18.február 2020

     MENU

Úvod
Zoznam miestností
Zoznam tém


Vyhľadávanie v archíve: fulltextové vyhľadávanie (aj v tele textu)


Vyhľadávanie v Svätom Písme:
     NA ZAMYSLENIE

    Sila modlitby spočíva v pokoji, ktorý sa potom rozlieva do nášho vnútra.

~Karl Gutzkow ~

12.06.2003 - (čítanosť2484 reakcie7)


Jn 6, 66-71

      66 Vtedy ho mnohí z jeho učeníkov opustili a viac s ním nechodili. 67 Ježiš povedal Dvanástim: „Aj vy chcete odísť?“ 68 Odpovedal mu Šimon Peter: „Pane, a ku komu by sme išli? Ty máš slová večného života. 69 A my sme uverili a spoznali, že ty si Boží Svätý.“ 70 Ježiš im odpovedal: „Nevyvolil som si vás Dvanástich?! A jeden z vás je diabol.“ 71 To hovoril o Judášovi, synovi Šimona Iškariotského, lebo on ho mal zradiť a bol jedným z Dvanástich.
12.06.2003 | Čítanosť(9611)
Jn 6, 22-65
12.06.2003 | Čítanosť(2911)
Jn 6, 1-15
12.06.2003 | Čítanosť(2772)
Jn 6, 16-21


20.11.2006 - 18:43   a.o.  
» Jn 6,60-69

Ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.
Ježíšova slova vyvolala „reptání“ nejen u Židů (v. 41), ale nyní i u učedníků (v. 65). „Tvrdou řečí“ (v. 60) se zde nemyslí předchozí slova o požívání Ježíšova těla a krve, ale spíše celkový Ježíšův nárok: jako skutečný člověk chce být tím, kdo jako jediný může zjevovat Boha a být prostředníkem života (srov. v. 44 a 65). Jako cestu k překonání tohoto pohoršení nabízí Ježíš neulpění na povrchním pohledu („tělo nic neznamená“) a otevření se v „Duchu“, který „dává život“ (v. 63; srov. rozhovor s Nikodémem, Jan 3,3-8), slovům, která „jsou Duch a jsou život“, tj. otevření se životodárné a proměňující moci Božího slova. Přesto do kruhu učedníků přichází hluboká krize. Vrcholné v. 68n jsou pak v Petrových ústech vyznáním všech těch, kteří i uprostřed takovéto krize „zůstávají“, nesení „vírou“ a „poznáním“ slov věčného života.


30.10.2006 - 15:35   -ls-  
» Jn 6,60-69

„Co dává život, je duch,“ slyšeli jsme právě slova Pána Ježíše. Připomíná nám to hlubiny pátého přikázání, které zní: Nezabiješ!
O zabíjení hromadném, válčení, jsme už hovořili - a také o vražedné nenávisti, která k zabíjení navádí. Bůh bere v ochranu život lidstva, nechce, aby se zahubilo.
Dnes si doplníme, že Bůh bere v ochranu i život každého jednotlivého človíčka, každé dítě - i dosud nenarozené, každého starce, který už nemůže pracovat. Ba Bůh bere v ochranu každého člověka i před ním samým. Zakazuje sebevraždu, sáhnutí si na život v náhlém návalu deprese. Zakazuje i škodění si na zdraví špatnou životosprávou, přejídáním, kouřením, pitím, tabletami, nerozumným sportováním. Sem patří i hříchy těch, kdo pěstují potraviny pomocí jedů, přestože vědí, že tím ohrožují zdraví lidí.
Patří sem i ti, kdo zabíjejí dětské duše tím, že jim dávají pohoršení svým špatným příkladem, - tím, že je při výchově nevedou k dobru, k lásce, k Bohu. O těchto Herodesích, vrazích dětských duší, vyslovil Ježíš strašlivý soud: „Takovým by bylo lépe uvázat na krk mlýnský kámen a utopit je. Takovým by bylo lépe, kdyby se byli nenarodili.“ - Proč? Kdo špatně vychovává nebo vůbec nevychovává děti, ten má spoluvinu na všem, co ten zkažený potom napáchá. Všechny ty nářky na delikty mladistvých - to má někdo na svědomí! Někdo je tomu buď naučil, nebo zabránil, aby ti mladí byli vychováni v duchu Božího Desatera, aby jejich svědomí bylo rozvíjeno v duchu Ježíšova evangelia.
Píšou se články o ochraně přírody, o bratru stromu. Dobře tak, je potřeba chránit přírodu před znečištěním, strom před zadušením.
Strom, zvíře stvořil Bůh ještě dřív než člověka a bez nich člověk žít nemůže. Ti mají také právo na život a bez nutné potřeby nemá být zabit ani brouček ani květinka. Podle současných výzkumů je na území našeho státu ohroženo vyhynutím kolem 50% všech rostlinných a živočišných druhů. Na koho ukážeme prstem, že za všechny tyto vraždý zodpovídá? Především na sebe musíme každý ukázat, protože svou lhostejností toto ničení Božího díla umožňujeme, ba někdy i na tomto proměňování naší země v zítřejší Saharu aktivně spolupracujeme.
Ale stejně ohrožený jako bratr strom je i bratr člověk! Kdo myslí na to, zda mladé lidské stromky nehynou v blátě? Zda se z nich nestávají duševní zakrslíci se zkamenělým srdcem?
Vidíme kolem sebe dost zřetelně, že tam, kde není při výchově vštěpováno náboženství, tam odumírá i lidská kultura, to, co se nazývá západní vzdělanost, protože ta z živné půdy náboženství vyrostla. Pochopí to všichni, co za mládež odpovídají, dřív, než bude pozdě?
Bratr člověk. Tenhle pojem „vynalezl“ Pán Ježíš. Máme tu co dělat s ústřední myšlenkou jeho evangelia. Bůh je tvůj Otec, člověk je tvůj bratr, - to jsou dvě osy, na nichž spočívá naše křesťanská existence. Vše ostatní se z toho dá odvodit.
S tímto požadavkem narazil už Pán Ježíš - hned u svých současníků. Ale Ježíš na tom trval: Jahve ze Sinaje je tvůj Otec. Každý Samaritán, každý pohan, každý špinavý cizák je tvůj bratr. I nepřítel je tvůj bratr a máš ho milovat.
Jak to dělat? Kdo je hodný, z koho září Boží dobrota a láska, tam to jde snadno. Ale kdo je zlý, komu z tváře blýská zloba, zrada, darebnost, jak tam? Koho nemůžeme milovat, toho můžeme alespoň litovat - ten má právo na náš soucit, na naši starost o jeho osud. Marnotratný syn je také syn, zlý bratr je také bratr.
O prvním prezidentovi naší první republiky, Tomáši Masarykovi se říkalo, že vystoupil z katolické církve proto, že byla příliš spojeno s nenáviděnou rakouskou šlechtou. Řekl prý: „Katolická církev je aristokratická, křesťanská láska je demokratická.“ - Je to výrok zmatený, protože se tu přenášejí do náboženství politické pojmy. A náboženství se nemá politicky zneužívat. Ale když už by chtěl někdo takhle uvažovat, pak by musel říct pravý opak. Opravdová láska je aristokratická! Činí člověka vpravdě šlechticem, šlechticem v tom nejlepším smyslu slova: Kdo si zamiluje Boha - ten je rodu královského - syn Krále nebe i země. Ten je členem nejvznešenějšího rodu světa - členem rodiny křesťanů. Ten je nejvznešenější krve, protože na něm lpí kapka výkupné krve Kristovy. Toto šlechtictví krve Kristovy činí i toho nejposlednějšího a nejubožejšího člověka mým bratrem.
Zní to vznešeně a v kostele se to dobře poslouchá. Ale venku, v praxi máme pramálo chuti bratříčkovat se s kdekým. Dodnes zní světem Kainovo: „Jsem já strážcem svého bratra?“ - Ano každý z nás je strážcem svého bratra. Je strážcem svých bratří kolem sebe.
Příkaz o lásce k bližnímu bere Pán Ježíš velmi vážně. O ničem nemluvil častěji, než o tom, že každý člověk je náš bratr. Ve stále nových podobenstvích usiloval, aby to v nás nezůstalo jen mrtvou literou. A je s podivem, že až na hrdinské výjímky právě toto ústřední přikázání evangelia bylo za dosavadní dva tisíce let v křesťanství tak málo uskutečňováno.
Má proto ateista právo říct: křesťanství zklamalo? Ne. Zklamali lidé. Zklamali jednotliví křesťané. Tento ideál pravého lidství září přesto dál nad člověkem, jako hvězdy nad hlavou: „Co chcete, aby lidé činili vám, čiňte napřed vy jim.“
Když si tedy při večerní modlitbě zpytuješ svědomí - a doufám že to děláme všichni, jaképak křesťanství bez denní modlitby - když si tedy večer zpytuješ svědomí, nestačí se ujistit: nikoho jsem dnes nezabil, nikomu jsem vědomě neublížil. To je málo! Ptej se: Udělal jsem někomu radost? Odpustil jsem, když mi někdo ublížil? Nevykládal jsem si hned ve zlém, co bylo jen nerozvážné slovo, co udělal spíš z hlouposti a nešikovnosti, než z nenávisti? Nenechal jsem se odradit uzavřenou tváří dřív, než jsem si ověřil, jestli je to z tvrdosti srdce, anebo ze zkamenělých slzí a bolavých zážitků?
Přidal jsem si své polínko, když někdo někoho kritizoval? Vzpomínám na starého pána, který, když se nachomýtl mezi takové kritiky, říkával s úsměvem: „Viďte, kdyby tak všichni lidé byli takoví, jako my, co tu jsme, to by bylo na světě krásně!“
A vzpomínám také na náhodou zaslechnutý rozhovor v autobuse. Kdosi tam vypravoval spolucestujícímu, že s kýmsi společně vedou nějakou dílnu. A ten posluchač se ptal, jestli se snášejí, jestli nemají spory. A odpověď zněla: „Ale to víte, co chvíli se pohádáme, ale my se pak zas usmíříme a jde se dál.“ - Jak prostě je tu řečeno, že to jde dělat tak, jak nám přikazuje Písmo svaté: „Slunce ať nezapadne nad vaším hněvem!“
Ja, není to snadné, milovat vždy přítele - natož potom politovat nepřítele. Kdyby se ti někdy zdálo, že nedokážeš odpustit tomu, kdo ti moc a surově ublížil, pak si vem bibli a čti si tam evangelium o marnotratném synovi. Slovo za slovem, pomalu, s myšlenkou, že ten marnotratný syn jsi ty!
A pak si začni říkat Otčenáš - až po ta slova: ... odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Tam se zastav a opakuj si to znovu, třikrát, sedmkrát, sedmasedmdesátkrát, až pod tímto hojivým balzámem tvé srdce změkně. Až budeš mít zase srdce lidské a křesťanské.
Jak si to shrneme?
Bůh je Bohem živých a ne mrtvých. Chce, abychom žili ve zdravém prostředí, chce, abychom žili ve vzájemné lásce, tím, že si navzájem sloužíme a pomáháme. Že si viny odpouštíme. Že pevně věříme v život, který ani smrtí neskončí.


24.03.2006 - 15:47   JR  
» Jn 6, 60-69

Pane, ke komu bychom šli?
Po přímé Kristové otázce se mohlo očekávat i nejhorší. I apoštolové mohli odejít. A přece zůstali. Sv. Petr, který měl podle svého jména a poslání jiné posilovat ve víře, udává pravý důvod. Uvěřil slovům Krista ne proto, že se mu zdála srozumitelná, rozumná, užitečná. On v tomto okamžiku snad ani o jejich obsahu příliš neuvažoval. Ale bylo mu jasné, že se od Krista odloučí, nepřijme-li s důvěrou jeho slova. jsou totiž ve víře dvě stránky: věřit něco a věřit někomu. První je možné bez lásky. Abychom však věřili někomu, musíme ho nejdříve mít rádi. A pak zase tato důvěra lásku rozmnožuje a posiluje. To je též odpověď na námitku, že by neměla být ve víře nepochopitelná tajemství. Pak by tam ovšem ani nebyla důvěra a láska, která všemu věří a všeho se naděje (1 Kor 13,7).


24.03.2006 - 15:47   JR  
» Jn 6, 60-69

Chcete i vy odejit?
Není příjemný pocit pro někoho, kdo mluvil s velkým úspěchem, Vidět najednou, jak se davy vytrácejí, jak ho opouštějí i ti, kteří se k němu tak blízko tlačili. Politické strany bývají v takových situacích schopny všech ústupků a změní třeba i radikálně program, jen aby neztratily všechny. Vytýkají církvi, že není v tomto ohledu dost dynamická a že může svou morální neústupností ztratit všechny Jako odpověď slouží kazatelský příklad. Kněz stál sám na prahu kostela. Venku bylo mnoho lidí, ale nemohli do kostela dovnitř protože byla před kostelem velká jáma. Kněz jim to chtěl usnadnit, nosil z kostela kameny, sošky, dřevo lavic. Jáma se zaplnila, lidé se nahrnuli do kostela, ale už tam nebyl svatostánek. Ježíšova otázka k apoštolům jisté nesledovala tuto taktiku.


24.03.2006 - 15:47   JR  
» Jn 6, 60-69

To je tvrdá řeč! Kdopak to může poslouchat?
Proč přijímáme něco za pravdivé a proč se od něčeho odvracíme s nechutí? Souhlasí to nebo nesouhlasí s naším obvyklým způsobem myšlení. Vždyť i pojem „blázen“je relativní. Za takového bychom považovali člověka, který by dnes chodil po ulici v napoleonské uniformě, zatím co ve své době to mohl být vrchol elegance. Řečníkům a kazatelům, kteří chtějí mít úspěch, se proto radí, aby začali s něčím, co posluchači rádi slyší, teprve pak, až se naladili, se může málo pomalu přidat to, od čeho by se odvrátili. Je to dobrá rada, psychologická, i Boží pedagogie ji svým způsobem užívá. Ale přece není neomylná. Poslední a základní Kristovy pravdy jsou v radikálním rozporu se smýšlením a mentalitou světa. Proto se nakonec od křesťanství odvrátí i ti, kdo byli, jak se zdálo, z počátku k hlásání evangelia tak přízniví.


20.12.2005 - 21:33   -ls-  
» Jn 6,60-69

   „Mnoho jeho učedníků ho opustilo a už s ním nechodili.“ Jako by to bylo psáno o dnešní době! Mnoho je ještě zapsaných v církevních matrikách, ale ve skutečnosti už Ježíše opustili. Sami to cítí. Nedávno jeden takový psal na faru: „Žádám, abyste mě vyškrtl z vaší církve.“ Psal „Z vaší“ - ne „z mé církve“, věděl, že už dávno v ní není. Ježíš neprosí nikoho, aby zůstal. Žádá víru.
   Ale mezi těmi kolem Ježíše byli i takoví, co žít podle Ježíše sice nechtěli, ale v církvi zůstávají: Tak začínají růst Jidášové, kteří kdehoho prodají, aby dosáhli svého. Ježíš o nich suše říká: Bylo by líp, kdyby se nenarodili.Třetí skupinu kolem Ježíše představuje Petr. Ne, že by odmítali Ježíše, ale nechápou ho. Do té skupiny patří nepochybně většina z nás.
   Také nám dnes klade Pán Ježíš otázku: Chcete i vy ode mne odejít? A útěchou dnešního evangelia je nám Petrova odpověď. Petr neříká: Pane, jak se můžeš vůbec tak ptát? To je přece jasné, že my zůstaneme. My přece víme, že máš pravdu, my žádné pochybnosti nikdy nemáme! - Kdyby byl tak Petr odpověděl, nebylo by to o nás. My víme, co jsou nejasnosti, co jsou pochybnosti. My tolik věcí nechápeme. Je mnoho novot i v dnešní církvi, které jsou nám nesrozumitelné.
   Ale Petr odpovídá na otázku otázkou: Pane, ke komu bychom šli? My žádnou lepší cestu neznáme.
   A tak Petři zůstávají s Kristem přes všechny nejistoty. Poslouchají jeho hlas, stýkají se s ním a nakonec se dopracují přece jen i k jasnosti a pevnosti.
   Petr musí být náš vzor: Petr - ne Jidáš.
   Je jedna taková hra, která je obrazem toho, co má člověk dělat celý svůj život. Jistě tu hru znáte:
   Jeden má přejít se zavázanýma očima všelijaké překážky. Nepřešel by, ale má „přítele“, který mu radí. Všichni ostatní také hrají - snaží se splést ho, radit špatně, překřičet hlas dobrého rádce.
   Ten se zavázanýma očima vyhraje, když ze všech těch hlasů dbá na jeden - na hlas svého přítele. Tak i my: máme slyšet hlas Ježíše a dbát o něj.
   Vždy znovu se ptát: Jak by toto udělal Pán Ježíš? Co by na to řekl? Co odpovídá jeho lásce?
   To je to celé, tak si to dnes zapamatujme: V každé životní situaci chci poctivě hledat hlas Ježíšův.


09.12.2005 - 10:37   P. Tadeusz Olszański CM – P. ThDr. Ľubomír Stanček CM  
» Jn 6, 55.60-69

Moje telo je pravý pokrm. Tieto slová sú zhrnutím veľkej reči, v ktorej Pán Ježiš predpovedá ustanovenie Eucharistie. Žiaľ, veľa jeho poslucháčov pokrčilo plecami: Tvrdá je to reč! Kto to môže počúvať?! Ale veď žiadali zázraky! Nepomysleli však, že čím je zázrak ťažšie pochopiteľný - tým je pravdivejší, tým je zázračnejší. Podobne ako tamtí, znechucujú sa a odpadávajú mnohí kresťania počas stáročí, až po dnešný deň. Povedzme si úprimne: príčiny takého odpadnutia treba hľadať nie tak vo sfére rozumu, ako v oblasti srdca, v morálnej sfére. Priemerný kresťan nie, že sa nezamýšľa nad tým, ako je to možné, ako skôr váha urobiť závery z Kristových slov a z praxe požívanie jeho Tela.
Kresťan, ktorý vážne rozmýšľa, musí vziať do úvahy, že v Eucharistii sa dokonáva skutočná premena, nastáva tam nová skutočnosť, ktorá predtým nebola, chlieb sa stáva telom Božieho Syna. A tam, kde sa Kristus stal prítomným, nemôže všetko ostať tak, ako keby sa nič nestalo. Tam, kde on položil svoju ruku, stalo sa niečo nové. To poukazuje, že Eucharistia je premenou; musí byť obrátením, a nielen nejakou ozdobou, pridanou k ostatnému životu (J. Ratzinger).
A v tom je tá ťažkosť, pred ktorou ustupuje dokonca aj mnoho veriacich: treba sa meniť. Preto, keď počúvajú o svätom prijímaní, zvlášť častom, hovoria: Tvrdá je to reč. Ale práve na to ustanovil Kristus túto sviatosť, aby sme v nej nachádzali silu zmeniť seba. Pán Ježiš uistil sv. Augustína: Som chlebom silných, požívaj ma! Ale nie ty mňa na seba premieňaš, ale j a teba v seba premením.



© 2003 - 2020 Miron Keruľ - Kmec
Stránka je umiestnená na WebGlobe.
webdizajn
Computer and internet Computer and internet