásy.
Datování Janova vystoupení není zcela jisté, ale skoro všichni vykladači se shodují na srpen/září roku 28-29 po Kristu. Lukáš tu jmenuje různé oblasti, které spadaly pod pravomoc údělných knížat: Iturea a Trachonitis (v severní části Zajordání, u hranic se Sýrií, jižně od Damašku), Abiléna (severozápadně od Damašku).
      2 Není jednoduché rozluštit, co Lukáš míní označením “velekněz”. Velekněz mohl být jen jeden – a tu jsou jmenováni dva! Vyřešení záhady může být prosté: bývalý velekněz užíval nadále toto označení (čestné, ve smyslu “emeritní velekněz”). A uvedením obou velekněží Lukáš vyjádřil, že židé byli v té době pod silným vlivem těchto dvou postav. A v tomto kontextu se odehrává povolání Jana Křtitele. Zatímco Marek se omezuje pouze na konstatování, že Jan kázal na poušti, Lukáš předesílá, že tato činnost je plodem Božího povolání. Použitá formulace (“stalo se slovo Boží k…”) má své kořeny už ve SZ: viz povolání Jeremiáše a Izajáše (povolání Jana Křtitele se tak dává do vztahu k povolání jiných proroků – Jan pokračuje v jejich linii jako zvěstovatel Božího slova). Pokud je pravdou, že Jan Křtitel byl členem kumránské komunity (žijící na poušti), pak toto Boží oslovení znamenalo přetržení vztahů s tímto sektářským společenstvím.
      3 Ačkoli je křest Janův “na odpuštění hříchů”, Lukáš jasně odlišuje tento křest (řecky baptisma, ponoření) od křtu v pravém slova smyslu, přinášejícího dar Ducha (3,16; Sk 18,25). Janův křest je na odpuštění hříchů v tom smyslu, že se jím zahajuje období Ježíšovo, vyznačené odpuštěním. Křest hlásaný Janem je inspirován nejspíš obřady umývání, které byly praktikovány v kumránském společenství.
      4-6 Co se myslí tou cestou, která se má připravit? Obrácení.
      “Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí.” Bylo by velkým překroucením textu vykládat tato slova duchovně jako “zasypání údolí zakomplexovanosti”, “srovnání hor pýchy a povýšenosti”. Je zřejmé, že evangelista nemohl takto chápat Janovo hlásání. Srovnání hor a zasypání údolí je jen rozvedením obrazného “připravte cesty Pánu” (tímto rozvedením je Janova výzva “připravte cestu Pánu” plastičtější a důraznější). Nesmíme alegorizovat jednotlivé prvky (údolí, hory, pahorky, cesty křivé a hrbolaté) – koneckonců jen s velkými těžkostmi bychom našli domnělý symbolický význam těchto prvků.


23.01.2004 - 12:28   Angelo Scarano  
» Lk 3, 1-6

      Evangelní čtení je součástí vyprávění o činnosti Jana Křtitele před Ježíšovým veřejným vystoupením (Lk 3,1-20). První dva slavnostní verše zařazují tyto události do rámce světových dějin, aby se naznačil jejich univerzální a světový dosah: proto jsou jmenováni představitelé politické a náboženské moci. Ježíšův předchůdce dostává své povolání na poušti, která je už ve SZ místem setkání s Boží milostí. Pak začíná vyzývat k obrácení a ke křtu, které jsou přípravnými kroky na Pánův příchod. Tzv. Janův křest nepřinášel odpuštění (Sk 19,1-7), protože byl jen prorockým znamením eschatologického očištění (Ez 36,25n.), které přinese všem Boží spásu (v. 6) skrze životodárného Ducha (Mk 1,8).



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet