27.október 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    Nič sa nemôže vyrovnať duši, ani celý svet. Aj keby si rozdal chudobným veľké bohatstvo, to neurobíš toľko ako ten, kto obráti jednu dušu.

~sv. Ján Zlatoústy~

12.06.2003 - (čítanosť2710 reakcie19)


Lk 21, 5-28

      5 Keď niektorí hovorili o chráme, že je vyzdobený krásnymi kameňmi a pamätnými darmi, povedal: 6 „Prídu dni, keď z toho, čo vidíte, nezostane kameň na kameni; všetko bude zborené.“ 7 Oni sa ho opýtali: „Učiteľ, kedy to bude a aké bude znamenie, keď sa to začne diať? 8 On odpovedal: „Dajte si pozor, aby vás nezviedli. Lebo prídu mnohí a v mojom mene budú hovoriť: „To som ja“ a: „Ten čas je už blízko.“ Nechoďte za nimi! 9 A keď budete počuť o vojnách a nepokojoch, neľakajte sa! Toto musí prísť predtým, ale koniec nebude hneď.“ 10 Potom im povedal: „Národ povstane proti národu a kráľovstvo proti kráľovstvu. 11 Budú veľké zemetrasenia a miestami hlad a mor, budú hrôzy a veľké znamenia na nebi. 12 Ale pred tým všetkým položia na vás ruky a budú vás prenasledovať, vydajú vás synagógam, uväznia vás, budú vás vláčiť pred kráľov a vladárov pre moje meno. 13 To sa vám stane, aby ste vydali svedectvo. 14 Zaumieňte si teda, že nebudete dopredu premýšľať, ako sa brániť, 15 lebo ja vám dám výrečnosť a múdrosť, ktorej nebudú môcť všetci vaši protivníci odolať ani protirečiť. 16 Budú vás zrádzať aj rodičia, bratia, príbuzní a priatelia a niektorých z vás pripravia o život. 17 Všetci vás budú nenávidieť pre moje meno. 18 Ale ani vlas sa vám z hlavy nestratí. 19 Ak vytrváte, zachováte si život.
      20 Keď uvidíte, že vojsko obkľučuje Jeruzalem, vedzte, že sa priblížilo jeho spustošenie. 21 Vtedy tí, čo budú v Judei, nech utečú do hôr. Tí však, čo budú v meste, nech z neho odídu, a tí, čo budú na vidieku, nech doň nevchádzajú, 22 lebo to budú dni pomsty, aby sa splnilo všetko čo je napísané. 23 Beda ťarchavým ženám a tým, čo budú v tie dni pridájať! Lebo bude veľké súženie na zemi a hnev proti tomuto ľudu. 24 Budú padať ostrím meča, odvedú ich do zajatia medzi všetky národy a po Jeruzaleme budú šliapať pohania, kým sa nenaplní čas pohanov.
      25 Budú znamenia na slnku a mesiaci i na hviezdach a na zemi budú národy plné úzkosti a zmätku z hukotu mora a vlnobitia. 26 Ľudia budú zmierať od strachu a očakávania toho, čo príde na svet, lebo nebeské mocnosti sa budú chvieť. 27 Vtedy uvidia Syna človeka prichádzať v oblaku s mocou a veľkou slávou.
      28 Keď sa to začne diať, vzpriamte sa, zodvihnite hlavu, lebo sa blíži vaše vykúpenie.“

5-7.      Mt 24, 1-3; Mk 13, 1-4.
8-19.      Mt 24, 4-22; Mk 13, 5-13.25-28.      Mt 24, 29-31; Mk 13, 24-27.
12.06.2003 | Čítanosť(2278)
Lk 21, 29-38
12.06.2003 | Čítanosť(2023)
Lk 21, 1-4


04.02.2006 - 14:39   -ls-  
» Lk 21,5-19

   Všimli jste si, že na rybníku už byl led?
   Takový tennebezpečný: vypadá pevný, ale maminky varují děti NE - abys tam lezl, prolomil by
   se. Už se tam jeden kluk utopil! - Nedal si říct, nedbal varování. Říkall, že se strašení nebojí.
   Když dnes posloucháme evangelium, tak by si někdo mohl říct, že nás Pán Ježíš straší. O takových ošklivých a zlých věcech mluví: Války, pohromy, katastrofy.
   Ale Pán Ježíš nás nechce strašit, chcás pouze varovat.
   Ty zlé věci, o kterých tenkrát mluvil, ty už se od té doby mnohokrát staly. A dějí se po světě i dnes a mouhou se stát i zde, nám.
   Nás Pán Ježíš varuje, abychom my, křesťané, věděli jak ´to na světě chodí. A abychom si na sebe , dávali pozor a uvarovali se tak trápení.
   Pravda, jsou i takové neštěstí, že sebevětší opatrnost nepomůže. Nikdy nevím, když ráno vyjdu z domu, jestli se večer vrátím živ a zdráv.
   Nikdy nevím, když začnu stavět svůj dům, jestli ho dostavím.
   Nikdy nevím, když se svěřím bližní u, jestli se v něm nezklamu.
   Samá nejistota je všude kolem nás.
   A při tom člověk moc pootřebuje, především právě pocit bezpečí, zajištěnosti, aby se cítil na světě dobře.
   Kdo ten pocit jistoty nemá, začne se jeho osobnost bortit,stane se dřív nebo později neurotikem.
   A tak hledáme jistoty, zajištění.
   Hospodářské v pojistkách proti živelním pohromám - ale to je mámo. V člověku příteli proti pocitu osamělosti a opuštěnosti. V partě, proti pocitu slabosti.
   To vše jsou dobré věci, ale celkový pocit jistoty ani to vše člověku nedá: Pojišťovna vždy nezaplatí, kamarád může zradit, parta mě může vyloučit.
   Proto už prastaré národy si vytvořily různé přírodní náboženství, které všechno mají to společné, že se snaží zajistit si přízeň bohů tím, že jim člověk dává dary, přináší oběti, koná rituální pobožnosti. Ale ani to nepomáhalo: člověk nikdy nevěděl, zda dal dost darů, obětoval dost zvířat, vykonal dost pobožností a modliteb.
   Teprve Ježíš Kristus ukazuje člověku cestu z tohoto hrůzného kruhu nejistoty - v křesťanství.
   Oznamuje člověku, že si nemusí kupovat a vykupovat Boží přízeň: Bůh tě má v lásce už od tvého narození. Ví o každém vlasu na tvé hlavě. Má nás rád, jako otec své dítě: Nemusíme se bát, jsme v reuce Boží.
   Jsme v ruce Boží. Krásně to zní, ale co to znamená? Že nás, věřící, ochrání před havarií na silnici? Že na zahrádce věřícího mráz nespálí květiny? Že pod pokřtěným neposedou se led neprolomí?
   Tak to není, to víme dobře. Být v ruce Boží neznamená, že nás Bůh uchrání PŘED neštěstím, ale znamená, že nás Bůh uchrání PŘI - VE všech neštěstích. Bůh nás chrání, jako chránil svého Syna: I katastrofy Velkého Pátků vyšel živý! Bůh nás vede ke konečnému cíli, k věčnému životu.
   A proto je nám většinou zatěžko rozeznat pomocnou ruku Boží hned, abych tak řekl při činu.
   My svému štěstí často špatně rozumíme. Za štěstí pokládámezpravidla jen to, co zapadá do našich momentálních plánů. A každé zkřížení našich plánů považujeme za neštěstí.
   Je třeba velikého zmoudření, aby člověk pochopil, jak i ztroskotání našich plánů může být dílem láskyplné Boží péče o nás, dílo Boží ruky, Boží prozřetelnosti.
   Tuhle bolavou rozdílnost mezi plány lidskými i Božímni Pán Ježíš dobře znal: “MÉ myšlení není myšlení vaše, mé cesty nejsou vašimi cestami.”
   Toto je třeba pochopit a dát se vést Božím varováním, Božím hlasem, jak je slýcháme o nedělích v čtení slova Božího, jak k nám mluví, když si doma otevřeme stránky Písma svatého.
   Dát se vést hlasem Božím, dát si říct, - a pak nemusíme ztratit hlavu ani uprostřed největších trampot, pak se přeneseme s důvěrou i přes největší nejistoty.
   Krásně vyjádřil už žalmista věřícího důvěru v Boha:
   “I kdybych měl jít údolím stínu smrti,
   nebudu se báti zlého,
   vždyť ty, Pane, se mnou jsi!”
   takovou důvěru v Boha pojďme teď prosit, abychom se o ni mohli opřít, až přijdou bolavé chvíle života.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 21, 5-11

      Nezostane ani kameň na kameni; všetko bude zborené. Hrozná predpoveď sa splnila o necelých štyridsať rokov neskôr, keď Jeruzalem sa zmenil na rumovisko. A predsa chrám, v presvedčení Židov, mal byť nezničiteľný. Veľa ľudských budov malo byť vraj nezničiteľných, a stopy po nich sa stratili.
      Veľa sme tiež budovali v živote. Veľa bolo plánov a zámerov, ešte viac klamných snov. Človek buduje na nádejach, buduje „na kredit“, na svojich očakávaniach. Koľko tých nádejí ostalo nesplnených, koľko očakávaní sklamalo... Niekto sa spolieha na lásku svojich najbližších, na vernosť muža, na vďačnosť detí, spoliehame sa tiež na seba: na svoje schopnosti a šikovnosť. A potom prichádza niečia zrada a odchod, prichádza nejaký krach, prichádza choroba, nepriaznivá konjunktúra, prichádza ako neočakávaný závan vetra - a celá stavba sa zrúti, zosype ako domček z karát.
      A predsa sa nemusí zrútiť. Stavebný materiál nám poskytuje Boh. Stavebným materiálom je všetko, čo máme z jeho ruky, počnúc od vrodených nám dispozícií, talentov a možností, cez to, čo človek dosiahne poctivým úsilím; tiež smutnými skúsenosťami; to sú tie kamene, z ktorých možno postaviť vlastnú veľkosť a bohatstvo svojho života - pod podmienkou, že to neodmietneme, nepremárnime, že to náležite doceníme, že to prijmeme s vďačnosťou, že s Bohom rozumne spolupracujeme. Ak však niekto chce budovať len na svojich malých ambíciách, na egoistických predpokladoch, na lakomstve či pýche - tak z jeho stavby nemusí ostať kameň na kameni.
      Pod naše šťastné a trvalé budovanie sa sám Ježiš Kristus dáva ako uholný kameň, a svoje evanjelium nám odporúča ako neochvejný základ.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 21,12-19

      Pán Ježiš sľubuje, že jeho verným svedkom ani vlas z hlavy sa nestratí. Čo v takom prípade povedať o mučeníkoch, ktorí nie jeden vlas, ale celé hlavy stratili? Samozrejme,       Pán Ježiš neukrýva pred nami ani takú perspektívu: Niektorých z vás pripravia o život.
      Je smrť a smrť. Faktom je, že pre Kristovo meno a vernosť Kristovým zásadám — nejeden vyznavač bude vylúčený z okruhu svojich najbližších -ako o tom dnes jasne počujeme; celé naše prostredie sa nás môže zrieknuť: Všetci vás budú nenávidieť. Prestaneme pre druhých niečo znamenať, formálne prestaneme pre nich existovať — a to je tá smrť, ktorú nám môže svet pripraviť pre Ježišovo meno. Napriek tomu, v obave o spokojný život a milú zhodu s okolím, nesmieme o tomto mene odmietnuť svedčiť. A lepšie je umrieť kvôli svojim zásadám, než žiť popierajúc ich.
      Takéto usmrcovanie vôbec neznamená, že sme zbavení slova a svojej mienky - bude to, ako hovorí Pán Ježiš, aby ste vydali svedectvo. Mučeníci pre vieru svedčili o Kristovi svojou smrťou; nerečnili, oni jednoducho umierali; ich krv volala hlasnejšie ako slová. A naša vernosť, hoci by aj ústa mlčali, bude mať tú výrečnosť, ktorej, ako počujeme, protivníci nebudú môcť protirečiť. Veliteľ tábora v Osvienčime, keď poslal sv. Maximiliána do bunkra smrti, povedal doslovne: A predsa bol to slušný človek (anständiger Mensch). To je tá výrečnosť a múdrosť, ktorú nám sľubuje Pán Ježiš.
      Samozrejme, svedectvo našich slov tiež je žiadúce a má zaistenú účinnosť. Ako poznamenáva Pán Ježiš, netreba premýšľať nejaké teologické argumenty. Viera kresťana nie je systémom vedomostí, ale vecou dôvery: Ja vám dám potrebnú múdrosť- sľubuje Pán Ježiš.
      Obeta kríža sa odohráva mlčky pred našimi očami, ale jej výrečnosť je schopná presvedčiť najtvrdšie srdcia.


16.12.2005 - 15:43   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 21,20-28

      Skutočne hroznými slovami predpovedá Pán Ježiš koniec sveta. Ale vlastne koniec dvoch svetov. Najprv koniec toho lokálneho, partikulárneho sveta, akým bol Jeruzalem; jeho zbúranie a zbúranie chrámu bolo pre Židov dokonca horšie, než koniec sveta. A potom koniec celej tej nádhernej planéty, ktorou je Zem - vlasť ľudí; vízia jej konca nachádza už skoro empiricky odôvodnenie v potenciáli čoraz hroznejších vynálezov a čoraz menšieho pocitu zodpovednosti. Ale to až raz kedysi. Ale teraz každý z nás prežíva svoj vlastný koniec sveta, v rôznych sférach svojho osobného života. Bol čas, keď mladý, zdravý, schopný človek mal všetko; postupne stráca jedno za druhým - až nakoniec mu nezostane nič. Koniec nášho osobného sveta to je postupný proces, to je aktuálna skutočnosť, ktorú prežívame zo dňa na deň. A ide o to, aby sme ju prežívali dôstojne, bez hystérie a bez akejkoľvek šibeničnej determinácie.
      Ten koniec sveta, akým je smrť, treba vidieť ako niečo úplne prirodzené, ako prirodzený je život. Všetko, čo žije, čo skutočne žije - musí zomrieť; len umelé kvety nezomierajú. Treba sa teda s tým koncom zmieriť, ako s niečím normálnym; súhlas so smrťou ide ruka v ruke so súhlasom so životom. A tým ľahšie je súhlasiť so smrťou, čím lepšie využívame život. Kto umiera so žiaľom? Človek, ktorého život bol chudobný, skúpy, skôr vegetatívny; slepé priľnutie k životu by bolo prejavom duchovnej chudoby. A čím viac je život duchovný, kultúrny, vnútorne bohatý - tým menší je strach pred smrťou. Čím peknejší je tvoj život, tým menej budeš za ním smútiť (H. Elzenberg). Snažme sa teda obohacovať svoj duchovný život: o hodnoty vnútornej kultúry, a predovšetkým o čnosti a zásluhy.
      Trápi nás žiaľ, ak nie za tým, čo strácame - tak za tým, čo by sme ešte mohli dosiahnuť. Určite nebolo človeka, ktorý umierajúc, nenariekal: a ešte toľko veľa mám urobiť... Možno je teda lepšie nemyslieť natoľko na to, čo strácame, či sme už stratili - ale na to, čo nám ešte zostalo. A ostalo nám ešte veľa dní, a každý deň je na niečo potrebný, aby sme jeho prostredníctvom ešte viac obohatili náš život - a mohli sa rozlúčiť so svetom tým Kristovým rozlúčením: Je dokonané.


06.12.2005 - 14:08   JR  
» Lk 21, 20-28

Až se naplní čas určený pohanům
Biblické předpovědi pohrom mají ještě jinou zvláštní stránku. Ne jsou definitivní. Bible nezná tragédie v literárním slova smyslu. Zlo není definitivní. Má určený čas. Teologové říkají, že jsou v tomto životě všecky Boží tresty „medicionální“. Slouží jako lék, aby se člověk mohl napravit. Proto mají určený čas a smysl. Teofán Zatvornik si všiml, že je v každém pronásledovateli církve jakási nevysvětlitelná nervozita. Zlo všude pracuje s velkým spěchem. Ve srovnání s pronásledovateli náboženství se jeví věřící jako pomalí a liknaví. Ale Teofán to nevidí jenom negativně. Spěch znamená slabost. Ďábel ví, že jsou jeho dny sečteny, že má jenom relativně krátký čas, musí tedy jednat rychle a brutálně. Bůh má naopak věčnost. Žalm to vyjadřuje smělým přirovnáním: „Bůh se jim směje...“ (Žl 2,4). V pohledu z výše věčnosti jsou všecky pohromy na světě jen malou epizodou v dějinách spásy.


06.12.2005 - 14:08   JR  
» Lk 21, 20-28

Po Jeruzalému budou šlapat pohani
Hlavním předmětem biblických proroctví je Jeruzalém, město Boží, město svaté, hora Sión, na které stál chrám. Proto také když se mluví o blížících se pohromách, za největší z nich se považuje znesvěcení svatých míst. Bůh jakoby je opustil. Nebudou se tam konat oběti, chrám nebude místem modlitby Novozákonní bohoslužba už se nekoná v Jeruzalémě, ale na celém světě a její hlavní oltář je lidské srdce. Ale i tu přicházejí pohromy ve formě tzv. sekularizace. Lidské myšlenky a přání ztrácejí vztah k Bohu, člověk se přestane modlit. Po jeho ideálech „šlapou pohané“, tj. banální zájmy hmotné a hmotařské. Člověk, který byl pokřtěn a ještě si říká křesťan, se už v ničem neliší od ateisty. jeho posvátné a krásné srdce vymizelo a zůstal tam kal banality. jeho mysl se stala jakoby průjezdným místem cizích zájmů, které jeho samého ničí.


06.12.2005 - 14:07   JR  
» Lk 21, 20-28

Přijde velká pohroma na tuto zemi
Velká většina starozákonních proroků ohlašuje pohromy které mají přijít na Jeruzalém a na celou zemi. Historie jim pak dala za pravdu. Přihodilo se to, co předpovídali. Stejného rázu jsou i předpovědi Kristovy o pádu města Jeruzaléma. I tu se ukázala pravdivost proroctví velmi brzy. Město Jeruzalém je však obrazem budoucího světa a Izrael znázorňuje církev. Předpovědi pohrom se tedy vztahují i na nás. V jakém smyslu jim máme rozumět? Proč se nám ohlašují? Na prvním místě je užitečné si uvědomit, že proroci ne jsou druh jasnovidců. Předmět jejich kázání není přímo budoucnost. Mluví klidem své doby. jejich předpovědi se podobají analýzám lékaře: Budete-li žít tak, jak žijete, bude to mít takové a takové následky. Každý hřích má za následek pohromy. Pokračujete v hříchu? Přijdou pohromy. Je tedy v každém proroctví i pozitivní hodnota. Můžete se napravit, můžete pohromám předejít.


23.11.2005 - 13:32   JR  
» Lk 21, 12-19

Ani vlas se vám z hlavy neztrati
Na hranicích se musí lidé prokázat pasem. Znamená to, že mohou projít, že je nezadrží policie. Zajímavé jsou staré pasy V Benátské republice měly formu doporučujícího dopisu. Začínají oslovením neznámého člověka, kterému se pas dostane do ruky Pak se představuje dotyčná osoba, které pas patří, upozorňuje se na to, že stojí pod ochranou benátské republiky a doporučuje se tedy i pozitivně, aby se k jejímu občanu chovali s láskou. Ve středověku se podobné listině říkalo ochranný „glejt“ na cestu. Obrazně řečeno jsme imy na cestě cizím územím, protože je naše vlast, jak dosvědčuje sv. Pavel, v nebi (2 Kor5,1). Ale i nám dává Bůh pas, glejt do ciziny Není psaný, ale je to osobní zaručení, že stojíme pod jeho ochranou a že by každé pokoření nebo ohrožení naší osoby bylo přímou urážkou našeho Ochránce. Můžeme si přát něco bezpečnějšího?


23.11.2005 - 13:32   JR  
» Lk 21, 12-19

Nepřipravujte si předem, jak se hájit
Co všecko zmůže u soudu dobrý obhájce obžalovaného! Dá si někdy velice mnoho zaplatit, ale stojí to za to. Prostuduje případ, uváží všecky možné dotazy ze strany soudce, námitky ze strany žalobce. Na štěstí ne jsme často předvoláni k soudu. Ale přesto nás soudí naše vlastní okolí. Připravujeme se na to, jak uhájit vlastní práci, vlastní postavení před pomluvami a podezříváními. Když pak jde o věc Boží, v tom případě bychom se neměli připravit, Jak ji správně obhájit? Vždyť i ta se občas musí hájit. Ale je tu ještě jeden činitel, na který se nesmí zapomínat. Hájí se totiž Bůh sám. V přítomnosti ho často obžalovávají, ale soud dějin mu dá vždycky za pravdu. Dějiny jsou totiž ponenáhlým ale jistým zjevením spásy A v toku těch dějin jsou i lidé, kteří jsou na straně Boží. Bůh jim tedy zjevuje, co mají v pravý čas povědět. Stávají se „vyznavači“, tj. vyznají před světem pravdu, která vítězí!


23.11.2005 - 13:32   JR  
» Lk 21, 12-19

Budete od všech nenáviděni pro mé jméno
V dějinách se střídají periody, kterým se říká klerikalismus a antiklerikalismus. Ale to je výraz nesympatický a částečný. V poměru k církvi se totiž odráží celková vlna sklonu nebo odklonu do náboženství. To pak občas nabývá fanatické formy, které se dají těžko vysvětlit přirozenou psychologii. Ztrácí-li někdo zájem o hudbu, přestane chodit na koncerty. Ale nenapadne ho, že by měl zničit koncertní síň a zavřít hudebníky do vězení. jakou logikou vysvětlíme, že ten, kdo nevěří v Boha, považuje za svého úhlavního nepřítele řeholní sestru, která se v klausuře modlí? Ateismus není jenom problém přesvědčení. Většina těch, kdo říkají, že nevěří, se ve skutečnosti Boha bojí. Samozřejmě pak přenášejí svůj postoj na všechno a na všechny, které vidí ve spojitosti s Bohem. Nesnášejí kříž na stěně, uplivnou si před kněze apod. jeden z řeholníků, kterému se to přihodilo, řekl dotyčnému: „Jak by to bylo pěkné, kdybyste skutečně dokázal vyplivnout všecku tu čerň ze srdce. Budu se za to modlit!“


17.11.2004 - 09:48   JR  
» Lk 21, 5-11

Mnozí přijdou pod mým jménem a budou říkat: „Já to jsem.“
Boží království se uskuteční až s druhým příchodem Krista na tuto zemi. Kdy to bude? Je ovšem mnoho netrpělivých. To vysvětluje, proč se tak snadno množí falešní proroci a rozšiřují falešná proroctví. Většinou mají ráz náboženský, a to sektářský. Jedna skupina se prohlašuje za vyvolenou a předpovídá zavržení celé mase lidí. Ale tento utopismus má daleko častěji profánní ráz. Jistí lidé se najednou stanou tak populárními, že se od nich očekává víc, než čeho je člověk schopen. Čeká se, že budou „otci národa“ nebo hlavou celého světa. Je to jejich vina? Mohou to být i lidé dobří a chtějí se stát „vůdci“ lidu z beznadějné situace. Mohou mít i zásluhy, které se nedají upřít. Ale je vždycky velmi nebezpečné očekávat od člověka to, co může dát jedině Bohočlověk - Kristus. Člověk bez Krista se dříve nebo později stane Anti-Kristem.


17.11.2004 - 09:47   JR  
» Lk 21, 5-11

Povstane národ proti národu
Mluvíme-li o budování světa, myslíme především na to, že se zlepší sociální podmínky, že vzroste blahobyt. Ale svět se skládá především z lidí a z jejich poměrů. Pokrok si proto vždycky představujeme ve for mě univerzálního míru. Války svět ničí. Touha po míru je věčná touha všech lidí dobré vůle. A přece jsou stále války! Ale utěšujeme se, že už lidstvo pro mír přece jenom mnoho vykonalo a že už dovedly spojené národy vyřešit mnoho rozporů. Věříme, že svět bez válek je možný. Ale zase tuje proti tomu proroctví evangelia. Jak se zdá, ohlašuje se tu válka světová v plném slova smyslu: Bude bojovat národ proti národu. Kdy a jak? Zase to nevíme přesně. Ale musíme si uvědomit, že smysl tohoto proroctví se dá pochopit jenom v souvislosti celku. První a základní předpověď evangelia je příchod Božího království. To je královstvím míru. Uskutečnění této slavné předpovědi nepřekazí ani skutečnost, že zatím národy bojují a nenávidí se.


17.11.2004 - 09:47   JR  
» Lk 21, 5-11

Nezůstane kámen na kameni
Stavba budovy se děje tím, že se klade kámen na kámen a tím se pomalu roste do výše. Všecku lidskou práci, všecku námahu přirovnáváme k budování lepšího světa. Utopisté všech druhů věří, že se nám to podaří brzo a dokonale, že se všichni dočkáme lepšího světa. Ti, kdo utopiím nevěří, říkají svorně, že se nedá svět předělat rychle, že je potřeba pracovat pomalu, ale vytrvale, a především doufat, neztrácet naději. Evangelní předpověď, jak se zdá, tuto naději zásadně boří. Nezůstane kámen na kameni. Znamená to, že všecko budování bylo nadarmo? Jak si máme vyložit předpovědi o pohromách, které mají přijít před koncem světa? Není radno, abychom je tuze upřesňovali. Ale jedno je jisté. jako člověk vstupuje do slávy křížem, do věčného života smrtí, tak i svět, který budujeme, dojde do své dokonalosti ve znamení kříže, tj. úspěchu skrze tisíceré neúspěchy


08.11.2004 - 08:38   Angelo Scarano  
» Lk 21, 5-19

      Očekávání konce světa bylo v dějinách vždy živé: toto očekávání přitom má své kořeny v samotných evangeliích, vždyť samotný Ježíš o tom hovoří. Všimněme si však, jaký postoj k tomu on zaujímá: nevyvolává paniku, ale na druhé straně nenechává v „sladké nevědomosti“, neslibuje procházku růžovým sadem. Jeho přístup je realistický, předkládá budoucnost „na rovinu“, ale zároveň posiluje důvěru učedníků: žádné katastrofy, války či pronásledování nebudou mít poslední slovo. Tím silnějším bude nakonec Bůh.
      Nejrůznější zprávy o katastrofách či hrozbách mohou křesťana „vykolejit“. Když se totiž „hroutí“ všechny naše životní jistoty, snadno se může hroutit i jistota v Boha: kde je náš Spasitel? Jsme mu lhostejní? Snadno se může vkrádat pocit: Bůh nás opustil, ponechal nás napospas zlému osudu. Takové pocity prožili i Izraelité po zničení prvního chrámu a odvedení do babylónského vyhnanství: „Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.“ (Iz 49,14). Tehdy totiž Izraelité ztratili všechno: vlastní zemi (zaslíbenou Bohem!) i chrám (místo Božího přebývání, tedy co víc!). Bůh však velmi důrazně ujišťuje svůj lid, že na něj nezapomněl, i když vše kolem „křičí proti tomu“: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“ (Iz 49,15-16).
      Bůh zkrátka nenechá na holičkách, ani během katastrof: konkrétním způsobem prokáže svoji věrnost v krizové situaci, před soudem, při opuštění všemi nejbližšími. A když je Bůh na naší straně, kdo může odolat?
      „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,35-39).
      Toto Pavlovo svědectví je velmi silné, že se nám až zatají dech: skoro nám připadá, že je příliš „suverénní“ či exaltované. On však ví, o čem mluví: jeho svědectví není „napsané za zeleným stolem“, ale je tříbené ohněm pronásledování.
Kristus tedy slibuje, že nás neopustí ani v těch „nejkrizovějších situacích“. A od nás vyžaduje jen jediné: důvěru. A tuto důvěru posilněme slovy žalmisty:
      „Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá, s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí“ (Ž 46,2-4.8).
      Tato slova si můžeme opakovat tváří v tvář všem možným nejistotám, hrozbám, zprávám o apokalyptických hrůzách. Uprostřed všech nejistot Boží slovo zůstává jistotou.


08.11.2004 - 08:37   Angelo Scarano  
» Lk 21, 5-19

      Ježíš neodpovídá hned na položenou otázku „kdy to nastane“, ale varuje před lžiproroky a před strachem. Těmi lžiproroky nejsou ani tak židovští „falešní Mesiášové“, jako spíš lidé pocházející z křesťanství. Tento text obsahuje i výzvy k důvěře a k pozornému vnímání „znamení času“: apokalyptická řeč se tak stává parenetickou (vybízecí), kdy Kristus vybízí učedníky, aby prožili události a zkoušky ve věrnosti a důvěře k Bohu.
Perikopa má několik částí:
      1) V. 5-6: Předpověď zkázy chrámu
      Dokonce taková „jistota“, jakou je chrám (centrum náboženského života), bude srovnána se zemí!
      2) V. 7-9: Varování před falešnými proroky
Uvěřit těmto prorokům, kteří se odvolávají na Krista (tito přichází v jeho jménu!), by znamenalo opustit Ježíše.
      3) V. 10-11: Kosmická znamení
      Neobvyklé přírodní jevy a katastrofy nabývají celosvětových rozměrů. Tyto úkazy nejsou ještě bezprostředním znamením konce světa, mají však svůj význam v Božím plánu: „je třeba“, aby nastaly (řecké „dei“ označuje „nutnost“, „Boží úradek“: ani to se tedy nevymyká z Božích rukou!).
      4) V. 12-19: Výzva k důvěře i v pronásledování
      Pronásledování předchází uvedeným znamením. Evangelista na tomto místě posiluje důvěru učedníků: společenství zakoušející pronásledování potřebuje hlubokou důvěru v Boží péči a svrchovanost.
      Pronásledování je příležitostí k hlásání evangelia (Sk 11,19). Učedníkům bude dána neodolatelná moudrost (proto je zbytečné připravovat si jakoukoli „řeč“-Lk 12,11-12). Naplnění tohoto příslibu se ukázala na Petrovi, Pavlovi či Štěpánovi (Sk 3,12n.; 4,8-14; 13,46; 14,3). V tomto evangelním úryvku se mluví o svědectví v Ježíšově moci, zároveň je to však svědectví v Duchu (Lk 24,48n.; Sk 2,33).
      Ježíš nepovzbuzuje k sebeobraně či „kličkování“ před soudem, ale k jasnému svědectví: „zdravý rozum“ by velel zapřít Krista, cestou je však vytrvat při něm, i za cenu vlastního života. Vytrvalost se v Lukášově teologii objevuje často (Sk 11,23; 13,43; 14,22): umožňuje přinést plody (Lk 8,15) a vejít do království (Sk 14,22).


08.11.2004 - 08:37   Angelo Scarano  
» Lk 21, 5-19

      Tato eschatologická řeč je situována do jeruzalémského chrámu a je určena všem přítomným posluchačům, tedy ne určité vybrané skupině. Lukáš přebírá její hlavní rysy od Marka (Mk 13). Forma i obsah jsou typické pro apokalyptiku: otázka „kdy to nastane“, znamení předcházející konec, přítomnost jako období pronásledování, kosmické úkazy, soužení, příchod Syna člověka a konečná spása. Tento apokalyptický obsah je však pokřesťanštěn, očištěn od myšlenek odplaty vůči nepřátelům a od nacionalistického očekávání oslavení Jeruzaléma či Izraele nad ostatními národy.


29.10.2004 - 15:58   Angelo Scarano  
» Lk 21, 25-28.34-36

      Co chvíli mají zazvonit. Poslední úpravy stolu s bohatou nabídkou vybraných pochoutek: „Nechybí tu ještě něco?“, usilovně přemýšlíme. Pak se podíváme ještě jednou do zrcadla. Najednou se ozývá křik z dětského pokoje: „Mami, pojď sem!“. „Nemůžu, čekáme návštěvu“. „Potřebuji tě“, ozývá se jemný hlásek. „Ne, teď ne!“. A nervózně se díváme na hodinky: „Kde jsou, už tu dávno měli být!“ Minuty ubíhají, zvonek stále mlčí. Vezmeme do ruky program televize: „Že bychom se mezitím na něco podívali, než přijdou?… Aha, toto je zajímavé!“ Zapneme televizi, chvíli u ní sedíme… než zjistíme, že ani nesledujeme děj, jen tak bezmyšlenkovitě a tupě hledíme na obrazovku – a přitom v duchu trochu nadáváme, kde vůbec jsou, proč mají takové zpoždění. „Co se jim mohlo stát? Nezavoláme, jestli vůbec přijdou? Nezapomněli na to?“

      Kolikrát jsme zažili takovou situaci? Čekáme na někoho, a přitom nemáme vůbec myšlenky na to, abychom „zaplnili zbytečný čas“ zábavou nebo jiným zaměstnáním. „Zbytečné čekání“ nás zcela naplňuje, pohlcuje. Vždyť má přijít drahá sestra, kterou jsme tak dlouho neviděli! A jak nazvat to, co v takovém případě prožíváme? Adventem! To je přesně to, co se snažíme „tak neumně zahrát“ v liturgii před Vánocemi. Čekáme na Ježíše, ano, má přijít, neotálí, nezpozdí se, nemusíme se znejistěle „křečovat“, jestli náhodou „nezapomněl“ – ale přitom… nikde. Kde je? Ale mám-li žhavou touhu ho vidět, pak „jsem celý bez sebe“, nedám se naplnit nějakými náhražkami (tak jako nás televize nebaví, když co nevidět má přijít návštěva). Nemám chuť ani energii se zabývat jinými záležitostmi – to nejdůležitější je… že má přijít! Konečně!

      Samozřejmě že čekání na Krista neznamená… dát výpověď v práci, přestat doma vařit a pomáhat dětem s úkoly… Taková „nedbalost“ by nebyla dobrou přípravou na tu návštěvu všech návštěv. Spíš... nenechat se pohltit a zaplnit tím, co se v našem životě děje. To nejdůležitější… má teprve nastat!


29.10.2004 - 15:58   Angelo Scarano  
» Lk 21, 25-28.34-36

      Kontextem této evangelní perikopy je řeč o konci světa a o slavném příchodu „Syna člověka“ (viz Dan 7,13-14). Před tímto příchodem svět prožije bouřlivé změny, které poruší celkovou rovnováhu vesmíru a uvrhnou jej do prvotního chaosu (Gn 1,2). A právě během těchto hrůzných úkazů nemají Kristovi učedníci podlehnout strachu a skleslosti, ale mají nabrat novou odvahu a „zvednout hlavu“. Tento symbol poukazuje na to, že končí období ponížení a pronásledování, kdy církev musela mít „skloněnou hlavu“. Cesta k překonání všech zkoušek vede skrze bdělost (do protikladu k ní je postavena nestřídmost - v. 34) a vytrvalou modlitbu.


29.10.2004 - 15:57   Angelo Scarano  
» Lk 21, 25-28.34-36

      25-26 Nebe zasahuje do dění na zemi. Tím se završuje „doba zmatku“ a soužení. Změny na nebeských tělesech patří do apokalyptického žánru (viz Iz 13,10; 34,4; Joel 2,10-3,4). Ve Starém zákoně tyto okolnosti charakterizují den soudu, „den Hospodinův“. Je třeba poznamenat, že apokalyptický lit. druh má na zřeteli také proměnu celého kosmu (na rozdíl od proroctví, které nezahrnuje tuto dimenzi). Předtím však dojde k převrácení stvořeného řádu, k návratu do původního chaosu (který vládl před stvořením – podle Geneze na začátku byla země pustá a prázdná, stvoření se děje oddělením, tj. vnesením řádu).

      27 Kulminující okamžik celého dramatu je zjevení Syna člověka. Oblaka, na kterých přichází, jej charakterizují jako nebeskou bytost náležící Bohu. Velká moc a sláva podtrhují jeho majestát – obklopen světlem se jasně odlišuje od temnoty a chaosu. Celý tento obraz je inspirován Dan 7,13-14 („Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc.“).

      28 Právě během těchto hrůzných úkazů nemají Kristovi učedníci podlehnout strachu a skleslosti, ale mají nabrat novou odvahu a „pozvednout hlavu“: vždyť se blíží jejich vykoupení (=osvobození)!

      34-36 Eschatologická řeč je završená výzvou k bdění a modlitbě. Bdění je opakem „spánku“, tj. stavu srdce zatíženého (nestřídmostí, starostmi, opilstvím) a necitlivého. Výzva k svobodě od přílišných starostí zrcadlí jiný Lukášův úryvek, Lk 12,22-23 („Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je vždycky víc než pokrm a tělo než oděv.“). Důvodem bdění je příchod Syna člověka – znenadání, bez „ohlášení“, jako léčka (připravená na kořist, která nic netuší). Tím bděním se nemyslí „modlitba v noci“, ale postoj čekání s očima upřenýma na přicházejícího Krista.
      Bdění jde ruku v ruce s modlitbou. Zde Lukáš opět podtrhuje téma modlitby, tentokrát zařazené do eschatologické řeči: důraz se tak přesouvá z eschatologické budoucnosti („až přijde Syn člověka“) na současnost („v každé době se modlete“).



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet