18.február 2020

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    „Byť vďačný znamená priznať, že sme získali dobrodenie, pamätať naň, vyjadriť slová uznania, a pokiaľ možno, odvďačiť sa skutkom.”

~SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ ~

12.06.2003 - (čítanosť2361 reakcie7)


Lk 9, 28-36

      28 Asi o osem dní po týchto slovách vzal so sebou Petra, Jána a Jakuba a vystúpil na vrch modliť sa. 29 Ako sa modlil, zmenil sa vzhľad jeho tváre a jeho odev zažiaril belobou. 30 A hľa, rozprávali sa s ním dvaja mužovia - boli to Mojžiš a Eliáš. 31 Zjavili sa v sláve a hovorili o jeho odchode, ktorý sa mal uskutočniť v Jeruzaleme. 32 Petra a tých, čo boli s ním, premohol spánok. A keď sa prebudili, videli jeho slávu a tých dvoch mužov, čo s ním stáli. 33 Keď od neho odchádzali, povedal Peter Ježišovi: „Učiteľ, dobre je nám tu. Urobme tri stánky: jeden tebe, jeden Mojžišovi a jeden Eliášovi.“ Nevedel, čo hovorí. 34 Kým toto hovoril, utvoril sa oblak a zahalil ich. Keď vstúpili do oblaku, zmocnil sa ich strach. 35 A z oblaku zaznel hlas: „Toto je môj vyvolený Syn, počúvajte ho!“ 36 A kým hlas doznel, ostal Ježiš sám. Oni zmĺkli a v tých dňoch nehovorili nikomu o tom, čo videli.

28-36.      Mt 17, 1-9; Mk 9, 2-10.
12.06.2003 | Čítanosť(3129)
Lk 9, 37-50
12.06.2003 | Čítanosť(2969)
Lk 9, 1-9
12.06.2003 | Čítanosť(2861)
Lk 9, 18-27


04.02.2006 - 14:10   -ls-  
» Lk 9,28b-36

   Snad jste na výletě zažili také něco podobného. Ještě jako studenti bohosloví jsme o prázdninách lezli na Lomnický štít, podívat se, jaký je ten Boží svět. Už při stoupání se počasí začínalo kazit a nahoře jsme nakonec neviděli nic než beznadějné zmítání chuchvalců mlhy a mraků. Zoufalý svět, beznadějný chaos, nikde človíčka. Výstup nadarmo, zlá cesta dolů před námi (bylo to hned po válce, lanovka nepremávala).
   Najednou se to jako kouzlem protrhlo. Slunce zalilo vršek a pak celý kraj: nádherný svět, vše má svůj řád. Divoké srázy, pusté rokle, ale za tím stojí pevně svět pokojný, zelené louky, chundelaté lesy, vesnice s kostelní věží - náš dnešní cíl.
   Za chvilku vše zmizelo za novým mrakem, ale nám už to nevadilo. Viděli jsme.
   Dnes nás vede Kristus s sebou také na Horu a nabízí stejnou zkušenost. Znovu a znovu jsme v životě zavalováni mlhami nejasnosti, nejistoty, vše bezpečné kolem nás mizí: jak to skončí? Jak dopadnu na této hrbolaté cestě? Dnes nám zní hlas Otcův v odpověď, světlo velikonočního jitra nám osvětluje cestu, je tu průvodce: “Toto je můj milý Syn - toho poslouchejte.”
   Slyšíš dobře? Žádná lidská cesta, žádný lidský zítřek, ať jakkoli nepřehledný, nejasný, nejistý, žádný není beznadějný pro toho, kdo chce žít s Ježíšem, kdo řekne ano k Boží vůli. Budou na této cestě srázy, nejistoty, bude tam i smrt, ale bude tam nakonec bezpečné a jisté Zmrtvýchvstání. Dosažení cíle je jisté.
   Ale ta jistota, světlo, radost, bezpečí - to je až na konci. Petr mluví za nás, nám všem ze srdce: Pane, zůstaň zde, nevydávejme se na cestu do Jeruzaléma, k čemu Velké pátky a Getsemany: je nám tu s tebou dobře.
   Evangelista Lukáš však Petrovu řeč suše komentuje dvěma slovy. Říká:” Nevěděl, co mluví.”
   Ježíš nezvolil cestu násilí k prosazení Božího království, ale cestu bezmocnosti, která nakonec vítězí.
   Jak jinak by nám mohl dát tu velkou naději, že neúspěch nečiní náš život bezvýsledným, že nemusíme v takových situacích zoufat. Že můžeme ve světle víry přijmout svou nejasnou budoucnost pšeničného zrna, které musí zemřít v zemi, aby žilo a přineslo užitek.
   Prosme dnes společně Pána, aby nám ve chvílích, kdy nás zavalí mraky nejistot, připomněl světlo Hory oslavení, aby nám slunce jeho slova osvítilo další cestu života


04.02.2006 - 14:10   -ls-  
» Lk 9,28b-36

   Víra proti očividné zkušenosti
   Abrahám Bohu uvěřil. Co znamená uvěřit, věřit?
   Nevěřící to nepochopí. Až ten, kdo začne věřit, začne i chápat. Co je to víra. Co je to důvěřovat přesto, že vše kolem svědčí o opaku:
   Bezdětný Abrahám má uvěřit příslibu četného potomstva.
   Bezzemek Abrahám má uvěřit, že jeho potomstvu bude patřit celý kraj.
   A Abraham věří Božímu slibu víc, než faktům kolem sebe, a podle té víry zařizuje svůj život.
   Také víra v Pána Ježíše je vírou proti naší očividné zkušenosti.
   Kolem nás denně vládne zlo, hřích - a my máme věřit, že Ježíš nás z hříchů už vysvobodil.
   Kolem nás denně vládne smrt -a my máme věřit, že Ježíš už smrt přemohl.
   Víra v Ježíše žádá totéž, co víra Abrahámova: odvážit se skoku do té víry. Navzdory každodenním zkušenostem zla a smrti uvěřit v dobro a život.
   Proto říká pokoncilní katechismus pro dospělé: “Víra, to je přemožení nedůvěry vůči světu kolem nás.”
   Kdo uvěří, ten už nežije k smrti.
   Uvěřil v život a žije v něm.
   Kdo uvěří, ten už nežije v pasivitě a znechucení.
   Uvěřil v dobro a pomáhá, aby se prosadilo.
   Kdo uvěří v Ježíše, stává se životním optimistou.
   Proč mnozí nevěří?
   Když je tak dobré věřit, proč je věřících tak málo? Odpověď nám napovídá i dnešní evangelium o proměnění Páně: Ono to není snadné. Člověk si na cestě k uvěření udělá nějaký obraz, svou představu Pána Ježíše:
    Jak kráčí obilím se zasněným obličejem.
    Rozhněvaný revolucionář, vyhánějící jarmarečníky z chrámu.
    Mstitel křivd, které na mně lidé napáchali.
    Ztrýzněný mučedník u sloupu bičování.
    Ježíšovo probodené srdce - oběť lásky.
   Každý ten obraz má své oprávnění, každý je pravdivý, ale žádný není úplný.
   Právě to si měli uvědomit apoštolové na Hoře proměnění.
   To si máme dnes uvědomit i my s nimi.
   Apoštolové také měli každý svůj vlastní obraz o Pánu Ježíši.
   A najednou to vidí: Pán Ježíš je jiný - nevýslovně jiný.
   Slavný světový malíř Salvador Dali namaloval před několika roky scénu dnešního evangelia:
   Proměněný Pán, to je záplava světla a barev , to je výbuch síly. Jeho přátelé apoštolé před ním oslněni couvají. Jako když v noci blesk náhle prosvítí temnotu, tak oni náhle zahlédli na okamžik Ježíše velikonočního, slavného vítěze nad zlem a smrtí.
   To je obraz promění Páně, jak to prožil umělec. A jak my?
   Nevíme, ale věříme
   Když se nás někdo zeptá: “Co se to vlastně na Hoře proměnění stalo?” - musíme odpovědět: “Nevíme.” Když se někdo zeptá: “ Jak se to stalo?”, musíme odpovědět: “Nevíme.”
   Jen jedno víme! Tento blesk proměnění nám chce naznačit, že všechny naše představy o Ježíši Kristu jsou neúplné, nedostatečné, že na nich nesmíme lpět. Že Ježíšovu velikost, slávu, lásku, můžeme jen tušit.
   A ještě jedno víme: že mu můžeme věřit a tím dát svému životu - jako Abrahám - pevný směr - pevnou jistotu.
   A že teprve ten, kdo uvěří - a až uvěří - pozná, co to je za dar, věřit v Pána Ježíše.


04.02.2006 - 14:10   -ls-  
» Lk 9,28b-36 / Modlitba

   Kdybych se vás teď, děti, zeptal, o čem bylo evangelium, které jsme si právě četli, jistě byste mi všichni odpověděly: “No přece o tom, jak se Pán Ježíš proměnil na Hoře, jak celý zářil jakoby už nebeskou slávou!”
   Oslnivost této proměny působí, že docela přeslechneme to, co tu proměnu Pána Ježíše způsobilo. Evangelium však mluví prvně o tom, že Ježíš vystoupil na horu, aby se tam modlil. A když se modlil, výraz jeho tváře se změnil, zbělal oslnivou září.
   Pán Ježíš nám dnes chce ukázat, co dělá modlitba. Jak nás přeměňuje, zušlechťuje, zkrášluje. Třeba ne šaty, tvář, ale jistě naše srdce, naši duši. Chtěl nám ukázat, jaká síla je v modlitbě.
   Jenže my jsme takové proměnění následkem modlitby většinou dosud nezažili, a proto v nás tak často hlodá tichá pochybnost,zda je má modlitba k něčemu dobrá. Přináší mi nějaký užitek? Nebo není k ničemu?
   Před časem se stala v chicagské nemocnici tato událost: Šestadvacetiletý laborant se při práci náhle svalil na zem zasažen srdeční mrtvicí. Lékař, který byl náhodou nablízku a zjistil zástavu srdce, otevřel kapesním nožem hrudní dutinu, prsty se prodral mezi žebra a začal masírovat srdce. Po usilovní masáži srdce začalo znovu bít, laborant byl zachráněn.
   V novinách se psalo o odvážné duchapřítomnosti lékaře, která zachránila život tomu laborantovi.
   Ale dělo se tam ještě něco jiného. V té nemocnici sloužily řeholní sestry - a ty se sběhly a modlily se. Vznikla potom polemika: Kdo zachránil laborantovi život? Pohotovost lékaře nebo modlitba zbožných sester?
   Jistě všichni cítíte, že tahle otázka je špatně položená. Můžeš říci: “Mnoha pacientům byl zachráněn život masáží srdce i když při tom neklečely na dlažbě řeholní sestry.” A můžeš říci: “Ano, ale v každé minutě každého dne je po celém světě sepnuto k modlitbě mnoho rukou lidí, kteří se modlí za ty, co jsou právě v nějaké nesnázi.”
   Špatná je představa člověka, který se modlí, jen když je s ním zle, když mu jde o život. Špatná je představa, že Bohu musíme stále napovídat, připomínat, co má dělat, jako by to sám nevěděl, jako by nebyl vševědoucí.
   Modlitba je především pozdvihnutí naší mysli k Bohu. Je to naše přiblížení k Bohu srdcem. Je to radostné vyznání důvěry v Boží dobrotu.
   Není třeba modlitbou nutit Boha, aby něco udělal pro člověka, ale stále je třeba nutit sebe sama, abychom my se proměnili k lepšímu.
   Správné modlení je v duchu Otčenáše: Napřed je: “Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá.” - Jak člověk začne Bohu říkat: “... buď vůle má” - to si vyprošuje netušené trampoty. A my se tak modlíme přečasto. Ba někdo se modlí jen takto: “Bože, dej mi, splň mi, já tě prosím o to a to.” A ještě se často rozčilujeme, že nám Bůh honem nevyhověl, že naši modlitbu hned nesplnil. Svatý Jakub to napsal stručně a jasně: “.. Prosíte, a nedostáváte, protože o škodlivé prosíte...” (Jak 4,3)
   Důvěryplné a radostné modlitbě se musí člověk učit a naučit, stejně jako jsme se museli učit mluvit, chodit, psát a počítat. Jak to dělat?
   Nejprve se musíme naučit správnému soustředění před modlitbou. Možná jste někdy pozorovali sportovce při atletických závodech. Napřed se rozcvičuje, ale před samým cvikem znehybní, zcela se koncentruje na to, co chce udělat. Na nic jiného teď nemá čas myslet, to by rušilo. Dělej to před modlitbou také tak, soustřeď se, přibliž se srdcem k Bohu, postav se před Boha.
   Připomeň si, že při modlitbě nejsi sám. Je s tebou Ježíš, který je naše cesta k Otci. Když s někým společně jdeš, hovoříš s ním o tom, co vidíš kolem, ptáš se ho, vyhlížíte spolu cíl. Dělej to tak i při modlitbě se svým společníkem, Pánem Ježíšem. Děkuj Otci spolu s ním.
   Když o něco prosíš, přidej vždy:” Jestli je to tak pro mne dobré.” A když prosíš o ochranu, pak ne s myšlenkou “Teď jsem se pomodlil a už se mi nemůže nic stát.” Spíš mysli takto: “Když se modlím, ať se stane co chce , bude to k mému dobru.
   Do tvé modlitby patří i lidé kolem tebe, přátelé, nepřátelé, známí, potřební. Hovoř o nich s Bohem, pomůže to tobě i jim. Rozplynou se tvé falešné představy a předsudky, naučíš se je vidět a hodnotit správně, bude ti snadnější mít je rád nebo litovat. Takovou modlitbou se naučíš dívat se na lidi jakoby očima otcovské Boží lásky.
   Čím více se člověk přiblíží k Otci srdcem, tím méně slov k modlitbě potřebuje. Modlitba slovy se stává meditací - hleděním a vnímáním očima srdce. Každý z nás už jistě nějaký zážitek, chvilku takového okouzlení, uchvácení, zahlédnutí kousíčku nebe zažil.
   Samozřejmě, žádná správná modlitba nezůstává nikdy jen při citu, pocitech. Ta vždy vyúsťuje do radostné chuti jednat, dělat, radost předávat dál.
   Správná modlitba vždy člověka proměňuje a vede z Hory setkání s Bohem dolů k radostnému setkání s bližním.
   Ať je nám postní doba letos příležitostí k naučení lepší modlitby.


03.03.2004 - 16:47   Angelo Scarano  
» Lk 9, 28b-36

       „Můžeme se ještě změnit?“ Možná s takovou skeptickou otázkou někteří vstoupili do postní doby. Mnohé pokusy „o obrácení“ ztroskotaly (či skončily s malým „efektem“), a tak je pochopitelné určité vystřízlivění a rezignace. A taková rozčarující zkušenost není ani tak minusem, jako spíš plusem. Z několika důvodů. Poznali jsme, že opravdu na to nemáme, abychom „se obrátili“. Pokud z toho vyrostlo naše vědomí pokory (ale ne sebepohrdání či „definitivní prohry“!), pak je to jedině dobře. A už to bylo „velkým plodem“ neúspěšných pokusů o změnu. Z takového stupínku jsme třeba mohli pokročit výš: my na to nemáme, a proto „o to víc“ potřebujeme Boha. Jasně, tuto teoretickou poučku známe velmi dobře („bez milosti se neobejdu“): avšak něco jiného je teoretická znalost, něco jiného je znalost existenciální, na vlastní kůži prožitá a za svou přijatá. Asi každý člověk potřebuje projít zkušeností toho puberťáckého „já na to mám“, „zvládnu to sám“ (čili – zvládnu „obrácení“, sebezápor, půst), aby po opakovaném narážení na zavřené dveře „dostal rozum“ a pochopil: „Tudy ne, přátelé“. Takové poznání nemá vést k depresi, „že to nejde“ (a že volání k obrácení je prázdnou agitací), ale „že to jde i jinak“.
      Tato neděle obsahuje velmi prosté poselství: „Zastav se na chvíli, neobírej se pořád sám sebou, nedívej se na ty svoje asketické činy (nezdary, nemožné vlastnosti či hříchy). Dívej se na Krista. Představ si ho na hoře, jak je proměněný, prozářený, prostoupený světlem. Jednoduše nech spočinout svůj zrak na Kristu (jako bys na něm nechal své oči).“ Jak dalece se asi Kristus odevzdal Otci, že jím byl nakonec tak prostoupen? Jak velký prostor (a svobodu) Kristus poskytl svému Otci, že ho mohl tak proměnit?
      Na proměněném Kristu září především umění odevzdanosti. On se zcela odevzdává Otci (a kráčí i po nepříjemné cestě utrpení, „ztrapnění“ před druhými a ztráty všeho), a proto zakouší, jak se mu Otec odevzdává a pro-měňuje. Kristus se totiž nez-měnil, ale pro-měnil: zakusil něco hlubšího než pouhou z-měnu, totiž vnitřní a celostnou pro-měnu, zasahující do morku kostí – protože až tam pustil svého Otce. Až na tělo, pod kůži. Do svého nejhlubšího soukromí.
      A tak odpověď na otázku „můžeme se ještě změnit?“ nezní „ano“, ale „nejen změnit, ale dokonce proměnit“. Naše četné pokusy o obrácení byly doposud možná zaměřené na pouhou změnu (vnějšího chování, „překonání zlozvyku“), okrášlení fasády našeho vnějšího života (abychom vypadali dobře před sebou? před druhými?). V evangeliu však nejde o změnu, ale o proměnu – do morku kostí. A to bude možné tehdy, když pustíme Otce pod kůži.


03.03.2004 - 16:47   Angelo Scarano  
» Lk 9, 28b-36

      Událost proměnění Páně v kontextu evangelia
      - Je předzvěstí slávy při druhém příchodu Páně (9,26).
      - Naplňuje bezprostředně předcházející slova: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci“ (9,27).
      - Zjevuje slávu vzkříšení učedníkům, kteří považují za těžké následovat Kristův příkaz o cestě kříže (8,34: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“). Předzvěstí a předchutí slávy vzkříšení je proměnění, které má posílit učedníky v následování Krista, a to i v jeho utrpení. Pozdější utrpení nemá přivést učedníky k zpochybňování Ježíšových slov, ke ztrátě víry v jeho oslavení. Proto jsou na hoře pobízeni Otcovým hlasem, aby poslouchali „milovaného Syna“ neboli přijali s vírou Kristovo svědectví: On má být Mesiášem trpícím, ale zároveň vzkříšeným a oslaveným.
      - Navazuje na Lk 8,18-22, neboť i tam byl Ježíš prohlášen jako Mesiáš, Syn Boží (s tím rozdílem, že od člověka, od Petra – titul Syn je často synonymem Mesiáše). Lk 9,28-36 je božskou pečetí Petrova vyznání.
      - Je legitimací „prorockých“ slov v 9,22 (předpověď utrpení): proměněním Bůh legitimuje Ježíše a jeho slova.
      - Navazuje na událost křtu (Lk 3,22).

      Velmi zajímavým paralelním textem „pod opačnou podobou“ je pasáž o ukřižování (23,26-49). Zatímco v prvním případě se jedná o zjevení v soukromí, Kristus má zářící šaty, je na vysoké hoře, kolem něho jsou dva velikáni z dávné historie, všude světlo, v druhém případě je to veřejná podívaná, Kristus je pokořený, vyvýšený na kříži a obklopen obyčejnými zločinci, jeho šaty jsou roztržené, tma všude kolem
      Máme tedy dvě antitetická místa, která spolu souvisejí, jakýsi diptych, ve kterém oba obrazy mají stejné obrysy, ale různé barvy (tudíž bychom mohli tyto obrazy na sebe přeložit). Jako Boží Syn se Kristus podílí na dvou mezních, opačných situacích lidské existence: je pokořený a oslavený, obklopen svatými a hříšníky, oblečen do světla a temnoty.


03.03.2004 - 16:46   Angelo Scarano  
» Lk 9, 28b-36

      Žádný jiný evangelní text (z událostí před Velikonocemi) se tomuto úryvku nepodobá. Vždyť celá Ježíšova služba je zahalená jakousi rouškou – a jen v tomto případě se rouška odnímá a něco z Kristovy slávy vyzařuje přímo před očima učedníků. Tato sláva má posílit učedníky tváří v tvář nastávajícímu utrpení Mistra a má legitimovat Krista jako Mesiáše a Syna Božího, a to navzdory pohoršlivému proroctví o jeho smrti. Příhodným názvem perikopy by mohlo být: „Boží odpověď na zvěst o utrpení“.
      Středem vyprávění není jen zjevení Kristovy slávy, ale také Otcovo slovo.
       28-29 Ježíš bere s sebou tři učedníky: právě tito tři učedníci mají tu výsadu, že mohou doprovázet Krista v Getsemanské zahradě (26,37). Skutečnost, že jen úzký okruh učedníků může být svědkem této události, poukazuje na skutečnost, že se nejedná o veřejnou epifanií: proto se o ní má zachovat mlčení (v. 36).
      Slovo „proměnit se“ je také v Řím 12,2 a 2 Kor 3,18 („Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“ – tato pasáž je rozvedením a výkladem Ex 34): toto druhé místo je snad narážkou na příběh o proměnění. Jak si jej představit? Na pomoc nám přichází následující věta: jeho šaty byly bílé jako světlo (srv. bělost andělských rouch – Mt 28,3). Učedníci vidí Krista jako nikdy předtím. To, co vidí, jim určitě připomíná vyprávění o Mojžíšovi na Sinaji (srv. Ex 24). Je zjevné, že se učedníci dostávají do přímého kontaktu se slávou Boží přítomnosti.
       30-31 Rozmluva s Mojžíšem a Eliášem navozuje, že Kristovo dílo je v jednotě s učením SZ, reprezentovaným těmito dvěma postavami. Výklad, že Mojžíš představuje zákon a Eliáš proroky, se nedá podložit (na Mojžíše se v tomto úryvku naráží spíš jako na proroka, který rozmlouvá o budoucí cestě Ježíšově; navíc, kde v Bibli je Eliáš představen jako zástupce proroků?). Jak Eliáš, tak Mojžíš představují nebeský zástup: oba byli vzati do nebe po smrti (2 Kr 2,11-12; viz rabínskou tradici o Mojžíšovi v návaznosti na Dt 34,6). Tyto dvě postavy jsou spojeny s horou Božího zjevení (Mojžíš se Sinaji, Eliáš s Chorebem, 1 Kr 19,8). Ještě důležitější je to, že oba jsou eschatologickými postavami, které mají předcházet příchod Mesiáše na konci časů (proměnění je předobrazem a předchutí nastávající poslední doby). Mojžíš je předobrazem Mesiáše (viz níže „kontext předcházející“), Eliáš předchůdcem.
       32-33 Petrova slova se dají přeložit také: je dobré, prospěšné, potěšující tady být. Apoštolův záměr postavit tři stany snad prozrazuje mylnou domněnku, že už nastává definitivní konec světa: stany by měly posloužit trvalému přebývání.
       34-35 Oblak symbolizuje přítomnost Boží (srv.Ex 40,35). Zazní hlas (i po křtu zazněl hlas z nebe). Pronesená slova se téměř shodují s těmi uvedenými v 3,22 (křest Páně), ale nyní se navíc přidává „jeho poslouchejte“, což zdůrazňuje jedinečnou Ježíšovu autoritu, a to v návaznosti na Dt 18,15 („Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat.“). Boží hlas tedy ztotožňuje Krista se Synem, který má jedinečnou autoritu. A protože učedníci těžko přijímají Ježíšova slova o jeho smrti (Lk 9,45), Bůh vybízí: Toho poslouchejte (tj. přijměte jeho slova o cestě utrpení).
       36 Nyní zůstává jen Ježíš, kterého mají učedníci poslouchat. Jeho slova, jeho přítomnost stačí.
      Mlčení o události proměnění je zcela na místě, protože hrozilo nebezpečí špatného pochopení Ježíšovy budoucí cesty. Teprve po vzkříšení bude možné hlásat, bez rizika nepochopení, tajemství Kristova proměnění.


03.03.2004 - 16:46   Angelo Scarano  
» Lk 9, 28b-36

      Lukášovo podání o proměnění Páně má mnoho společných rysů s verzemi dalších synoptických evangelií. Lukáš má však určité specifické prvky, které pomáhají vidět tuto událost v novém světle. Především se objevuje zmínka o modlitbě, která je stálým motivem Lukášova evangelia. V modlitbě Ježíš ukazuje svou prozářenou tvář, v modlitbě je věřící „proměňován“ v „syna světla“. Další údaj zmiňovaný pouze u Lukáše je obsah rozhovoru s Mojžíšem a Eliášem: „mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě“ (v. 31). Původní text však mluví o „exodu“: vyvrcholením Ježíšovy pozemské pouti je nanebevstoupení, „exodus“ do slávy.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet