26.február 2020

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    „Buď odvážny vo svojej modlitbe a Pán ťa premení z pesimistu na optimistu, z bojazlivého na odvážneho, z váhavého ducha na muža viery, na apoštola.”

~SV. JOSEMARÍA ESCRIVÁ~

12.06.2003 - (čítanosť2314 reakcie8)


Lk 24, 36-52

      36 Kým o tom hovorili, on sám zastal uprostred nich a povedal im: „Pokoj vám.“ 37 Zmätení a naľakaní si mysleli, že vidia ducha. 38 On im povedal: „Čo sa ľakáte a prečo vám srdcia zachvacujú také myšlienky? 39 Pozrite na moje ruky a nohy, že som to ja! Dotknite sa ma a presvedčte sa! Veď duch nemá mäso a kosti - a vidíte; že ja mám.“ 40 Ako to povedal, ukázal im ruky a nohy. 41 A keď tomu stále od veľkej radosti nemohli uveriť a len sa divili, povedal im: „Máte tu niečo na jedenie?“ 42 Oni mu podali kúsok pečenej ryby. 43 I vzal si a jedol pred nimi.
      44 Potom im povedal: „Toto je to, čo som vám hovoril, kým som bol ešte s vami, že sa musí splniť všetko, čo je o mne napísané v Mojžišovom zákone, u Prorokov a v Žalmoch.“ 45 Vtedy im otvoril myseľ, aby porozumeli Písmu, 46 a povedal im: „Tak je napísané, že Mesiáš bude trpieť a tretieho dňa vstane z mŕtvych 47 a v jeho mene sa bude všetkým národom, počnúc od Jeruzalema, hlásať pokánie na odpustenie hriechov. 48 Vy ste toho svedkami. 49 Hľa, ja na vás zošlem, čo môj Otec prisľúbil. Preto zostaňte v meste, kým nebudete vystrojení mocou z výsosti!“
      50 Potom ich vyviedol von až k Betánii, zdvihol ruky a požehnal ich. 51 Ako ich žehnal, vzdialil sa od nich a vznášal sa do neba. 52 Oni sa mu klaňali a s veľkou radosťou sa vrátili do Jeruzalema. 53 Stále boli v chráme a velebili Boha.

36-43.      Jn 20, 19-23.
50-53.      Mt 28, 18-20; Mk 16, 19-20; Sk 1, 4 a n.
12.06.2003 | Čítanosť(2126)
Lk 24, 13-35
12.06.2003 | Čítanosť(2123)
Lk 24, 1-12


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Lk 24,35-48

Při sdílení osobních setkání s Kristem je on sám najednou uprostřed nich a přináší svůj pokoj (v. 35n; srov. Jan 20,19.26). Ukázání ran na rukou a nohou a nakonec i jezení před učedníky má prokázat totožnost vzkříšeného (neuchopitelného a přijetého k Otci) s ukřižovaným (zcela konkrétním a lidským) Ježíšem. Odvolání na „Mojžíšův zákon, Proroky a Žalmy“ zdůrazňuje nezbytnost zasazení víry ve vzkříšeného do celých souvislostí Písma, které teprve díky Kristovu vzkříšení začíná zářit plným světlem. Vše opět ústí do poslání.


11.12.2005 - 21:26   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Lk 24, 35-48

      Pán Ježiš toľkokrát predpovedal učeníkom svoje zmŕtvychvstanie - ale k nim sa táto predpoveď nedostala; ostatne tak isto, ako predpoveď o jeho utrpení a smrti. Ale aj teraz, keď im ukazuje svoje zmŕtvychvstalé telo a kosti, ruky a nohy, nemohli uveriť. Napriek všetkým predchádzajúcim zázrakom a dôkazom božskosti -jeho zmŕtvychvstanie sa im zdalo nemožné, a teda aj neskutočné. Ale tu sa dotýkame problému veľmi všeobecného a aktuálneho: prečo učenie o dokonalosti, ktoré hlásal Ježiš Kristus, prináša také pomerne slabé výsledky v živote kresťanov? Prečo tak málo účinné sa ukazuje evanjeliové odporúčanie trpezlivosti, obetavosti, ústupčivosti, pokory, odpustenia, atď.? Samozrejme, správame sa k nim úctivo kvôli Kristovej osobe, ale či tieto ťažké odporúčania sa nám nezdajú rovnako nereálne, priam nemožné - ako nereálne sa zdalo apoštolom zmŕtvychvstanie ich Učiteľa? Či i my, tak ako aj oni, nie sme naľakaní, a či nám srdcia nezachvacujú také myšlienky, keď počujeme o potrebe čistoty, miernosti, poslušnosti a zdržanlivosti? Ako to všetko zosúladiť s tvrdými, brutálnymi pravidlami súčasného života a spolužitia?
      Ak však Pán Ježiš dokazuje skutočnosť svojho zmŕtvychvstania - tak tým samým ukazuje, že to všetko, čo hovoril o potrebe týchto ťažkých čností a dokonalostí - je reálne a možno to splniť. Prebúdzajú sa, samozrejme, v srdciach pochybnosti - ale len tak dlho, pokiaľ nezačneme tieto čnosti praktizovať, aby sme sa presvedčili, že toto praktizovanie je možné. Na to musíme pamätať zvlášť my, ktorí sa častejšie zhromažďujeme pred oltárom Zmŕtvychvstalého a cítime sa viac zaviazaní, čo sa týka jeho odporúčaní.
      Uvedomme si slová modlitby Po premenení: Keď teda slávime pamiatku... zmŕtvychvstania tvojho Syna... Ďakujeme ti, že si nás uznal za hodných stáť pred tvojou tvárou a tebe slúžiť.


02.07.2004 - 21:27   PaedDr. František Dancák  
» Lk 24, 50-51

      Sv. Martin Porres, rehoľník, pri sklonku života ležal nejaký čas chorý. Keď ho prosili, aby neležal stále na chrbte, ale aj na boku, povedal: „Bratia moji, nechajte ma pozerať k nebu.“
      V dôsledku nesprávnych predstav a prekonaného názoru na vesmír bola v kresťanskom učení po dlhé stáročia predstava o nebi jednostranná. Nebo sa chápalo ako akési bezpečné zázemie, do ktorého sa uchýlil aj Ježiš a kam pôjdu aj spravodliví veriaci zo „zlého sveta“ po smrti. Aj nanebovstúpenie Pána bolo v tejto predstave fyzikálnym úkonom: Ježiš sa vznášal do výšky nad zemou kilometer za kilometrom, až zmizol za mrakmi v nedohľadnom priestore.
      Nebo je však predovšetkým stav, nie miesto. Stav konečnej plnosti a dokonalosti človeka a stvorenia u Boha. Boh už pri stvorení sveta určil večnú blaženosť za cieľ človeka, ktorý slobodne prijme Božie pozvanie. Aj nanebovstúpenie Pána nie je zmenou priestoru a času, ale prechod Pána zo stavu viditeľného ľudského poznania do neviditeľného dokonalého spoločenstva s Otcom.


19.04.2004 - 21:12   JR  
» Lk 24, 36-48

Proč mají lidé všeobecné strach z „duchů“, i kdyby šlo o ducha osoby, kterou jsme znali a která nám byla milá? Odpověď není těžká. Někdo mezi námi žil, patřil k našemu životu. Ale už odešel. Nepatří mezi nás. To, čemu se říká jeho „duch“, už není skutečnost z tohoto světa. V představě národů se duchové pohybují v lesích, v bažinách, v začarovaných zámcích. A všem se připisuje zlá vůle přetáhnout živé do této říše stínů a smrti. Kristus vzkříšený chce, aby se ho dotýkali, a něco před apoštoly sní. Divíme se tomu, že by oslavené tělo mělo hlad. Ale o to tu nejde. Ježíš považuje za nutné přesvědčit apoštoly, že je jeho vzkříšení skutečný návrat do života, do jeho skutečnosti, do vztahů, které byly smrtí přervané. Neláká tedy apoštoly do říše mrtvých, jak je tomu v pověrách, ale ukazuje jim, že království smrti přemohl.

Apoštolé skutečné považovali za hlavní téma svých prvních kázání vydat svědectví o tom, že Ježíš vstal z mrtvých. Čteme to v kázání sv. Petra v Jeruzalémě v den seslání Ducha svatého. “Ježíše Bůh vzkřísil a my jsme toho svědky“ (Sk 2,32). Řecké slovo pro svědka je martys, polatinštěné martyr. To však v křesťanském slovníku začíná označovat mučedníka. Jak vysvětlíme tuto změnu významu? Křesťané mučedníci dobrovolné podstoupili smrt pro Krista. Nesprávné bychom říkali pro ideál. To by znamenalo, že považují zásady za důležitější, než život sám. Nikdo nemůže životem pohrdat, byla by to sebevražda. Ať už jsou její motivy víc nebo méně vznešené, je problematická. Křesťané mučedníci umírali pro Krista a tím dosvědčovali svou víru, že tou smrtí život neničí, že věří v jeho věčný návrat na obnovenou zemi.

Apoštolé dosvědčovali tedy před celým světem, že Ježíš vstal z mrtvých, že žije. Mohli ovšem na každém kroku slyšet otázku: „Kde tedyje, kde žije?“ Nevíme, co říkali v jednotlivých případech, ale kniha Skutků apoštolských je celá odpovědí, která se čte na všech stránkách a dala by se formulovat takto: „Žije v nás, protože nám poslal svého Ducha.“ Ten dostal v Krédu přívlastek oživující, který dává život. Kristus vstal z mrtvých, protože je jedno s Otcem i Duchem svatým. Křesťané dostávají téhož Ducha, aby je spojil s Kristem a Otcem. Mají tedy i oni v sobě už záruku, že je smrt nepřemůže, že i oni vstanou z mrtvých. Slovo „duch“ souvisí s výrazem „dech“. Žije ten, kdo dýchá. Duch svatý je jakoby „dech“ samého Boha. O duších z pohádek a pověr se tvrdí, že přetahují člověka do říše smrti. Duch Boží nás naopak uvádí do života, abychom i my byli „vyzbrojeni mocí z výsosti“. (T. Špidlík)


11.10.2003 - 10:22   PaedDr. František Dancák  
» Lk 24, 51

      P. Ignác Stuchlý, kňaz prostého vystupovania, malý postavou ale veľký duchom, ktorý k nám uviedol saleziánov, má na svojom hrobe na pomníku vyryté slová: „Dovidenia v nebi.“
      Ten staručký kňaz a vychovávateľ hovoril svojim odchovancom: „Čakám, že budete žiť tak, aby sme sa znovu uvideli v nebi.“
      Skutky Apoštolov nám o nanebovstúpení Pána hovoria, že apoštoli „uprene hľadeli k nebu“ za odchádzajúcim Ježišom (l, l0). Bolo im ľúto lúčiť sa s ním... Verili však, že bude s nimi aj naďalej prítomný a raz, že sa s ním stretnú, aby s ním boli naveky (Jn l4, l-3).


30.08.2003 - 13:29   Angelo Scarano  
» Lk 24, 35-48

      On přišel.
      A bylo to tak „jiné“, tak nečekané. Seděli jsme pohromadě, poslouchali vyprávění těch dvou poutníků. A najednou nějaká tvář … Co se děje? Co to je za přízrak? Ale nejsem to jenom já, kdo má toto „vidění“ – i ostatní zírají. Je to povědomá tvář … Že by On?
       „Podívejte se na mé ruce i nohy.
      Dotkněte se mě a přesvědčte se. Jsem to já!“
      Je to On! On skutečně žije!
      Učedníci věděli o vzkříšení: od Ježíše samotného, od žen či od emauzských poutníků. A přece – jakmile přišel On, bylo to jiné. Neuvěřitelné. Slova nestačí, pro samou radost učedníci nemohou věřit. Není to jenom zvěst, nejsou to jenom slova. Je to On.
      Učedníci prožili přechod „od slova“ (o vzkříšení) k živému Kristu. I oni mohou vyznat sami za sebe: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem“. (Job 42,5), „teď už věřím ne proto, co nám o něm řekli jiní; sám jsem ho slyšel a vím, že On opravdu žije“ (srv. Jn 4,42).
      V životě jsou chvíle, kdy žasneme nad existencí: že jsem, že jsou kolem mě lidé, předměty. Žasneme, že něco je, existuje. A velikonoční evangelia nás vedou k podobnému úžasu: že Ježíš je. Není to „slovo“ (o vzkříšení), není to naše „víra“ …
      Kéž můžeme zírat a „zůstat stát“, že Ježíš vzkříšený není obsahem naší víry – je to Někdo živý! A při pohledu na eucharistii kéž spadnou šupiny z očí a prohlédneme: „On je! Je tady!“

Pastorační středisko Praha


30.08.2003 - 13:26   Angelo Scarano  
» Lk 24, 35-48


      35 Lukáš zde podává souhrn vyprávění o setkání Poutníka s emauzskými učedníky: vysvětlování Písma cestou, poznání (ne zjevení!) Vzkříšeného při lámání chleba.
      36 Tak jako Ježíš náhle mizí emauzským učedníkům, tak se náhle objevuje jedenácti. V textu máme určité napětí: zdůrazňuje se tělesný rozměr Vzkříšeného, ale zrovna tak se podtrhuje, že On není podmíněný časově, ani prostorově.
      37-38 Učedníci nechápou a myslí si, že vidí přízrak.
      39 Vzkříšený je opravdu Ježíš z Nazareta – nikdo jiný. Ve výzvě „podívejte se na mé nohy“ je snad skrytá narážka na rány po hřebech. Na žádném jiném biblickém místě se nemluví tak realisticky o Vzkříšeném (podobný je 1 Jan 1,1-4, avšak tam je řeč o vtěleném Slovu). Apoštolové jako svědkové musí být zcela přesvědčeni o Vzkříšení. A čtenář má mít jistotu, že jejich svědectví není klamné. Lukášův text se má vyvážit Pavlovým učením: Vzkříšený má „duchovní tělo“ (1 Kor 15,43).
      40 Ježíš ukazuje ruce i nohy. Evangelista však netvrdí, že se apoštolové dotkli Kristova těla.
      41 Jsou tu spojené dva tradiční motivy, nevíra a radost: učedníci pro samou radost nevěří!
      42 Učedníci podávají pečenou rybu (viz Jan 21,9n. – tam je však Ježíš ten, kdo podává rybu učedníkům). „I vzal a jedl“: to je další důkaz, že se Vzkříšený ukazuje ve skutečném těle.
      43 I v Sk 1,4 a 10,41 se hovoří o tom, že Zmrtvýchvstalý jedl s učedníky (Sk 1,4 mluví opatrněji o společenství stolu). Přítomní učedníci nabyli konečně přesvědčení? Jistě ano, protože právě toto přesvědčení je předpokladem následujícího učení (v. 44-49).
      44 Ježíšova slova naplňují „zákon, proroky a žalmy“. Celé Písmo je zaměřeno ke Kristu: a obráceně, Kristův život je srozumitelný ve světle Písma. Proč se mluví o žalmech, a ne o „spisech“ (tak se nazývala třetí část židovského kánonu)? Možná proto, že žalmy tvořily hlavní a úvodní část „spisů“, nebo možná proto, že především ze žalmů prvotní církev čerpala při hlásání o Ježíši.
      45 Závoj, který brání prohlédnout a proniknout do smyslu Písma, je odhalen při setkání se Vzkříšeným. Boží slovo je možné plně pochopit jen ve světle Velikonoc.
      46 Smrt a vzkříšení tvoří jádro kerygmatu (=křesťanské zvěsti) a vrchol Kristovy-události.
      47 Ježíšovo poslání nekončí velikonočními událostmi, ale pokračuje hlásáním evangelia všem národům. Obojí (velikonoční tajemství a hlásání pohanům) je obsaženo v Písmech. Skrze apoštoly se Vzkříšený zjevuje jako světlo národů až do končin země (narážka na Služebníka Hospodinova, Iz 49,6: „dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země“). Hlásání „v jeho jménu“ znamená hlásání „v Kristu“ („jméno“ zastupuje osobu). Obsahem hlásání bude obrácení, které u Lukáše znamená především obrat k Pánu (ke Kristu – obrácení v teologickém smyslu), na druhém místě však také obrat v rovině mravní (odvrácení od dosavadního hříšného života – obrácení v morálním smyslu). Obrácení je plodem hlásání a naslouchání slovu. Bůh přitom „musí“ otevřít srdce posluchače: to platí jak pro první svědky (v. 45 – Ježíš otevírá srdce), tak i pro budoucí učedníky (srv. Sk 2,37; Sk 16,14: „Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval.“).
      48 Učedníci jsou legitimní svědkové, tj. hlásají to, co viděli, slyšeli, prožili (vy jste svědky toho=svědky Ježíšových skutků, jeho smrti a vzkříšení; odkazuje se tak na v. 46). Evangelium tak stojí na pevných základech těch, kdo z vlastní zkušenosti poznali Krista a byli ochotni položit za své svědectví život (a to mohli jedině tehdy, pokud si byli vědomi, že nehlásají něco smyšleného).
Pastorační středisko Praha


30.08.2003 - 13:25   Angelo Scarano  
» Lk 24, 35-48

      Ukázání ran na rukou a nohou a nakonec i pojídání před učedníky má prokázat totožnost vzkříšeného (neuchopitelného a přijatého Otcem) s ukřižovaným (zcela konkrétním a lidským) Ježíšem. Dalo by se říct, že Lukáš ve své 24. kapitole postupuje „pedagogicky“: nejprve zvěst o Ježíšově vzkříšení, pak ujištění, že Vzkříšený je „zcela lidský“ („podívejte se“, „dotkněte se“, „duch nemá maso a kosti“, „ukázal jim ruce a nohy“, „vzal si a pojedl“). Toto ujištění nabývalo na významu v řeckém světě, kde se věřilo v duchy, ale ne ve vzkříšení těla. Odvolání na „Mojžíšův zákon, Proroky a Žalmy“ zdůrazňuje nezbytnost zasadit víru ve vzkříšeného do celých souvislostí Písma, které teprve díky Kristovu vzkříšení začíná zářit plným světlem. Vše opět ústí do poslání.
Pastorační středisko Praha



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet