23.jún 2021

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    Vaša vernosť Cirkvi nech nikdy nezakolíše, ale naopak, zakorenení a utvrdení v láske, zúčastňujte sa radostne a veľkodušne na živote svojej Matky. Buďte presvedčení o jej víťaznej istote, pripravení brániť a rozširovať, jednotne o nej vydávať svedectvo.

~Ján XXIII.~

12.06.2003 - (čítanosť2609 reakcie11)


Jn 4, 4-42

      1 Keď sa Ježiš dozvedel, že farizeji počuli, ako získava a krstí viac učeníkov než Ján 2 - hoci Ježiš sám nekrstil, ale jeho učeníci -, 3 opustil Judeu a odišiel znova do Galiley. 4 Pritom musel prejsť cez Samáriu. 5 A tak prišiel do samarijského mesta menom Sychar neďaleko pozemku, ktorý dal Jakub svojmu synovi Jozefovi. 6 Tam bola Jakubova studňa, Ježiš unavený z cesty sadol si k studni. Bolo okolo poludnia. 7 Tu prišla po vodu istá Samaritánka. Ježiš jej povedal: „Daj sa mi napiť!“ 8 Jeho učeníci odišli do mesta nakúpiť potravy. 9 Samaritánka mu povedala: „Ako si môžeš ty, Žid, pýtať vodu ono mňa, Samaritánky?“ Židia sa totiž so Samaritánmi nestýkajú. 10 Ježiš jej odpovedal: „Keby si poznala Boží dar a vedela, kto je ten, čo ti hovorí: „Daj sa mi napiť, ty by si poprosila jeho a on by ti dal živú vodu.“ 11 Žena mu povedala: „Pane, ani vedro nemáš a studňa je hlboká. Odkiaľ máš teda živú vodu? 12 Si azda väčší ako náš otec Jakub, ktorý nám dal túto studňu a pil z nej on sám i jeho synovia a jeho stáda?“ 13 Ježiš jej odvetil: „Každý, kto pije túto vodu, bude znova smädný. 14 Ale kto sa napije z vody, ktorú mu ja dám, nebude žízniť naveky. A voda, ktorú mu dám, stane sa v ňom prameňom vody prúdiacej do večného života.“ 15 Žena mu vravela: „Pane, daj mi takej vody, aby som už nebola smädná a nemusela sem chodiť čerpať!“ 16 Povedal jej: „Choď, zavolaj svojho muža a príď sem!“ 17 Žena mu odpovedala: „Nemám muža.“ Ježiš jej vravel: „Správne si povedala: „Nemám muža, 18 lebo si mala päť mužov a ten, ktorého máš teraz, nie je tvoj muž. To si povedala pravdu.“ 19 Žena mu vravela: „Pane, vidím, že si prorok. 20 Naši otcovia sa klaňali Bohu na tomto vrchu, a vy hovoríte, že v Jeruzaleme je miesto, kde sa treba klaňať.“ 21 Ježiš jej povedal: „Ver mi, žena, že prichádza hodina, keď sa nebudete klaňať Otcovi ani na tomto vrchu ani v Jeruzaleme. 22 Vy sa klaniate tomu, čo nepoznáte; my sa klaniame tomu, čo poznáme, lebo spása je zo Židov. 23 Ale prichádza hodina, ba už je tu, keď sa praví ctitelia budú klaňať Otcovi v Duchu a pravde. Lebo sám Otec hľadá takých ctiteľov. 24 Boh je duch a tí, čo sa mu klaňajú, musia sa mu klaňať v Duchu a pravde.“ 25 Žena mu vravela: „Viem, že príde Mesiáš, zvaný Kristus. Až príde on, zvestuje nám všetko.“ 26 Ježiš jej povedal: „To som ja, čo sa rozprávam s tebou.“
      27 Vtom prišli jeho učeníci a divili sa, že sa rozpráva so ženou. Ale nik nepovedal: „Čo sa jej pýtaš?“ Alebo: „Prečo sa s ňou rozprávaš?“ 28 Žena nechala svoj džbán, odišla do mesta a vravela ľuďom: 29 „Poďte sa pozrieť na človeka, ktorý mi povedal všetko, čo som porobila! Nebude to Mesiáš?“ 30 Vyšli teda z mesta a šli k nemu. 31 Medzitým ho učeníci prosili: „Rabbi, jedz!“ 32 On im povedal: „Ja mám jesť pokrm, ktorý vy nepoznáte.“ 33 Učeníci si hovorili medzi sebou: „Vari mu niekto priniesol jesť?“ 34 Ježiš im povedal: „Mojím pokrmom je plniť vôľu toho, ktorý ma poslal a dokonať jeho dielo. 35 Nevravíte aj vy: „Ešte štyri mesiace a bude žatva?’ Hľa, hovorím vám: Zdvihnite oči a pozrite sa na polia, že sú už biele na žatvu! 36 Žnec už dostáva odmenu a zbiera úrodu pre večný život, aby sa spoločne tešili aj rozsievač aj žnec. 37 Tu sa potvrdzuje príslovie: Jeden rozsieva a druhý žne. 38 Ja som vás, poslal žať to, na čom ste nepracovali. Pracovali iní a vy, ste vstúpili do ich práce.“
      39 Mnoho Samaritánov z toho mesta uverilo v neho pre slovo ženy, ktorá svedčila: „Povedal mi všetko, čo som porobila.“ 40 Keď Samaritáni prišli k nemu, prosili ho, aby u nich zostal. I zostal tam dva dni. 41 A ešte oveľa viac ich uverilo pre jeho slovo. 42 A žene povedali: „Už veríme nielen pre tvoje slovo, ale sami sme počuli a vieme, že toto je naozaj Spasiteľ sveta.“

      Archív / Kartotéka
12.06.2003 | Čítanosť(2382)
Jn 4, 43-54


12.05.2007 - 06:08   Pierre Charles  
» Jn 4,6

Ježiš unavený z cesty, a sadol si k studni. (Jn 4,6)
Ach, táto mizerná ľudská únava, ktorú tak dobre poznám, ktorá sa mi dosiaľ zdala ťažkou, zbytočnou prekážkou, natískajúcou sa medzi mňa a Boha; táto trápna únava, ktorá mi kazí modlitbu, podlamuje mi silu a ujarmuje ducha; táto stará známa a stále sa vracajúca únava, ktorú som vždy pokladal za svoju nepriateľku, či by aj ona nemohla byť nositeľkou nejakého jarného posolstva? A či nie je možné, že som ju z nedostatku opravdivého kresťanského ducha doteraz tak zle oceňoval...?
Aby som sa stal podobným Bohu, nie je zapotreby namáhavo sa škriabať do závratných výšok, ani nie je potrebné napínať všetky nervy môjho organizmu. Ak chcem nájsť Boha, nemusím utekať pred svojou ľudskou biedou, alebo sa tak chovať, akoby som ju vôbec nemal, ani sa nemusím nacvičovať isté formy slušného správania alebo hrať nejakú nepravdivú rolu. Stačí byť len človekom a podobať sa Synovi človeka... Ani jemu neostala naša biedna únava cudzou. On ju poznal práve tak, ako ju po známe my v jej celej ťarche, so všetkým mučivým uponížením, ktoré v nej väzí... A keď si jedného dňa sadol na okraj studne, urobil to preto, lebo bol naozaj ustatý; svoje sily vyčerpal na dlhých cestách Palestíny. Preto má únava v sebe niečo božského; ak už nevládzem od únavy stáť na nohách, tak sa podobám jemu, Ježišovi. (Pierre Charles)


30.12.2006 - 11:36   a.o.  
» Jn 4,5-42

Pramen vody, tryskající do života věčného.
V evangeliu je v centru žízeň a dar vody života. Ježíš, dárce této vody (v. 14), však do života samařské ženy vstupuje nejprve jako ten, kdo má sám žízeň (v. 7), kdo se dělá závislým na její službě. Poznání Ježíše se však postupně prohlubuje - židovský poutník (v. 9), kdosi větší než praotec Jákob (v. 12.15), prorok (v. 19), Mesiáš (v. 25n.29), Spasitel světa (v. 42) - a žena tak prožívá mnohem důležitější proměnu srdce: postupně se v ní probouzí vědomí člověka bezvýhradně přijatého (v. 7), již v hloubce obdarovaného (v. 14) a přes svá zranění (v. 17n) schopného do svého hledání vtáhnout, a tak obdarovat i ostatní (v. 28-30.39). V jediném příběhu je zde zakódována cesta k plnosti křtu.


06.10.2006 - 08:19   -ls-  
» Jn 4,5-42

V dnešním evangeliu hledá Samaritánka, - to jsem já i ty - živou vodu: je jí pramen Kristova křtu.
Příští neděli slepec - to jsem já i ty - hledá světlo: je jím křestní milost.
A třetí neděli budeme jako mrtvý Lazar čekat, že Ježíš v nás oživí křestní milost.
Třikrát za sebou o křtu. Proč? Protože se nikdo z nás na svůj křest nepamatuje - byli jsme pokřtěni hned po narození. Většina z nás pokřtění prospala. Kdybychom si to pořádně nepřipomněli teď, když už máme rozum, pak bychom mohli zaspat celý věčný život. Křestní milost by v nás zůstala spát a za celý život by se neprobudila.
O to nám tedy jde: Jsme sice pokřtění, ale nejsme v křesťanství dovychováni. Nejen vy malí, my všichni jsme stále ještě dětmi Božími, učni křesťanského života, katechumeny.
O živé vodě jsou všelijaké pohádky. Malé děti je poslouchají, ale nerozumí jim - berou je doslova. My už víme, že ta živá voda je křestní voda - milost, kterou lidem nabídl Pán Ježíš.
Slovo „milost“ slýcháme při pozdravení na začátku mše, když nám kněz přeje, aby s námi byla milost našeho Pána Ježíše Krista.
Dnes můžeme lépe pochopit, co to ta milost je: přivádí nás k Pánu Ježíši jako kompas. A nejen to, dává nám sílu, táhne nás k němu jako magnet. V této milosti máme život věčný - Boží - , radost z Božího přátelství. Tak veliká věc je křestní milost.
Když je to tak, řekneš si: proč se tedy nesnaží všichni lidé tu milost získat? Proč se lidé za milostí nehrnou, zvláště když se dává zadarmo! Však víme, jaká bývá tlačenice, kde se něco dává zadarmo. Třeba jen prospekty na veletrhu.
To je tak. Většina lidí uvažuje jako Samařanka. Ta také nejprve nebrala Pána Ježíše vážně: „Ani nemá, čím by vodu nabral, a ještě vodu slibuje, a živou!“ A když pochopila, že on je víc než obyčejný člověk, hned chce z této známosti něco vyzískat: Dej mi tu živou vodu, abych se už nikdy nemusela dřít s taháním vody od studny. Rozhovor se Samařankou je v této chvíli - jak se říká: jeden o voze a druhý o koze. Ježíš mluví o milosti, o vodě živé, a Samařanka o vodě obyčejné.
Tak je to s mnoha lidmi. Jedni, když jim Ježíš nabízí milost, ohrnují nad tím nos: Co ten nám může dát! Nemá ani vědro! Nechápou, že Ježíš je Bůh, že opravdu má živou vodu - milost. A jiní zase chtějí mít jen a jen pohodlí. Chtějí, aby je Kristova milost zbavila starostí, námahy. Myslí si, že milost, to je pohodlný život v nicnedělání.
My víme, že tohle milost není. Milost je dar Kristův, pramen věčného života, který nám dává radost z života pozemského a vše, co potřebujeme na cestě do věčného Kristova království.
Veliký dar Kristův je milost. Proto jsme sem za ním dnes přišli, aby nám svůj veliký dar - svou milost - mohl dát, křestní věčný život v nás posílit. Jako samaritská žena, když pochopila, koho má před sebou, obraťme se k němu i my s radostnou důvěrou a vyznejme: Věřím v Boha....


06.10.2006 - 08:19   -ls-  
» Jn 4,5-42

Ne každý rozhovor je opravdu rozhovor. Někdy jsou to dva monology - samomluvy - vedle sebe. Každý mluví o svém, já o voze, on o koze, jak se říká.
Nezdálo se vám dnes při naslouchání evangeliu, že na tom tak byl Pán Ježíš při rozhovoru se Samaritánkou? Žena hovořila o svých zájmech - o rozporu mezi Židy a Samaritány, o tom, co je to za námahu, každodenně se tahat s vodou z této studny, o naději, že už brzo přijde Mesiáš.
A Pán Ježíš zatím mluví o živé vodě věčného života, o modlitbě v Duchu a pravdě. - Není tento rozhovor typický i pro náš dnešní hovor s Ježíšem? - On a jeho církev mluví o Bohu, o milosti, o obrácení, - a my mluvíme o výhodách a nevýhodách našeho všedního života.
Ale pak došlo v rozhovoru se Samaritánkou k náhlé změně - porozumění. Pán mluví se soucitem o jejích trápeních s mužskými, a žena pochopí, kdo je ten, co s ní mluví. On zná základní problémy jejího života, její hříchy, a nezavrhuje ji, ukazuje jí láskyplně cestu z jejích malérů. To musí být ten čekaný mesiáš!
A teď se ptej ty, já: Znám já vůbec, co je základní problém mého života? Vím já vůbec, proč bývám rozladěný, smutný, bez nálady? Stojím o to, aby někdo - byť by to byl i sám Pán Ježíš - ukázal tak přímo, bez obalu, prstem na největší problém mého života? Aby někdo pojmenoval správným jménem mé neklidy, mou nejistotu, můj strach, mou úzkost, která mne občas celého rozechvěje?
Jaký je základní, nejhlubší problém mého života?
Dnešní evangelium nám říká: Nemusíš se bát! Když se s Pánem Ježíšem posadíš na okraj studně, nemusíš se bát zdviženého prstu, pohoršlivého zamračení, odsouzení. Ježíš je ten, který nesoudí, neodsuzuje. Ježíš osvobozuje. Ježíš uzdravuje v samém kořeni tvé bytosti. Ježíš tiší žízeň.
Přeji vám všem zážitek samaritánské ženy u studny. Abyste při svátosti smíření, ve chvíli svatého přijímání, při modlitbě, zažili setkání s Ježíšem lékařem, Mistrem, Přítelem, který ti podává záchrannou ruku. Jako té Samaritánce.
Samaritánka se po tomto setkání s Ježíšem stala jeho apoštolkou: Pojďte se podívat, je zde někdo, kdo mi řekl, co všechno jsem udělala. Je zde někdo, kdo mi vyjevil všechny mé viny s takovou láskou, že jsem nikdy nebyla tak šťastná.
Pojďte se podívat! Pojďte a zkuste to také! Možná, že vám prokáže stejné dobro jako mně.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 4, 5-42

Kdo se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky
Žízeň je jeden ze základních projevů života. Bez vody ne jsou myslitelné ani rostliny ani živočichové. V horských suchých krajinách se může stát žízeň velice nepříjemnou, ale je to projev života, který se brání smrti. Právem se tedy samaritánka divila Ježíšovu slibu. On však mluví po způsobu východních mudrců v obrazech a počítá s tím, že je jeho posluchači na počátku berou doslovně a hmotně. K pochopení symbolu je musí ponenáhlu přivést. Napit se a pak zas žíznit je pěkný obraz pozemského života. Jeho rytmus je podmíněn právě těmito dvěma momenty. Ale tím je také život rozbit na tisíce a tisíce okamžiků, které se střídají. Bohužel jsou často protichůdné, jsme plni rozporů. Jak rádi bychom už jednou prožívali sebe samy a všecky naše vztahy v definitivním klidu a kráse. Kristus to slibuje ne zde na zemi, ale ve věčném životě. Ten není „dlouhý věk“, jak si to někteří mylně představují. Je to naopak celý věk, stálá přítomnost krásy dobra, štěstí.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 4, 5-42

Pane, dej mi té vody, abych už nikdy neměla žízeň
Samaritánka vyslovila přání naivně, jak jí to v prvním okamžiku napadlo. V dobách, kdy nebyl vodovod, byla jedna z denních povinností žen nosit vodu. Bez žízně by, ta co práce odpadla. Ostatně Jákobova studna, dodnes existující, je dost daleko od města. V přeneseném, obrazném smyslu nemít žízeň odpovídá stavu duše úplně uspokojené, která se dočkala všeho, po čem toužila. Je něco takového možné? jenom v maličké míře. Někdy se nám skutečně vyplní to, nač jsme dlouho čekali. Pochválíme si to: Tak teď už mám všecko. Je to „všecko“ovšem velice malé a prchavé a časem unaví i ono. „Nepokojné je lidské srdce,“ píše sv. Augustin, „dokud nespočine v tobě, Bože.“ Protože je lidská duše nesmrtelná, je v ní touha nekonečnosti. Nemůže se proto u ničeho konečného zastavit. Kristus, člověk a Bůh ovšem může slíbit, že tuto žízeň uhasí. Ale nebude to jenom proto, aby se člověk uspokojil, ale aby i rostl a dosáhl nekonečné velikosti.


05.04.2006 - 15:55   JR  
» Jn 4, 5-42

Pramen vody, vyvěrající k věčnému životu
Voda je v tolika písních, básních, v úvahách vděčný element k rozvinutí. Bez ní totiž není život. Je to jasné především v suchých krajinách. Kam nepřijde voda, začíná poušť. První evropský filosof Thales z Milétu tvrdil, že všecko vzniklo z vody. Je to příliš prostoduché. Daleko lepší úvahu má sv. Cyril Jeruzalémský. Mluví o zahradě, ve které je studna a vodou se zalévají květy. Voda je bezbarvá. Ale v lilii se stane bílou, v růži červenou, ve fialce modrou. Ty krásné barvy mají rostliny v sobě, ale potřebují vody aby se uskutečnily. To je sv. Cyrilovi pěkným obrazem milosti Kristovy Ducha svatého, kterého nám dává do srdce. Tam se stává pramenem, který nám umožní uskutečnit všechny vlohy, které máme pro život a to především věčný. Jaké barvy budou ty květy? To je dáno osobním povoláním. Ale všechny mají místo v Boží zahrad


24.02.2005 - 18:33   Angelo Scarano  
» Re: Jn 04, 04-42

      „Kdybys znala Boží dar, prosila bys ty jeho.“ Jak prosté. Prostším způsobem to snad Ježíš ani nemohl podat. A je to tak prosté a jednoduché, že by to ani nepotřebovalo dalších komentářů. Co je jednoduššího, než toužit a prosit. Nakolik je to prosté, natolik je to těžké: aspoň někdy. Možná jsme prožívali „hlubokou touhu“ v určitém úseku svého života (po konverzi, či po „druhém obrácení“), nyní však je vše zasypané pískem stereotypního praktikování, pravidelností duchovního života, nebo rezignovaností.
      Je těžké toužit a prosit, a nejtěžší je toužit po Daru, který nám chce dát Kristus. To velmi zřetelně vidíme na příkladu Samaritánky. Kristovu nabídku pochopí úplně jinak, a proto vysloví sice prosbu, ale o… hmotnou vodu. Občas se jí podobáme. Ne v tom, že bychom Pána žádali o vodu: spíš v tom, že prosíme o hmotné dary, o vyřešení svých malých velkých starostí, o úspěšné zvládnutí zkoušky ve škole. Ne že bychom neměli prosit o takové věci. Problém je spíš v tom, že nemáme prosit jen o takové záležitosti, ba dokonce ne především o tyto. Kristus nabízí něco víc. Ale toto nepochopíme hned, spíš časem: jako ta Samaritánka. Kristus nás proto oslovuje stále znovu, aby nám dal pochopit, kdo je ten, který s námi mluví, a jak velký dar nabízí. Podobně jednal s onou ženou ze Samařska. Tak začínáme trochu víc chápat, kdo on je: chápeme, že dává i jiné dary. Pomalu nám svítá, že nabízí jiný život, než na který jsme zvyklí z běžného stereotypu. Začínáme se na orientovat na „intelektuální“ chápání víry, na teologizování. I to můžeme vidět na Samaritánce („vidím, že jsi prorok… říkali nám, že máme uctívat Boha na této hoře… víme, že má přijít Mesiáš“). To je druhý stupeň našeho vztahu ke Kristu. Vyznačuje se zájmem o pochopení Bible, liturgie, teologie. Člověk hledá teologickou literaturu, chodí na přednášky, přemýšlí o duchovních věcech. Vztah ke Kristu je spíš rozumový, intelektuálně-teologický. Ani to není špatné. Špatné je na tom ustrnout a nepokročit dál. Skoro by se dalo říct, že takový člověk ani nemůže za to, že nehledá něco víc. Kdyby totiž věděl, kdo je Kristus, a kdyby znal dar, který nabízí, prosil by jej o to. Potíž je v tom, že to nezná, a proto ani o to neprosí. Smutné je ovšem to, pokud si třeba myslí, že Krista zná, a ve skutečnosti jej ještě nepoznal osobně: zná ho jen z doslechu, podobně jako ti Samaritáni, kteří zpočátku v něj uvěřili jen pro slovo té ženy. Později však ho poznali osobně a uvěřili na základě slova, které slyšeli od něj samotného. Navázali tak s ním bezprostřední vztah.
      Takový vztah můžeme navázat jen tehdy, když nám Kristus sám vyjde vstříc, když nám dá postřehnout, „kdo je a jaký dar nabízí“. A jak? Tím, že se nám dá poznat a řekne: „Já jsem to. Ten, kterého očekáváš a hledáš: v pojmech, v teologii, v hmotných či duchovních darech. Je zde před tebou a mluví s tebou. Nemusíš očekávat jiného. Já jsem tou vodou živou, ve které najdeš všechno, co hledáš, ba ještě víc. Můžeš se mnou mít osobní vztah: nemusím být pro tebe jen „automatem na splnění chvilkového rozmaru“, záchranářem v nouzových situacích, teologickým pojmem. Mohu být pro tebe živou osobou, přítelem. Dobrým přítelem, který dává dobrý dar: vodu života.“

      Pane, ukaž se nám a jako první se ujmi slova – ty, který prosíš o trochu vody, a přitom nabízíš jedinečnou živou vodu. Postupně nás odvracej od všech povrchních tužeb a zalíbení, které nás ovládají. Vyhlub v nás propast a vyplň ji touhou, vzbuď v nás žízeň a svými dary nás přitáhni k sobě. Rozšiř naše srdce a dej, ať tě očekává a po tobě touží.
      Volej nás k sobě, abychom mohli pít živou vodu, která vyvěrá z tebe, živého pramene! Kéž se můžeme opájet tvou nevýslovnou sladkostí. Pane, ty jsi oním pramenem, po němž věčně toužíme. U tebe můžeme neustále tišit svou žízeň. Kriste, náš Pane, dávej nám tuto vodu stále, aby se i v nás stala pramenem živé vody, který prýští do věčného života!
      Jistě prosím o něco velikého. Ale ty, Králi slávy, veliké věci umíš dávat a také je slibuješ. Nic není větší než ty: dal ses nám a vydal ses pro nás. Proto tě prosíme: dej, abychom nehledali nic jiného než tebe. Ty jsi pro nás vším: naším životem, naším světlem, naší spásou, naším pokrmem, naším nápojem i naším Bohem.


24.02.2005 - 18:32   Angelo Scarano  
» Re: Jn 04, 04-42

      Pod tlakem farizeů Ježíš opouští Judsko a vydává se do Galileje. Cestou musí projít Samařskem: slovo „musí“ máme chápat teologicky (tj. nemusí z praktických důvodů, ale protože Bůh tak stanovil, viz 3,14: musí být vyvýšen Syn člověka; 3,30: on musí růst, já se však menšit). Samaritáni pocházeli z obyvatelů Galileje, kteří se v osmém století smísili s příslušníky cizích národů zde deportovaných Asyřany. Uznávali jen Pentateuch a chrám na hoře Garizim (tam bylo proneseno požehnání nad Izraelem - Dt 11,29; Samaritáni tedy neputovali do Jeruzaléma). Jejich synkretické náboženství bylo směsicí Mojžíšského zákona a cizích kultů.
      5 Ježíš, unaven cestou (je skutečným člověkem!), se posadí u Jákobovy studny. Podle židovské legendy z této studny vyprýštila voda v hojnosti, bohatě přetékající. Studna je symbolem života, protože dává nepostradatelnou vodu. Už od prvních slov vyprávění nám tento symbol předznamenává obsah následujícího rozhovoru.
      7 Navázat rozhovor se ženou, navíc se Samaritánkou, bylo zcela nemyslitelné (Samaritáni byli odpadlíci, vyznavači cizích bohů: právě tak na ně pohlíželi pravověrní Židé). Ježíš překračuje diskriminaci, rozdělení mezi lidmi: prosí ženu o vodu. V jeho prosbě však můžeme vytušit něco hlubšího, jak nám ukážou následující slova.
      10 Jeho prosba má vyvolat její prosbu o vodu živou („Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ´Dej mi napít,´ spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu“). Slova „dej mi napít“ tak prozrazují žízeň, která je spíš žízní po její žízni. Ježíš žízní: podobně i Otec žízní po člověku (hledá ty, kdo ho uctívají v Duchu a v Pravdě: tak v. 23 doslova).
      11 Samaritánka nerozumí Ježíšovým slovům a ptá se: Odkud chceš vzít živou vodu? Otázka „odkud“ zaznívá u Jana nejednou (7,28; 8,14; 19,9). Čtenář ví, že tato voda vytryskne z Kristova probodeného boku (19,34): Ježíš dává svůj život na kříži, abychom mohli mít vodu života.
      12 „Jsi snad větší než Jákob?“ Janovo evangelium ukazuje, že Ježíš je větší než Abrahám (8,53), než Mojžíš (1,17; 6,32), než Jákob: je zkrátka nadřazený praotcům.
      13 Kdo se napije této vody, bude mít opět žízeň. Něco podobného je řečeno o maně (6,49). Teprve Ježíš přináší pravou vodu, skutečnou manu: s ním nadešla doba naplnění.
      14 Voda darovaná Kristem se stane pramenem tryskajícím k životu věčnému: už teď, ne po smrti. Tato voda není stojatá, ale tryskající, živá, svěží. I SZ zná Boha jako pramen živé vody (Jer 2,13). V NZ se však samotný věřící stává tím pramenem!
      Jak chápat symbol vody? Existují dva možné výklady:
      1) voda jako symbol zjevení, Božího slova (takto Židé vykládali Iz 12,3; viz také Iz 55,1: „Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko!“ Následující slova, Iz 55,3, ospravedlňují tento výklad, protože mluví o naslouchání Božím slovům.). V tomto smyslu zřejmě pochopila i Samaritánka symbol vody života, protože v 4,25 mluví o Mesiáši, který oznámí všechno.
      2) voda jako symbol Ducha (7,37-39): „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ´proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.“
      Nemusíme se rozhodnout mezi jedním či druhým výkladem: oba jsou přijatelné. Vždyť Duch přináší zjevení: on je Duchem pravdy, zjevení (14,17; 15,29), a přivádí k Ježíši – Pravdě (14,6).
      15 Žena však nerozumí Ježíšovým slovům.
      16-19 Protože ona chápe jeho slova přízemně a vidí v něm jen obyčejného člověka, změní Kristus náhle téma: „přiveď svého muže“. Tím se obsah rozhovoru náhle přesune na minulost Samaritánky, která posléze rozpozná v Kristu proroka. On ji tímto způsobem pozvedl k hlubšímu chápání: nevidí v něm teď jen člověka, ale proroka.
      20 Žena vytušila, že před ní stojí duchovní autorita, proto začíná mluvit o náboženských skutečnostech: Naši předkové uctívali Boha na této hoře.
      21-23 Ježíš jí na to odpovídá, že je třeba uctívat v Duchu a v Pravdě. Duch zde neznamená srdce, nitro člověka (tj. uctívání v srdci jako protiklad k uctívání vnějším způsobem: na hoře Garizim či v Jeruzalémě). A pravdou nemáme rozumět upřímnost, pravost, jako kdyby uctívání v SZ nebylo pravé. Duchem máme chápat samotného Ducha Božího a Pravdou Ježíšovo slovo, jeho zjevení. Uctívání má být v Duchu, sdělujícím Pravdu. Vidíme tedy, že se dostáváme opět k významu vody, symbolizující Ducha Pravdy. Duch a Pravda jsou dva pojmy, které vyjadřují totéž z jiného úhlu (hendiadys: skrze dva pojmy jedna skutečnost). Kristus-Pravda je pravým chrámem nového kultu, je novým duchovním chrámem. Toto uctívání je tedy podmíněné darem živé vody: dvě hlavní témata rozhovoru (voda života a uctívání v Duchu) se tím spojují.
      24 Bůh je Duch - není to definice Boží podstaty, ale vyjádření Božího působení na člověka: Bůh je Duch, protože dává Ducha (podobné označení Boha najdeme v 1 Jan 1,5; 4,8; způsob výkladu je stejný: Bůh je láska, tj. miluje člověka). On dává Ducha, vodu živou, aby bylo možné ho uctívat v Duchu a Pravdě.
      25 Samaritánka ještě nepochopila, že Ježíš je tím Mesiášem, který dává vodu života, a zmíní, že očekává jiného Mesiáše (Samaritáni jej označovali slovem Taheb).
      26 Kristus jí jasně říká, že on je tím Mesiášem. Jeho „Já jsem“ ještě nemusíme chápat jako narážku na starozákonní „Já jsem, který jsem“. Na tomto místě pouze přitakává, že je Mesiášem: zjevuje se postupně.
      28 Samaritánka spěchá do města. Nechává džbán u Ježíše: symbolicky se snad tím naznačuje, že ona teď počítá jen s ním, od něj čerpá vodu živou.
      29 Evangelizovaná nyní sama evangelizuje!
      31-34 Na výzvu učedníků, aby něco pojedl, Kristus odpovídá, že má jiný pokrm: tím pokrmem je Otcova vůle (Jan 6,38.39: Sestoupil jsem z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal). Podobná slova najdeme v rozhovoru s ďáblem na poušti: člověk nežije jen chlebem, ale Božím slovem (Mt 4,4).
      35-38 Symbol žně se vyskytuje také v Mt 9,37-38 („Tehdy řekl svým učedníkům: ´Žeň je velká, dělníků málo.´ Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“). O radosti ze žně mluví Ž 126,5-6 („Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“). Ježíš je rozsévač i žnec.
      39-41 Samaritáni nejprve uvěřili pro slovo té ženy. Pak však poznali a uvěřili pro samotné Kristovo slovo. Jejich víra se teď opírala o Krista, ne o svědectví té ženy. Získáním Samaritánů se dovršuje Otcovo dílo, kvůli kterému byl Kristus poslán (verš 34).
      42 A nakonec Samaritáni evangelizují samotnou evangelizátorku! V Kristu rozpoznali Spasitele světa: není to jen národní Mesiáš, kterého očekávali, ale Spasitel celého světa.


19.04.2004 - 20:39   PaedDr. František Dancák  
» Jn 4, 7

      V jednom televíznom filme hovorí čierna matka svojmu mladému synovi: „Neviem, či je nebo alebo peklo, ale verím, že nás Boh všetkých stvoril, aby sme konali dobro.“
      Je to smutná viera bez viery v budúcnosť, v nebo – ale myšlienka konania dobra je na povšimnutie. Dobročinnosť robí vnútro človeka lepším a uspôsobuje ho, aby prijal Božiu milosť. Ježiš dáva polopohanskej Samaritánke príležitosť k dobrému skutku, ktorým je podanie vody a tým ju uspôsobuje k väčším milostiam.
      Sme vedome dobročinní? Všímame si okolo seba ľudí, ktorí potrebujú našu pomoc?


03.01.2004 - 15:46   PaedDr. František Dancák  
» Jn 4, 29

      Sv. Efréma Sýrskeho zvádzala hriešnica na hriech. Svätec jej povedal: „Dobre, ale musíš ísť tam, kde ja chcem.“ „A kam?“ „Na námestie.“ „Nie, to nie je možné, tam by nás ľudia videli“, znela odpoveď. Tu Efrém povedal: „Ľudí sa bojíš, ale Boha sa nebojíš, ktorý vidí a pozná aj tie najtajnejšie záhyby ľudského srdca a ktorý v súdny deň odplatí každému podľa jeho skutkov.“
      Tento vševediaci Boh, ktorá nám raz „povie všetko, čo sme porobili“, je pre nás pohnútkou, aby sme boli svätí aj vo svojich najtajnejších myšlienkach. „On osvetlí, čo je skryté v tme, a vyjaví úmysly sŕdc“ (l Kor 4, 5).



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet