27.október 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    „Keby bol pre nás pochopiteľný, nebol by to Boh.”

~SV. AUGUSTÍN ~

12.06.2003 - (čítanosť2046 reakcie9)


Lk 18, 1-8

      1 Rozpovedal im podobenstvo, ako sa treba stále modliť a neochabovať: 2 “V istom meste bol sudca, ktorý sa Boha nebál a ľudí nehanbil. 3 Bola v tom meste aj vdova, ktorá k nemu chodila s prosbou: „Obráň ma pred mojím protivníkom. 4 Ale on dlho nechcel. No potom si povedal: „Hoci sa Boha nebojím a ľudí sa nehanbím, 5 obránim tú vdovu, keď ma tak unúva, aby napokon neprišla a neudrela ma po tvári.“ 6 A Pán povedal: „Počúvajte, čo hovorí nespravodlivý sudca! 7 A Boh neobráni svojich vyvolených, čo k nemu volajú dňom i nocou, a bude k nim nevšímavý? 8 Hovorím vám: Zaraz ich obráni. Ale nájde Syn človeka vieru na zemi, keď príde?“
12.06.2003 | Čítanosť(9021)
Lk 18, 9-14
12.06.2003 | Čítanosť(2869)
Lk 18, 35-43
12.06.2003 | Čítanosť(2268)
Lk 18, 18-27


30.11.2006 - 18:35   a.o.  
» Lk 18,1-8

Bůh se zastane svých vyvolených, kteří k němu volají.
Tato jistota má doprovázet učedníky v období přicházejícího Božího království (v. 7n). Jejím výrazem je vytrvalá modlitba (v. 1), která sytí to jediné, co „Syn člověka“ potřebuje „nalézt při svém příchodu - víru (v. 8b). Podobenství k ní má učedníky povzbudit: Jestliže i takto zlý člověk se nakonec zastane člověka v nouzi, tím spíše Bůh, který je dobrý a nenechá se přemlouvat.


04.02.2006 - 14:27   -ls-  
» Lk 18, 1-8

   Lidé někdy litují, že v evangeliích je tak málo zcela konkrétních pokynů pro denní život: Tohle dělej takhle a takhle - a budeš správným učedníkem Ježíšovým.
   V dnešním evangeliu jedna taková rada je: Je třeba se stále modlit a nepřestávat. Je třeba prosit Boha tak vytrvale, jako vdova soudce.
   Co my na to? Řídíme se touto radou? Modlíme se denně, stále, vytrvale? Kdepak. To až je mi zle, to až když teče do bot, když něco moc chceme, to pak každý umí zabrebentit modlitbičku: Pane Bože, honem pomoz! Pane Bože, tohle a tohle mi splň - já ti za to něco slíbím!
   My se pokoušíme zapřáhnout Boha do svých plánů jako - s odpuštěním - tahouna do vozu. Jsou to často chvilkové banality, zač prosíme. Jsou to někdy i věci nám škodlivé, o které žádáme. A pak není divu, že nám je Bůh nesplní. Ale jindy naopak prosíme o věci životně důležité, o životní záležitosti naše nebo druhých a také splnění nevidíme.
   Kolikrát jsem už slyšel stesky: “Tolikrát jsem už Boha o něco prosil a nikdy jsem splnění nezažil. Na všechny naše prosby Bůh stále jen mlčí. A tak jsem se modlit přestal. Člověk se musí se svými problémy snažit vypořádat sám.”
   Je to správná úvaha? - Není!
   Není správné chtít se se vším vypořádat sám a neprosit o pomoc. A také není správné jen prosit o pomoc a sám nic nedělat, sám se nepřičinit. Mezi prosebnou modlitbou a vyslyšením vždy bude veliké napětí. A to napětí je snesitelné jen tenkrát, když prosíme jako Pán Ježíš no Olivové hoře. K modlitbě patří víra, že Bůh udělá v pravý čas to, co potřebujeme, co je nám k dobru.
   Naše modlitba je jako ruka zdvižená v davu: Tady jsem! Pane! Uprostřed miliard lidí - zde jsem! Potřebuji tě! Pomoz mi!
   A v čem spočívá ta pomoc, o kterou máme Boha prosit tak vytrvale, jako vdova prosila soudce? Soudce byl líný, netečný, vdova ho nezajímala. Je třeba také probudit Boží aktivitu, zájem o prosebníka? To ještě ne.
   Už svatý Augustin to věděl a pověděl: “Člověk se nemodlí proto, aby zorientoval Boha. - Člověk se modlí proto, aby se sám dobře zorientoval.”
   Nepřehlédněme při tomto uvažování také poslední větu dnešního evangelia. Pán Ježíš se ptá: “Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?”
   Ja, vytrvalá modlitba je tehdy pravá křesťanská modlitba, když je znamením lásky. Milující mají potřebu stále se ujišťovat o své lásce. Tady někde je nejhlubší základ, proč se křesťan modlí neustále. Víra a láska potřebují stálý kontakt, stálý rozhovor.
   Modlení patří k člověku, tak už je člověk stvořen.
   Pták je tehdy pták, když létá.
   Květina je květinou, když kvete.
   Člověk je člověkem, když se modlí.
   Ovšem, modlení se nelze naučit jako nějaké řemeslné zručnosti. Není to vymýšlení velkých slov, odříkání mnoha slov. Nemusíme při ní v duchu stát před nadlidskou osobností kdesi ve výší, kdesi v nekonečnu.
   Modlitbě se nelze naučit, tu musíme objevit. Je to i mlčení, naslouchání. Je to ptaní. Je to nářek. Je to prosba. Ale nade vše to je projev důvěry k Otci. K Otci, který není jen nad námi, který je i v nás. Který je věrně při nás a s námi. O umění takové modlitby prosme:
   Buď sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému,
   jako bylo na počátku, tak nyní i vždycky,
   až na věky věků. Amen.


14.12.2005 - 21:08   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 18, 1-8

      Pri všetkej úcte voči Kristovým slovám, by sa mohol niekto spýtať: nie je to preháňanie, aby sme „dňom i nocou“ volali k Bohu o záchranu? Takéto pochybnosti môže zakúsiť človek na konci dvadsiateho storočia, ten človek zahľadený do laserov, počítačov, echosond a elektroniky. Náš svet, zdalo by sa, našiel už spôsob na všetko nešťastie, a ak ešte nenašiel - tak si je už istý, že ho nájde. A do takéhoto modelu sebestačného sveta sa modlitba už nezmestí. Rozvoj vedomostí a vedy, zdá sa, že zaručuje šťastné riešenie všetkých ťažkých problémov. Primúdri a pyšní ľudia začínajú považovať modlitbu za akýsi magický kúsok, priam za poveru, ktorá nepristane k najnovším úspechom civilizácie a techniky.
      Keď však pozeráme, toľko je v súčasnosti súžení a tragédií, ako hlad, vojny, katastrofy, živelné pohromy a vzrastajúca kriminalita, voči ktorým je človek bezradný a bezmocný - tak treba povedať, že to skôr tá slepá viera vo výdobytky techniky hraničí s mágiou a poverou, že poverou sa stávajú skôr počítače... Máloktorí veriaci človek tak pevne verí v silu svojich modlitieb -ako pevne verí voľnomyšlienkársky agnostik v silu svojich vynálezov! Ale skôr ten druhý sa sklame. Pretože hrozné sú sily v prírode, a ešte hroznejšie sily v ľudskej prirodzenosti, voči ktorým sklamávajú všetky racionálne metódy. Sú druhy zla, proti ktorým sa možno postaviť jedine modlitbou. Modlitba je aktom viery v stvoriteľskú Lásku, ktorá udržiava svet a každého z nás pri živote. Modlitba - to je odvolanie sa na tú Lásku, ktorá je predsa prístupná každému z nás. Modlitba smeruje k láske a láska spolu s modlitbou sa vracia do srdca, ktoré miluje a dôveruje (A. Frossard).
      Ešte jedno slovo z dnešného evanjelia môže vyvolávať pochybnosti. Počujeme, že Boh zaraz nás obráni. Samozrejme zaraz, pretože samotná modlitba je už zapojením „zástrčky“ do životodárneho prúdu, akoby do generátora, z ktorého čerpáme obrannú silu; modlitba nás zjednocuje s Bohom, a teda vytvára bezpečný stav. Ten stav nie je zažehnaním všetkých nebezpečenstiev a ťažkostí - ale zaisťuje nám silu na ich premáhame.


16.10.2004 - 13:35   JR  
» Re: Lk 18, 01-08

Jenomže až přijde Syn člověka, nalezne na zemi viru?
Víra je v duchu Bible pramen a střed celého náboženského života. Z jedné strany se tu postupně zjevuje Boží dílo ke spáse světa. Tomu pak má z druhé strany odpovídat stále rostoucí víra. Je to důvěra v Boha Otce, že se o nás stará, že k nám mluví. Toto je pak také dobrovolné přijetí všeho, co řekl, uznání za pravdu toho, co zjevil. Zjevení Boží bezesporu roste, je jako semínko, které už je skoro stromem. Roste však i víra? Slyšíme nářky, jak jí všude ubývá, jak se počet věřících zmenšuje, jak naopak zaplavuje svět materialismus teoretický i praktický. Co o tom víme? Velmi málo, je to Boží tajemství. Proto není radno vymýšlet teorie. Musíme být spíš připraveni v tomto oboru na velká překvapení a také na překvapení kříže. Vždyť i život Krista byl takový. Z počátku jej neznali, pak se k němu hrnuly nadšené zástupy, ale současně se ho i úředně zříkali. On však šel svou cestou dál až ke konečnému vítězství.


16.10.2004 - 13:35   JR  
» Re: Lk 18, 01-08

Kteří k němu vlají ve dne v noci...
Poselství o milosrdném Bohu Otci je v Písmě svatém tolikrát a tak důrazně zjeveno, že o tom nikdo nemůže pochybovat. A přece,jak se zdá, odporuje denní zkušenosti. „Kolikrát jsem se modlil,“ naříkají si lidé, „a Bůh mě nevyslyšel. Co mám ještě dělat?“ „Modli se ještě dál!“ odpovídá na takové nářky sv. Augustin. A jakoby předpokládal další námitku, hned na ni odpovídá: „Nenarostou Bohu uši, ale ty sám uslyšíš, zač vlastně prosíš.“ I my jednáme podobně s dětmi a lidmi, kteří neuvažují. Nemůžeme jim vyhovět, když víme, že by později velice litovali toho, že ten dar nebo dovolení dostali. Dospělý syn dovede ocenit, jak bylo dobře, že mu v něčem rodiče nepovolili. Až budeme dospělí na věčnosti, uvidíme, že i Bůh takto s námi jednal. Ale to nepřekáží, že ho často o něco prosíme. Tou častou prosbou v nás samých uzrává lepší pochopení a dochází i k vnitřní změně, v hodnocení toho, zač prosíme.


16.10.2004 - 13:35   JR  
» Re: Lk 18, 01-08

Bůh že by nepomohl k právu svým vyvoleným?
Poselství Bible Starého zákona zní, že je Bůh milosrdný. Nový zákon to doplňuje zjevením, že je nebeský Otec. To je nauka, kterou svorně popíraly filosofické směry starověku. Bůh je první příčina, je vzor vší dokonalosti. Ale musí být uzavřený do sebe, mít všecko štěstí v sobě, nesmí se dát ovlivnit ničím zvenčí. Nemůže ho tedy dojmout ani bída lidí, neslyší jejich prosby. Kristus se ovšem nepouští do filosofické diskuse, ale dokazuje otcovství Boží v duchu biblické tradice. Boha přímo nikdy neviděl (Jan 1,18). Ale poznáváme ho v jeho odlesku, v obrazu. Nejdokonalejší Boží obraz je člověk (Gn 1,26). Dobré lidské vlastnosti jsou paprsky Božího slunce. Lidé pak dokážou být milosrdní, dokonce i ti, kteří jsou otupělí. Jak by tedy nebyl milosrdný Bůh, jak by mohl neslyšet ty, kdo se k němu obracejí.


12.10.2004 - 09:13   Angelo Scarano  
» Re: Lk 18, 01-08

      Únava z modlitby: kdo to neprožil? I na samotném Mojžíši můžeme vidět, že je únavné mít stále zvednuté ruce (a obrazně řečeno oči) k Hospodinu. A naléhavé problémy a těžkosti člověka ještě víc oslabují, demoralizují, podkopávají jeho důvěru v Boží moc. Síla zla, někdy nezadržitelná, může konsternovat a vyvolat otázky: Co dělá teď Bůh? Co zmůžeme svými modlitbami? Není slabší ponechán všanc násilí? A právě na tyto otázky dává odpověď evangelium. I tam se hovoří o „nespravedlnosti“, o útlaku spravedlivého. Zprvu se zdá, že vítězí široké lokty a nespravedlnost. Zlo má zkrátka navrch, je silnější, a stejný dojem můžeme mít i my při sledování zpráv z televize či denního tisku. Ale najednou přijde nečekaný zlom: chudá, bezbranná a bezvýznamná vdova se dovolá svého práva. Čekal by to někdo? Asi ne, tím spíš, že onen soudce byl „mizera“ a ta vdova neměla nic, čím se prosadit. Byla vydána všanc nespravedlnosti, napospas silnějšímu. A jestliže onen soudce nakonec vyhověl, tím spíš vyhoví Bůh prosbě spravedlivých! Jestliže nám „nespravedlivým soudcům“ leží na srdci osud bezbranných a utlačených, jestliže voláme po spravedlnosti, jestliže jsme pobouřeni nad zlem ve světě, tím spíš se „znepokojuje“ nad světem jediný spravedlivý soudce, který miluje člověka víc než my!
      On však soudí jinak než my (nespravedliví). My bychom rádi „všechno a hned“, rádi bychom rázně zakročili proti zlým. Bůh však (a můžeme mu věřit, on do toho vidí lépe než my) postupuje jinak. A to se nám někdy nelíbí, zvlášť tehdy, když na vlastní kůži prožíváme bezpráví. Evangelium nám nenabízí lacinou a zkratkovitou cestu k překonání nespravedlnosti. Nabízí cestu dlouhou, cestu vytrvalého volání k Hospodinu. Tento běh na dlouhou trať může unavit tím spíš, že na cestě se vyskytují překážky: „zlí a nespravedliví“ nám házejí klacky pod nohy, „vítězství“ zla v běžném životě podrývají naši víru v Boží svrchovanou moc. A proto se na konci našeho evangelního úryvku objevuje otázka: Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? Řečeno jinak: nepřemohou násilí a teror víru v Krista? Neoklamou nás a nepřesvědčí, že zlo je nakonec silnější než Bůh? Odpověď na tyto otázky si každý člověk musí tvrdě „vybojovat“, zvlášť tváří v tvář bolestným událostem. Podobný boj o spravedlnost podstoupil i ten jediný spravedlivý, Kristus Ježíš. I v jeho případě se zdálo, že zlo a nespravedlnost byly silnější: a dokonce mohly slavit vítězství, vždyť spravedlivý byl odsouzen k potupné smrti kříže. Nakonec však triumfoval Vzkříšený…
      Uvěříme, že Vzkříšený má stejnou moc i v našich životech, v tomto současném světě?


12.10.2004 - 09:13   Angelo Scarano  
» Re: Lk 18, 01-08

      V podobenství vystupují jen dvě postavy: soudce a vdova. Soudce má rysy, které podrývají jakoukoli důvěru v něj: nebojí se Boha a z lidí si nic nedělá. Je přesně takovým soudcem, jakým by neměl být. Když je představena druhá postava podobenství, vdova bez žádného postavení ve společnosti, je pak čtenář připraven na jasnou porážku spravedlnosti. A soudce zpočátku splňuje toto očekávání: s kamennou tváří přijímá stížnost vdovy. Nakonec však kapituluje pod „stálým tlakem“ oné bezbranné a chudé ženy.
      Na první pohled je podobenství o soudci a vdově velmi podobné podobenství o neodbytném příteli (Lk 11,5-8): opakuje se stejné schéma „žádost-odmítnutí-vyhovění“. Zdálo by se tedy, že jsou to dvě podobenství ve službě stejného poselství: vytrvalosti v modlitbě. Při bližším pohledu však dojdeme ke zjištění, že podobenství o soudci a vdově má specifičtější poselství. Předcházející stať hovoří totiž o příchodu Syna člověka a toto téma se objevuje znovu v závěru perikopy: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (v. 8) Celé to podobenství má tedy jako rámec eschatologické očekávání Syna člověka. Syn člověka je tím „soudcem“, který se zastane svých vyvolených, trpících příkoří: prozatím otálí se jich ujmout, podobně jako onen soudce. Jestliže „nespravedlivý soudce“ se nakonec zastal chudé vdovy, tím spíš Syn člověka. Modlitba vyvolených (v. 1) nabývá tedy specifického obsahu: je to modlitba věřících zakoušejících bezpráví a volajících o vysvobození (v. 7; podobenství o neodbytném příteli oproti tomu mluví o všeobecné účinnosti vytrvalé modlitby). Patrně se myslí na období pronásledování a zkoušky: obdobnou situaci a „povzbuzení“ můžeme nacházet ve Skutcích (14,22 - Pavel a Barnabáš posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království“). Tato výzva k vytrvalosti se objeví znovu v 21,19 („Když vytrváte, získáte své životy“), opět v kontextu o pronásledování a tříbení v poslední době.
      Závěrem si můžeme uvést velmi podobný starozákonní úryvek, který trochu komentuje evangelní perikopu. „Hospodin nenechá bez povšimnutí úpěnlivou prosbu sirotka ani vdovu, když v nářku vylévá své srdce. Kdo slouží Hospodinu se zalíbením, bude od něho přijat a jeho modlitba se dotkne samých oblaků. Modlitba poníženého proniká oblaky, a neutiší se, dokud nedosáhne cíle. Když nastane soužení, jeho slitování přijde včas jako dešťové mraky v době sucha.“ (Sir 35,14.16-17.24)


12.10.2004 - 09:12   Angelo Scarano  
» Re: Lk 18, 01-08

      Evangelní úryvek obsahuje podobenství (v. 2-5), které je uvedeno krátkou vysvětlující poznámkou a je zakončeno aplikací (v. 6-8). Zatímco úvodní poznámka (18,1) nasměrovává k pochopení podobenství jako výzvy vytrvalé modlitbě všeobecně, závěrečná aplikace zužuje toto poselství.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet