26.február 2020

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    „Ježišovo utrpenie končí radosťou jeho vzkriesenia. Keď teda cítime vo svojom srdci Kristovo utrpenie, pamätajme, že musí prísť vzkriesenie, musí zasvietiť radosť Veľkej noci.”


~BL. MATKA TEREZIA~

12.06.2003 - (čítanosť2126 reakcie12)


Lk 24, 13-35

      13 V ten deň išli dvaja z nich do dediny zvanej Emauzy, ktorá bola od Jeruzalema vzdialená šesťdesiat stadií, 14 a zhovárali sa o všetkom, čo sa prihodilo. 15 Ako sa tak zhovárali a spoločne uvažovali, priblížil sa k nim sám Ježiš a išiel s nimi. 16 Ich oči boli zastreté, aby ho nepoznali. 17 I spýtal sa ich: „O čom sa to cestou zhovárate?“ Zastavili sa zronení 18 a jeden z nich menom Kleopas, mu povedal: „Ty si vari jediný cudzinec v Jeruzaleme, ktorý nevie, čo sa tam stalo v týchto dňoch?“ 19 On im povedal: „A čo?“ Oni mu vraveli: „No s Ježišom Nazaretským, ktorý bol prorokom, mocným v čine i v reči pred Bohom aj pred všetkým ľudom; 20 ako ho veľkňazi a naši poprední muži dali odsúdiť na smrť a ukrižovali. 21 A my sme dúfali, že on vykúpi Izrael. Ale dnes je už tretí deň, ako sa to všetko stalo. 22 Niektoré ženy z našich nás aj naľakali. Pred svitaním boli pri hrobe, 23 a keď nenašli jeho telo, prišli a tvrdili, že sa im zjavili anjeli a hovorili, že on žije. 24 Niektorí z našich odišli k hrobu a zistili, že je to tak, ako vraveli ženy, ale jeho nevideli.“
      25 On im povedal: „Vy nechápaví a ťarbaví srdcom uveriť všetko, čo hovorili proroci! 26 Či nemal Mesiáš toto všetko vytrpieť, a tak vojsť do svojej slávy?“ 27 A počnúc od Mojžiša a všetkých Prorokov, vykladal im, čo sa naňho v celom Písme vzťahovalo. 28 Tak sa priblížili k dedine, do ktorej šli, a on sa tváril, že ide ďalej. 29 Ale oni naň naliehali: „Zostaň s nami, lebo sa zvečerieva a deň sa už schýlil!“ Vošiel teda a zostal s nimi. 30 A keď sedel s nimi pri stole, vzal chlieb a dobrorečil, lámal ho a podával im ho. 31 Vtom sa im otvorili oči a spoznali ho. Ale on im zmizol. 32 Tu si povedali: „Či nám nehorelo srdce, keď sa s nami cestou rozprával a vysvetľoval nám Písma?“ 33 A ešte v tú hodinu vstali a vrátili sa do Jeruzalema. Tam našli zhromaždených Jedenástich a iných s nimi 34 a tí im povedali: „Pán naozaj vstal z mŕtvych a zjavil sa Šimonovi.“ 35 Aj oni porozprávali, čo sa im stalo cestou a ako ho spoznali pri lámaní chleba.
12.06.2003 | Čítanosť(2313)
Lk 24, 36-52
12.06.2003 | Čítanosť(2123)
Lk 24, 1-12


19.11.2006 - 15:10   a.o.  
» Lk 24,13-35

Vzkříšený je tentokrát naslouchajícím a doprovázejícím poutníkem (v. 15 - 24) uvádějícím do hloubky Písem (v. 32; „Mojžíše a proroky“, v. 27) a osobního společenství při „lámání chleba“ (výraz užívaný ve Sk pro slavení eucharistie). A právě tehdy, když jej konečně poznají, jim mizí z očí - je neuchopitelný, nezaškatulkovatelný do vlastních představ. Takovéto setkání (modlitba, bohoslužba slova, eucharistie - vše zde bylo přítomno) ústí do činu (v. 33) a do společenství a sdílení zkušeností víry s ostatními (v. 34n). Emauzská pouť je pro Lukáše obrazem života prvotní církve.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Lk 24,13-35

Při naslouchání dnešnímu evangeliu cítíme, že je to vlastně o každém z nás.
Ježíšovi učedníci utíkají z Jeruzaléma. Uvěřili v Ježíše, šli za ním - ale národ ho odvrhl. Byl prohlášen za nepřítele lidu, popraven jako zločinec. Něco takového se přece opravdovému Mesiáši - Vykupiteli nemělo stát. Je konec krásného snu, utíkají od něj pryč.
Pravda, dnes ráno přinesly ženy nějaké povídačky o tom, že vstal - ale dejte nám s tím už jednou pokoj, my nechceme ještě jednou naletět. Proto raději pryč z Jeruzaléma, domů, zas k tomu svému obyčejnému životu.
Ale jak tak jdou, kdosi se k nim přidává. Nemají z toho radost, netouží teď po žádné společnosti. Ale cizinec jakoby neviděl jejich rozmrzelost a nechuť. Přidává se k nim, zdraví je a začíná se vyptávat, odkud jdou a kam - a proč jsou tak smutní.
To už je trochu moc. Zrovna vybuchnou: Copak tys spadl z měsíce, tys tady nebyl v tyto dny, kdy se to všechno dálo? Ale cizinec jakoby opravdu o ničem nevěděl, ptá se: A copak to bylo.
To ti dva už nevydrží. Vykřikují jeden přes druhého: No přece to všechno s Ježíšem! Ten ti dovedl kázat a jak pomáhal všem! Jaké dělal zázraky! - No zkrátka, my jsme myslili, že je to Mesiáš! A zatím je teď konec. Naši velekněží a starší jej odsoudili, ukřižovali. - A tak jdem domů.
A cizinec se usměje a řekne: Vy jste pořád stejní. Říkáte, jak pěkně Kristus kázal a zatím jste ho tak špatně poslouchali. Cožpak vám nevysvětloval, že se na něm musí splnit všechno, co předpovídali proroci? A co předpovídali? Že na sebe vezme lidské hříchy a přibije je na dřevo kříže, a tak nás vykoupí! Vždyť právě to všechno, co se v posledních dnech stalo a před čím utíkáte, to nejlépe dokazuje, že Ježíš je Mesiáš.
Ti dva poslouchají. Ano, mluvíval tak Ježíš, ale oni to všechno pouštěli po větru, protože se to nehodilo do jejich představ. Ale teď, teď je jim jasné, že se mýlili.
Však už je tu známé rozcestí a jejich městečko. Slunce už je nad západem. Cizinec jim podává ruku a chce se loučit. Ne, ani nápad, nenechají ho přece odejít, bylo jim všem tak dobře. Musí s nimi, kam by také teď večer šel.
A hned shánějí pohoštění. Moc toho není, ale kousek chleba a trochu vína se přece najde. A tak zasedají s cizincem ke stolu. On jako host se musí pomodlit a dělit chléb. A on se modlí modlitbu díků a bere a láme chléb - a v tom si najednou uvědomují: Vždyť je to On, je to Ježíš, cožpak s Ním málokrát seděli u stolu? Cožpak nevědí, jak on se modlil a jak při poslední večeři lámal chléb! Ano, není nejmenších pochyb, podle těch známých gest jej bezpečně poznali a už se k němu vrhají.
Ale On v té chvíli mizí. P r o č ? Protože už je zbytečný. Už vědí, že žije, že je Mesiáš. Už se zbavili roztrpčenosti a smutku. Už jásají, že zase našli svého Ježíše a svou víru v něj a nyní už ji na věky neztratí.
Rychle se vracejí do Jeruzaléma, aby to všechno pověděli i ostatním a cestou se diví: Že jsme ho nepoznali hned, už cestou - vždyť se nám tak krásně poslouchalo a cítili jsme se v srdci tak hezky. Že nám to nebylo jasné hned!
Tak učedníci. Jak my?
Také jsme někdy v srdci pocítili to štěstí, co ti dva z Emauz? Třeba po zpovědi nebo po svatém přijímání; někdy doma ve chvilce pohody a štěstí; - když se nám podařilo něco dobrého udělat nebo někomu udělat radost. Takových chvil si musíme vážit. A musíme jimi posilovat svou víru, neboť právě tyto chvilky štěstí nám ukazují, kam nás vlastně víra vede a co nám chce dát: takové štěstí navždycky a natrvalo!
Kéž i při dnešním setkání s Ježíšem zahoří naše srdce radostí: Náš Pán žije, je tu s námi, žije na věky a my s ním.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Lk 24,13-35

Dnešní vyprávění evangelia, jak učedníci utíkali do Emauz, je nám blízké. Mluví o tom, co i my v různých podobách prožíváme.
Kdo z nás nezažil, jako ti učedníci, zhroucení krásných představ o klidné a krásné budoucnosti?
Kdo nezažil smutek a prázdnotu, když náhle zemřel někdo moc milý a blízký?
Kdo neprožil pokušení utéci od všeho, když se zdálo, že vše naráz ztratilo smysl?
Dnešní evangelium chce však víc, než vzbudit v nás sympatie pro ty dva smutné učedníky. Chce nás jejich cestou přivést od představy dávného mrtvého Krista k živému setkání s ním a k radostnému uvěření.
Sledujme tedy pozorně, jak to s nimi bylo. Nejprve o něm mluvili a mluvili. Věděli o něm dost, a tak o něm zaujatě debatují. Ale to jim nepomohlo.
Pak přestali mluvit a začali mu naslouchat. A tu už hořelo jejich srdce radostí.
Ale teprve u společného stolu jej poznali, uvěřili. Otevřely se jim oči, když s ním lámali chleba.
To je i naše cesta. Co se toho o křesťanství, o Kristu, namluví a napíše. Co jsme se my sami od dětství o náboženství nahovořili, nadebatovali: revolucionář, filozof, génius. Ale k čemu jsou všechny ty řeči. Svět k víře neobrátily a neobrátí.
Je třeba přestat mluvit a začít naslouchat.
Naslouchat, když se při bohoslužbě přečítá a hlásá jeho slovo.
Naslouchat, když si doma otevřeš Písmo a přečteš slyšícím zrakem třeba jen jeden z výroků Ježíšových.
Jestli se naučíme místo nářků, když je zle, pomodlit se: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá“ - a pak otevřít Písmo - budeme umět vyváznout z mnoha životních beznadějí.
Naše Emauzská událost nekončí nasloucháním Kristu. Vrcholí u společného stolu. Teprve když začal lámat chléb a podávat jim, otevřely se jim oči a oni najednou viděli, věděli, že Ježíš žije, že je s nimi.
I dnes můžeme takto najít Ježíše Krista ve společném shromáždění křesťanů, zde v chrámě. Zde uslyšíš jeho slovo a tvé srdce pro něj zahoří. Zde, při účasti na lámání chleba u stolu Páně se ti otevřou oči a ty pochopíš: Kristus žije, je tu s námi.
Nenechme si proto ujít nedělní bohoslužbu, neodkládejme účast na stolu Páně na později, až jako budem zbožnější a hodnější a pevnější ve víře.
Přijď a naslouchej, vezmi a jez! Učedníci jej tak poznali. I ty jej tak poznáš.


29.09.2006 - 11:34     
» Lk 24,13-35

Známý teolog Karl Rahner přirovnal víru ve zmrtvýchvstalého Pána Ježíše k zapálené šňůře doutnáku: Vidíme jiskření, jak oheň postupuje šňůrou, ale nevidíme oheň. Vidíme, jak víra v Ježíše Zmrtvýchvstalého postupuje od člověka ke člověku, ale nevidíme Krista, nevidíme cíl, ke kterému jde.
Jenže když řeknu: „Vidíme jiskření, jak se víra zažehuje od člověka k člověku,“ - to dnes zní trochu neskutečně. Víra se přenáší rozhovorem, mluvením, a my o své víře v Krista moc mluvit neumíme. My patříme ještě ke generaci, která v dobách nadbytku kněží nabyla přesvědčení, že mluvit o náboženství je věcí kněží. My se ještě tak umíme o náboženství pohádat, když nás někdo vydráždí. Ale obyčejně o něm mlčíme.
Z dnešního evangelia je vidět, jaký mistr náboženského rozhovoru byl Pán Ježíš.
Nepotřebuje k tomu kostel, synagógu - na silnici vyvolá náboženský hovor. A neudělá z toho náboženskou přednášku, kázání, je to opravdový živý rozhovor: Pán Ježíš se ptá, oni odpovídají, a pak zase naopak, oni se ptají, on vysvětluje.
Je to úkol nás všech, naučit se takhle přirozeně mluvit o své víře s lidmi, kteří se o to zajímají.
Ono je to s tím naším mlčením a mluvením podobně jako tomu bývá v rodinách. Mlčení v rodině je zlé, když je výrazem povýšenosti: „S tebou nemá cenu se vůbec o něčem bavit!“ To je mlčení, které křičí svou ošklivostí.
Mlčení je dobré, když je to znamení ohleduplnosti: Kdybych ti to pověděl, mrzelo by tě to.
Mlčení je dobré i tehdy, když je znamením souladu, pohody, porozumění beze slov.
A mluvení o víře? Možná si teď myslíš: Co bych si já hrál na faráře! Jsou tu přece kněží. Když chce někdo mluvit o náboženství, však ví, kde je fara, ať se tam jde zeptat.
Jenže mnoho far je prázdných, bez kněze. A i tam, kde kněz je, lidé za ním nepůjdou, a právě ti lidé ne, co by to nejvíc potřebovali. Kněz je od lidí izolován. Nedostane se s lidmi do styku krom kostela. Však víte, jak je to i zde, u nás: máte tu kněze, ale nepřijdete se zeptat na nic, jak je rok dlouhý, a jistě máte otázky a problémy. Není tu mezi námi živý kontakt.
A tak jen od vás mají možnost uslyšet něco o víře lidé, co nechodí do kostela. Nemusí to být vždy kázání ústy. Častěji to bude jen tvé chování, co osloví lidi kolem tebe. Kdosi o tom řekl: „To, co jsi a jak se chováš, překřikuje to, co říkáš.“ Krista, Krále pokoje, hlásá každý náš pokojný a laskavý čin, každý náš úsměv.
A kdy je čas, aby zaznělo i naše slovo?
Tenkrát, když se ten druhý přímo ptá, nebo když jeví zájem. Třebas otázku nevyslovil, ale ty cítíš, že visí ve vzduchu.
Tvá odpověď nesmí být vyhlášením: Já to vím nejlíp, já vím vše přesně! Ať je to jen osobní svědectví o tvé zkušenosti, ať je to projev osobního názoru: Já to chápu takhle, tak to vidím.
Je-li tvá víra živá, pak tvé svědectví probudí pozornost. Jsi-li dobrý a úctyhodný člověk, pak tvá víra zapálí hrudku prachu v bližním - doutnák hoří dál. To je zkušenost učedníků z dnešního evangelia: „Zda nehořelo v nás srdce, když jsme mu naslouchali, jak nám vysvětloval Písma!“
To je tedy poslání každého z nás, kdo v sobě neseme jiskru živé víry v Krista: máme zapalovat studená, vyschlá, mrzutá srdce živou jiskrou naší živé víry.
Pojďme tedy společně prosit, abychom jako křesťanští zapalovači srdcí dobře fungovali.


29.09.2006 - 11:34   -ls-  
» Lk 24,13-35

Kdyby se byl Zmrtvýchvstalý ukázal i svým odpůrcům...
Nejen o velikonočních svátcích, ale celou velikonoční dobu je v popředí zájmu církve Zmrtvýchvstalý Kristus. Denně se při bohoslužbách čte o jeho zjeveních, kdy se kdo s ním setkal, komu se ukázal.
Přitom je nápadné, že toho v evangeliích o Pánu Ježíši po zmrtvýchvstání je zapsáno celkem velmi málo.
Ukázal se vlastně jen svým apoštolům, několika zbožným ženám, několika učedníkům. Ale neukázal se svým odpůrcům.
Tato skutečnost, že se Pán Ježíš ukázal po Velkém pátku živý jen svým nejbližším, dala už tenkrát a dává dodnes argumenty do rukou odpůrců Kristova zmrtvýchvstání. Říkají, že tu šlo u apoštolů o hromadu halucinací.
... byl by to úspěch křesťanů ...
Jak jinak by to vypadalo, kdyby byl zmrtvýchvstalý Ježíš veřejně vystoupil - třebas na náměstí, nebo přímo v Jeruzalémském chrámu, nebo na veleradě před farizeji, tam, kde ho odsoudili. Dovedem si představit, jaký by to byl triumf, a jaké by to mělo následky:
Mnozí z farizeů by si pospíšili se zvoláním jako setník na Golgotě: „Vpravdě, tento je Syn Boží,“ a s prohlašováním, že v něj už dávno tajně věřili.
Rázem by se stal Ježíš nejpopulárnější osobou z celého národa. Lid by ho vyhlásil za krále Židů.
Ale ani tak by v něho neuvěřili všichni. Našli by se i takoví, kteří by šuškali, že je to Ježíšův maskovaný dvojník, ale veřejně by se proti němu vystoupit neodvážili.
Naopak, kdekdo by se snažil honem honem přejít na jeho stranu, mezi jeho vyznavače, aby snad nepřišli o svůj úřad, aby si ulovili větší prebendu.
Římská vláda by spěšně odvolala Piláta z Palestiny - v souvislosti s pověřením jinými úkoly - nový vyslanec by se snažil navázat co nejpřátelštější styky s královstvím Izrael
Jenže Židé by začali nutit Pána Ježíše, aby se nespokojil jen s vládou v Izraeli, aby využil popularity a moci k získání politické světovlády pro židovstvo: aby dobyl celý svět.
Věru, lehké by bylo, hlásit se ke křesťanství! Všechna chátra světa by se mezi moc mající křesťany tlačila.
... a zkáza křesťanství.
A teď se podívejme: co by zbylo z učení, ze zásad Kristových?
Pravda, vědci, historikové, vládci celého světa by k němu měli respekt, ale křesťané by tím podlehli třetímu pokušení na poušti: Toto všechno tobě dám, jestliže se mi budeš klaněti.
Triumfující vítězové zpravidla neodolají pokušení pomstít se svým včerejším odpůrcům, smést všechny, kteří se dosud rychle nenaučili bezvýhradné poslušnosti a servilnosti. A tak by se zdatně panovalo, lichotilo a pochlebovalo. Byla by to zkáza zásad křesťanství.
Ježíš nepřišel proslavit sebe, ale Otce.
Naštěstí je to vše jen výmysl mé fantazie. Zmrtvýchvstalý Kristus zůstal věrný svému odporu k násilnému panování. Nestojí dál o svou popularitu, nehledá, jak politicky využít situace, nestrojí triumf sobě, ale oslavuje Otce.
Nezjevuje se těm, kteří ho odmítli, aby je zdrtil, zjevuje se těm, kteří ho mají rádi, aby je potěšil. Tak to udělal tenkrát, tak to dělá stále, i dnes.
A tak to bude dělat až do konce věků: dává se poznat jen těm, kteří v něj uvěří, kteří přijmou jeho životní styl: styl života v lásce.
A co říká zmrtvýchvstalý Kristus těm svým? - „Pokoj vám! Jako poslal Otec mne, tak posílám já vás!“ To znamená: Posílám vás, své vyznavače do takového světa a života, jakým jsem prošel já.
Nebudu nikdy Bohem politické moci, násilí, a kdo se bude pokoušet takového boha ze mne udělat, ztroskotá. Pokud trvá svět a čas, budu vždy Bohem trpících, ale věčně se radujících.
Od věků do věků budou lidé hromadit argumenty proti mně a pro mne. Ale ty nejsou tak důležité. Rozhodující je srdce člověka: Jestli člověk lásku odmítá nebo v lásce žije. Odvěký spor člověčenstva, zda pro mne nebo proti mně, ten rozhodne život.
Vždyť kdo odmítá mne, odmítá lásku, odmítá tedy sám život, zříká se života.
Nás zve k následování
A tak, bratří, nechtějme slova evangelia poslouchat jen se zaměřením na historické události; - rozebírat, - co se tenkrát stalo nebo nestalo. Kdyby na tom tak záleželo, byl by se Pán Ježíš zjevil historicky prokazatelně, nepopiratelně.
Ptejme se raději, kolik je v nás živé víry v Pána, kolik důvěry v jeho budoucnost, kolik je v našem každodenním chování živé Ježíšovy lásky.
Kdo věří, doufá, miluje, - ten už Ježíše Zmrtvýchvstalého sám zahlédl.
Pojďme ho nyní pozdravit vyznáním víry v něj:


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Lk 24,13-35

   „Zvykl jsem si už, Pane, na tvé ukřižování a na tvé zmrtvýchvstání, jako by to bylo samozřejmost.
   Můj byt je ozdoben umělecky cenným křížem, ale pohled na tento mučednický nástroj mne nezneklidňuje, jsem na něj zvyklý.
   Když se někdo ujme opuštěného pejska, jsem dojat a tleskám mu. Že tebe se nikdo nezastal, když tě bičovali, na to jsem si zvykl. Že ty ses dal za mne políčkovat, bičovat, zabít, na tu představu jsem si zvykl. Že jsi tak miloval svět i mne, na tu myšlenku jsem si zvykl.
   Jsem věřící křesťan, ale bezkrevný a neživý!
   Bratří, prosím vás, vezměte mne s sebou na velikonoční cestu do Emauz, aby se k nám cestou přidal Pán, aby se naše srdce také rozhořelo.“
   Takovéto velikonoční pozdravení posílal přátelům jeden hledající křesťan.
   Teolog Karel Rahner mluvil o své víře ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše jinak. Přirovnal ji k zapálené šňůře doutnáku: „Když se doutnák zapálí, vidíme jiskření, jak oheň postupuje šňůrou, ale konce, cíl toho ohně dosud nevidíme. Stejně tak vidíme, jak víra v Ježíše Zmrtvýchvstalého postupuje od člověka k člověku, od úst k ústům, ale cíl, ke kterému ta víra jde, Krista živého, toho dosud nevidíme.“
   Jenže kdybych dnes v naší farnosti prohlásil: „Vidím jiskření, jak se víra ve Zmrtvýchvstalého Pána přenáší od člověka k člověku, od úst k ústům...“ - to by nebylo pravdivé. Víra se přenáší rozhovorem, mluvením a my o své víře v Krista mluvit neumíme. My jsme bratří toho zvykového, bezkrevného, neživotného křesťana z úvodního příkladu. Kdepak, aby v nás hořelo srdce, kdepak, abychom o svém zážitku velikonočního setkání se Vzkříšeným Pánem mluvili.
   My patříme ještě ke generaci, která o věcech víry nemluví - ani doma v rodině. Zdá se nám, že mluvit o náboženství je věcí kněží. My se ještě tak dokážeme o náboženství pohádat, když nás k tomu někdo vydráždí. Ale obyčejně mlčíme.
   Z dnešního evangelia je vidět, jaký mistr náboženského rozhovoru byl Pán Ježíš.
   Nepotřebuje k tomu kostel - na silnici vyvolá náboženský hovor. A neudělá z toho náboženskou přednášku, kázání, je to opravdový živý rozhovor: Pán Ježíš se ptá, oni odpovídají, a pak zase naopak, oni se ptají, on vysvětluje.
   Tohle je v dnešní době úkol nás všech, naučit se takhle přirozeně mluvit o své víře s lidmi, kteří se o to zajímají.
   Možná si teď myslíš: Co bych já si hrál na faráře! Jsou tu přece kněží. Když chce někdo mluvit o náboženství, však ví, kde je fara, ať se tam jde zeptat.
   Jenže mnoho far je prázdných, bez kněze. A i tam, kde kněz je, nepůjdou za ním právě ti lidé, co by to nejvíc potřebovali. Kněz je od lidí daleko. Nedostane se s lidmi do styku krom kostela.
   Jen od vás mají možnost uslyšet něco o víře lidé, co do kostela nechodí. Nemusí to být vždy kázání ústy. Častěji to bude jen tvé chování, co osloví lidi kolem tebe. Kdosi o tom řekl: „To, co jsi a jak se chováš, překřikuje to, co říkáš.“ Krista, Krále pokoje, vítěze nad zlem, hlásá každý náš pokojný a laskavý čin, každý náš úsměv.
   A kdy je čas, aby zaznělo i naše slovo?
   Tenkrát, když se ten druhý přímo ptá, nebo když jeví zájem. Třebas otázku neyslovil, ale ty cítíš, že visí ve vzduchu.
   Tvá odpověď nesmí být vyhlášením: Já to vím nejlíp, já vím vše přesně! Ať je to jen osobní svědectví o tvé zkušenosti, ať je to projev osobního názoru: Já to chápu takhle, tak to vidím.
   Je-li tvá víra živá, pak tvé svědectví probudí pozornost. Jsi-li dobrý a úctyhodný člověk, pak tvá víra zapálí hrudku prachu v bližním - doutnák hoří dál. To je zkušenost učedníků z dnešního evangelia: „Zda nehořelo v nás srdce, když jsme mu naslouchali, jak nám vysvětloval Písma!“
   To je tedy poslání každého z nás, kdo v sobě neseme jiskru živé víry v Krista: máme zapalovat studená, vyschlá, mrzutá srdce živou jiskrou naší živé víry.
   Abychom jako křesťanští zapalovači srdcí dobře fungovali, pojďme o to teď společně prosit v našich dnešních Emauzích - zde - při nedělním společenství slova, při eucharistickém lámání chleba ve společenství Kristově.


11.12.2005 - 21:26   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 24, 13-35

      Ale oni naň naliehali: Zostaň s nami. Možnože Pán Ježiš úmyselne robil dojem, akoby mal ísť ďalej, aby sa v ich srdci vzbudila túžba zdržať ho. A Ježiš túto túžbu vždy uspokojuje: je vždy s nami, vždy blízky, vždy prítomný len my nie vždy sme pri ňom, my nie vždy ostávame s ním.
      Utekajú od Ježiša naše myšlienky - zatiaľ čo on chce aj nám niečo vysvetliť, niečo poradiť, k niečomu povzbudiť. Uteká od neho naše srdce, keď chce niečo, čo je úplne v protiklade k túžbe jeho srdca.
      Zostaň s nami - a On verne ostane pri nás. Našou vecou je oživovať v sebe povedomie jeho reálnej prítomnosti pri nás. Veľmi nám pritom pomôže predstavivosť. Svet predstavivosti vôbec nie je nereálny, ako sa nám to vo všeobecnosti zdá. Veľkí mystici - ako sv. Bonaventúra, sv. Ignác z Loyoly, sv. Terézia Avilská - radia, aby sme, keď rozjímame o faktoch z Evanjelia, videli očami a počuli ušami predstavivosti to, čo Ježiš konal a hovoril, tak ako keby sme ho osobne videli a počúvali; nebude to historicky presné, ale predstavivosť spôsobí, že nadväzujeme osobný kontakt s Kristom - a to je dôležitejšie než historická presnosť. Aj v akejkoľvek chvíli dňa možno očami predstavivosti vidieť Krista v jeho oslávenom tele, ako stojí či sedí vedľa nás a viesť s ním priateľský rozhovor, ako tamtí dvaja v Emauzoch. A tu predstavivosť vôbec nepopiera skutočnosť, veď Pán Ježiš fakticky je pri nás reálne prítomný.
      A vrcholom tohto stretnutia a prítomnosti, podobne ako v Emauzoch, je účasť na spoločnom stole pri svätom prijímaní.


12.04.2004 - 19:38   PaedDr. František Dancák  
» Lk 24, 31; 33

      Biblická exegéza vzkrieseného Pána otvorila emauzským učeníkom zmysel Písma, takže ich srdce „zahorelo“ a dalo sa uchvátiť pre Božie posolstvo.
      Giovanni Papini vo svojej knihe Život Krista v tejto súvislosti napísal: „To bola hodina útechy po tých zachmúrených dňoch. Jeho nepochybná prítomnosť dokazovala, že neuveriteľné bolo isté, že Boh ich neopustil a že ich nikdy neopustí. Jeho nepriatelia, ktorí si mysleli, že vyhrali, sú porazení. Viditeľná pravda sa celkom zhodovala s proroctvom... Ak majster vstal, ani oni nemôžu umrieť; keď vyšiel z hrobu, jeho sľuby boli sľubmi Boha a on ich zachová až do posledného. Neverili nadarmo a neboli viac sami: ukrižovanie bolo len zachmúrením jedného dňa, aby svetlo tým väčšmi zažiarilo na všetky budúce dni.“


09.04.2004 - 22:38   JR  
» Lk 24,13-35

Dodnes nevíme, kde vlastně Emauzy byly V Palestině se ukazují dvě místa. Také nevíme, jestli to byl domov těch dvou učedníků. Dá se však snadno předpokládat, že to byl druh psychologického útěku. Po tom všem, co se stalo, byli rádi, že už mohou z Jeruzaléma pryč a že nemusí s nikým mluvit. Proto se často v rozjímáních předkládá jejich cesta do Emauz jako symbol duševního stavu, kterému se říká hluboká neútěcha. Člověk má dojem, že se sesypalo všecko, na čem budoval, že je iluzi všecko, čemu věřil. Někdy je tento stav způsoben okolnostmi, zkouškami, které dolehly Jindy to může být jenom vnitřní psychologické prázdno. První myšlenka, která člověka v takové situaci napadne, je utéct někam jinam, nechat všeho. Proto má náš boj proti zoufalosti začít opačným postupem: neměnit ani místo ani práci ani rozhodnutí, dokud jsme pod vlivem smutku. Tu radu pevně stanoví sv. Ignác v Duchovních cvičeních.

Sv. Augustin prožil zvláštní zkušenost. Když byl ve velmi zlé vnitřní situaci a nevěděl si rady, se zmatkem v srdci, uslyšel jakoby hlas: „Vezmi Písmo a čti!“ I sv. Jeroným trpěl mnoha pokušeními. Nepomohl mu ani útěk ze světa, ale četba Písma. Tuto zkušenost udělalo už mnoho a mnoho lidí. Origenes nám dokonce vysvětluje, proč tomu Tak je. Písmo je totiž Boží slovo. Ale totéž Boží slovo stvořilo i naši duši a mluví v našem svědomí. Sotva tedy začneme číst texty svaté knihy, pocítíme jejich příbuznost s naší vlastní duší. A je-li srdce pobouřené, texty Písma působí jako lék, který utěšuje a dává myšlenkám správný směr Ale stane se i opak, ten, který prožili učedníci jdoucí do Emauz. Vlastní životní zkušenost, ať už je radostná, nebo tragická, když se promítne do Bible, dává jejím textům hlubší porozumění. Duše a Písmo v souladu nás učí poznávat pravou skutečnost.

Učedníci se přiznávají, že jim při výkladu Písma „hořelo srdce“. Cítili tu příbuznost s vlastními nadějemi. Ale poznali Ježíše až při lámání chleba. I tato okolnost je charakteristická. Kristus je přítomen v touze srdce, týž Kristus mluví v Písmu a s ním se osobné setkáváme i v eucharistii, která se slouží v církvi. To vše dohromady tvoří jeden velký zážitek křesťana, tak že už nepotřebuje dalších svědectví. Je si jist, že žije v pravdě. Nevěřící se často diví, jak mohou inteligentní katolíci věřit, že je Bůh v kousku chleba a v kalichu vína. Jeden prostý kněz, který neměl rád diskuze, jim dal odpověď po svém: „Těžko byste mně dokazovali, že nabudu sílu jít po cestě, když pojím kousek chleba. Ale to se nedokazuje, to známe ze zkušenosti. Tak tomu je i s přijímáním chleba eucharistického!“ Je to ovšem uvažování velmi jednoduché, ale vyjadřuje zkušenost celé církve: ve svátostech, zvláště v eucharistii se setkáváme s Kristem, který je život, přemáhající slabosti a nakonec i smrt. (T. Špidlík)


06.04.2004 - 09:11   Angelo Scarano  
» Lk 24, 13-35

      Cesta emauzských učedníků může být rozdělena do čtyř etap. V první etapě (v. 13-18) učedníci hovoří spolu o velikonočních událostech a jsou „celí smutní“. Je to výrazný obraz krize víry. V druhé fázi (v. 19-24) je velikonoční poselství hlásáno člověkem skoro „nevěřícím“ či v krizi. V třetí etapě „poutník“ uvádí do hloubky Písem, a tím do hlubšího vhledu do Kristova tajemství. Po „exegezi“ neznámého člověka se mysl učedníků začíná upokojovat, není to však ještě víra. Konečně emauzští poutníci prožijí osobní společenství s Kristem při „lámání chleba“ (tj. slavení eucharistie). A právě tehdy, když Krista konečně poznají, on jim mizí z očí. Takovéto setkání ústí do činu (v. 33) a do společenství i sdílení zkušeností víry s ostatními (v. 34n). Tím je dosažena plnost víry ve vzkříšeného Krista.


11.10.2003 - 10:21   PaedDr. František Dancák  
» Lk 24, 34

      V jednom meste v Rusku bolo kedysi verejné zhromaždenie proti Bohu. Usporiadali prednášku a potom žiadali o pripomienky. Diskutovalo sa veľmi dlho. Hovorilo sa za i proti. Napokon vstal starý kňaz a nahlas pozdravil prítomných: „Christos voskrese!“ (Kristus vstal z mŕtvych). Prítomní mohutne odpovedali: „Voistinu voskrese!“ (Naozaj vstal z mŕtvych). Týmto jediným pozdravom bola potvrdená existencia Boha i zrútená takmer dvojhodinová prednáška proti Bohu.
      „Ak nebol Kristus vzkriesený, potom je márne naše hlásanie a márna je aj vaša viera“, píše sv. Pavol (l kor l5, l4). Kristovo vzkriesenie je základom, fundamentom kresťanskej viery. „Kristus vstal z mŕtvych, prvotina zosnulých...“ (l Kor l5, 20)


20.08.2003 - 14:08   Homiletik  
» Lk 24, 13-35

      Emauzskí učeníci sa zdôverili so svojimi pochybnosťami Kristovi a počúvali so záujmom a so zápalom jeho vysvetľovanie. Neskôr sa sami o tom vyslovili: „Či nám nehorelo srdce, keď sa s nami cestou rozprával a vysvetľoval nám Písma?“ (Lk 24, 32). Mali ku Kristovi dôveru skôr, ako ho poznali.
      Byť učenlivými, mať záujem o Krista a zdôveriť sa so svojimi pochybnosťami, to je dôležité aj pre nás. Mnohí strácajú vieru preto, že pochybnosti, ktorým v tomto svete nik neunikne, nenechávajú si len pre seba. Sami ich vyriešiť nevedia a iným sa s nimi nezdôveria. Nehľadajú vysvetlenie tam, kde by ho mohli nájsť. Často prechádzajú okolo chrámu, ale sa v ňom nezastavia, aby v modlitbe vyrozprávali svoje problémy Kristovi. V rodine, na pracovisku a inde žijú a stretajú sa s ľuďmi, ktorí by im mohli a vedeli veľa vysvetliť, ale oni ukrývajú všetko v tajnosti. A na kňaza sa málokto obráti s otázkou o vysvetlenie náboženskej pravdy. Nuž od emauzských učeníkov by sme sa mali naučiť dôvere, učenlivosti a horlivosti v hľadaní pravdy.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet