26.február 2020

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    „Byť stále zamestnaný, no bez náhlivosti, hľa, kúsok raja na zemi.”

~BL. JÁN XXIII.~

12.06.2003 - (čítanosť2515 reakcie7)


Lk 7, 1-10

      1 Keď skončil všetky svoje slová ľudu, ktorý ho počúval, vošiel do Kafarnauma. 2 Tam mal istý stotník sluhu, ktorého si veľmi cenil, a ten bol na smrť chorý. 3 Keď sa stotník dopočul o Ježišovi, poslal k nemu židovských starších s prosbou, aby prišiel a sluhu mu zachránil. 4 Oni prišli k Ježišovi a naliehavo ho prosili: „Zaslúži si, aby si mu to urobil, 5 lebo miluje náš národ; aj synagógu nám postavil.“ 6 Ježiš teda išiel s nimi. A keď už nebol ďaleko od domu, stotník poslal k nemu priateľov s odkazom: „Pane, neunúvaj sa, lebo nie som hoden, aby si vošiel pod moju strechu. 7 Preto som sa ani nepokladal za hodného ísť k tebe. Ale povedz slovo a môj sluha ozdravie! 8 Veď aj ja som človek podriadený vrchnosti a mám pod sebou vojakov. Ak daktorému poviem: „Choď!“ - ide; inému: „Poď sem!“ - tak príde; a svojmu sluhovi: „Urob toto!“ - on to urobí.“ 9 Keď to Ježiš počul, zadivil sa mu, obrátil sa a zástupom, čo ho sprevádzali, povedal: „Hovorím vám: Takú vieru som nenašiel ani v Izraeli!“ 10 A keď sa poslovia vrátili domov, sluhu našli zdravého.

1-10.      Mt 8, 5-13.
12.06.2003 | Čítanosť(4596)
Lk 7, 18-35
12.06.2003 | Čítanosť(3381)
Lk 7, 11-17
12.06.2003 | Čítanosť(2004)
Lk 7, 36-50


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 7,1-10

Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru.
Víra, kterou Ježíš nachází u pohanského setníka, je cestou, kterou může přijít uzdravení (spása) ke každému člověku (tedy nejen k izraelskému národu, který si svojí „vyvoleností“ nemůže ušetřit krok víry). Hlavním nástrojem této spásy je ovšem opět Ježíšovo slovo (v. 7).


16.11.2006 - 05:55   a.o.  
» Mt 7,7-12

Každý, kdo prosí, dostává.
Když i neochotní lidé si vzájemně vyhoví, když i zlí pozemští otcové dávají dětem dobré věci, tím spíše Otec nebeský, který je Dárcem všeho dobra (pro Lk dárcem Ducha svatého). Ve vytrvalé prosebné modlitbě nepřemlouváme nějakého neochotného Boha, ale uznáváme jeho jedinečnost a dobrotu a stáváme se tak často teprve schopnými neustále nabízené Boží dary přijmout. V. 12 je pak dovětkem, který shrnuje Horské kázání (kap. 5 - 7) do přikázání lásky k bližnímu a v souvislosti s Mt 5,17 je prohlašuje za platný výklad První smlouvy - tzv. Starého zákona (= „Zákona a Proroků“).


13.12.2005 - 18:24   JR  
» Lk 7, 1-10

V izraelském národě jsem nenašel takovou viru
Setník uvěřil Ježíšovi a jeho víra se dává za příklad. To nás vede k zamyšlení o tom,jak vlastně kdo k víře dospěje. Převážná většina lidí ji přejímá jako „dědictví otců“. Je to vyznání předků, rodičů, vychovatelů. Někdy se o tom mluví pohrdlivě, jakoby takové náboženství nebylo dost uvědomělé, nebylo svobodně zvolené. jeden otec nedal křtít děti s odůvodněním, že si samy později vyberou náboženství svobodně. Dalo se mu odpovědět jednoduše: Vybírají se politické strany a zábavné kroužky, ne život. Víra je život, který se předává. Taková byla víra v izraelským národě. Je tu ovšem nebezpečí, že i život zakrní, neroste, a proto nakonec brání k přijetí toho, kdo je cíl víry, osoba Ježíše. Setník došel k víře jinou cestou: respektoval dobro a konal dobře. Takoví lidé často říkají, že nevěří. Ať pokračují v dobrém. Bůh je dříve nebo později k poznání pravého dobra dovede a odmění je vírou.


13.12.2005 - 18:24   JR  
» Lk 7, 1-10

Vystavěl nám synagogu
Jakého náboženství byl setník? Těžko říci. Rozhodně nepatřil k izraelskému lidu. Ale byl schopen jeho víru respektovat a dokonce ji podporovat, aby se svobodně mohla rozvinout. ‚Takový by měl být podle II. vatikánského sněmu postoj dnešních států. Myšlenka konfesionální jednoty ve společnosti patří minulosti. Různá náboženství žijí vedle sebe a mají se respektovat. Stát je proto mimo. Není v jeho pravomoci rozlišovat ve věcech víry. Ale z druhé strany uznává, že každé čestné náboženství je velký přínos pro společnost. Podporuje-li stát umění, sport, turismus, tím spíš musí vycházet vstříc svým občanům v jejich náboženství. Z druhé strany se mají naučit i věřící o tuto podporu stát žádat, poukázat na to, že jsou loajální občané a že jim záleží na tom, aby se jim usnadňoval jejich duchovní vývoj i ve společnosti.


13.12.2005 - 18:24   JR  
» Lk 7, 1-10

Setník si zaslouží, abys mu vyhověl, protože má náš národ rád
Přenesena do našeho slovníku, situace setníka v Palestině není líbivá. Je to velitel malé okupační jednotky v rybářském centru u jezera. Svou pozicí je proto považován za nenáviděného cizince. To pak z jeho strany snadno vede k pohrdlivému odstupu od těch, na které musí dohlížet. A přece se i v takových situacích najdou lidé, u kterých normální lidské vztahy převládnou nad rasovými a situačními předsudky. Je to známka dobrého mravního posto je. I my se dnes často ocitáme v situacích, že přijdeme do styku s lidmi z jiné skupiny, národnostní, náboženské, politické, která popřípadě i ostře vystupuje proti skupině, ke které patříme my sami. Je to i pro nás zkouška a příležitost ukázat, že lidské osobní hodnoty dovedou být silnější a že vynikne jejich krása.


03.08.2004 - 13:29   pd  
» Re: Lk 07, 01-10

Sv. Augustín o tom neskôr povedal: „Nepokladal sa za hodného, aby Kristus vstúpil k nemu, ale bol uznaný za hodného, aby Kristus vstúpil do jeho srdca.“
Pohanský stotník porovnával Ježišovu moc so svojou autoritou nad vojakmi. Bol veliteľom a mal pod sebou asi sto vojakov, ktorí vykonávali jeho príkazy; ale náš Pán bol skutočným cisárom či kráľom, najvyšším veliteľom najvyššej hierarchie, ktorého príkazy poslúchajú anjeli. Ak je to tak, potom nemusí vstupovať do domu, aby urobil zázrak. Pohan naznačil, že by mohol dať príkaz odtiaľ, kde sa nachádzal. Zázrak sa stal na diaľku, ako to žiadal stotník. Keď náš Pán videl vieru pohana a vieru ľudí v budúcich „zahraničných misách“, a keď ju porovnal s vierou ľudí v „domácich misiách“ povedal: „Hovorím vám: Takú vieru som nenašiel ani v Izraeli! (Lk 7, 9)


14.10.2003 - 19:16   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček  
» Téma: Lk 7, 1-10

      Ktože je ten človek, ktorému stačí len slovo? Nie je to náhodou človek, ktorý práve od nás potrebuje to jedno slovo, a možno už dlho na to slovo čaká? Možnože i jemu stačí to slovo, aby sa v ňom prebudila nádej a chuť k životu.
      Vo všeobecnosti: ako Božím slovom vznikol svet – tak ľudské slovo je schopné vykonať mnohé zázračné veci (v podstate to šľachetné ľudské slovo je predsa Božím slovom!). Ale my nedoceňujeme význam našich slov – tak v prípadoch, keď hovoríme priveľa, ako aj vtedy, keď hovoríme primálo. Neraz to jedno slovo „priveľa“ znepriatelí na smrť najlepších priateľov – a na celé roky, ako náhrobný kameň, zapadne na vzájomné vzťahy. A neraz chýba to jedno slovo „odpusť“ či „odpúšťam“; chýba slovo, ktoré by mohlo zrodiť v niečom srdci nový život.
      Môže to byť banálne slovo, akým sa udržiavajú kultúrne vzťahy medzi ľuďmi – ale je to len zdanlivo banálne. Pretože sme spoločnosťou nielen civilizovanou, ale aj sformovanou kresťanskou kultúrou, ktorá je kultúrou lásky, ktorá sa začína od uznania nadradenia druhej osoby nad prvou (W. Foester).
      A ak je už reč o civilizácii a kultúre – je dobré poznať rozdiely medzi jednou a druhou. Civilizovaný človek, keď sa niekoho dotkne, povie: prepáčte; a kultúrny človek vo všeobecnosti sa nikoho nedotkne. My, žiaľ, sa dotýkame navzájom a predierame slovami sťa lakťami (keby len lakťami, ale sú tiež slová ako päste, ako bomby a torpéda!). Vo všeobecnosti to civilizované slovíčko „prepáčte“ prinavracia poriadok – ale tá kresťanská kultúra má vylučovať každé predieranie sa a dotýkanie.
      Treba sa rozhliadnuť, pripomenúť si, či niekto nečaká – možno dlho čaká na jedno naše potrebné mu slovo, v rozhovore či liste – a teda povedz len slovo...



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet